Úplatky ve zdravotnictví byly vždy vděčným tématem pro žurnalisty i laickou veřejnost. A bude to hodně dlouhé, takže ti, kdož prahnete po senzaci a lehké zábavě, zmáčkněte tlačítko „Zpět“ na Vašem internetovém prohlížeči.
Úplatky ve zdravotnictví byly vždy vděčným tématem pro žurnalisty i laickou veřejnost. A bude to hodně dlouhé, takže ti, kdož prahnete po senzaci a lehké zábavě, zmáčkněte tlačítko „Zpět“ na Vašem internetovém prohlížeči.
O tzv. velké korupci (úplatcích z komerčního sektoru pro managery a decision-makery) již byla na tomto serveru zmínka. Médii nyní prošel další korupční skandál a tentokráte se týkal vztahu lékař-pacient. Teplický ortoped MUDr. Radek Bartoš byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 18 měsíců nepodmíněně za to, že po své pacientce požadoval „sponzorský příspěvek“ ve výši 20 000 Kč, kdy jí vyjedná dřívější termín operace totální endoprotézy. Přebírání dvacetitisícového úplatku natočila skrytou kamerou TV Nova a po celkem dramatické anabázi, kdy se svědkyně trestného činu stala terčem pronásledování onoho lékaře, byl Bartoš nakonec zadržen policí ČR. Pro zmíněného (ex)kolegu znamená rozsudek profesionální game over, protože jako pachatel trestného činu spáchaného v souvislosti s výkonem lékařského povolání není podle §3 odst. 1 písm c) zákona č. 95/2004 Sb. způsobilý k výkonu lékařského povolání na území České republiky. Také ho zřejmě čeká vyloučení z ČLK za porušení jejího etického kodexu. Je velmi nepravděpodobné, že by si ještě někdy v životě zaordinoval.
K rozsudku nutno říci, že soud sáhl k poměrně exemplárnímu trestu – 3x vyššímu, než požadoval státní zástupce – což ve srovnání s rozsudky, které padaly v souvislosti s kapříky v českém fotbale nenechávají žádného lékaře na pochybách, že soudní moc nebude mít s profesními poklesky lékaře, na rozdíl od fotbalového rozhodčího, žádné slitování. Na obecný lid musí bejt holt přísnost.
Osobně, na rozdíl od některých svých kolegů, onoho lékaře nelituji. Jen mě zaráží ten naprostý amatérismus a samozřejmost s jakou si o úplatek řekl, vždy jsem si myslel, že to takoví hoši mají zmáknuté a že mají vymyšlený i „plán B“ v případě, že něco nevyjde., třeba nějakou rádobysponzorskou smlouvu, kterou by s pacientkou podepsal, peníze by si nechal a kdyby se nikdo do roka neozval, mohl by peníze utratit relativně bez rizika. Pan doktor Bartoš doplatil na svoji pýchu, naivitu a hloupost, když si myslel, že jeho bílá aureola stačí k tomu, aby zabránil tomu, co je v takovém případě statisticky nevyhnutelné. Jednou musel přijít někdo, kdo jeho počiny musel odhalit.
Pan doktor David Kňourek se na stránkách týdenníku Respekt pokusil dělat ďáblovi advokáta. Tvrdí, že by si paní prý ráda připlatila, kdyby peníze mohla dát za přední místo na waiting-listu legálně. Obávám se, že pan kolega nic nepochopil. Nejhorší na celém systému z hlediska toho, kdo dává, je fakt, že za své peníze nemá zaručeno, že dostane požadovanou výhodu. To výrazně snižuje poptávku na straně kupujícího. Lidé se bojí dávat úplatky, co kdyby si doktůrek prachy nechal a na nás se vykašlal? Tedy v případě legálnosti takové operace lze očekávat mnohem vyšší poptávku po přednostním ošetření. Toho můžou lidi uvnitř systému využít k tomu, aby si přilepšili. Když totiž omezí neakutní péči všem, kteří nezaplatí, pak nakonec všichni zaplatí a kdo nezaplatí nedostane se na vůbec řadu. Systém pojede dál stejným tempem. Navíc – peníze nedostane konkrétní jednotlivec ale „špitál“, což znamená, že valná část těch prostředků se rozpustí v nejrůznějších korupčních zakázkách typu další nepotřebný pavilon, další CéTéčko či dialýza (však pojišťovna to zaplatí, když máme ty správné kontakty). Takže nakonec největší užitek z „nadstandardu“ budou mít úřednicko-managerská lobby, jejíž korupční potenciál se zvýší, nikoli však lékaři ošetřující konkrétního pacienta.
I v systému současného zdravotnictví existuje skutečný nadstandard. Nadstandard, jako je ve Velké Británii. Tam, když chcete nadstandard, musíte zaplatit sakum prdum celý výkon včetně materiálu, což u totální endoprotézy kyčle dělá bratru 80 tisíc za protézu, 30 tisíc honorář lékařům včetně anesteziologa a dalších 20-30 tisíc za hospitalizační náklady, honorář sestře, atd. A to tam ležíte jenom chvíli, protože jinak byste prodělali kalhoty. Celkem tedy 140 tisíc. To je už pořádná sumička, takže to si lidé raději vystojí tu frontu, kde mají jistotu regulované desetiny ceny i když brblají. Ne, pane doktore Kňourku, tak to u nás nefunguje, protože lidé vědí, že ve státním budou ošetřeni ještě přijatelně. Jo kdyby měli před branami špitálu strach o život, to by byla jiná. Velká suma za nadstandard zajistí, že si jej může dovolit jen skutečně bohatý člověk a tak zbude i kapacita pro nemajetnou majoritu. I v Brně existuje například privátní klinika Riva a další zařízení pro bohatou klientelu, kde si jako lékař můžete domluvit hodiny na operačním sále a odoperovat si bohatého klienta v případě, že k tomu máte dostatečný puvoár. A zaplatit firmě za pronájem a zaměstnance. Ale provoz takového zařízení pokryje jen naprostou minoritu pacientů z brněnského regionu. I tak si na sebe vydělá.
Ale pojďme na krátkou exkurzi do vod „malého“ úplatkářství v českém zdravotnictví. Úplatky mezi lékařem a pacientem byly velmi běžné v dobách socialistického zdravotnictví. v dobách postkomunistické modrokracie byla zaznamenána jejich významná redukce, také proto, že do zdravotnictví se v 90. letech nacpalo spousta peněz. Jeden z velkých paradoxů je, že korupce mezi firmami a managementy špitálů byla v dobách podinvestovaného zdravotnictví vskutku velmi blahodárná pro pacienta. Jako mávnutím kouzelného proutku zmizely čekací doby na dialýzu, čekací doby na CT, velké nemocnice si pořídily minimálně jednu magnetickou rezonanci. Investičnímu a korupčnímu boomu ve zdravotnictví může konkurovat už jen pořádání olympiády spolu se stavbou okruhu pro formule 1 v Praze duem Bém-Charouz.
Ve vztahu lékař-pacient tedy došlo k nabourání převisu poptávky a tudíž i ke snížení korupčního potenciálu samotných lékařů. V současnosti musíme rozlišovat dva případy. Prvním a daleko běžnějším je obdarování lékaře. Například když lékař provede operaci, která se navzdory špatnému stavu pacienta vydaří a pacient z vděčnosti daruje lékaři buď věcný dar anebo v menšině případů peníze. V naprosté většině případů se jedná o podomácku vyrobený alkohol nebo nejrůznější potravinářské výrobky. I já čas od času dostávám podobné pozornosti. Jsou lékaři, kteří se na podobné vztahy specializují, podle mě je to blbost, protože trn z paty to z ekonomického hlediska rozhodně nevytrhne. Spíš je člověk v nejistotě, protože neví, co za tu „pozornost“ příslušný pacient vlastně očekává. Proto také vždy své pacienty upozorňuji, že ať už mi dají cokoli nebo mi nedají nic, budou ošetřeni stejně. Obsah mých flašek většinou končí v odpadu umyvadla našeho inspekčního pokoje, popřípadě flašku použiji ke korupci nádvorní čety a špitálních údržbářů v případě, že chci spravit stůl nebo dvířka od rozpadající se šatní skříně, protože jinak bych se nedočkal. Holt nabídka a poptávka. Tolik můj osobní podíl na korupci.
Druhým případem je úplatek. Na rozdíl od daru, který není v zásadě trestný, úplatkem je podmíněno zvýhodnění, na které není právní nárok a to je trestné podle příslušných ustanovení trestního zákona. O úplatek si většinou řekne sám lékař a to buď přímo anebo nepřímo. Když jsem se seznámil s kauzou Bartoš, nestačil jsem se divit. Já znám jiné případy a jiné korupční harcovníky (abych řekl pravdu, většinou z doslechu) a lékaři, kteří takto činí, jsou věru mnohem obezřetnější. Používají se následující strategie:
1. strategie proxy-dealerů: většinou je to tak, že o úplatku s lékařem vlastně vůbec nemluvíte. Jenom se od „známých“ dozvíte, že za upřednostnění ve waiting-listu nebo za jiné nadstandardní služby „se bere“ tolik a tolik. Když předáváte úplatek, většinou ho předáte sestře a ta jej ve vaší nepřítomnosti předá lékaři, teprve poté, až je zaplaceno se s vámi příslušná osoba baví a o zvýhodnění nepadne ani slovo, prostě se dozvíte, že na operaci jdete za 3 dny, bude vám přednostně a bez čekání provedeno předoperační vyšetření a další formality. Strategie je to velmi účinná, je velmi obtížné až nemožné cokoli dokázat, jen se musí lékař s proxy dealery podělit o zisk. Nutno říct, že někteří lékaři o svém zapojení do řetězce korupce vůbec nevědí, vše dělají jako službu pro „známého“ svého kolegy. V Praze si na to dokonce jedna zdravotní sestra založila legální živnost u živnostenského úřadu.
2. strategie falešných proxy-dealerů: dá se lapidárně vyjádřit větou – „já po Vás, pane, nechci nic, ale anesteziolog chce deset tisíc“. Sám korupčník se k pacientovi chová tak, jakoby žádný úplatek nechtěl ale vyžaduje jej pro svého známého, kterého musí jako ovlivnit, aby poskytnul nějakou výhodu. Korupčník zpravidla těží z neznalosti nemocničního prostředí na straně pacienta a tak se tu a tam stává údajným příjemcem úplatku anesteziolog, tu se stává „obětí“ internista provádějící předoperační vyšetření. Strategie je to velmi ubohá a nedá se použít u každého, ovšem „výhodu“ má tu, že ji může použít i osamělý začínající zmrd ranařící na vlastní pěst, což v případě true-proxy nelze, tam musíte mít dlouhé prsty a velmi dobré kamarádšofty. Je to už dávno, ale neustále vzpomínám na vyprávění jednoho svého přítele, anesteziologa, který byl notně překvapen, když před úvodem do anestézie zaslechl od pacienta: „pane doktore, těch deset tisíc pro Vás má pan doktor XY.“
3. strategie liknavosti: opět nejde nic moc prokázat, ovšem nemůže to dělat každý. Potenciální pachatel korupce musí mít pravomoc aktuálně měnit termíny zákroků. Lékař pacienta vyšetří, indikuje lékařský výkon a neustále mele o tom, jak je schopen zajistit nadstandardní služby. Dokud to pacientovi nedojde a nezaplatí, odkládá termín provedení výkonu, někdy i o celé měsíce. Slyšel jsem o jedné kuriózní příhodě. Do nejmenovaného velkého špitálu (nebyl to žádný brněnský špitál – pozn. pro znalé challengerovy identity) byl přijat pacient, shodou okolností rovněž na operaci totální endoprotézy. Vše proběhlo normálně až do doby, kdy mělo dojít k operaci. Jméno pacienta se objevilo na operačním programu jako poslední. Před operací přišel příslušný žadatel o úplatek a zeptal se dědy, zdalipak by s ním nechtěl o „něčem“ hovořit. Děda, který si nebyl ničeho vědom, zcela logicky odpověděl, že nechtěl a že se těší na operaci. Bohužel, děda měl smůlu, protože ten den jak na sviňu do toho operatérovi něco přišlo, operační program se protáhl a poslední operace byla zrušena. Dědu nechali týden „uležet“ a po týdnu se situace opakovala. Korupční zmrdík myslel, že to dědovi tak nějak samo dojde, vo co gou, a že z něj vytáhne nějaký ten bonus navíc. Děda byl ovšem rezistentní. Ani napotřetí si se zmrdem o odměně za operaci nepromluvil, a tak zmrd ztratil nervy a vypsal operaci nějakému začínajícímu lékaři, aby se pocvičil. Dědova operace dopadla dobře a v současnosti se těší dobrému zdraví a dobré hybnosti operované končetiny. Úspora – 10 000 Kč. Tři týdny ve špitále navíc rovněž znamenalo nezanedbatelnou úsporu osobních výdajů, osobně si myslím, že zmrd měl prostě špatný odhad, děda peníze neměl a neměl taky co ztratit. Na tomto případě vidíme, jak je v korupci důležité vytipovat si správnou oběť. Předpokládám, že zde je základní bod, ve kterém se to zvrtlo panu Bartošovi. Dobře mu tak.
Ne všechny tyto příhody však končí happy-endem, kdy je zločinec lapen, drak zabit a chytrý Honza dostane princeznu a půl království. Situace ohledně korupce je velice různorodá pracoviště od pracoviště. Někde se s ní prakticky nesetkáte, jinde si bez úplatku ani neškrtnete. Většinou záleží na postavě šéfa pracoviště, protože při rozsáhlejší korupci musíte mít někoho, kdo vám kryje záda. Domnívám se, že většina pracovišť funguje na principu – „co si urveš, to máš, ale když tě chytnou, dáváme o tebe ruce pryč“. V některých zdravotnických segmentech však korupce bují více než v jiných. V podstatě platí: čím náročnější je práce, v čím větším medicínském riziku se lékař pohybuje, tím méně korupce.
Začneme od případů nejméně kontroverzních:
1. „nadstandardní služby“ při zajištění porodu potomka. Můžete sice všechno nechat na náhodě, ale můžete si také zajistit, aby u porodu vašeho potomka byl nejkvalifikovanější lékař, který je na daném pracovišti k dispozici. Je celkem běžné, že některým rodičkám je k dispozici na telefonu v závěrečné fázi těhotenství kvalifikovaný lékař (například primář), který přijede k porodu a samozřejmě také kdykoli, když má pacientka problémy, klidně i v noci. De iure to samozřejmě je korupce, ovšem osobně toto jednání nepovažuji za společensky nebezpečné, dokonce s ním do jisté míry sympatizuji. Daný lékař totiž neobětuje zájmy jiného pacienta, o kterého je standardně postaráno, dokonce ani nespotřebovává prostředky zaměstnavatele, snad kromě papíru do CTG, rukavic a mulu, což jsou ovšem korunové položky, které by se spotřebovaly stejně. Neprodává pacientovi nic jiného, než svoje know-how a svůj volný čas. A cena? Od 10 do 20 tisíc Kč. I mně byla tato forma spolupráce svého času nabídnuta, s díky jsem ji odmítl – jednak jsem v dané době neměl k dispozici tolik peněz a jednak jsem pověrčivý – na základě zkušeností vím, že když se kolem někoho moc běhá, že to nakonec skončí průšvihem. Mám 3 krásné a zdravé děti a na služby porodníků FN Brno – Obilní Trh si ani tak absolutně nemůžu stěžovat. Dva ze tří porodů byly přitom dost komplikované. Pokud by se tento typ „korupce“ začal potírat, nikdo by nic nezískal a naopak by všichni ztratili. V tomto případě je naopak žádoucí legalizace této a podobných praktik.
2. padělání lékařské zprávy pro potřeby sociální pojišťovny nebo jiných úřadů. Tento typ korupce je hlavním zdrojem korupčního příjmu pro ambulantní lékaře. V minulosti to bylo velmi dobré, když ještě existovaly odvodové komise a mužská část populace musela na základní vojenskou službu. Pokud se vystavila falešná lékařská zpráva o zdravotním stavu (oblíbené byly různé alergie, asthma bronchiale nebo výhřez ploténky), cena takové služby byla do 25 000 Kč. O rozsahu této korupce si můžete udělat představu, když se podíváte, že celá polovina mužské populace byla těsně před zřízením profesionální armády označena po odvodech a přezkumném řízení kategorií Dv – trvale neschopen. Myslíte si, že mladí češi jsou opravdu takové trosky? Ale kdeže. Sám jsem základní vojenskou službu absolvoval před více než 10 lety. Nebylo to z přesvědčení či občanské loajality. Byl jsem jenom příliš líný si to vyběhat a když jsem obdržel povolávací rozkaz, už se nedalo nic dělat. Nicméně mám stále pocit, že branná povinnost byla pro mě trestem a nikoli občanskou povinností, když uvážím, že z našeho studijního ročníku jsme vojnu absolvovali celkem čtyři. A dnes? Hlavní příležitostí pro korupci jsou falešné pracovní neschopnosti. V jedné vesnici v „kopanicích“ se téměř celá mužská část populace hází marod každou zimu, protože není práce. Přes léto pracují na stavbách, na podzim vypálí slivovici a pak ji celou zimu konzumují na neschopence. Než být na pracáku a nechat se buzerovat úředníky, to je lepší neschopenka. Navíc nemocenská, to je o poznání víc peněz než jiné sociální dávky. Obzvláště oblíbená je tato praktika u stavebních firem, které své sezónní zaměstnance k podobným praktikám přímo vybízejí a doporučují přímo lékaře, na které se mohou zaměstnanci obrátit. A cena za jednu neschopenku? Lidová – pouhých 500,- Kč. Ne náhodou je to kraj Zlínský, který v počtu a délce neschopenek na počet obyvatel vede. Ne každá falešná neschopenka je však pořízena za úplatek. Podmínky jsou výrazně odvislé od lokality. Ve velkých městech neschopenky píší lékaři zdarma, protože hrozí, že když nenapíše jeden, napíše druhý a první lékař tím ztratí kapitaci. Na vesnicích je ovšem situace zcela jiná. A tak v České republice máme snad nejvyšší incidenci akutních bolestí zad a podobných obskurních diagnóz, které invalidizují pacienta, ale které se nedají pořádně objektivizovat. Na základě rozdílů v incidenci mezi jednoitlivými státy by šlo tento typ korupce přibližně kvantifikovat.
3. další kapitola malé korupce již patří k hard-core. Jedná se prodej a zvýhodňování pacientů na waiting-listech na operaci. Cena za zvýhodnění na waiting-listu se pohybuje od 10 do 20 tisíc Kč. Ne každá operace je však vhodná pro tento typ jednání – těžko budete například účelově odkládat onkologickou operaci, aortokoronární bypass nebo mozkové krvácení. Velmi vhodnými jsou operace, kde nemoc sice pacienta invalidizuje, ale nezabije a kde si navíc operace vyžádá značné náklady na materiál. Limity pojišťovny, které neodpovídají nárůstu nemocných, dávají vzniknout pořadníkům na tyto výkony. Navíc, pokud vás nemoc neohrožuje na životě a není tudíž výraznější nebezpečí z prodlení, dá se výkon odkládat téměř libovolně dlouhou dobu. Vždy je možné argumentovat, že jste dosud řádně nezhubli a že vaše osteoporotická kost by po implantaci protézy zátěž nevydržela, kdo posoudí, zda chce lékař pacienta „natáhnout“ nebo zda mluví pravdu? Právě proto je nejvhodnějším typem zákroku pro tento typ korupce operace totální endoprotézy, neakutní cholecystektomie nebo jiné výkony jako například IVF.
4. …a největší hard-core nakonec. Nejbolavějším místem našeho zdravotnictví jsou bezesporu lůžka následné péče. Na jedné straně dokážeme pacientům zachránit život; na straně druhé však často nedokážeme zachráněné zpětně reintegrovat do jejich sociálního prostředí. Výsledkem léčby je často jedinec závislý na svém okolí, ve společnosti, kde je oslabena solidarita uvnitř rodiny, to znamená pro takto postižené lidi katastrofu. Lůžko následné péče v Léčebně dlouhodobě nemocných je pro ně často jediným východiskem z nouze. Odhlédněme od kvality péče v těchto zařízeních, která je mnohdy velmi diskutabilní. Odhlédněme od toho, že samotné umístění do LDN příbuznými představuje pro nemocné právě tu poslední ránu „z milosti“, která znamená ztrátu motivace žít a tudíž brzkou smrt za nepříliš radostných okolností. Ve spotřební společnosti modré mentality je na straně poptávky po umístění pacientů do LDN značný převis. A tak jsou příbuzní – často z majetku oněch chudáků nemocných – ochotni vyplatit značné částky jako úplatky za umístění dědečka nebo babičky do LDN. Podle posledních neoficiálních údajů se současná výše úplatku za umístění „sociálně závislého“ pacienta pohybuje okolo 30-40 tisíc korun. Předpokládám, že ač je korupční prostředí značně deformovaným trhem, přesto se jedná o onen „trh bez přívlastků“. Jednotlivé částky jsou tedy tržní cenou „služby“. Na tomto případě si, vážení čtenáři, můžeme názorně předvést hodnotový žebříček v české společnosti. Pokud se čeští občané chtějí zbavit obtížného příbuzného, kterému by měli posloužit na sklonku jeho života, jsou ochotni vyplatit dvakrát tolik, než za provedení prominentní operace nebo dokonce upřednostnění na waiting listu.
Jsem si vědom toho, že explicitním vyjmenováním hlavních finančních toků v případech „malé korupce“, pomlouvám i ty slušné lékaře – ortopedy, gynekology, praktické lékaře a ambulantní specialisty, lékaře lůžek následné péče, které své povinnosti neporušují a o své pacienty se starají příkladně. Je jasné, že kromě mnoha lidí a pracovišť, kteří se korupce účastní je také mnoho těch, kterým jsou podobné praktiky cizí. Chtěl bych upozornit, že korupce se týká především lidí nepevných morálních kvalit a že tito lidé mají také dosti svérázný přístup ke zvyšování vlastní odbornosti. Skutečnost je taková, že za lékaři, kteří si vynucují úplatky, by jejich vlastní kolegové určitě nešli. Kdo má medicínu rád, dělá ji rád a úplatky tedy po lidech nechce. Člověk uvnitř Matrixu má povědomí o konkrétních pracovištích, kde je situace tristní, ovšem podobné výbušné informace nelze zveřejnit, pokud nemáte po ruce skutečně pádné důkazy. A ty chybí, jsou pouze svědectví z doslechu, tu více, tu méně důvěryhodná.
Jde s výše popsanou korupcí bojovat? V řadě případů by to bylo velmi jednoduché. Některé v současnosti nelegální praktiky by šlo velmi jednoduše a efektivně legalizovat s pozitivním efektem jak pro lékaře, tak pro pacienty. Například by vůbec nebylo od věci legalizovat on-call-duty vztahy, kdy známý lékař zaměstnaný ve špitále je dostupný na telefonu a za úplatek poskytuje nadstandardní akutní ošetření, měl by z toho profit jak lékař, tak pacient, tak nemocnice. U výběru operatéra je situace složitější: některé výkony jsou totiž schopni provádět pouze vysoce kvalifikovaní lidé a případná legalizace nadstandardu by mnohé nemocné mohla dotlačit do situace, kdy by si „nadstandard“ museli zaplatit, protože by do toho operatérem byli tlačeni a neměli by jinou možnost. Ale to jsou potíže minoritní a daly by se na lokální úrovni řešit. Co se týče pletich s pořadími na waiting listech je situace rovněž velmi snadno řešitelná – a to anonymizací centralizací a zveřejněním pořadníků k operaci. Pacient, který potřebuje výkon jako totální endoprotéza kyčle si po sdělení indikace k takové operaci zajde do přijímací kanceláře nemocnice, kde by mu bylo přiděleno randomizační číslo a pořadí. Pořadník by byl dostupný na internetu, takže každý zainteresovaný pacient by si mohl zkontrolovat, kdo se dostal před něj, aniž by znal skutečnou identitu ostatních pacientů, případné změny by si příslušný vedoucí lékař musel před managementem i pacientem velmi dobře obhájit. Standardně zabezpečená internetová aplikace by (na rozdíl od systému IZIP, který tak milují voliči ODS) stála několik desítek tisíc. I s dalšími případy korupce by se dalo velmi dobře zamést a to nikoli zvýšením administrativní kontroly nýbrž zavedením systémových změn, které by samy sui sponte garantovaly transparentnost celého procesu. Stačí jen chtít.
A zde jsme u hlavního kamene úrazu, totiž proč se proti korupci nebojuje, když jsou k dispozici relativně jednoduché a lehce aplikovatelné nástroje. Malá korupce totiž souvisí velmi úzce s tou velkou – páchanou úřednicko-managerskou lobby spolu s komerčním sektorem. Před 14 dny vyšla zpráva Transparency International, která se korupcí zabývá. Zpráva se shodou okolností začala sestavovat tehdy co na zdejším webu vyšly moje příspěvky týkající se korupce. Neobsahuje celkem nic nového, vše je ovšem zabaleno do obecných frází. Nejpikantnější na celé situaci je fakt, kdo zprávu vytvořil. Prvním kolaborujícím autorem je pan Miroslav Zámečník, ekonom a hlavní poradce svazu zaměstnaneckých pojišťoven. V jeho textu najdeme skutečné perly: tak například pan Zámečník, vyznavač tržního zdravotnictví píše o tvorbě cen asi tolik, že má vycházet z tzv. systému DRG a hořekuje nad tím, že jej předtím někdo stopnul. Tam, kde byl systém DRG vyzkoušen, došlo vždy k výrazným ekonomickým propadům zdravotnických zařízení a to vinou chybně nastavených vah v DRG Grouperu, které byly zcela v rozporu s realitou a cenami vstupů nastaveny týpky jako Zámečník od zeleného stolu. Cožpak soudruh Zámečník, modrý to expert na ekonomiku zdravotnictví, neví, že v tržním systému zdravotnictví je volná tvorba cen? Tedy že pojišťovna prostě zaplatí to, co si špitál řekne a případný deficit si sanuje na kmeni pojištěnců? Anebo nezaplatí, ovšem pak je jejich klient ošetřen pouze za hotové? Anebo není ošetřen? Ekonomové jako je pan Zámečník používají tržní rétoriku pouze směrem k lékařům, když jim vysvětlují, proč jim za jejich práci pojišťovna nezaplatí. Naopak k farmaceutickým koncernům jsou naši soudruzi ekonomové servilní až devótní – jistě, ten Gleevec se přece musí uhradit vždy plně pro dobro pacienta (a zejména pro dobro farmaceutické firmy). Ovšem doktorskému ksindlu, co bychom platili, jejich cenu práce přece řeší trh!! Ano, řeší!! Přesně ten neviditelný ztopořený úd „trhu“, jenž umožňuje za úplatu manipulovat vybraným jedincům pořadím na waiting listu!!
Druhým v pořadí autorů je pan Vepřek, předseda lobbystického (pardon občanského) sdružení Občan. Jestli nevíte, kdo pan Vepřek ve skutečnosti je, tak je to bývalý ředitel FN Motol v době, kdy tato nemocnice prodělala stovky milionů korun díky jeho neefektivnímu stylu práce. Pražáci si jistě pamatují doby před 10 lety, kdy pan Vepřek v Motole bačoval, kdy se mu žoviálně přezdívalo „ekonomický vřed na prdeli našeho zdravotnictví“. Ne náhodou se právě v Motole za jeho vlády z nasraných lékařů zrodil LOK. Kolik mu asi z té doby zůstalo za prsty za nákup léků a přístrojové techniky a za stavební zakázky? Kdo ví. Nebo si snad dokážeme představit jinačí způsob, jak by pan Vepřek přišel k prostředkům na své následující veleúspěšné podnikání? Jeho životopis čtěte zde. „Zákazník ne prosebník!“, hřímá pan Vepřek své fráze na svých internetových stránkách. Představuji si své některé pacienty – „zákazníky“ – kterak se se svým karcinomem ve 4. stádiu suverénně rozhodují o způsobu terapie. Ne, doktore, tu devastující operaci a ozařování nechci!! Chci se vyléčit jinak!! Představuji si „zákazníky“, kteří jsou se službou spokojeni, ale přitom nezaplatí ani haléř. Kde to pan Vepřek žije? Je snad libo nějaký „oběd zadarmo“? Věří snad příznivci a zákazníci pana Vepřeka, že státní úřední kolos ochrání jejich zájem lépe, než jejich ošetřující lékař, který se na rozdíl od úředního lempla z pojišťovny nebo člena různých obskurních sdružení aspoň musí umět podívat pacientovi do očí, když už nic jiného?
Zlatým hřebem autorského kolektivu je ovšem pan Schlanger, předseda OSZSP. Jeho odbory jsou reliktem komunismu, pozůstatkem převodní páky komunistických vlád na občany. A také dobrými kamarády ministerských úředníků za všech vlád bez ohledu na barvu. Členskou základnu tvoří zdravotní sestry obvykle v důchodovém věku a nižší zdravotní a nezdravotničtí pracovníci (např. zaměstnanci údržby, konzumenti challengerovy slivovice), kteří tam setrvávají také vesměs z dob komunismu. A rétorika pana Schlangera tomu odpovídá. Člověk by skoro řekl, že pan Schlanger není odborářským bossem, ale nějakým odborníkem z vesmíru, který ví úplně všechno. Pokud na to máte žaludek, patříte ke zdatným zmrdobijcům a chcete studovat zmrdí newspeak v hard-core provedení, pohružte se do studia. Nejste z toho moudřejší, než jste byli předtím? Nic si z toho nedělejte, já také ne. Je zajímavé, za co všechno dokážou lidé typu Schlangera chtít peníze.
Ovšem pan Kothera, poslední z čtveřice autorů, mě potěšil. Když jsem před rokem pokusil odhadnout, kolik asi zůstane za prsty lidem zapojeným do velké korupce, odhadnul jsem to na 20 miliard (25-5 miliard za hyperkonzumaci péče). Pan Kothera se svým týmem analytiků po roce intenzivního zkoumání shodou okolností dospěl ke stejnému číslu, jenže neprozradil, jak k němu dospěl, což challenger ano. Aby nám pan Kothera ještě četl D-Fense (LOL)! Asi bych se měl přihlásit do konkurzu na místo ředitele zdravotní pojišťovny Metal Aliance, tedy pokud se místo ředitele obsazuje transparentním výběrovým řízením, což nepředpokládám.
Chtěl bych vědět, kolik ta analýza stála a z jakých zdrojů ten rok intenzivního zkoumání Transparency International platila. Je pikantní, že tvůrci tzv. „nezávislé“ zprávy o korupci ve zdravotnictví jsou lidé, kteří jsou po dlouhá léta zainteresováni ve zdravotnictví na straně úřednicko-managerské lobby, jsou hlavní tvůrci a jistojistě i dojiči současného Matrixu. Mají plnou hubu veřejnosti a zájmů pacienta, ale ani jeden z nich posledních 10 let živého pacienta neviděl ani z vlaku natož zblízka. Naopak – navzdory lékařské kvalifikaci u minimálně dvou autorů se skutečně nemocnému pacientovi vyhýbali obloukem. Kolik hodnot v sektoru zdravotnictví vytvořili kromě planých žvástů? Kolik životů zachránili? Naopak, lidé s morálním kreditem, kteří se přímo o pacienty starají, nebyli organizací Transparency International přizváni. To nenechává žádného soudného člověka na pochybách, kdo vlastně jsou lidé v Transparency International:další forma nadvlády ohlupující tupé masy neinformovaných za peníze věru velmi netransparentní, když použijeme Neovu terminologii z Matrix Reloaded.
A dostáváme se k závěru, proč byl vlastně tento příspěvek napsán. Díky velké korupci jsou na tom zdravotníci v České republice dost bledě, protože většinu peněz vysaje komerční sektor a úředníci si dávají záležet na tom, aby to občanovi bylo jedno. Proti mediálně-korupčnímu Matrixu nic nezmůžou a tak se navzájem rvou o zbytky se stolu úřednicko-managerské lobby a perou na veřejnosti své špinavé prádlo za vydatného chechtání novinářů. Tedy všichni se zas tak špatně nemají. Část ze zdravotníků pochopila situaci a zjistila, že lidé odpovědní za chod zdravotnictví jim pacienty vydali v plen. Oni mají tu korupci kontrolovat! Úřední zmrdi sice za práci neplatí, ovšem mlčky předpokládají, že si to lékař vybere někde jinde, například tak, že bude po babce před totální endoprotézou kyčle chtít dvacet tisíc. Další lékaři pak trpí Jánošíkovským komplexem a notují si, jak je to dobře, když jejich kolega dokázal na Matrix „vyzrát“ a co je komu do toho, ať nezávidí. Přitom si neuvědomují, jak moc to ovlivňuje jejich životy, jak moc to ovlivňuje motivaci těch, kteří na podobné věci nemají žaludek. Neuvědomují si, že kdyby tito lidé ztratili svoje prebendy, zavál by brzy takový vítr, že by se pan Julínek s panem Schlangerem nestačili divit. Oni bývalí korupčníci by totiž stáli v první řadě odborářského odporu vůči vládě, úřadům a pojišťovnám. To by byl zdravotnický neklid, jaký by tahle země ještě nepamatovala. Teď mají zájmů pacienta plnou hubu. Nyní mají co ztratit, protože mají máslo na hlavě a proto tvoří stabilizační prvek v současném systému korupce. Z toho vyplývá, že žádná vláda tomu neučiní přítrž. Byla by sama proti sobě, svým zájmům a zájmům svých chlebodárců. A těmi chlebodárci nemyslím občany České republiky.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)