K sepsání tohoto pojednání mě přivedl tento článek, na který jsem při brouzdání po idnesu náhodou narazil. Jakási holčina, se kterou očividně cloumá puberta, si tam stěžuje na teror, jaký doma zažívá.
Inu, podle toho co napsala to musí být fakt hrozný (parafrázuji): „Táta jí nedoprovázel každý den do školy tak, jako to měly jiné děti.“ „Táta jí vůbec nepochválil za vysvědčení“. „Dostala od táty slepého psa z útulku.“ „Příbuzní o ní nemají zájem, a za to může táta!“ „Táta jí krade peníze od příbuzných a utrácí je za cigarety.“ „Táta se pořád hádá s tetou.“ A tak dále…
První co mě po přečtení napadlo bylo: „Chtěl bych vidět co by na tohle řekly děti ze současného Afghánistánu, Súdánu nebo Sýrie?“ A dál bych se nad tímto článkem ani moc nezamýšlel, protože mi přijde typicky pubertální: „Za všechno může táta!“ Taky jsem byl v pubertě takový. Já jsem zase tátovi vyčítal, že mi nekoupil vysílačku, čímž zhatil moje plány na vlastní RC letadlo. Nevím tedy, kdo v pubertě zažil horší teror – jestli ta holčina, nebo já? Ale neberu to tak, že je ta holka úplně blbá. Já už z puberty, na rozdíl od ní, přece jenom vyrostl. Život už mě naučil držet hubu a krok, a každému puberťákovi přeji, ať taky dospěje.
Je zřejmé, že puberta je zlomovým obdobím mezi dětstvím (vše co mám jsem dostal), a dospělostí (jaký si to uděláš, takový to máš). Puberťáci asi skutečně mají jisté právo kritizovat své poměry za to, že se do nich narodili a nemohli si vybrat. Nicméně stále je zde prakticky neotřesitelný protiargument: že pokud se jim to nelíbí, nechť vyhledají nejbližší vysoký most, věž, nebo skálu, a bude klid. Jak známo, tak velký teror, aby to bylo na sebevraždu, pubeťáci z 99,9% případů nezažívají. Spíš zažívají rozčarování z toho, že jejich dětství musí brzy skončit, protože už ztratili dětskou nevinnost, a zároveň nabyli všechny schopnosti nutné pro přežití ve světě dospělých. A přesto jsou puberťáci stále ještě na pozici dítěte = závislí na druhých. A proto asi jednají jak jednají – jako puberťáci.
Ale k věci: Důvod proč jsem začal psát tento článek je diskuse pod zmíňeným článkem na iDnes. Nedá mi to, abych sem neopsal pár random příspěvků:
Uživatelka Soucit píše: „Je mi tě moc líto. Já bych bez matky nevydržela. Já s tebou soucítím. Nemlátí tě tvůj táta náhodou2 Jestli ano tak bych to být tebou nahlásila na policii.“
Hondzik7 zase píše: „Ahoj, nepřemýšlala jsi o dětském domově, nebo o jakékoliv pomoci?“
Aylinka111 píše: „…vyhledej kohokoliv ať ti pomůže dostat se od táty z domu. Řekni problém někomu dospělému, učitelce,…“
želvičkaA17: „je to fakt smutný, že se k tobě táta chová takhle…Přeji ti, aby jsi to vydržela…“
A tak dále a tak dále…
Těchto soucitných příspěvků je pod článkem skoro 100%. Jediný „negativní“ příspěvek, který jsem pod článkem našel, napsala Berusenkaberuska: „Já zase vyrůstám bez táty a máma od mých deseti pije. Ještě bys na tom mohla pořád být hůř.“ Tímto ti Berusenkoberusko děkuji za jediný příspěvek v celé diskuzi, se kterým souhlasím.
FIN? Ještě ne. Nyní mi dovolte, abych to trochu prohloubil: Jsem docela věřící, a tak si dobře pamatuji, jak to všechno začalo. Ihned po prvním průseru v ráji se začaly házet viny na druhé: „I řekl Adam: Žena, kterouž jsi mi dal, aby byla se mnou, ona mi dala z stromu toho, a jedl jsem. I řekl Hospodin Bůh ženě: Což jsi to učinila? I řekla žena: Had mne podvedl, i jedla jsem.“
„Já ne, to ta ženská (kterou jsi mi sem strčil ty BTW)!“
„Já? Ne! To ten had!“
V Angličtině se tato slovní hra nazývá „SHIFT THE BLAME!“ a jak Bible dokládá, je stará jako lidstvo samo. Problém je, že Shift the Blame je hra pekelná, a nikdy z ní nic dobrého nevzešlo. Neučí zodpovědnosti, a způsobuje nespravedlnost. Není to hra pro dospělé, ani pro děti. Je to hra pro Puberťáky. Já bych svoje průsery a deprese taky nejradši hodil na někoho jiného, ale kam bychom s takovou došli?
Na diskuzi pod tím článkem mě nejvíc štve, že pubertální holka napíše stať o tom jaký má doma teror, a že za všechno může táta, a lidi (i když v tomto případě zřejmě jen další puberťáci) jí to sežerou i s navijákem. Nikdo nenapsal, že táta možná musel chodit do práce, a proto jí třeba nemohl doprovázet každý den do školy. Já jsem to například nesnášel, když mě rodiče vedli do školy, protože to vůbec nebylo cool. Ale jsem kluk, stejně jako její táta, a klucí a holky to asi mají jinak… Nikdo jí nenapsal ať si políbí, protože kdyby se narodila v číně, už by touto dobou několik let šila Nike boty 14 hodin denně, a nikdo by se jí neptal jaký má doma teror (pokud by se vůbec narodila, jako holka). Všichni jí tam prostě litovali, a já se ptám: Litujou jí za co? Miliardy lidí na světě jsou na tom fyzicky a ekonomicky mnohem hůř než ona, a jestli má deprese z toho, že jí nikdo nemá rád? Inu holka, jestli tě nikdo nemá rád, je potřeba začít především u sebe! Nikdo nemá rád ublížené puberťáky!
Obávám se ale, že článek a diskuze pod ním jsou součástí širšího zesilujícího trendu. Trendu, který dělá ze hry Shift the Blame oficiální politiku (nejenom) našeho státu.
Jste cikán a nemůžete najít práci? Co na tom že jste neoholený, smrdíte, a mluvíte 5x hůř než dlaždič? Za vaší nezaměstnanost můžou předsudky majoritní společnosti!
Jste dítě a rodiče vám dávají pravidelně na prdel? Co na tom, že jste zlobivý spratek? Vaši rodiče jsou zločinci a patří za mříže, protože fyzické tresty jsou špatné!
Zažíváte doma od rodičů teror? Co na tom že jste jenom permanentně nasrané pubertální dítě, které má jen chytré kecy, a skutek utek. Za vaše deprese může okolí!
Všímám si toho čím dál tím častěji, a vidím v tom odklon od „tradičních“ „křesťanských“ „hodnot“. Ježíš Kristus nám názorně ukázal, že na tomto světě vás klidně utýrají k smrti, aniž byste se dopustili čehokoliv proti zákonu nebo mravům. Na Zemi je to tak nějak normální, a podobných příkladů jako Ježíš jsou milióny napříč celou historií. Přes svůj pohnutý osud si ale Ježíš nikdy nestěžoval! A když mohl, vždycky bez řečí pomohl, a obětoval se pro druhé… Tahle klasická euro-hodnota, kterou možná ne zcela přesně nazývám „držet hubu a krok za jakýchkoliv okolností, protože nikdy není tak špatně aby nemohlo být hůř“ se nám, dle mého subjektivního pozorování, pomalu ale jistě vytrácí. Děti a puberťáci již nejsou vedeni k tomu, aby se postavili těžkému osudu čelem. Dneska je moderní hledat chyby jinde, a ne u sebe. Až se bojím, že nás za to Bůh nakonec vyžene z ráje.
(Zatím nikdo nehlasoval)