…aneb když se dva perou, třetí má z toho užitek!
Nikomu, kdo sleduje českou politiku nemohla ujít změna politických preferencí a nástup strany Zelených. Jakmile strana překročila 5%, nastal její další skokový nárůst preferencí: voliči znechucení současnou politickou scénou najednou zjistili, že existuje na scéně volitelná strana, která není ještě integrovaná do stávajícího politického systému, což může vnést na scénu nový vítr, který rozvíří přinejmenším korupčnický prach v současných „dodavatelsko-odběratelských vztazích“ v politice. Ani ten největší optimista si asi nepředstavuje, že dojde k zásadnímu obratu v politické kultuře, ale mohla by to být docela sranda – aspoň nyní, když sledujeme politické debaty a tanečky, se obyčejný člověk (pokud zrovna nevlastní kotel na uhlí) náramně baví.
Prologue
Jak k tomu vlastně došlo? Podíváme-li se na předchozí dění na české politické scéně, jde o logický důsledek asi dvouletého vývoje. Píše se rok 2002 a sociální demokraté s přehledem vyhrávají volby, zatímco ODS zprofanovaná oposmluvní politikou jde s komunisty do opozice. I přesto se však pokračovalo v opoziční smlouvě, kdy si pravicoví a levicoví soudruzi mezi sebe rozdělili sféry vlivu – jeden dostal Českou konsolidační agenturu, druhý dostal místo v dozorčí radě ČEZ a těžil z „motivačního programu“ pro členy dozorčí rady (vysvětlí mi někdo rozdíl mezi motivačním programem člena dozorčí rady a úplatkem?), další dostal pět českých na stole, další zase zprivatizoval Telecom, další měl své želízko v ohni při nákupu grippenů, někteří soudruzi si svá želízka kuli v systému IZIP, další se angažoval v kakaových obchodech v Ghaně, jiný zase tunelařil na pozemkovém fondu, každé prasátko si pilně a radostně chrochtalo u svého korýtka, národ koukal na telenovely a všichni byli spokojení.
Aby si pravicoví politici napravili pošramocenou reputaci, negovali dřívější oposmluvní strategii. A tak se z nich po volbách 2002 jako mávnutím kouzelného proutku stali největší bijci socialistického okrádání občanů, které jim tak vyhovovalo v časech náruživého konzumenta becherovky. Tato taktika v kombinaci se Špidlovou neschopností řešit státní záležitosti nesla ovoce: po debaklu ČSSD při volbě prezidenta preference ODS raketově stouply až na 35%, což by ODS stačilo na sestavení pohodlné většinové vlády s lidovci, kteří nyní stejně jako kdysi začali opouštět koaliční loď a začali se poohlížet po korytech budoucích, koryta jsou přece to hlavní. Vládní koalice již v té době přestala existovat. A tak ODS učinila strategické rozhodnutí, které je patrné až nyní, když se zpětně podíváme na kauzy Vrbík, Běleš a Kořistka a následující vývoj. Tím rozhodnutím bylo za každou cenu naprogramovat pád vlády a docílit předčasných voleb. To mělo ODS přenést přes cca půlroční období populistických slibů před řádnými volbami. ODS se totiž bála (jak patrno z vývoje preferencí oprávněně), že by mohla o své preference v tomto období zase přijít, protože levicoví voliči na populistické sliby mnohem více slyší. A tak se začalo tlačit na pilu.
V médiích se začaly objevovat různé skandalizující novinářské kauzy, které velmi rychle přivodily pád druhé růžové vlády, vedené Upřímným Stanislavem Grossem. Standa Upřímný nebyl pro zkušené matadory žádný problém: jednak měl spoustu másla na hlavě a jednak jeho charisma rychle zmizelo: zejména když měl kromě své hezké tvářičky prezentovat taky něco jiného, například politické vize. Když se během období dvou měsíců objevilo v rychlém sledu 5 novinářských kauz – kauza Přibyl, kauza Šarapatka, kauza „Mlýn“, kauza Grossův byt a kauza Barková, Standa Upřímný šel rychle ke dnu.
V této souvislosti mě napadá jedna věc: čím si, milí čtenáři, vysvětlujete ten náhlý sled kauz skandalizující (ve většině případů zřejmě oprávněně) vedoucí představitele vládní strany, který nastal po kauze Kořistka? Jak je možné, že se novináři tolik zabývali kauzou Grossova bytu, ale ponechávali zcela bez povšimnutí jiné stejně závažné kauzy – například kauzu soudruha Tlustého a jeho domu za 5 milionů nebo kauzu bytu soudruha Kalouska, nejčestnějšího muže ve státě? Jak to, že tak důsledně trvali na předložení důkazů (místo, aby je sami hledali!) v takových stamilionových kauzách jako byl systém IZIP, ale Grosse shodila ze sedla kauza, která byla prezentována jen na základě spekulace, dodnes nebyl soudruh Gross za své mrzké činy ani obviněn natož odsouzen? Jak to, že na jedné straně se přední deníky snaží shodit Paroubka za každou cenu (tato snaha je někdy tak křečovitá až se člověk diví), ale při faktografických referencích například internetový deník iDnes odkazuje na předvolební materiály ODS? Je to opravdu pouze náhoda? Této křečovité snahy si všimla i některá nezávislá média a přední mediální bijci „sockokomoušů“ nezapřou svoji spřízněnost se starými strukturami – například jistý Karel Steigerwald, prominentní novinář z MF Dnes, má velmi intimní vztah ke správní radě NGO zvané Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP), kde je instalován spolu s jistým panem profesorem Klausem, toho času uživatelem trafiky na Pražském hradě a jeho dvorním poradcem, jistým panem Jiřím Weiglem. To je pochopitelně taky nic neznamenající náhoda. Myslím, že české média zhruba poslední rok a půl šíří zcela programově negativistickou zakyslou náladu jako vystřiženou z politických projevů odésáckých lídrů. Je za tím nějaký záměr, je to realita nebo je to jen náhoda? Můj postoj k tomuto problému vystihuje tento článek. Jsou novináři pouze přesvědčenými agitátory, kteří neumějí dělat svoji práci, nebo je v tom ještě něco jiného? Těžko říct.
Zakyslá a nihilistická nálada, kterou zde šíří slovem i činy rukou společnou a nerozbornou jak ČSSD tak ODS spolu s aktivistickými médii se nemohla neprojevit na vůli voličů a jejich preferencích. Základním pocitem normálního voliče z nastalé situace je totiž naprosté znechucení. Hnus z ČSSD, která se po osmi letech vládnutí vyčerpala a nyní už jen lpí na svém korupčním potenciálu kumulovaných koryt. Ale také hnus z médií, hnus z ODS, která jedním koutkem huby káže o právu, demokracii a zářných zítřcích, zatímco se vyvlastňují (sic neznárodňují!) drobní akcionáři, zatímco si řada modrých soudruhů hezky chrochtá u žlabu a krade jako straka. Hnus z ODS a soudruha Marka Bendy pardonujícího tunelářské zmrdy. A média spolu s bývalými exponenty sametového převratu adorují 90. léta Klausova klondiku, jakoby to byla léta idyly a ekonomické prosperity, na což může skočit opravdu jen jedinec ducha mdlého a poruchou permanentní paměti. A na rozdíl od vlády ODS, ČSSD si může připsat k dobru, že za jejich vlády (či jim navzdory, jak je libo) ekonomika jakž takž funguje. Co z toho plyne pro normálního voliče? Koho má volit?
Zelení na scéně
Volič má v podstatě 3 možnosti:
1 nevolit nikoho. Toto možnost využije v roce 2006 asi 50% oprávněných voličů. To je nejvýhodnější pro extrémistické strany s tvrdým jádrem jako je ODS nebo KSČM, které tím pádem mají větší zastoupení v politice, než odpovídá jejich skutečným preferencím u občanů.
(Zatím nikdo nehlasoval)