Policisté, celníci, hasiči a profesionální vojáci chtějí dostat přidáno, i přes to, že dostávají nadprůměrné mzdy. O snížení mezd ochotni diskutovat rozhodně nejsou. Na to, abychom dokázali stanovit, kolik je ta správná mzda státního zaměstnance, neexistuje žádný přirozený a z logiky věcí daný funkční nástroj. Šéfka odborářů státních zaměstnanců ma na věc určitě zásadně odlišný názor, než daňový poplatník, podobně jako i na samotné množství takových státních zaměstnanců. A představme si k tomu, že se vyplnily vlhké sny mnohých levičáků a máme zde, podobně jako v Anglii, zákaz soukromého držení střelných zbraní…
Policisté a vojáci mohou snadno dospět k závěru, že oni, jakožto jediná skutečná síla v zemi, si mohou říci, co na co mají nárok a že je povinností zbytku země, aby jejich nároky plnil. Oni mají zbraně, mají organisaci, mají výcvik — oni jsou státní moc (za naše peníze). Mohou se rozhodnout, že tuto moc vezmou přímo do svých rukou? Ano, samozřejmě, že mohou. V Evropě není vojenský puč sice příliš běžný, ale stává se. Například v Turecku v roce 1980 nebo v Polsku v roce 1981. I u nás byly na podzim roku osmdesátého devátého obavy o to, aby do vývoje událostí nezasáhla některá z armád přítomných na našem uzemí (tedy buď československá nebo sovětská). Kdo tedy v moderní eurosocialistické zemi může zabránit vojenskopolicejnímu puči?
Odpověď na takovou otázku je snadná. Nikdo. Spojneci zasahovat nebudou, protože se už naštěstí nepíše rok 1968, v EU nás maximálně exkomunikují či vyloučí. Dokud puč nezačne ohrožovat sousední země, tyto si s ním nebudou dělat zásadní starosti. Tím, kdo by něčemu takovému mohl v normální situaci zabránit, je jedině ozbrojený občan. Dobře ozbrojený občan. Ne jeden, samozřejmě, statisíce takových. Všechny ty upravené útočné pušky, kulovnice pro sportovní střelbu a nakonec vlastně i pistole a revolvery. Vojáci mohou účinně držet frontu proti nepříteli, mají-li bezpečné zázemí, mohou i kontrolovat masy bezmocných a neozbrojených civilistů, ale vědí-li, že jejich rodiny budou v případě pokusu o násilné převzetí moci v ohrožení ze strany ostatních obyvatel státu, jejich ochota něco takového riskovat se podstatně sníží. A samozřejmě, v neposlední řadě by riskovali i přímý boj s přesilou svých vlastních, ozbrojených spoluobčanů.
I tohle byl jeden z důvodů, proč druhý dodatek americké ústavy dává občanům právo držet zbraně (což předloni i letos ostatně potvrdil Supreme Court v případech DC vs. Heller a McDonald vs. Chicago resp. NRA vs. Chicago) a proč toto právo nelze omezovat na zbraně státu téměř neškodné, ale proč tím FF patrně mysleli i právo lidu držet zbraně vojenské. Jistě, že bude docházet k případům, kdy bude střelná zbraň, jako ostatně jakýkoli jiný předmět, například automobil či jízdní kolo, zneužita ke spáchání trestného činu, ale to není dostatečný důvod k tomu, aby bylo držení takových zbraní omezováno či zakazováno, podobně, jako nikdo nezakazuje automobily nebo jízdní kola, naopak, s pomocí jiné takové zbraně by mohlo být možné v řadě případů takový čin překazit či alespoň zmírnit jeho následky.
Ostatně, byl to sám Heinrich Himmler, kdo řekl, že Němci, kteří chtějí používat zbraně, by měli vstoupit do SA nebo SS – obyčejní občané zbraně nepotřebují, protože v jejich rukou státu k ničemu nejsou. V tom měl totiž naprostou pravdu. Nejen, že zbraně v rukou obyčejných občanů nacistickému státu k ničemu nebyly, byly pro jeho snazší správu a řízení lidí překážkou. V tom mohou být překážkou státní správě i dnes, pokud si bude vymýšlet další zvyšování daní, omezování práv či jiné nesmyslné povinnosti pro obyvatele — a právě proto je potřeba, aby občané zbraně měli a uměli je používat. Neboť jestli měl Mao C’Tung v něčem pravdu, pak v tom, že Veškerá politická moc pochází z hlavně pušky. A proto ty pušky musíme mít, aby žádný Himmler, Mao nebo Paroubek nemohl rozhodovat o našich životech.
(Zatím nikdo nehlasoval)