Nemyslete si, že když máte Glocka pod bundou, že vás nikdo nedostane. Nepřátel je víc, než se někdy zdá.
Zhruba začátkem listopadu jsem začal aktivně pracovat na likvidaci svého zdraví ignorováním zánětu horních cest dýchacích nebo čeho. Asi tak do vánoc to fungovalo tak, že jsem se vždy přes víkend uvedl nějak do pořádku a přes týden se pokoušel tento stav zachovat za cenu strpění různých malých komplikací jako bolesti hlavy, v krku, teplota a podobně. Pak už se to než zhoršovalo a deficit se postupně prohluboval, ale neměl jsem příliš na vybranou, až celé události vyvrcholily angínou, bolestmi celého člověka, teplotami nad 38,5°C a v podstatě nechopnosti jakékoli fyzické aktivity kromě návštěvy toalety.
Kampak jdeme, když je nám moc špatně? Máme lékaře tzv. praktického. Bojovníka za naše zdraví, který drží pomyslnou zbraň v boji s nemocemi přímo v první linii. Byl jsem tam naposledy loni na jaře, tak se podíváme, copak se tam změnilo.
„Můj“ praktický lékař, řekněme to rovnou, nestál za mnoho, nestojí za mnoho a i do budoucna bude k hovnu. Dáma v postproduktivním věku na pacienty prdí. Abych citoval některé její výroky, utkvělo mi třeba „já vám říkala, že vám bude hůř“ nebo „to je ten váš žaludek, já vám to říkala“. Jedinou vyšetřovací pomůckou v ordinaci je rtuťový tlakoměr, lampa z nějaké úřadovny gestapa ještě z dob heydrichiády, dřevěné špachtle do krku a gumový návlek na prst pro inspekci opačného konce. Běžná doba čekání na libovolný lékařský i administrativní úkon je kolem třech hodin. Prominentní pacienti smějí chodit jakýmsi bypassem, my běžní si musíme posedět v čekárně. Nezdá se, že by tento zdravotní mikrosystém byl připraven na to, že přijde nemocný pacient. Většinou k ní přicházejí pacienti víceméně zdraví, například důchodci, kterým paní doktorka změří tlak, popovídá si s nimi o nejnovějších trendech v léčbě revmatu a případně jim upraví medikaci podle toho, která farmaceutická firma nabízí lepší bonus program. Také přicházejí různí občané, kteří potřebují od paní doktorky potvrdit nějaký papír, který poodnesou zase někam jinam, tam ho zase někdo jiný potvrdí a tak dál a dál a dál a kdo nasbírá nejvíc razítek, vyhrává pobyt v lázních nebo invalidní doochod.
Zcela absurdní je pak představa pravidelné lékařské prohlídky od tohoto blbého, líného a kvůli špatné organizaci práce samo sebou přezaměstnaného individua.
Pokud lékaře vyhledá nemocný pacient, pak je dobré sám přednést anamnézu, diagnózu a navrhnout léčebný postup, který lékařka buď schválí, nebo mírně upraví v duchu výše popsaného. Jiné postupy vedou k tomu, že se paní doktorka rozhodne vyšetřovat a léčit sama, což nezaručuje optimální výstup. Lékařka sama vystaví potřebné dokumenty – neschopenku, magický dokument zvaný „lístek na peníze“ a recept na léky, jsou-li nějaké potřeba.
Že jsem se toho sám nedržel, když to dovedu tak hezky popsat!
Celou mojí zdravotní dokumentací – kdyby byla nějaká přijatelným způsobem vedena – by se táhla jedna skutečnost. Totiž naprostá neúčinnost antibiotika Penicilin V podávaného per os. Protože jsem užíval antibiotika za svůj život všehovšudy tak pětkrát, asi se s z toho nedá vyvodit statistický závěr, ale pokaždé, když se ve hře objevil Penicilin V, dalo se očekávat akutní zvracení, průjem a nulový účinek, následně nutnost antibiotika změnit. Tato skutečnost je někde v mém zdravotním salátospisku přítomna dokonce třikrát, naposledy před šesti lety.
Když na mně přišla toho památného dne řada, tak jsem přednesl diagnózu (angína) a systém mě začal léčit lékem Penbene milijón jednotek pyčo. K tomu ibuprofen třikrát denně a za týden se přijďte ukázat, další. Celá audience včetně vyplnění neschopenky trvala asi dvě minuty. Byl jsem tak rád, že jsem odtud vypadl, že jsem se zapomněl zeptat, zda ten Penbene není náhodou také Penicilin V… ale to by mi snad nedala, když to tam má napsaný odposledně!
Spolykal jsem dvě tabletky Penbene. Že jsem je hned nevyblil, bylo důkazem jejich kvalit. Je sranda, jak se kdejaký lék jmenuje na …bene, snad aby nám marketingoví zmrdi z továren na léčiva připoměli, že s jejich produktem dostáváme benefit. V mém případě se výrazný benefit dostavil hned v noci, kterou jsem zčásti strávil na záchodě s akutním průjmem. I to jsem ještě nevnímal jako alarmující signál, prostě je to antibiotikum, tak se něco takového snad i dá čekat.
Následující tři dny jsem strávil ve skutečně zvláštním rozpoložení. Kromě zhoršování se základního onemocnění, které se projevilo zvětšením uzlin na krku do velikosti švestky a teplotami kolem 39°C (spolu se zajímavými barevnými a geometrickými vizemi), nemožností polykat (resp. ke každému jídlu bylo nutno vzít hodinu předem jako aperitiv ibuprofen) zpestřoval dny mého života také jediný zjevný benefit z antibiotik. V podstatě jste se pouze aktivně potácel mezi záchodem a ložnicí. Benefitní antibiotika uzavřela následně regulační okruh – kvůli bolesti v krku jsem přestal polykat cokoli jiného než tekutiny a tím se snížila frekvence nástěv toalety. V posledním dnu i prosté a pomalé vztyčení ze sedu do stoje představovalo malý gymnastický výkon spojený s točením hlavy podobným kopanénu výkrutu. Podařilo se mi nespat 48 hodin vcelku a po třech dnech jsem řekl dost. Udělal jsem to, co jsem měl udělat hned na začátku. Vydal jsem se na dálkový pochod do kuchyně, která je vzdálena patnáct metrů od ložnice – předtím jsem si došel na záchod, aby mě benefit nepřekvapil – a když jsem tam dorazil, zjistil jsem v příbalovém letáčku, že …. áno, Penbene je to samé, jako Penicilin V, došlo mi vzápětí, totiž fenoxymetylpenicilin.
Jak já blbec jsem jí mohl tak debilně naletět? Kurva!
Vyrazil jsem hned ráno k praktické lékařce. Šlo to tam jako na drátkách, takže jsem čekal jen hodinu a půl. Mezitím jsem vyposlechl dialog dvou důchodců naproti, který vzhledem k nedoslýchavosti jednoho z nich byl slyšet až na náměstí:
– „… nebo Dudák vod nás z baráku. Furt že má zánět průdušek. První antibiotika… nic.“
– „no jo…to je vo hovně. To chce slivovici a vyležet.“
– „druhý antibiotika… nic.“
– „no jo…to je vo hovně. To chce s…“
– „třetí antibiotika … taky nic…“ (motiv třínásobného opakování, známý z většiny pohádek)
– „… tak pani doktorka říká, to bude asi virový…“
– „… a poslala ho do špitálu. A tam mu našli raka! A metastázy všude!“
Diagnostické metody paní doktorky neimponují tedy jen mně. Chystám se podrýt autoritu paní doktorky a říct jim, že kdyby ta kráva nechala udělat hned na začátku rentgen plic, tak že by ušetřila za druhý a třetí antibiotika a získala čas pro efektivní léčbu starýho Dudáka, ale pak mi dochází, že v téhle komunitě zjevně je dostatečně pokročilý metaproces prvkem společenské prestiže, podobně jako o generaci později německý automobil fmetle fkombíku. Vůbec mám po čase dojem, že se čekárna proměňuje v klub seniorů, kde si jednotliví účastníci vzájemně sdělují své neduhy a pocity ze selhávání životních funkcí, přičemž na nikom nepozoruji, že by mu bylo vážně špatně. Někdo potřebuje jen přeměřit tlak, jiný zase vyplnit nějaký papír, nebo popsat paní doktorce barvu a konzistenci stolice podobně jako včera nebo napsat recept na léky, v neposlední řadě si popovídat a pumpnout paní doktorku o recept na nějaký volně prodejný lék. Do chatu o nemocech se připojují další důchodci s podobnými hororovými historkami, zejména si pamatuji jednu o jistém Hlouchovi, který to narozdíl od Dudáka už dohrál až do posledního levelu, stal se in memoriam celebritou místního hypochondrického crew a současně ikonou, která sňala z jejich beder drobné hříchy. Navíc možná inspiroval skupinu Alphaville k jejímu slavnému hitu: nekouřil, nechlastal, nesolil, sportoval, vypadal dobře, jezdil do hor, k moři, na kole, na lyžích a nakonec ho našli mrtvýho, protože umřel.
Přichází na mně řada. Je mi to do jisté míry jedno, mám zase system overheat a v hlavě mi souloží kostlivci na kapotě korejského auta. Někdo v dálce mým hlasem žádá dr. o změnu antibiotik s tím, že mi a) nezabírají b) mám po nich průjem. Odpověď a) na nějaký účinek je ještě brzo b) po penicilinech obvykle průjem nebývá. Zvažuji se jí vysrat na stool, abych vyvrátil tento odborný názor, ale pak mně napadne něco jiného. Požaduji svůj spis k nahlédnutí a chci najít událost starou asi šest let, kdy jsem měl podobný problém. Lékařka se zdráhá spisový materiál vydat a já brzy chápu proč. V celé dokumentaci je extrémně zatěžko se vyznat. Vypadá to jako vyšetřovací spis k vraždě vedený negramotnými černošskými četníky v nějaké rovníkové gubernii, obsahuje všelijaké čárky a značky jako tácky v hospodě. Až konečně najdu záznam starý šest let, to byla historicky moje předposlední angína, kde bylo rovněž po třech dnech nutno nahradit V-Penicilin lékem Klacid. Vzhledem k tomu, že pět dnů nato následovala kontrola a uschopnění, tak to asi pomohlo. Asi jste tehdy měla nějaký lepší den, slyším se říkat ironicky.
Vypadá to, že jsem lékařku přesvědčil. Lékařka si prostuduje ještě jednou své písmo připomínající EEG voliče sociální demokracie, říká, že na tom asi něco bude a ptá se, jaká antibiotika mi tedy má dát. Tak ji říkám, že když sama neví, tak ať mě pošle někam, kde to ví. Jsem silně konsternován úrovní takto vedené zdravotní dokumentace. Ta kráva snad nikdy neslyšela o něčem jako počítač, je to všechno psané rukou a navíc neskutečně lajdácky. Postrádá to jakoukoli strukturu, jsou v podstatě rukou po“psané“ papíry A4 s poznámkami, jeden asi na tři roky. K tomu jsou víceméně volně přihozeny vyšetřovací zprávy od různých specialistů. Že by se v reálném čase v tom dalo třeba najít, zda nejsem na nějaký lék alergický, tak to ani náhodou.
Celý svět se hýbe, celý svět se houpe… to proto, že řídíme auto. Lékařka v nemocnici, kam jsem se po zdopování double shotem ibuprofenu dopravil, prohlásila, že jsem pěkně hotovej. Několik injekcí s antibiotiky a kortikoidy mělo za následek, že jsem se dokázal dopravit i zpátky domů.
Kromě již zmíněných komplikací se tři dny prakticky neléčení nemoci projevily na elevaci jaterních enzymů do podoby zajímavých hausnummer. Dojem na mne udělala i impozantní hodnota CRP kolem sto dvaceti (max. hodnota u zdravého člověka je 10, jednou mě jakýsi iniciativní internista honil po všech možných vyšetřeních s CRP=27). Když vynecháme tyhle virtuální záležitosti – nyní, týden po celé události, se pořád cítím, jako by mi někdo dal holí do hlavy. Paní doktorka v nemocnici dále tvrdí, že se jí ty moje játra vůbec nelíbí a že jestli bude kontrolní rozbor zase takový, tak by mě ráda viděla na ultrazvuku.
Zcela logické otázky paní doktorky z nemocnice zůstaly nezodpovězeny: „Jakto že vám nenabrala krevní testy?“ a „Tak to vám ty injekce nemůže píchnout sama, když ví, jak jste na tom s peňákem v tabletkách??“
Despekt k praktické lékařce z úst lékařky profesionální jen odkapával.
Při pohledu na českobudějovickou nemocnici, shodou okolností první privatizovanou krajskou nemocnici v ČR, mě opět utvrdil v tom, že odpůrci privatizace nemocnic lžou, jak když tiskne a nestydatě si zahrávají s lidskou nevědomostí.
Tak to by bylo. Někde jsem četl, že kdysi dávno bylo možné na angínu zemřít, nedokázal jsem si to představit, tak teď už dokážu. Medicína od té doby jistě učinila zajímavé pokroky, ale zapomněla o tom asi dát vědět těm blbcům v tam té „první linii“.
Někdy si říkám, k čemu to vlastně celé je. Každý máme svého praktického lékaře, ke kterému se máme s důvěrou obracet se zdravotními problémy, ale stejně v duchu víme, že nám to nepomůže, protože on není lékař, ale v lepším případě úředník, v horším případě diletant a úředník. Tak si jako všichni hrajeme na to, že známe svého zdravotníka v první linii, ale ve skutečnosti se před ním snažíme uniknout směrem ke skutečnému lékaři.
Někdo tady psal, že v nějaké daleké zemi, kde si ještě uchovali rozum, vystaví lékař po ukončení výkonu složenku, kterou pak pacient pošle proplatit do zdravotní pojišťovny anebo ji proplatí sám – podle toho, jak se sám pacient rozhodne. Myslím, že tohle by byl ideální bič na tenhle „systém praktických lékařů“, protože složenku za první vyšetření a první antibiotika bych odmítl vůbec přijmout natož (nechat) proplatit jakožto chybný a irelevantní výkon – podobně jako bych nezaplatil v autoservisu, když by místo rozvodového řemene omylem vyměnili tlumiče.
Kolega Challenger psal svého času, že zdravotní systém se měnit nebude, ne snad proto, že by se nevědělo jak, ale proto, že společnost na tom nemá zájem. Znělo to logicky. Proč by politik měnil něco, když po něm volič požaduje to samé konzervovat? Ale přesto si nemůžu odpustit – vážně nikdo nemá zájem tohle měnit?
(23x známkováno, průměr: 4,13 z 5)