Život na baterky

Featured Image

Jezdí ti to dobře?“ zazněla otázka mého zaměstnavatele při zkoumání urvané kliky na dveřích mého X-Trailu. „Jó… 4×4… když potřebuju,… dá se… tady v horách to musí bejt…“ otáčím se zády k jeho MB C300de.

„A jak je to starý?“ zkoumavě pohlíží na fleky na zámkovce v místě, kde jsem ještě před chvílí stál. Marně pohledem hledám nějakej jinej flek pod jiným autem na parkovišti, kde stojí jen samý nechutně naleštěný Audi, BMW, MB… „no, mám to už dlouho, asi deset let“ cedím přes zuby věk měho modelu 2005. Tehdá mne stál bez pade meloun, kurva tak kde je problém, Germáne, víš kolik je to kurva prachů? Víš. Makáš na to celý tři měsíce. Sakra. Nojo… má recht. Je to stará sračka. Já holt neumím prodávat svý auta a tak se mi doma hromaděj. To on nepochopí, není debil, jako já. Až tou svojí prdelí lehce odře potahy v tom meďáku, půjde si pro novej.

Koupit nový auto je blbost. Je to sebevražda. Párkrát jsem to udělal. Zestárne ti to pod rukama. Protečeš ranec. Holt, budu jezdit do práce s něčím jiným. Vypadám s tím krámem jak socka. Přitom za svý auta bych si pomalu koupil jeho barák. Ale je mi to hovno platný, tady vypadám jako socka.

Hele, nechceš nový auto?“ padla otázka. Konečně něco konstruktivního. „Mrkni, co by se ti líbilo a zítra mi řekni.“. Hm? A jako jak to myslel? Za dvacet tisíc nějakou tašku? Nebo za třicet? Čtyřicet? Osmdesát? Jak to kurva myslel? „No… a jak to jako funguje tady v Německu?“ ptám se. „Normálně, 1% z kupní ceny ti jde měsíčně do daní a k tomu 0,03% za kilák. No, ty jezdíš docela daleko, mrkni se na něco, co má elektriku, tam je poloviční sleva“

E l e k t r i k u?? Si dělá prdel, ne? Vždyť zná můj názor na auta na baterky. Ví, že tenhle X-Trail je můj životní omyl, protože nafta patří na pole (holt, tehdy se líbil manželce, takže s ním jezdila ona a nafta jí nesmrdí), jinak co nesmrdí benzínem, do toho kurva nesedám! Elektriku. Germán. No co taky jinýho. Celá Evropa jde do prdele i s lektrikou. A já si to mám vzít do baráku?

Cestou domů jsem se stavil u daňařky, ať mi to hodí do čísel. Do hokny chodím pro prachy, takže chci vědět, kolik mne ten fór má stát, nepotřebuju si honit triko v nový káře. Klidně vezmu dobrou jetinu, hlavně s benzínem. A kdyby ne, tak s benzínem. Přinejhorším vezmu i něco na benzín. Od daňařky odcházím jak spráskanej pes. Hochu prober se, do daní budeš pěkně rozpouštět tabulkovou cenu nové káry, i kdybys koupil sračku za třetinu. Baj baj benzin. Kašlu na to, zůstávam u X-Trailu. Jedu domů, na české straně jsem píchl. Poprvé za těch 14 let jsem u X-Traila píchl. Sranda, tady není LPG nádrž, tady je plnohodnotná rezerva. Rezerva ven, hever a klíče taky, nečumte debilové, prostě jsem píchl, tak mne objeďte a polibte mi šos. Jo, zavazím, guma je fprdeli a ráfek si kurvit nebudu, však tady hovno co jezdí… ejhle… Nissan šrouby jsou devatenáctky a Nissan klíč na ně je jednadvacítka…. kurva doprdele šikmáči zasraný… ty jdeš z baráku a ihned! Volám ženě, ať mi doma vezme vercajk a hodí mi ho do tý prdele, kde teď stojím jak kurva u Železný Rudy. Během půlhodinového čekání jsem se v klidu rozhodl, že prostě do té nové káry jdu. Ne, že by nešla píchnout, ale prostě tahle sračka od Nissanu už mi pije krev. Před dvěma týdny nové tlemiče, předtím komplet zadní ložiska, teď už zase rachtá vejfuk a to ten krám má naskákáno 180 tisíc, kde přes půlku udělala žena, která s ním jezdila jak s hnojem.

Druhej den ráno jdu za šéfem a hlásím „já to beru, ale nějakýho hybrida, aby mne to nesežralo na daních“. „Vidím, žes pochopil“, šéf na to. „No, a kde to budu nabíjet?“ ptám se hned za tepla. „Vidím, že nepochopil“, šéf na to. „To nejezdí na elektřinu, ale na daně. Nicméně, nabíječka tu je, občas si nabíjejí zákazníci, občas někdo ze zvědavosti. Já tam toho Meďáka občas šoupnu, protože se mi nezdá ta jejich propagovaná spotřeba 4,5 na 100. Ještě nikdy jsem se do toho na sto nevešel. Musím najet tak padesát, pak to funguje“.

Aha… takže na elektriku sereme, bereme dotace, bereme daně a gudbaj. To zní dobře. Eko v reálném prostředí. Hlavně ať to má ten benzín. Dopoledne strávím na webu, chci 4×4, musím chtít hybrid,… sakryš, ono toho zase tak moc na výběr vlastně není. Daňařka mi řekla, že ať se držím tak do 45 táců kupky, to se při mém platu vyplatí. Tak jo, tak budeme nakupovat. Ale nechci čekat na sliby Schadewerke, že objednávka teď a auto… někdy. Možná. Takže Schade škrtám. A rád. Co je tam dál? Volvo… kupka 70 táců, daňařka se bude zlobit. Ravka. Tu jsem měl. Malý. A dál? Mitsubishi Outlander. Mitsubishi jsem ještě neměl. Terén Mitsu umí. Outlander… hmm… oteklý crossover. Jako ateista se křižovat nehodlám. Nojo, jenže on by moh’ bejt hned. Neřeším barvu, jen nechci bílou. Výbava mne netankuje, fůru píčovin nepotřebuju. Tak co tam mají? Za 45t na prodejně v průměrné výbavě. Ideál. Nechci platit daně za nepotřebný sračky.

Takže jsem k tomu jen nechal dát tažný (doprdele, utáhne autíčko na baterky aspoň čtyřmetrákovej vlek…?), nastříkat spodek, druhou sadu gum i s těma debilníma čidlama tlaku, gumový koberečky a ještě pár chujovin, co jsem zaškrtal ze seznamu. Ok, auto bude příští tejden k vyzvednutí…

Náš skladník mne tam hodil, rovnou si vzal letní kola zpátky do firmy. Na auto bylo zapotřebí dát Kennzeichen. Samozřejmě, že i taková blbost musí proběhnout typicky německy. Se nedivím, že prosrali válku. „Ta značka nejde dát do toho plastovýho držáku“, povídá skladník. Kravaťák z autosalonu přiskočí a snaží se ji tam nějak narvat a tváří se, že na to má grif. Značka do rámečku nejde, protože ten pitomej rámeček má blbý vodítka na tu značku. Chvíli koukám, jak s tím soudruzi masturbují a uvědomím si, že mi lehce mží za krk a že mne to nebaví. „Máte nůž?“ proříznu ticho. „Nůž???“ otočí se oba dva na mne, „Jo, velkej, dlouhej nůž“, já na to. A sakra, tady jsme v Německu, tady se dlouhý nože používaj jen v noci. „Jasně, máme nůž, samozřejmě. Přinesu od mechanika“, mizí kravaťák uvnitř budovy. Čili nůž mají, klídek. Ale proč my se s tím tady sereme, když mají mechanika…? No, asi na některé procesy mechanik nemá papír s razítkem, takže buď to dělat nesmí, nebo neumí. Během mých úvah se přiřítil kravaťák a s výrazem vítěze nese nůž. Růžovej. Plastovej. Asi na dorty, nebo kýho výra. Neřeším, děšť mne začíná srát. Zasunu ten plastovej bazmek mezi rámeček a značku, ta nadskočí a šup – konečně je v rámečku. Přibouchnout firemní popisku dole a ještě totéž na druhý straně. Šlus, abgemacht. Chci odjet. Tak mi kravaťáku ukaž, co se s tím dělá ať jedu do háje. Ty už to máš prodaný, takže tě taky jen zdržujeme.

V kostce se dozvím, že klíče stačí mít poblíž auta, dveře otevřu tlačítkem na dveřích, nastartuju tlačítkem na palubce. Co mám doprdele startovat, když to má ty baterky? Prostě se to prej tím čudlem zapne. A na konci zase vypne. Dobrý, to jsem pobral. Samý čudlíky. I parkovací brzda jen na čudlík. Přibržďovací asistent taky na čudlík. Bez čudlíku nejedeme. Jak je to s těma třema motorama, ptám se. Dva jsou elektrický, každej na svý nápravě, k tomu vpředu spalovák s generátorem. Takže různý kombinace od čistě baterkové jízdy přes mix až po čistě benzín. No hurá. Tak aspoň z půlky normání auto.

Sedám do toho, zavřu dveře, zmáčknu čudlík, rozblikají se barevné píčoviny, na dotykovém displeji to chce potvrdit nejrůznější upozornění a další krávoviny… no… tak už pojedu. Šlápnu na plyn… a ono nic. Ne, že by se to nepohnulo, ale nic neslyším. Mrtvice. Je to tady, já to věděl. Moje máma takhle jednou ráno vstala a… rádio hraje. Rádio slyším. Neslyším motor. Selektivní mrtvice. Je to divný. Tak jak ten motor teda pojede? Vypínám rádio. Jo, teď už lehce občas zaslechnu frekvenční měnič některého z motorů, ale fakt musím skoro zadržet dech. Dupnu na to. Doprdele, tak to má teda slušnej vodpich. Žádná prodleva, jako u běžnýho automatu. Prostě to reaguje hned. Koukám na levej ciferník, lítá po něm rafička otáčkoměru. Divně lítá. Doleva, pak doprava, auto zrychluje, doleva,… doprava… to není otáčkoměr. Co to kurva je? Vlevo dole dobíjení, vlevo nahoře výkon elektromotorů, vpravo výkon spalováku, všechno cejchovaný v kW…. aha… už ho slyším! Já ho slyším!! Auto jede 120 a konečně naskočil spalovák. Kravaťák vlastně říkal, že nad 130 už to na baterky prostě nejede. No, není to závoďák, je to dvoutunová kráva, akorát že na rozdíl od mého mazla dvoutonového Mountaineera je tohle menší. Tlustý profily ameriky versus tenkej plech z rejže. Baterky prostě něco váží. Ale živý to je. Fajn. Konečně jsem ochoten lehce přiznat, že ta elektrika může – při kombinaci s benzínem, samozřejmě – mít svůj fór.

Cestou domů testuju různý režimy jízdy na baterky, jízdy s dobíjením, jízdy s udržováním baterie, jízdy ‚eko‘, jízdy ‚sport‘, jízdy ‚EZ‘, pádlama pod volantem různě zkouším stupně rekuperace místo brždění, prostě kdo si chce hrát na ekopako a šetřit každej watt energie, má k tomu fůru nástrojů. Vypozoroval jsem, že když po autu chceme třeba svižnou jízdu do kopce, tak raději přepne na elektřinu. Jasně, ty dva elektromotory mají o půlku větší výkon proti tomu dvaapůllitrovýmu spalováku a lineárnější krouťák. Můžeme si dudlat na benelín, ale pokud fakt vezmeme za plyn třeba při předjíždění, tak okamžitě zaberou elektromotory a dvě tuny baterií v tenkým plechu vyrazí vpřed.

Pocity zatím lepší a lepší.

Druhej den beru ženu do Plzně do špitálu na vyšetření. Tak že se svezeme Outlanderem, aspoň si vyslechnu nezávislej a objektivní názor laické veřejnosti. „Je tu málo místa“ padnou první slova ženy při nastoupení do auta. „Si nepamatuješ, jak’s měla pomalu bradu na kolenech v tom Bavu, co jsem měl tejden půjčený?“, nevrle reaguju na pitomou poznámku. Je to jen o šest cenťáků nižší než Mounty, tak kurva co chce? Neřeším, šlápnu na plyn. „Sis pořídil trolejbus, blbe“. Nojo no, slyší i trávu růst. Doprdele ženský, já ten frekvenčák prostě neslyším. Neřeším. „Hele, co furt máš? Jezdí to zadara. Firma platí všechno, včetně paliva“, trumfuju. „Sorry, ale moje Laredo mi platí tvoje firma a taky jezdím zadara“, opáčila žena. „Hele, ve smlouvě mám daný, že si to může brát kdokoli z rodiny“, tahám další flek. „Já nemám řidičák“, ozve se zezadu z dětské sedačky. S tímhle materiálem příště nejedu. Přepínám na spalovák. „To není osmiválec, že?“ zase pitomej dotaz od spolujezdkyně. Ne, není. Nerozumí tomu. Neřve to jako její pitomej Jeep s vejfukem o průměru tři palce. Prostě to neřve. „Když přijedu domů, aspoň neštěká náš pes“, zkouším poslední chabou obranu. „No, fakt nechápu, proč ses nechal zaměstnat…“, padl poslední hřebík do rakve komunikace. Už abychom byli v Plzni…

Co na to říct? Mám to tejden. Takže na solidní recenzi brzo. Technický pindy včetně videí si každej může najít na kdejakým webu, výbava a pomocníci jsou standardní, tím unavovat nebudu. Co nenajdeš, je osobní zkušenost. Sedni si do toho a projeď se. Ekonomicky se to absolutně nevyplatí, pokud bys to koupil domů. Na baterky dojedeš pade a pak stejně frčíš na benzín. Možná by byl dobrej fór narvat tam ještě LPG. Každopádně jezdí to, jezdí to dobře, na rozdíl od klasického automatu to nemá prodlevy, nemá to žadné řazení, prostě ať baterky, nebo benzín, vždy to jede plynule. Pokud máš potřebu šetřit CO2, máš k tomu fůru nástrojů a hraj si, přelévej energii sem a tam, zavolej Grétě a vyhoň si. Já na tohle kašlu, to auto jezdí na dotace a na daně. Mitsubishi dalo 6t dotaci, 1,5t dotaci dalo Německo, zbytek je úleva na dani, takže jako benefit dobrý, ušetříš skrytý daně a jezdíš.

Jo, jsou to ty dva prstíčky ve dveřích, po kterejch vlítnou ekojeskyňky do EU. Ale to bude i tak.

Už abych opravil toho UAZe…


13.10.2019 Sysop


Související články:


12345 (222x hodnoceno, průměr: 2,14 z 5)
14 918x přečteno
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!