Trochu jsem se nedávno nudil a tak si čtu novinky z českého zdravotnictví, a co se nedovídám: soudruzi z VZP prý plánují zvýšit počet praktických lékařů v příhraničních oblastech a jiných méně atraktivních lokalitách.
Čtouce tento mediální výplod pana Tichého, tiskového to mluvčího VZP, rozesmál jsem se věru, až jsem se za břicho popadal. Tak soudruzi plánují. Je mi sice záhadou, proč tak činí, protože ještě včera tvrdili, že „doktorama můžeme přece dláždit“. Nyní už tak nějak přiznávají, že s tím dlážděním to nebude až zas tak horké a dokonce, že někde je dokonce doktorů nedostatek. Vzhledem k tomu, jak vysoce politicky citlivé téma to je, musejí na tom být soudruzi opravdu bledě.
V tomto kontextu se mi vybavuje nedávný příběh jedné stařenky (po hříchu modelový a ne ojedinělý) z mého rodného města. Mé rodné město sice není ani v Sudetech, ani nepatří mezi neatraktivní sociálně vyloučené lokality, je to v okrese Olomouc, čili podle soudruhů z VZP by tam péče měla být OK. Stařence se nějak točila hlava a měla sem tam palpitace. Obvoďačky léčba nějak nezabírala, a tak ji poslala do okresního města, protože interna v našem městě přestala už dávno fungovat. Babička žila sama, byla chudá, a tak nejschůdnější cestou do okresního města pro ni byl vlak. Jenže v našem městě jsou nástupiště taková, že do vlaku musíte udělat krok aspoň půl metru nahoru, protože nástupiště je jenom nahromaděný štěrk de facto v úrovni kolejí. Vlak přijel a milá babička chtěla nastoupit. Jenže se jí zatočila hlava, spadla ze schodku, naryla si hubu a než se vzpamatovala, vlak odjel. Pravda, nádražáci jí aspoň pomohli, aby pod ten vlak nespadla a otřesenou ji posadili na lavičku s lamentováním, že si má bába dát většího bacha a nelézt tam, kde na to nemá. Druhý pokus už babka nepodstoupila, protože by to nezvládla, čili si místo interního vyšetření odnesla z nádraží rozšklebený krvavý šlinec na obličeji a šourala se zpátky domů. Opakované pokusy o to, aby jí obvoďačka napsala sanitku, skončily fiaskem (chodit může, příbuzné má a obvoďačka se přece nenechá buzerovat od VZP a nebude platit babce taxík ze svého) a tak milá babka dlela doma navzdory zhoršující se symptomatologii. Jednoho dne už babka ze svého bytu nevylezla. Sousedi ucítili smrad a zavolali policajty, kteří babku nalezli již v určitém stadiu rozkladu v louži zvratků moči a fekálií. Babka bohužel byla tak chudá, že neměla ani na telefon a když se jí udělalo špatně, neměla koho zavolat, ale to jsou jenom spekulace. Prý dostala mozkovou příhodu a ležela na podlaze několik dnů, než dehydratace a pokračující základní onemocnění a následný rozklad mrtvého těla udělaly své. A tak skončil jeden příběh o levné, dostupné a spolehlivé zdravotní péči, kterou nám tu skrze chytré zákony zajišťuje sociální demokracie v čele se soudruhem Němečkem a dalšími šnajdroidy. Funkčnost a adresnost našeho zdravotnictví a potažmo i sociálních služeb (pod které bezpochyby spadal transport stařenky k lékaři) v naší společnosti nemohou být demonstrovány lépe.
Ale vlastně…mohou. Městečko Trnávka, asi před desíti lety. Můj kolega si se svojí manželkou a tchánem užívali nemnohý víkend odpočinku na své chalupě. Po obědě si najednou tchán počal stěžovat, že ho nějak pálí po dobrém obědě žáha, je unavený, špatně se mu dýchá a chce se mu spát. Můj kolega zkušeným uchem zaslechl charakteristický zvuk, takový, co si nespletete – vlhké fenomény počínajícího edému plic a pochopil, že je zle. Nejdřív, že tchána rychle ho odvezou do Brna, ovšem tato myšlenka se brzy ukázala býti neuskutečnitelná, protože tchán brzy zmodral a upadl do bezvědomí při masivním infarktu myokardu. Nu což, začneme resuscitovat a voláme RZP. Jenže tady nejsme v Praze ani v Brně, tady jsme v okrese Moravská Třebová. A okres Moravská Třebová má v tu chvíli nejen totálně vybrakovaný a téměř nefunkční špitál ale taky pouze jednu jedinou sanitku RZP on duty (pšššššt, to se prej vohnoutům pod hrozbou vyhazovu nesmělo říkat). A ta zrovna podle operátorky byla u jiného případu. Takže volat 112 je asi stejně plausibilní jako volat do záchodové mísy, na dvacetiminutovou dojezdnost ze zákona můžete v klidu zapomenout, protože krajští soudruzi přece dodržovat zákony nemusejí, zákony jsou v Kocourkově jen pro plebz. Nu což, pokračujeme v resuscitaci, třeba se to rychlíkům podaří vyřešit rychle. Zpočátku se to i trochu daří, obličej opět na chvíli nabude růžovou barvu, ale postupem času kolegovi dochází, že tahle resuscitace dobře neskončí. Po asi hodině (sic!) systém přece jen zafungoval. K domu si to přihasila převozová sanitka a z ní se ladným krokem vykolébala asi 70-letá praktická lékařka, co sloužila LSPP.
„Honem, paní doktorko, vemte si intubační set, máme tady pacienta v bezvědomí, pravděpodobně kardiogenní šok asi po infarktu, budeme intubovat!” Tou dobou byl pacient už stejně mrtvý, ale aspoň ho nějak odvézt a zachovat dekórum před manželkou, že jí otec umřel, nepotřebuje teď vědět, říkal si kolega.
„Hm, no jo, pane doktore, ale to já jsem nikdy nedělala…“, zašvitořila lékařka bezelstně. Hm, no co a máte ho aspoň v tý sanitce? Asi jo. Tak mi ho přineste, prosím. Ambuvak doufám máte. To jo.
Inu, jsou oblasti, kde si krajští soudruzi, nelámou hlavu ani se zajištěním dostupnosti základní urgentní péče. Vlastně lámou: „Doctors urgently needed!“, plat – 3.2 hrubýho plus přesčasy (možná), sem tam kopanec do prdele, vydírání a nezákonné požadavky na vícepráce a navrch pár trestních oznámení nebo žalob za zanedbání péče v důsledku laxního přístupu soudruhů k materiálně-personálnímu zajištění jako bonus track. Pokud jste dostatečně blbý, dáme vám náborový příspěvek 50 000, který si ovšem následně vezmeme zpět krácením platu. Ale musíš se nám upsat aspoň na 5 let, jinak všechno vracíš plus úroky. Víš, my bychom ti rádi dali víc, ale nemůžeme, však se podívej, uklízečka a další občané se mají v tomhle státě taky špatně.
(OK, bolševici, tak si zaměstnejte uklízečku a další občany, vy musíte nejlíp vědět, jakou péči chcete zajišťovat a poskytovat.)
Navzdory těmto historkám, má Česká republika statisticky hned po Řecku a Rusku jeden z nejvyšších počtů lékařů na počet obyvatel na světě. Statistiky OECD i statistiky WHO se skví úspěchy českého zdravotnictví a soudruzi z VZP vypadají, jakoby provozovali jeden z nejúspěšnějších zdravotnických podniků vůbec: hodně doktorů, nízký podíl výdajů na HDP, nejvyšší počet návštěv na obyvatele, nejvyšší počet MRI přístrojů na počet obyvatel, počet chirurgických robotů převyšuje v přepočtu na obyvatele jejich počet v USA, vysoký počet transplantací, vysoký počet endovaskulárních výkonů, o vybavení, které se do našich špitálů koupilo za evropské dotace, se mnohdy nesní ani daleko rozvinutějším zemím třeba takový CyberKnife, co si ho ostravská fakultní nemocnice koupila od neznámého zprostředkovatele asi za dvojnásobek ceny než John Hopkins Hospital v americkém Baltimore.
Zaměstnanci ÚZIS každoročně promění vodu ve víno tak jak byli zvyklí předchozích 60 let, novináři data převezmou a pějí samou chválu (taky jako předchozích 60 let), jak to soudruzi z Ministerstva zdravotnictví a VZP dobře vedou, data se také pošlou na OECD a WHO a dále se interpretují tak, jakoby si zmíněné organizace, když něco o českém zdravotnictví napíšou, dělaly vlastní průzkum. Jak je to ve skutečnosti ale nikdo neví, což se projevilo, když se statistická mašina na úspěchy bolševického zdravotnictví trochu zadrhla, když se při akci „Děkujeme odcházíme“ soudruzi i přes všechny své velestatistiky najednou nemohli dopočítat, kolik těch dochtorskejch hajzlů vyděračskejch vlastně mají.
Otevřené přiznání, že zdravotní péče v některých regionech není, a to dokonce ani ta úplně základní, znamená, že už to musí být už opravdu dost průser. Ono na jedné straně je dobré, když doktor není k dispozici, protože pro bolševika je to takový čtvrtý pilíř důchodového pojištění. Důchodce, který nemá doktora v dosažení, s vyšší pravděpodobností umře, a tudíž mu stát nemusí platit důchod, jen si od něj vezme zdravotní a sociální daň, když ještě pracuje, aby mohl krmit úředníky a multi-kulti komunitu volebních klientů. Málokterému bolševickému vohnoutovi ovšem tohle dojde dřív, než něco opravdu potřebuje.
Na druhé straně tu ovšem máme lokální bolševické feudály (nebo zastupitele, chcete-li), kteří v postižených lokalitách řvou a někteří novináři na to dokonce slyší. Jednak se do takových lokalit nestěhují lidi, což jim přináší signifikantní změny demografického složení obyvatel a rozpočtové určení daní je, kurva Halík, signifikantně nižší a jednak nemají, na koho by svedli své povinnosti. Každý z vesnických obvoďáků si zažil už minimálně jednou situaci, kdy za ním přišla dišputace zastupitelstva obce: víš, dochtore, vona ta stará Vomáčková má na zahradě bordel, chodí po vesnici, vyřvává, je špinavá a strašně smrdí. Hele dochtore, udělej s ní něco, nech ji zavřít do blázince, ať máme klid. Ale Karle, vono Vomáčkový nic není, jen je to podivínka ale jinak netrpí žádným onemocněním. No to seš teda pěknej hajzl dochtore, takhle trápit slušný lidi! Nemít obvoďáka na vesnici, je pro lokální feudály smůla, protože obvoďák, i kdyby to byl úplný blb, minimálně přináší do vesnice peníze na sociální služby, které na něj obecní zastupitelstvo rádo přehodí. Pak mají peníze na obecní policii a můžou si plnit kasičku výpalným jako v Lázních Bohdaneč a nemusejí se starat o bábu, co potřebuje dojet do okresního města na interní vyšetření.
Přes všechny ty statistické úspěchy bolševického hospodaření ve zdravotnictví mají soudruzi trochu problém. Praktici totiž nejsou. Důvody, proč nyní nejsou, lze hledat v opatřeních, které se provedly v průběhu 90. let. Nejprve došlo k privatizaci celé sítě praktických lékařů až na pár výjimek, což bylo v roce 1993-94 a následně došlo k zavedení kapitační platby. Praktik tak nedostává peníze za práci, kterou udělá, ale dostává fixní platbu na hlavu (jejíž základní sazba je nyní kolem 50 kč) za každého registrovaného pojištěnce. Následně se, pod tlakem lobby praktických lékařů ale především za souhlasného mručení soudruhů z VZP a Ministerstva zdravotnictví upravila doba postgraduální přípravy na atestaci z praktického lékařství na nesmyslně dlouhou dobu (samozřejmě, obstrukce ve vzdělávání jsou prvoplánově pro soudruhy z VZP vždy lepší, protože tím míň doktorů má na něco papír a tudíž to soudruzi z VZP nemusejí platit) a tak ministerské údy úřednické vyjdou velmi rády vstříc jakékoli kravině, kterou chce pražská profesorská a jiná spřátelená lobby a která přirozeně, jak jinak, činí vzdělání delší a nákladnější.
Vezmeme si takového medika, který skončí fakultu a touží se stát praktickým lékařem. Tak za prvé – zatímco elévové, kteří si zvolili ostatní odbornosti, dostanou pracovní místo ve špitále, budoucí praktik žádné takové místo nedostane (téměř všichni jsou privátní a pokud to není jejich rodinný příslušník, neexistuje důvod, proč by jej měli vychovávat), ale čistě teoreticky se může vzdělávat v jednom ze základních oborů (chirurgie, interna) a následně si po atestaci pomocí dodatečného kurzu doplnit (či spíše vysedět) povinné stáže, složit další atestaci a stát se praktikem. Pro vzdělávajícího se praktika to ovšem znamená minimálně půl roku nedostávat plat a tudíž musí mít takový adept něco našetřeno, což pochopitelně nemá každý. Snad jedinou výjimku zde představují zdravotnické řetězce (Moje ambulance a.s. a další), které eventuelně budoucího praktika vezmou pod svá ochranná křídla a nechají ho si atestaci a stáže doplnit a přitom ho platí. Nyní zde máme již hotového praktického lékaře – proti ostatním odbornostem už musel vydat minimálně půl roku své životní náklady plus cenu stáží, která je sice relativně zanedbatelná, ne ovšem pro mladého lékaře s holou řití. To způsobilo, že svého času v polovině minulého desetiletí atestovali cca 4 (sic!) praktičtí lékaři ročně, což věru není plausibilní počet, který by zajistil obnovu stávajících asi 5 300 praktiků, což je asi 1/35 potřebného reprodukčního počtu uvážíme-li, že praktik funguje nějakých 40-45 let.
A přicházejí další problémy. Praktik, který právě odatestoval, musí někde najít práci. No možná má nějaké rodiče, kteří provozují ambulanci PL, nicméně je pravděpodobnější, že nikoho takového praktik nemá. Tak mu, pokud nechce do konce života dělat pucfleka panu Potyszovi za pár korun, nezbývá nic jiného, než si najít nějakého starého kolegu, od kterého živnost koupí – dnes už jsou naštěstí prakticky všechny ordinace praktiků převedené na s.r.o., takže s tím je minimum byrokracie. Cena takové ambulance, která by ale odpovídala praktikově investici (už půl roku žije o chlebu a vodě a šetří, jak může) je věru vysoká – lepší ordinace ve velkých městech mají minimální cenu 4 miliony a měsíční obrat asi 180-200 tisíc korun, při nákladech typicky okolo 50-60 tisíc (při zakoupení přístrojů ale i mnohem víc), oportunitní zisk před zdaněním je tedy okolo 130 000 Kč a zkuste si vzít loan calculator a spočítat měsíční splátku úvěru s úrokem 9% na 10 let. Otázka zní, kolik budete moci počítat, že vám zbude platu po zdanění a zaplacení zdravotního a sociálního pojištění splátky úvěru, dalších odvodů a úložky bokem na horší časy. Mně to vychází na 40 000 Kč, což se možná bolševickému vohnoutovi co nic neumí a ledva odmaturoval, zdá jako pohádkově vysoká mzda ale každý potenciální obvoďák si spočítá, že tohle se mu teda nevyplatí. Jednak mu jen o trochu nižší plat nabízejí řetězce, kde sice musí vydělávat na chléb vezdejší také svého managora a majitele, ale zase je volný jako pták, může kdykoli vzít kramle a přestěhovat se třeba do Německa a jednak podnikatelský úspěch není nikterak zaručen, protože těch 40 000 si vezme jen tehdy, půjde-li vše velmi dobře: nepřijde o pacienty, nebude mít průser se soudy a trestními oznámeními (praktický lékař je třetí nejrizikovější skupinou po gynekolozích a psychiatrech) a taky pokud mu soudruzi z VZP nepřijdou a neseškrtají body za půl mega. Pak se může stát, že díky tlaku konkurence, a regulačním opatřením soudruhů z VZP se jeho plat scvrkne třeba na nulu nebo bude muset do podniku něco doplatit. Ale pokud bude pracovat víc a mít ve své práci úspěch, nedostane díky regulačním opatřením soudruhů z VZP navíc ani korunu – pokud udrží vysoký standard, projeví se jeho snažení nejdřív za 2 roky. Je otázkou, za kolik svůj podnik prodá za nějakých 40 let, nicméně praktik je mladý, chce založit rodinu a prachy nepotřebuje až mu bude 70 let ale hned.
Můžeme také bláhově doufat, že čerstvý praktik si třeba otevře ambulanci někde na vesnici, kde by o něj měli zájem a nabízejí výhodné podmínky. Otevřete si ambulanci a zařídíte smlouvy s pojišťovnou a pak přijde problém. Když specialista, který začíná v soukromé praxi, dostane za každého pacienta, kterého ošetří, určité množství peněz podle výkonů, například 700 Kč, pokud má nasmlouvané slušné portfolio péče, slušné znalosti a slušné pacienty. Denně ošetříte cca 20-25 lidí, čili se dá snadno spočítat, kolik po všech regulacích dostanete a záleží jen na vaší šikovnosti, jak dokážete konkurovat v okolí. Ovšem praktický lékař to má jinak: přijde za ním pacient, zaregistruje se a … praktik za něj dostane 50 Kč (při prvním kontaktu je to trochu více ale ne zas o tolik). Ovšemže, za další měsíc dostane dalších 50 Kč a za další měsíc dalších ale nájem, sestru a další režii musí obvoďák platit hned a ne až za rok. Má to i své pozitivní stránky, protože na rozdíl od specialisty si praktik může dovolit odjet na dovolenou, aniž by tím utrpěly jeho příjmy. To je důvod, proč se ordinace obvoďáků prodávají tak draho (protože nové lze otevřít jen s velkými kapitálovými rezervami) a proč poté, co na vesnici zanikne ordinace praktického lékaře, nikdo nepřijde a znovu si ji neotevře, byť by dostal nájem od obce za korunu (což většinou nedostane). Navíc je vůbec otázka, zda všichni obyvatelé obce budou u něj zaregistrováni – mladí dojíždějí za prací do města a mají tam už obvoďáka svého. Ordinace obvoďáka přitom, aby se uživila, potřebuje minimálně 1500 zaregistrovaných pojištěnců. Takže opět počítejme – obec s cca 2000-3000 obyvateli, z toho je cca čtvrtina důchodců, kteří jsou jasní klienti ale co zbytek? Mladí k vám nepáchnou jak je rok dlouhej a navíc mají obvoďáka ve městě a na ošetřování dětí, kterých může být v obci tak 20%, nemáte atestaci. Čili se vám počet klientů scvrkává na nějakých 600, maximálně 1000. Ta ordinace živořila už předtím, když tam byli zaregistrovaní všichni, a pokud jednou ztratí pacienta a ten se zaregistruje a zařídí jinde, je těžké jej získat zpět. A má cenu otevírat praxi kvůli 500 přestárlým babkám, které jsou u vás pečené vařené? Inu, to je sakra těžce vydělaných 50 korun kapitace (za přestárlou babku je ve skutečnosti částka vyšší ale ani tak se to nevyplatí). Průměrných 10 návštěv babiček měsíčně to na návštěvu dává cca 12 korun od soudruhů z VZP. Srovnejme tyto peníze s tím, co si za podobnou návštěvu řekne advokát.
Jen o něco málo jiná situace je v tzv. sociálně vyloučených lokalitách, typicky Ústecko. Tam by sice různých potenciálních simulantů, lemplů a jiných nemakačenků, kteří jsou u vás denně a vyžadují neschopenku, bylo dost a ani nemusíte mít problém rychle naplnit minimum 1500 registrovaných pojištěnců, ale zase na druhou stranu za stejnou kapitaci při stejném počtu registrovaných pojištěnců budete muset odvést cca 4x – 5x víc práce než praktický lékař ve vilové čtvrti v Praze na Haunspalce nemluvě o forenzním, zdravotním a jiném riziku (například že vás nějaký člen minority vezme baseballovou pálkou po hlavě poté, co mu odmítnete vydat už dvacátou neschopenku se kterou pak operuje u trestního soudu za krádeže). Navíc je problém žít v takové lokalitě, vaše děti budou muset chodit do školy s multi-kulti minoritou a jejich šance na slušné vzdělání tak konverguje k nule. Nehledě na pouliční kriminalitu a další podobné kolaterální benefity, kterých se vám při soužití s tamními vohnouty dostane mírou vrchovatou. To teda opravdu člověk nemusí.
Je tedy zcela bez jakékoli diskuse, že za dnešní katastrofický nedostatek praktiků v některých lokalitách je přes některé objektivní faktory odpovědné především Ministerstvo zdravotnictví a VZP, které v 90. letech ve snaze na této péči ušetřit, zastropovalo péči prostřednictvím kapitační platby a zcela nesmyslně prodloužilo dobu vzdělávání praktiků.
Pro vesnické praxe je přitom přijatelný model tzv. „joint-practice“, který je provozován v některých civilizovaných zemích. Jde o to, že praktik, který je na vesnici v odloučené lokalitě, nedostává zaplacenou pouze kapitační platbu, ale dostává zaplacené i mnohé další služby, které dokáže své klientele poskytovat z jiných oborů medicíny. Pro německé nebo rakouské pojišťovny není potom problém, aby obvoďák dostal zaplaceno za to, že udělá ultrazvuk nebo rentgen a sám si ho odečte (ačkoli kvalita práce jistě není stejná jako když to dělá rentgenolog nebo traumatolog s dvacetiletou praxí), aby měl vlastní laboratoř (ceny laboratorních automatů jdou hodně dolů a pro šikovného obvoďáka by to byla dobrá investice) a měl to zaplacené, aby uměl a dělal malé chirurgické výkony (aby dítě od sousedů nemuselo jet 50 kilometrů kvůli tržné ráně na hlavě), strhnout podebraný nehet, napravit zlomeninu, neurologické a ORL vyšetření, paracentézu bubínku, incisi paratonzilárního abscesu, aby s malým dítětem nemuseli rodiče v noci jet 100 km, kde je nejbližší ORL pohotovost, aby mu někdo zaplatil, když je třeba vést překotný porod doma a podobně. Vesnický obvoďák tak v odloučené lokalitě dokáže i na malém množství pojištěnců „vyrejžovat“ mnohem víc peněz tím, že rozšíří spektrum nabízené péče a učiní ho pro lidi z odloučených lokalit dostupnější. K samozřejmosti takové soukromé praxe by měla patřit i dopravní služba, aby bylo možné nemocného případně zavést do špitálu, když na to babka na vesnici nemá peníze a krajští soudruzi naplánovali, že do vesnice pojede jeden autobus týdně. Pokud počítáme, že soudruzi z VZP utratí na jednoho pojištěnce asi 22 kKč ročně, obvoďákovi by stačila třetinová částka ročně na to, aby hravě pokryl odloučenou lokalitu s 500 pojištěnci. Za to se snadno uživí obvoďák, 3 další zaměstnanci (2 sestry a 1 saniťák) a o lidi bude postaráno opravdu kdekoli i v počtu malém.
Jenže podobná služba v Kocourkově bude fungovat jen stěží. Asi existuje pár praktiků, kteří tuto službu poskytují zdarma a na své riziko jako součást svého zaujetí pro medicínu ale pro VZP je nejlepším partnerem takový lékař nebo lékařka, který je blbý jako štoudev, jeho diagnostické schopnosti jsou nulové, ale zase vykazuje na faktuře malé částky a proto ho soudruzi z VZP milují. Pokud by se nějaký idealista přece jen chtěl pokusit hlavou prorazit zeď, nesetká se pouze s arogancí a nezájmem ze strany VZP a dalších zdravotních pojišťoven ale také s velmi odmítavým postojem specialistů a jejich odborných lobby, kteří si přirozeně chrání své know-how. Soudruhům z VZP sice žádný zákon nebrání, aby v odůvodněných případech platili, co je třeba, ale právě postoj odborných společností je pro ně univerzální výmluvou, proč něco takového žádnému praktikovi nepovolit. A v ceně tzv. „sdílených výkonů“ zase lobby praktiků podráží nohy specialistům, čili pokud by se praktikovi při poskytování péče, která není úplně jeho oborem, stane něco špatného, bude u soudu za to ukřižován, čili se mu to, i kdyby chtěl a uměl to, nevyplatí.
Na druhé straně si představme praktika, který hodně investoval a umí poskytovat opravdu široké portfolio péče z mnoha oborů. Jaká by pro něj byla motivace dělat obvoďáka někde v Kocourkově za pár korun? Takový odborník má šanci se uchytit všude na světě, v Německu ve Velké Británii a všude jej přijmou s otevřenou náručí a zajistí mu podstatně jiný lifestyle. Neexistuje pro něj žádný racionální důvod se nechat buzerovat bolševiky z VZP. Z toho lze spolehlivě usoudit, že soudruhům z VZP se naplnění zákonných požadavků na zajištění péče jen tak nepodaří a asi to opět dopadne tak, že se změní zákon v tom smyslu, že vohnout má právo na dostupnost lékaře půl hodiny letu stíhačkou Jas-39 Grippen, čímž budou zákonné předpisy opět v souladu s realitou.
A propos … jeden takový praktik přes všechna protivenství v Čekoprasečáku prokazatelně existoval. Jmenoval se doktor Bohumír Doul. Jeho mediální kauza už dávno zapadla a v pamětích bolševických vohnoutů byla nyní přemazána strachem z běženců a šíření islámu (na margo zdejších debat – bolševický vohnout se bojí hlavně toho, co nikdy v životě neviděl na vlastní oči). Nicméně Doul byl právě jeden z těch nadšenců, který provozoval soukromou praxi ve Vacově a okolí, což je prdel zakopaná kdesi na Šumavě, kde je to do pořádné nemocnice 70 km. Doul byl známý tím, že jeho znalosti přesahovaly průměr a péče pak obvyklý rámec péče poskytované praktickými lékaři především do ortopedie, chirurgie a traumatologie (což je výhodné uvážíme-li že praktikoval poblíž turistických center). Doul také nebyl líný pro své pacienty provozovat pohotovost prakticky 24 hodin denně 7 dní v týdnu a 365 dní v roce a jako osamělý a ovdovělý člověk měl medicínu jako jediné životní vyžití. Dá se říct, že medicíně obětoval vše. Dr. Doul také, jak už bylo zmíněno u „joint-practice“ provozoval i dopravní službu a zdravotnické zásobování (lékárnu provozovat nemohl, ale jsem přesvědčen, že lidem léky „na černo“ vydával), čili provozoval přesně tu praxi, kterou lidé v tamní lokalitě potřebovali a podle mě řadu výkonů dělal lidem zadarmo, aniž za to od soudruhů z VZP viděl byť jedinou korunu.
Jenže tím, že na sebe navázal velké množství činností, vystupovala jeho praxe z obvyklých statistik, čili soudruhům z VZP jeho praxe ve statistikách blikala. Ano, soudruhu řediteli, von sice Doul je dobrej doktor, to jó, lidi ho maj rádi a jsou spokojení, ale von taky, ta svině vyděračská, na tom zase hodně vydělává! A rejžovat a paraztitovat na zdraví lidí, to je přece nemravné! Já myslím, pane řediteli lokální VZP, že bysme ho měli jako pořádně zmáčknout, aby si tolik nevyskakoval! To přece nemůžeme potřebovat, aby nám tady každej z těchhle ňoumů každej měsíc vyúčtoval 2 melouny, kampak bysme jako přišli, to musíme zarazit!
A tak Doula zarazili…a dorazili. Nejdřív mu napočítali za 2.5 milionu údajně neoprávněných výkonů, následně na něj podali v roce 2005 trestní oznámení, neplatili mu a vypověděli obratem všechny smlouvy na dopravní služby a další činnosti a oholili jeho praxi na kost. Vyvíjeli všelijaké možné tlaky, aby to Doul nedal k soudu. Doula samozřejmě nezapomněli očernit ani v místních novinách a před jeho pacienty. Doul odolával 2 roky, ale pak ho neustálá šikana finančně zruinovala a psychicky zlomila, musel si půjčovat i na platy zaměstnanců. A tak se 11. července 2007 zastřelil na regionální pobočce VZP v Prachaticích před zraky jakési místní úřednice.
Ačkoli hledal MUDr. Doul nějakou pomoc u „nezávislých médií“, ta jeho kauzu beze zbytku vytěžila až po jeho smrti. Jak uvedl redaktor TV H@vna, arcizmrd Klíma, před tím to pro něj byl „jen takový obvyklý nářek českého lékaře“. Oh yeah! Dochtor, ta svině vyděračská, furt naříká, jak by chtěl zaplatit, ale my v novinách přece víme, že má dost! Po Doulově smrti ovšem parazitování na jeho mrtvole přesáhlo míru, která předčila veškeré obvyklé novinářské hranice ad nauseam.
Soudruzi z VZP následně vydali prohlášení, ve kterém tvrdili, že skutečný důvod sebevraždy není znám. Myslím, že citace Doulova dopisu na rozloučenou, ve kterém důvod k sebevraždě komentuje, je vskutku velmi vágní: „Já, MUDr. Bohumír Doul, prohlašuji, že jde o suicidum čistě bilanční. Ve skutečnosti je vrahem totalitní, arogantní i vyloženě zločinecká organizace VZP. Je to stát ve státě, který dovoluje trestat snahu a pronásledovat sebemenší úspěch. Nedovolte už kruci konečně, aby zdravotníci, nesoucí veškerou odpovědnost a zejména často úplně bezbranní nemocní, byli vystaveni zlovůli této nebezpečné a zavšivené organizace.“
Bolševičtí fízlové, kteří se obvykle rádi pyšní takovým skalpem a nebyli schopni za 2 roky přípravného řízení sepsat ani obvinění, tentokráte mlčeli jako zařezaní. Vyšetřovací spis se dokonce stal pro lačnící novináře nedostupný, ačkoli jindy se s podobnými informacemi čile mezi policií a novináři obchoduje. Buď byli tak líní, že v přípravném řízení nepodnikli vůbec nic, ale spíš to vypadá, že ač pečlivě hledali, tak za 2 roky nebyli schopni na Doula nic najít. Přitom měli úkol lehčí než pro cvičenou opici. Pokud soudruzi z VZP dodali rodná čísla a osobní data pacientů, na kterých Doul údajně vykazoval neprovedenou péči, stačilo se pacientů zeptat, zda byla péče skutečně provedena. Pokud by našli nesrovnalosti a svědky, tak ho mají, je to úkol pro úplného blba, i kdyby udělal jen policejní školu. Jenže ani za 2 roky nic nenašli a státní zakázka zněla zavřít za katr. A žádný svědek znamená, že výroba pachatelů se nekoná. Tak se to aspoň bude protahovat, Doul se bude zvát opakovaně na výslechy, utratí majlant za advokáta, eventuelně se podá návrh na vazbu, sice na něj nic nemáme, takže nám to prokurátor, co je při smyslech, neschválí, ale na obyčejného doktůrka to bohatě stačí. Když přitlačí soudruzi z VZP z druhé strany a omezí mu cashflow, tak ho to zlomí, ať už něco spáchal nebo ne. A stěžovat si doktůrek může tak akorát na lampárně, však my ho už naučíme žít z cizího neštěstí!
Vacovští a obyvatelé okolních vesnic na tom samozřejmě výrazně vydělali, nyní tam mají hodnou praktickou lékařku (a to mohou mluvit o štěstí), která sice z úředních statistik nevyčnívá, vykazuje málo peněz soudruhům z VZP, ale má otevřeno celých 11 hodin týdně, víc ani hovno. Vše dobře dopadlo, hurá, péče je zajištěna.
Pokud bylo Doulovým cílem poukázat na zločinné praktiky soudruhů z VZP (a ty bezesporu zločinné jsou) nebo vychovat bolševické parazitní vohnouty (jeden z obyvatel Vacova hodnotil sebevraždu dr. Doula jako podobnou sebevraždě Jana Palacha), tak hodnotím jeho suicidium jako naprosto zbytečné. Bolševické vohnouty, základ české socialistické společnosti, voliče soudruhů Sobotky, Topolánka, Paroubka a Babiše, nikdo nepředělá. Ten ksindl co sedí ve VZP, je jen věrným reprezentativním obrazem toho, co sedí v českých obyvácích. Lemry, alkoholici a nemakačenkové, co si myslí, že kdyby jim ostatní neházeli klacky pod nohy a doktoři neparazitovali na jejich neštěstích, byli by z nich nejspíš prezidenti. Taková svoloč bude lidem, kteří něco umějí a dokonce na tom vydělávají, závidět každou korunu a to platí zejména tehdy, jde-li o lékaře. Tu práci o nocích, kdy se Doul kodrcal svým omláceným Trabantem po Šumavě k pacientovi, samozřejmě Doulovi nikdo z těch ksindlů závidět nebude, dokonce někteří budou uznale kývat hlavami – ano je správné, když doktor, svině vyděračská, pracuje zadarmo. Bolševičtí paraziti si rádi berou z cizího ale běda chtít nějaké peníze, to je zle. Doulův případ demonstruje velmi názorně stav českého zdravotnictví – nicméně Doul není jediný. Vzpomeňme na nedávnou sociální popravu a špinění primáře dětského oddělení nemocnice Klatovy dr. Havránka (ještě vůbec předtím, než fízlové jeho kauzu vůbec dovedli do konce, čímž mu mimochodem znemožnili spravedlivý proces ale to je v prasečáku jedno), celou řadu mladých neatestovaných lékařů, kteří byli, ač zcela bez atestace a nepřipravení, v nesprávnou dobu na nesprávném místě, protože soudruhům bylo zatěžko sehnat a zaměstnat za slušný peníz lékaře kvalifikované (zde a zde). Nebo MUDr. Roberta Zodla, který kvůli právní šikaně sluníčkové maminky zemřel na akutní infarkt myokardu, aby mohl později dostat zlatý záchranářský kříž od prezidenta. No nic, jeho mrtvolu média taky plně zužitkovala, aniž by měla sebemenší problém s ochranou jeho osobnosti. Za ta léta jsou tu možná stovky dalších podobných případů.
Máte, kolegyně a kolegové, z výše uvedených příkladů pocit, že je nutné bolševickým soudruhům pro jejich vohnouty v Kocourkově za těchto podmínek cokoli zajišťovat? Já ne.
(10x známkováno, průměr: 1,40 z 5)