Zkušenosti: Toyota Avensis 2.0 D-4D

Featured Image

Po roce a cca 28 tisících km společného soužití s Toyotou Avensis kombi (správně Touring Sport) přináším pár praktických postřehů z reálného provozu auta značky všeobecně pověstné svou spolehlivostí a kvalitou. Auto bylo vyrobené na konci léta 2016 ve verzi Active Trend 2,0 D-4D s výkonem 143k, manuální převodovkou a několika drobnostmi ve výbavě navíc (tažné zařízení, přední parkovací senzory, navigace).

Po předchozím Opelu Insignia to byla změna, byl to můj první Japonec (tedy spíš Japonka), i když vyrobená v UK továrně Burnaston v hrabství Derbyshire pracovníky všech národností. A to byl možná ten problém – moje přehnaná očekávání co se týká kvality a spolehlivosti (ne)japonského výrobku… ale o tom až později.

Začněme motorem – naftový dvoulitr od BMW vynikající, jdoucí za plynem a docela tichý, 6-ti stupňová manuální převodovka rozumně odstupňovaná, takže pohonné ústrojí za 1. Spotřeba přiměřená (cca 6-7 l paliva do kamen), což jsem při stylu provozu město-dálnice-město očekával. Podvozek trochu tvrdší a jen průměrně odhlučněný (hlavně valivý hluk od kol byl znatelný), ale docela jistý i pohodlný, celkem tak za 2-. Interiér vcelku prostorný, u zadních sedadel bez tunelu uprostřed (+), kufr průměrný (v porovnání s Insignií větší, proti Passatu menší). Jen ta kvalita některých plastů tak nějak lowcost – třeba na sloupku mezi dveřmi, kam dopadá spona bezpečnostního pásu při odpoutání, se už za pár týdnů vyskytovaly desítky malých škrábanců.

Ergonomie tak trošku neevropská, např. tlačítko elektrické ruční brzdy v neviditelné oblasti hluboko vpravo dole pod volantem ještě pod skříňkou zapalování, nebo obrácený směr aktivace poloh stěračů směrem dolů – ale je to o zvyku. Jediná USB zásuvka a 12V zásuvka v celém autě jen v loketní opěrce otevírané zvláštním dvojpohybem „posunout-vyklopit“ se časem taky překousla. A pak populární téma „kam dát větší PET lahev s pitím“: v Toyotě prakticky nikam – do dveří se vejde max. 0,5 litrová (limitně některé 0,75 l za použití starého známého pravidla „co nejde silou, půjde ještě větší silou“. Co docela dost vadilo při cestách s pasažéry vzadu, že k zadním sedadlům nevedly žádné regulovatelné výdechy ventilace (ani ve středních sloupcích ani v zadní části loketní opěrky) – to už mají i auta o třídu níž běžně. A ještě jeden zajímavý prvek, a to střešní nosič. Auto nemá klasické hagusy (a ani mít nemůže) a příčníky se montují po odkrytí plastových krytek přímo do vnitřních nosníků střechy asi 5cm imbusovými šrouby. Dost pracné a v zimě nepraktické, ale zase je asi nikdo nebude krást (za tu námahu mu to nebude stát). A archaické řešení má i tažné zařízení, je prostě pevné a hotovo. Což ve spolupráci se stále se špinící parkovací kamerou nízkého rozlišení dává netušené možnosti při podélném parkování.

A teď k té kvalitě a spolehlivosti: možná jsem měl jen smůlu na špatný kus. Nejdřív se rozlepovaly okraje protihlukové izolace zespodu na kapotě, vyřešil jsem zalepením doma v garáži (neměl jsem čas jezdit s takovou blbostí do servisu).

S příchodem zimy začaly u studeného auta problémy s kontrolkou airbagů – prostě po nastartování nechtěla zhasnout. Řešeno v autorizovaném servise s opičkou na střeše, ale bez úspěchu. Pánové mechanici si auto vzali do dílny a než závadu přes diagnostiku dohledali, auto se ohřálo a závada se odstranila sama. Když mi to řekli (bylo to v únoru), rezignoval jsem a těšil se na jaro, které opravu závady vyřešilo za ně.

Uvedený servis nepotěšil ani s (ne)vyřešením druhé závady, kdy přední parkovací senzory v dešti a dlouho po něm signalizovaly překážku prakticky pořád, pokud rychlost poklesla pod cca 20 km/h, což by bylo správně, kdyby tam ovšem nějaká překážka byla. Opět bylo výsledkem, že se v servisu nic neprojevilo (auto asi včas oschlo). A k tomu mě ani na přímý dotaz nehodlali odvézt pár kilometrů do práce, což u servisů jiných značek nikdy nebyl nejmenší problém a obvykle to sami automaticky nabízeli.

Můžete namítat, že jsem měl být při řešení obou závad důslednější, ale vhledem k tomu, že auto jsem měl jen na rok trvání firemního operativního leasingu, tak mi to přišlo neefektivní. A to, že pravými zadními dveřmi v místě tenké příčky mezi stahovací a pevnou částí okna foukalo do auta, už považuji jen za malou montážní nepřesnost, ke které dochází u Toyoty maximálně 1x za 10 let. Prostě to auto bylo takový servisní oříšek. Jak by řekl známý japonský umělec Uko Ješita ústy Miloně Čepelky: „Kolik třešní, tolik višní.“

Roční zkušenost s touhle Toyotou mi vyvrátila mýtus, že Toyoty jsou spolehlivá a kvalitně udělaná auta a do servisu se jezdí jen měnit olej. Jak jsem už psal, možná jen smůla na ojedinělý špatný kousek, možná by obě závady třeba v jiném servisu rychle a s úsměvem opravili. Pro mě osobně jasná zpráva: soukromě od Toyoty co nejdál a opičku radši jen s kamarády v hospodě.


04.02.2018 M3

12345 (115x hodnoceno, průměr: 1,82 z 5)
16 802x přečteno
Updatováno: 5.2.2018 — 22:41
D-FENS © 2017