Kromě každoročního reactingu zrození Ježíška se zrodilo ještě něco, totiž další v pořádí asi sto padesátý žebříček spolehlivosti osobních automobilů.
Tentokrát ho porodila německá Dekra, což je instituce orientující se mmj. na technické poradenství, ohodnocování a co především, na provádění obdoby našich STK. Myslím tím technických kontrol v jejich zákonné podobě a ne podobě obvyklé, která probíhá v hostinci výměnou známek za peníze. Zveřejněný žebříček je prý opět o něco objektivnější než ty předchozí, protože zohledňuje ujeté kilometry a byl jsem hned několika čtenáři vyzván, abych to okomentoval.
Možná bychom se měli vydat opět trochu nekonveční cestou a podívat se, co Dekra na těch autech vlastně prověřuje:
mimojiné
– celkový stav (koroze, nadměrné vůle…)
– brzdy, řízení, kola, zavěšení kol
– únik provozních kapalin
– světla a signalizace
Tedy, rozsah prohlídky u Dekry se v podstatě kryje s rozsahem STK v Kocourkově. Neprověřuje se funkce auta nebo opotřebení jeho součástek, ale jeho shoda s legislativou. Nikdo se tedy neptá, zda motor žere olej, zda se nadměrně sjíždějí pneumatiky, řadící páka se nevrklá jako vidle zaražené do hnoje nebo zda protéká voda do interiéru – a to všechno jsou chyby, které mi na autě fakt hodně vadí. Z tohoto testu vypadnou také auta, kterým například nesvítí nějaká žárovka a majitel to neopravil, na autě je přimontované něco, co tam nemá být, jsou ojeté pneu, je prorezlý výfuk atd. Zejména k kategorii 1-5 let se tedy jedná spíše než o měřítko kvality aut o hodnocení kvality jejich záručních servisů, které by měly v rámci garančních prohlídek kritické vady najít a opravit v rámci záruky nebo na ně aspoň řidiče upozornit. Přesto je vypovídací schopnost tohoto žebříčku poměrně vysoká ve srovnání s žebříčky, které publikuje TÜV. Stejně bych ho ale nepřeceňoval, už jen pro ten fakt, že auto, které projde technickou, pořád ještě nemusí být dobré auto a naopak, auto, které technickou neprošlo, nemusí být zatracený krám.
TÜV Auto Report doporučuji nečíst, protože je dobrý tak nanejvýš pro vypodložení heveru, až budete zvedat rozbitou Toyotu. Je to bezcenný blábol, protože jeho autoři nezohledňují počet ujetých km. Současné automobily jsou vyráběny a testovány na určitý počet cyklů. Jak víme, každý cyklický proces je popsán frekvencí a amplitudou, takže ujeté kilometry jsou pouze jednou složkou určující pravděpodobnost selhání nějaké součástky (moje zatím poslední tlumiče Sachs to zabalily po 25000km městského provozu, ale mimo město by vydržely čtyřikrát tolik). Pokud TÜV tuto okolnost pomine, snadno se stane, že na prvním místě spočine Opel Meriva (typicky druhé auto v rodině, které toho moc nenajezdí), zatímco populárnější Corsa s naprosto identickou technikou je až někde ve třetí desítce. TÜV Reporty také vynikají sčítáním hrušek s jabkama a bez výčitek staví proti sobě low-tech Toyotu Corolla a technicky pokročilá BMW.
Další v tuzemsku populární materiál jsou žebříčky J.D.Power. Tato firma se zabývá marketingovým výzkumem a vyprodukovala celou řadu hodnotících studií. Nejznámější je pravděpodobně široce prezentovaný dotazníkový průzkum, kde se hodnotila spokojenost uživatelů. Výsledek za loňský rok v kategorii nižší střední třídy najdete zde. Tento průzkum se nezabývá pouze spolehlivostí, ale řekněme celkovou kvalitou auta nebo jeho obrazem v očích toho, kdo si jej koupil – a to je největší výhoda i slabina tohoto testu. Každý rozumný člověk akceptuje určitou úroveň nespolehlivosti u auta (dokonce ji lze z pozice uživatele výrazně ovlivnit), ale nikdo patrně nebude akceptovat auto, které je sice spolehlivé, ale skutečně mizerně jezdí (pro mě je reprezentantem této kategorie například Škoda Superb). Ani tento průzkum bych však nepřeceňoval. Vypovídá skutečnost, že 86% majitelů Toyoty Prius spokojených, něco o kvalitách tohoto auta? Asi ne, vypovídá mimojiné o osobnosti lidí, kteří si ho koupili. Nehledě na to, že zejména v případě Toyoty Prius se patrně bude jednat o ekologicky zaměřené jedince, kteří s modlou „trvale udržitelného“ automobilismu musí být spokojeni z principu, i kdyby se měl ten jejich ekovehikl hned zítra rozpadnout. A nakolik je pravděpodobné, že se Toyota Prius bude líbit právě vám? Jak moc je zavazující vaše mínění pro mínění jiných lidí a naopak? Moc ne.
Docela rád bych někde našel žebříček vypracovaný odtahovými službami – statistiku, jak často odtahovali který porouchaný vůz.
Spolehlivost auta je v tuzemských poměrech významný ukazatel a žebříčky spolehlivosti jsou intenzivně sledovány. Je to patrně dáno minulostí, protože vozy Škoda do roku výroby 1995 byly extrémně nespolehlivé a zatěžovaly své majitele enormními náklady na opravy toho, co v Boleslavi nevyrobili pořádně (v určitých ohledech se podařilo tento trend zachovat dosud a zaručit tak prostor pro tolik vyhledávanou nostalgii – stejně tak jako se televizní vysílání neobejde bez seriálu Chlapci a chlapi, může nyní hrdý majitel škodovky shánět váhu vzduchu, táhla stabilizátoru, žárovky H7 nebo undergroundový odporový drát do světel za 111 Kč, aby žárovky nepraskaly).
Možná také hraje svoji roli mentalita českého trhu s novými auty. Kdo má peníze na nové auto, je společensky povinen si ho koupit, protože jezdit starým autem je dehonestující a poukázka na to, aby se na vás dívali přes prsty. Někdy mi tohle připadá až skoro komické. Jiní lidé jsou ochotni obětovat čtvrtinu měsíční mzdy, aby platili splátky leasingu na Dacii Sandero, kterým pak ani nejezdí, aby se neošoupal. Pak se může stát, že hrdý majitel takového auta za všechny prachy nemá peníze na opravy anebo už dopředu spekuluje na to, že na nich ušetří to, co vynaložil na drahé financování. Doba však popokročila a stále méně uživatelů je ochotno dělat kompromis v jízdních nebo užitných vlastnostech jen proto, aby snížil pravděpodobnost vážné závady za pět let z 2,7% na 2,2%.
Pokud by však někdo chtěl znát recept, jak si koupit spolehlivé auto, pak nabízím následující východisko:
– nečíst naprosto žádné žebříčky. Je faktem, že průzkumy trhu (nebo voličských preferencí) se prodávají a kupují, případně vznikají za různých rámcových podmínek, které jako zákazníci neznáme. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Průzkumy „veřejného mínění“ slibovaly straně Zelených v roce 2006 naprosto neuvěřitelné preference, ale nakonec to bylo umrněných 7%. V podstatě se nyní veřejně připouští, že „to Bursík nakoupil“. Před časem zveřejněný průzkum GfK o bezpečnosti silničního provozu se v některých bodech povážlivě kryl s krátce nato předloženou novelou zákona o policii, ten návrh zákona však existoval podstatně dříve než ten průzkum, takže se lze domnívat, že průzkum měl zajistit jeho veřejnou akceptaci. Je bláhové se domnívat, že právě v automobilovém průmyslu, kde jde o peníze srovnatelné s vejvarem v politice, budou vládnout poměry dramaticky odlišné – a stačí se podívat, kdo uplatňuje svůj vliv v předních českých motoristických médiích. Průzkumy obecně apelují na konformní jednání spotřebitelů a pohodlí/lenost/blbost voliče/spotřebitele vyvíjet vlastní aktivitu.
– nedat na rady známých, kromě úzkého kruhu vyvolených. Nejhorší jsou hospodská koncilia. Málokdo je ochoten říci „koupil jsem si auto a nejsem s ním spokojen, budu rád, až se ho co nejdřív zbavím“. Vždy je to tak, že to auto, co má samozvaný Poraděnko nyní, je nejlepší, nejspolehlivější a vůbec „nejšpičkovější“, zatímco to minulé stálo totálně za vyližprdel. Každému dělá dobře, když může prezentovat svůj rostoucí standard, a auto se nepochopitelně těší mezi spotřebními předměty v našem životě určité výsady. Kolikrát jste u piva diskutovali rozbitý toaster?
– respektovat tato empirická pravidla:
a) čím více se daného typu auta (pohonné jednotky…) vyrobí, tím bude spolehlivější. Prostě – čím více se toho vyrobí, tím více chyb na tom lze rozpoznat a odstranit. Z toho také plyne, že nejspolehlivější jsou automobily pro mainstream, například Octavia nebo Golf. Předpokládá se zde zájem výrobce chyby odstraňovat, takže tuto logiku nelze vztáhnout na auta z Ruska nebo Číny. Někdy ochota odstraňovat problémy absentuje i u firem, kde by zákazník spíše očekával opak, jinde se chyby řeší workaroundy, které hlava nebere. Pak přichází na řadu bod b)
b) kdo by nechtěl trpět kompromisem v jízdních a užitných vlastnostech nebo designu, případně se zbavit obav, že nějaký manager hodil hlášení o chybách do skartovačky, aby nepřišel o bonusy za kvalitu, ten musí zalovit mezi BMW a Porsche, což jsou také nadprůměrně spolehlivá auta. Tam se zase uplatnila jiná cesta – různá mimořádná kvalitativní opatření jsou pro změnu zapracována v jejich vyšší ceně.
c) čím jednodušší auto, tím menší je šance, že se něco na něm rozbije. To je však vykoupeno například vyšší spotřebou, větším opotřebením nebo horším komfortem jízdy.
Například mě silně fascinuje zapalovací soustava nejmenovaného auta z Rumunska. Moderní motory mají pro každý válec jednu zapalovací cívku, aby se eliminoval drahý a nespolehlivý rozdělovač. Tato cívka je umístěna někde poblíž svíčky, aby se ušetřilo na drahých a nespolehlivých kabelech. Tím pádem je cívka námáhána teplem i vibracemi od motoru a je nutné je vyrábět tak, aby tuto zátěž vydržely, což je opět zdražuje. I tak někdy cívka selže a v TÜV reportech je pak o čem psát. Koncern s píčou ve znaku nalezl řešení. Auto se čtyřmi válci má pouze dvě cívky, ty jsou umístěny dále od motoru a netrpí. Ale jak to zařídit, aby dvě cívky odpalovaly čtyři svíčky? No snadno. U čtyřdobého čtyřválce má vždy jeden válec zážeh a druhý nepracovní výfukový takt, druhá svíčka pokaždé zajiskří do výfukového taktu. Jak elegantní. Až na to, že majitel musí vyměnit svíčky dvakrát častěji. Ale cíle bylo dosaženo – je to spolehlivé a především levné.
d) čím zastaralejší řešení jsou v autě použita, tím spolehlivější bude. Například Toyota vyrobila z nouze ctnost a dosahuje nadprůměrné spolehlivosti používáním komponent z devadesátých let minulého století, u kterých se kromě výhod z množství zmíněných v bodě a) projevuje také okolnost, že před deseti lety se ještě tak zběsile nešetřilo.
Jak jste jistě postřehli, automobily Toyota vyhovují většině těchto kritérií – vyrábí se jich hodně, jsou jednoduchá a jejich tempo inovace poněkud skomírá. Kdo tedy nezaváhá a připlatí si za mizerné zpracování, podprůměrnou techniku, komponenty zaostalé o generaci až dvě zpět a průměrné jízdní vlastnosti, ušetří pár tisícovek za servis. Možná.
Jaký je tedy závěr mé úvahy o populárních žebříčkách?
Lidé si kupují auta, protože se jim líbí. Protože dobře jezdí nebo protože se jim v nich dobře sedí, že se líbí sousedům nebo že do nich mohou posadit děti nebo naložit zavazadla. Ať už je to volba založená na racionálních nebo méně racionálních kritériích, většinou nedopadne špatně, pokud se do ní nevloží mediální manipulace a poradní hlas Pepy a Franty z hospody. Myslím, že žebříčky spolehlivosti, poruchovosti nebo obliby jsou až to poslední, co by přitom měl člověk studovat. Mnohem důležitější jsou vlastní pocity a úsudek, než informace od jiných stran, mnohdy prefabrikované s ne zrovna korektními úmysly.
(3x známkováno, průměr: 2,33 z 5)