Protože se blíží dvacáté výročí D-FENSem zde popsané tragédie způsobené zmrdy, rád bych přispěl jednou malou aktualizací.
Byl jsem svým chlebodárcem vyslán na trénink s mnohoslibným názvem Building & Leading Teams. Tedy ne, že bych nějaký tým měl – před časem jsem nechtěně přišel k jednomu podřízenému, který mi byl nedávno v rámci reorganizace odňat a přesunut k nové kolegyni, která měla pocit, že její tým není dost velký. Jsem tomu rád – tak nějak se mi totiž vnitřně příčí za někoho v čemkoli rozhodovat nebo ho jinak omezovat. Čas od času jsem však postaven před úkol, který zahrnuje i jiné kolegy a jsem nucen v týmu pracovat, někdy i nějaký ten dočasně vytvořený tým vést. Zkrátka běžný život dělníka na vinici IT.
Na tréninku jsme se byli čtyři plus lektor. Co se týče národnostního složení, bylo rozdělení rovnoměrné – každý pes, jiná ves. Pohlaví sice rovnoměrně rozdělena nebyla, alespoň se však vyskytovala ve vyčerpávajícím počtu dvou. Samozřejmě, celkový počet navzájem různých pohlaví v místnosti byl i s lekorem pět, ale soudím, že po bližším prozkoumání by se to dalo rozdělit do zhruba dvou skupin.
Celý trénink sestával z obvyklého mixu psychologicko-manažerských keců. Kupodivu to často nebylo ani tak od věci. Dělali jsme různé selfasesment testy a jiné skopičiny. Jako starého ješitu mě potěšilo, že v jakési typologii týmworkrů jsem u typu Zmrd obdržel nula bodů. Zkrátka, příjemné zabití pracovního dne, mající má za následek, že ještě další dva dny musíte dodělávat práci, která zatím stála.
Na tréninku však bylo nejzajímavější závěrečné cvičení. Měli jsme se vžít do role majitele závodní automobilové stáje. Šlo o to, jestli k dnešnímu závodu nastoupíme, nebo ne. Dostali jsme vyjádření jednotlivých členů závodního týmu, od mechanika po spolumajitele. Taky tam byly další údaje: finanční zisky nebo ztráty v případě odstoupení, nedokončení závodu nebo umístění v první pětce. Problém byl v tom, že motor se nezdál být úplně spolehlivým. K dispozici byla data, která by mohla vyjadřovat jakousi závislost poruch motoru na okolní teplotě.
Měli jsme nejprve sami za sebe rozhodnout, jestli do závodu půjdeme nebo ne a potom učinit rozhodnutí kolektivní. Na nějaké hlubší propočty nebylo moc času, ale tak nějak mi to vycházelo, že já osobně bych do toho nešel, i když by to znamenalo ztrátu několika sponzorů a náklady spojené s odstoupením hodinu před závodem. Překvapilo mě, že jsem byl ve svém názoru osamocen. Všichni ostatní se rozhodli závod nastoupit. Přišlo mi divné, že nějak nebrali v potaz čísla. Jejich argumentace se nesla přibližně v tomto stylu: „Závodní tým se celý rok připravoval na tenhle závod a Ty bys jim hodinu před startem řekl, že mají jít domů? Když to nevyjde, seženou se jiní sponzoři. Ještě nikdo nevyhrál závod stáním v boxu. Kdo nehraje, nevyhraje.“ Koukal jsem jak zjara. Ty lidi osobně neznám, ale podle práce, kterou dělají, bych očekával alespoň minimum racionálního uvažování. Takhle už chyběl jen Kryton se svým trefným „Když nevyskočíš z hlavního programu, nikdy se nedostaneš do podprogramu“ a teta Kateřina: „Kdo se bojí, nesmí do lesa“.
Byl jsem příliš unavený, abych takovéto argumentaci nějak soustavněji vzdoroval, proto jsem nakonec pasivně přihlížel rozhodnutí skupiny k závodu nastoupit. Lektor se optal, je-li toto rozhodnutí konečné a definitivně platné. Potvrzeno. Nadešel tedy čas ke sladkému překvapení: modelový scénář, o kterém jsme měli rozhodnout, byl ve skutečnosti popis situace krátce před startem raketoplánu Challenger. Jen to bylo zasazeno do jiného kontextu. Většina kolegů se zkoušela různě vymlouvat, že neměli dostatek informací, že kdyby šlo o lidské žívoty a ne o závody aut, dívali by se na to jinak, atd. Na to lektor celkem drsně odpověděl: „Chybné rozhodnutí je chybné rozhodnutí. Žádné výmluvy nemají smysl“. Přál bych vám viděl ty nenávistné pohledy, které jsem obdržel jako jediný nositel odlišného názoru.
Sám jsem si pak vyčítal, že jsem proti většině nepostupoval razantěji, ale s tím už nic nenadělám.
salam pracuje pro jednoho z největších světových zaměstnavatelů cyklistů. Jako vedlejšák zastává ve stejné firmě pozici junior office bastard-killer. Junior proto, že jeho dva poslední pro něj skončily technickým K.O., což znamenalo změnu chlebodárce a posun do vyšších levelů nekonečného boje. Salamova žena jeho vedlejšákové aktivity vždy sleduje s jistou nervozitou, ale protože jeho prohra zatím pokaždé přinesla i zvýšení životní úrovně rodiny, nechává ho, ať se vyblbne. Mezi salamovy koníčky patří pojídání takových těch bílých brambůrků s bublinkami, co chutnají jako polystyrén.
(3x známkováno, průměr: 2,33 z 5)