Zbraně a společnost

Featured Image

My co se pohybujeme kolem zbraní, tím nemyslím profesionálně, ale máme to, jako koníčka jsme si určitě všimli, jak na zbraně reagují nestřelci a jak se jejich názory zhusta mění.

Začnu větou, kterou určitě rozžhavím do běla všechny pacifisty. Většina lidí není proti zbraním, tím myslím, není proti zbraním tak jako většina lidí odmítá jíst živé červy. Neříkám, že neexistuje poměrně maličká (ale o to více hlučná) skupina lidí co zbraně nenávidí, ale většina to prostě není. Pokud si celou společnost představíme jako koláč grafu, tak na jednom pólu bude právě ta malá a ukřičená skupinka štítící se zbraní, na druhém sice taky malá, ale řekl bych, že o něco větší (a mnohem klidnější) skupina nadšenců do zbraní a pak zbytek společnosti, kteří ke zbraním mají více méně neutrální postoj. A tento neutrální postoj se často mění v pozitivní.

Vezměme si to trošku historicky zpět. Faktem je, že zbraně provází lidstvo od úsvitu věků a také v nemalé míře díky zbraním se civilizace dostala poměrně daleko. A už v těch dávných dobách se objevují první regulace zbraní mezi prostým lidem. Sice na první pohled to vypadá, jako by důvod pro omezení mečů, nožů a například kuší ve středověku byl motivován něčím jiným, než se nám snaží předkládat dnes, kdy si nejvíce berou jako záminku, že stát nás ochrání, zbraně jen do rukou profesionálů a podobně hloupé fráze, ale řekl bych, že jedno snahy zakazovačů spojuje a to je strach.

Ne strach se zbraní jako takových, ale strach že utahovat šrouby až na dřeň ozbrojeným a svobodným lidem se může pěkně vymstít. Každý sociální inženýr, diktátor a podobná chamraď pochopili, že lépe se vládne lidem neozbrojeným. Stačí se podívat do historie vzdálené jako třeba zákaz používaní kuší papežem Inocencem III, nebo do historie méně vzdálené (Lenin a jeho příkaz popravovat všechny, u kterých se zbraně najdou), nebo nejznámější socialista Hitler (“nejhloupější chyba, kterou bychom mohli udělat, je dovolit podrobeným rasám držet zbraně…”). Toho se pochopitelně chytli komunistické diktatury, a proto se na sklonku dvacátého století stavěla veřejnost ke zbraním odmítavě. Je to logické, když do nás všech tolik let vtloukali že zbraně jsou tuze špatné a zlé.

Ale názory této neutrální veřejnosti se mění. Já sám jsem si skoro jistý, že dojít k podobné tragédii jako v Uherském Brodě v devadesátých letech, vypadala by nálada ve společnosti velice odlišně než dnes. Ale když jste neozbrojený občan a ke zbraním jste se nikdy nedostal, přesto chcete mít tu možnost si zbraň v budoucnu pořídit. Myslím pořídit legálně. Také není divu, když čtete v novinách tu o útoku mačetami, tady zase o ručníkových hlavách, které se rojí za dveřmi Evropy a aby toho nebylo dost policie vyšle jasný signál lidem, že je prostě neumí ochránit vždy a všude. To není chyba policie, to je prostě realita.
Ale tohle jsem rozebírat nechtěl, myslím, že to popsali povolanější, než jsem já. Jde mi o to, jak se dokáže velmi snadno změnit názor na zbraně, když se oddémonizují, odstraní se to zažité, že zbraně jsou špatné. Většina se zbrojním průkazem, co chodí alespoň občas střílet se asi setkala s reakcemi svého okolí, nebo v rodině. Ať už pozitivní, nebo negativní, ale většinou na to reagují nabídkou s návštěvou střelnice, ať si to zkusí. A tady je to zajímavé, protože i když vezmete člověka, co prohlašuje, že mít zbraně je divné, neodolá neznámému a na střelnici jde. A jen málokdo odchází s názorem, že tohle už nikdy nechce absolvovat, ale odchází z jiným pohledem na zbraně a lidi je vlastnící. Nemyslím, že by hned letěl podat žádost o vykonání zkoušky odborné způsobilosti i když i takoví jsou, jenže je úplně fantastické pozorovat ten myšlenkový pohled na zbraně.

Tedy alespoň já to kolem sebe vidím hodně. Začalo to u mé přítelkyně, když jsem si před lety udělal zbrojní průkaz, tak sice zbraně neodmítala, ale na střelnici se jí nechtělo a stavěla se k tomu, jako že „bav se jak chceš, ale pro mě to není“ a časem sama přišla s tím, že by to ráda zkusila. Nejdříve malorážkovou puškou, pak pistolí a po cca půl roce sama přišla s tím, že by chtěla udělat zkoušky a dnes má zbrojní průkaz a chodí víceméně pravidelně střílet.

Nebo vezmu známého na střelnici a on dorazí s přítelkyní, která si chce jen udělat pár fotek, jaký je ten její drsoň, když v ruce svírá třipětsedmičkového magnuma. A po čtvrt hodině už poslouchá jak má pistoli držet, kam mířit a … prásk, trefí terč. To je člověk co odchází ze střelnice s pevným přesvědčením, že tohle si musí zopakovat, protože to bylo skvěle prožité odpoledne a i když v plánu bylo po hodině odtáhnout přítele a vytratit se, odchází až když je po kolena ve vystřelených nábojnicích a není už čím střílet. A toto je nejlepší osvěta, která může být.

Lex se snaží přesvědčit veřejnost, jak to jen jde, chodí do bláznivých diskuzí z hysterickou Jílkovou, diskutují s pablbkou Džamilou a je to nezáviděníhodná činnost i když důležitá. Ale my střelci sami máme v rukou největší eso, jak ukázat veřejnosti, že zbraně jsou v pohodě. Je to koníček jako každý jiný. Snažme se odhrnout tu oponu bezdůvodného strachu se zbraní, odstup od nás, lidí se zbraněmi a ukažme svému nejbližšímu okolí, že se zbraní může být velká zábava na střelnici.

Sám už dlouho pořádám pro přátele střelecké dýchánky. Připravím jim nějakou zábavnou soutěž, jako střelba na balónky, střelba na terč z otravnou figurkou z reklamy, střelba na zombie terče a podobné.

Pokaždé, když dělám další akci, tak někdo přijde s prosbou, že by chtěl tu skvělou zábavu ukázat i dalším. A to je velmi pozitivní… pro nás všechny.

 


12.04.2015 DanielX


Související články:


12345 (5x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
742x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:51
D-FENS © 2016