Jsem právní laik, vzděláním silnoproudý elektrotechnik. Kam až mé chabé právní znalosti sahají, vždy platilo, že občan nesmí být nucen k něčemu, co zákon neukládá. Alespoň tak je to napsané v hlavě první, článku 2, odstavci 4 ústavy České republiky:
„Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“
Jak doložím dále, neplatí to. Pro někoho znalého právních poměrů v ČR více, než jsem já, je to asi normální, mě to však silně zaskočilo.
Vše začalo nevinně.
Jel jsem naším desetiletým Hyundaiem Matrix po dálnici, z Prahy směrem na Ústí nad Labem a bez dálniční známky. Bylo 31. 8. 2013.
Před sjezdem na Kralupy mě dojeli a předjeli PČR a vcelku ohleduplně a bezpečně mě odvedli na sjezd, kde jsme zastavili. Policista se choval slušně a korektně a po správném oslovení požádal o ty správné doklady. Po prolustrování sice použil větu „Jestlipak víte, proč jsme vás zastavili“, ale jinak vše probíhalo na úrovni. Obvinili mě, že jsem jel po dálnici bez známky a jestli souhlasím s udělením blokové pokuty. Na můj dotaz, jak bude ta pokuta vysoká, mi policista řekl, že 200 Kč.
Po této informaci jsem se krátce zamyslel, přehrál si v hlavě, co jsem si pamatoval z FSM, zvážil pro a proti a poměrně rychle jsem dospěl k názoru, že se mi vyplatí zaplatit na fleku, což jsem taky policistovi oznámil. Na to policista vyplnil bloček a požádal mě, abych ho podepsal.
A zde začíná problém.
Strašně nerad něco podepisuji. Můj podpis má pro mě vysokou cenu. Velmi vysokou. Na nesprávném papíře může mít můj podpis cenu mého majetku, na jiném papíře může mít cenu zdraví mého blízkého, může zkrátka ovlivnit mnoho. Svým podpisem šetřím, jak jen to jde. A nikdy, ze zásady nikdy nepodepisuji něco, čehož dopad na mě lze odhadnout teď nebo v budoucnu jako vůči mně negativní.
Policistovi jsem tedy řekl, že bloček nepodepíšu, on mi odvětil, že je to v pořádku, že to je moje právo, na bloček napsal „odmítl podepsat“, dal mi ho taky kousek a s tím jsme se rozešli.
S vědomím toho, že blokovou pokutou vše končí, neb proti ní není odvolání, jsem tuto epizodku vypustil z hlavy.
Po nějaké době, 27. 11. 2013, jsem dostal oznámení, jehož obsahem bylo zhruba to, že dálniční oddělení PČR postoupilo podnět k přezkumnému řízení proti pokutě uložené v blokovém řízení jinému oddělení PČR. Zavolal jsem tedy tomu oddělení PČR, které podnět postoupilo, abych zjistil, o co jde. Dozvěděl jsem se, že mají teď takové nařízení, že všechny nepodepsané bloky musí postoupit. Na dotaz proč mi v podstatě neodpověděli, pořád opakovali, že to musí a že to je nařízené.
Pak, dne 18. 12. 2013, jsem obdržel rozhodnutí o tom, že Zbraslavská PČR (Krajské ředitelství) rozhodnutí té dálniční ruší, a to z důvodu, že jsem nepodepsal bloček, což jsem podle jejich právního názoru musel, a věc že vrací zase zpět tomu prvnímu, dálničnímu oddělení.
Možnost, že se mých 200 Kč pokuty změní na třeba 5000 Kč, se mi ani trochu nelíbila. Zdravě jsem se nasral, nastudoval zákony a sepsal odvolání, dlouhé jak tejden. Nechal jsem si ho zkouknout kamarádem právníkem, a když ho i on posvětil, odeslal jsem ho. Argumentace byla opřená o zákon o přestupcích, kde jasně stojí, že pachatel musí bloček podepsat jen a pouze v případě, že nemá na zaplacení na místě. Byl jsem dost zvědavý, jak se s tím vypořádají, říkal jsem si, že se přece zákony musí řídit alespoň v písemném styku.
Hovno, nemusí. Soudce Malík jim umožnil svým rozhodnutí 9 As 53/2013 – 24 Nejvyššího správního soudu z 6. června 2013 na zákony srát.
V tomto rozhodnutí soudce JUDr. Radan Malík s kámoškami Pořízkovou a Zemanovou napsal šílený text, který zhruba znamená, že nepodepsaný pokutový blok není platný, protože nelze přezkoumat, jestli pokuta byla či nebyla uložena oprávněně. To, že blokové řízení je z principu nepřezkoumatelné, protože je blokové, a v případě, že obžalovaný si přeje jeho přezkoumání, tak blokové řízení odmítne, tomuto soudci asi nedocvaklo. To, že tento zákon podpis nevyžaduje dobrého důvodu, neboť zaplacením se obžalovaný vzdal práva na odvolání a tedy přezkoumání, to tomuto právnímu samozvanci nevadí. Tento soudce takto rozhodl dokonce dvakrát – jednou se mu krajský soud vzepřel, za což má tento můj nemalý obdiv.
Malík svým rozsudkem dokonce popřel další rozsudky NSS, které by (asi) pro něj měly být závazné:
„blokové řízení je svou povahou řízením specifickým, zkráceným, zjednodušeným, ve kterém do ze značné míry splývá řízení se svým výsledkem – uložením pokuty“ (Rozhodnutí NSS čj. 3 As 58/2007-117)
a
„zatímco výsledkem řízení podle § 67 a násl. zákona o přestupcích je formalizované rozhodnutí o předepsaných náležitostech (§ 77), které je možno napadnout odvoláním (§ 81 a 82), a následně navrhnout jeho přezkoumání soudem (§ 83), je jediným výstupem blokového řízení tzv. pokutový blok (§ 85)“.
Lze doplnit, že proti uložení pokuty se podle § 84 odst. 2 zákona o přestupcích nelze odvolat a žaloba proti němu je se zřetelem k ustálené rozhodovací praxi správních soudů nepřípustná. Bez povšimnutí nelze nechat ani další závěry Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 19. 9.2007, čj. 1 As 30/2007-53) dle nichž je „rozhodnutí vydané v blokovém řízení formálně vydáno vystavením bloku, jsou-li pro to splněny podmínky“ a „musí obsahovat náležitosti, které jsou uvedeny v § 85 odst. 4 zákona o přestupcích, a další údaje vyplývající z použití bloku k ukládání pokut vydaného podle § 85 odst. 1 tohoto zákona“ (Rozhodnutí NSS čj. 3 As 58/2007-117)
„blokové řízení je vedle řízení příkazního jednou z forem zkráceného řízení o přestupku, jehož výsledkem je individuální správní akt, tj. rozhodnutí v materiálním smyslu, jímž se obviněnému z přestupku ukládá povinnost zaplatit pokutu. Přes svou neformální povahu je tedy blokové řízení o přestupku druhem správního řízení a jeho výsledek je třeba považovat za rozhodnutí správního orgánu dle § 65 odst. 1 s. ř. s.“ (čj. 5 As 16/2008-68, č. 1797/2009 Sb. NSS).
Místo toho Malík ve svém rozsudku používá perly jako:
„NSS se neztotožnil se závěry krajského soudu, dle kterých je nepodepsaný pokutový blok na pokutu zaplacenou na místě způsobilým podkladem k provedení záznamu bodů v registru řidičů.“
nebo
„Dle závěrů uvedených v tomto rozsudku bylo povinností žalovaného, v případě, že stěžovatel tvrdil, že v daném případě žádný přestupek nespáchal, aby si vyžádal příslušný pokutový blok (jeho část„A“, která zůstává správnímu orgánu), z něhož by bylo lze zjistit, zda stěžovatel svým podpisem stvrdil souhlas s blokovým řízením i s uloženou pokutou, tedy zda blokové řízení proběhlo. Takovým okamžikem je však podle Nejvyššího správního soudu okamžik podpisu pokutového bloku, resp. bloku na pokutu na místě nezaplacenou obviněným z přestupku. Teprve tímto podpisem stvrzuje obviněný svůj souhlas se spolehlivým zjištěním přestupku a s jeho projednáním v blokovém řízení, tedy jednoznačně potvrzuje naplnění podmínek blokového řízení stanovených v § 84 zákona o přestupcích“
To, že je jeho rozhodnutí protizákonné a protiústavní, to Malíka asi nevzrušuje.
To, že tohoto vadného rozsudku teď zneužívá policie, když někdo využije svého ústavního práva, je Malíkovi asi fuk.
Soudce Malík dal zkrátka svým nekvalitním rozhodnutím policii do ruky další nástroj buzerace.
Jsem zvědav, jak bude můj případ pokračovat.
Když byla věc vrácena k projednání, jsme tedy v bodě nula, jaké mají PČR vlastně v ruce důkazy? Když ten původní, tedy rozhodnutí, které nabylo právní moci zaplacením pokuty, vlastně neexistuje?
Přemýšlím, co by na toto řekl ústavní soud.
A docela mě zajímá, kdo mi vrátí moje dvě stovky.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)