Vykotlaný shnilý strom nebyl příliš pevný v kořenech, což byla pro bohyni Gáju katastrofa, ale pro Emila Lívance štěstí.
Strom měl být odstraněn při nedávné iniciativě Řiditelství silnic a dálnic, ale poté, co zasáhlo zelené Ministerstvo životního prostředí, muselo ŘSD s kácením ustat, přičemž jinak obvyklý killer-argument „má to smysl, kdyby to zachránilo jen jeden lidský život“ pro tento případ neplatil.
Strom se po nárazu jeho Fabie nahnul a auto se pokusilo po něm jakoby vylézt nahoru. Přední část vozu se ohavně prohnula, hnací agregát se utrhl a narazil na přepážku mezi motorem a kabinou, kterou zdeformoval směřem dovnitř a dolů. Skla se vysypala a plechové díly zbortily. Protože se jednalo ještě o vůz starší generace, bezpečnostní systémy fungovaly bezvadně. Airbag vystřelil, pásy přitáhly Emila k sedadlu, pedály se zlomily a kabinu ozářilo nouzové osvětlení. Emil zůstal při vědomí. V první chvíli pomyslel, že nabourat není tak hrozné a že příště už se skutečně srnkám vyhýbat nebude.
Za několik vteřin však změnil názor. Nesnesitelná bolest v levé noze, levé ruce, rozmazané vidění a nemožnost se nadechnout bez bolesti na hrudníku ukazovaly na to, že to asi nebude jen tak. Pokusil se vyprostit ze sedadla řidiče. Jeho nohy byly přimáčknuty mezi deformovanou palubní desku a sedadlo, takže první pokus o vystoupení nevyšel. Emil se nevzdával a pokusil se zapřít proti podlaze. Bolest ho skoro připravila o vědomí. Pokusil se pravou rukou zjistit, co má s levou nohou a po nějaké době nahmatal, že mu zhruba v půli lýtka něco z nohy čouhá. Vytáhl ruku z pod trosek a v matném světle interiérové lampy uviděl, že ruka je celá od krve.
Emil pracoval nějakou dobu ve zdravotnictví a nic mu nebylo třeba říkat třikrát. Otevřená zlomenina, blesklo mu.
CD přehrávač se vzpamatoval ze šoku způsobeného nárazem a do ticha opuštěné silnice III. třídy se ozvalo: …„pěkná šlupka, stříbrný čtverečky, v hlavě mi zvoněj malinkatý zvonečky, uprostřed šrotu mám zutou botu a přemítám o životu…“
V zničeném interiéru auta začal Emil hledat mobilní telefon. Bylo mu jasné, že se bez pomoci neobejde. Také mu bylo jasné, že mu zbývá několik minut, po které zůstane při vědomí, podle toho, kolik krve ztratí. A také mu bylo jasné, že pomocí jedné ruky asi telefon nenajde, protože nárazem odletěl někam, kde na něj nedosáhl. A také mu bylo jasné, že v tuto noční hodinu asi nemůže doufat, že by kolem něj projížděl autobus se záchranáři vracejícími se ze školení. Navíc se mu zdálo, že se jeho dechové obtíže stupňují.
Emil se pokusil něco udělat s tím krvácením. Po chvíli na to přišel. Když se to celé nastaví do správné polohy, krev teče méně. Kost nebo nějaký díl auta asi přerušily nějakou větší žílu nebo cévu, napadlo ho. Levou rukou nemohl hýbat, tak zkusil nohu stlačit pravou rukou pod kolenem. Krev tekla ještě méně. Bylo to poněkud krkolomné a potřeboval na to větší sílu, ale měl dojem, že by takhle mohl ještě nějakou dobu vydržet.
„…ale tu šanci, tu si prostě nedám vzít…“
Po několika minutách zaznamenal Emil blížící se světla. Automobil se blížil a Emila zachvátilo radostné nadšení. Kdyby mohl, vystoupil by z auta a mával jako trosečník na svém člunu, ale on – nemohl. Automobil mírně zpomalil, projel okolo něj a opět zrychlil. Emil slyšel zvuk motoru, jak se auto vzdaluje. Panebože, já tu zhebnu, protože se nějakej kretén neodvážil zastavit! To je snad zlej sen!
Postupně Emil učinil několik poznatků. Zjistil, že rozčilování mu nepomůže. Sice se v myšlenkách dobral k tomu, že máme v naší zemi několik institucí zabývajících se problematikou bezpečnosti v dopravě, meganákladné kampaně v tisku a televizi, skvělý bodový systém, který podle slov jeho autorů razantně zvýší bezpečnost na silnicích, zlepší poměry v dopravě a vzájemné vztahy mezi řidiči, ale také seznal, že dýchá povrchně, každý sebemenší pohyb ho vyčerpává a musel si pomalu připustit, že se jeho problémy stupňují.
„…kde je anděl, anebo saniťák, anebo saniťák, nebo hasič, ať je to tak nebo tak…“
Tak uplynulo několik dalších minut. Blížící se světla dalšího vozu znamenala novou naději. Auto zastavilo a někdo z něj vystoupil. Ať mi aspoň zavolá sanitku a pak ať si třeba jede do prdele, blesklo Emilovi. Emil sledoval staršího muže, jak jde do kufru svého vozu a něco v něm hledá. No to snad ne, zhrozil se Emil. Chtěl se trochu vyklonit z rozbitého bočního okénka, ale měl dojem, že ten pohyb trvá století. Pak chtěl zavolat, ale vydal jen nějaké zasípání.
– „Po-pomozte mi. Potřebuju zavolat … pomoc. Sto padesát pět.“
Muž nereagoval.
– „Slyšíte mě?“
– „Moment, pane. Musím si vzít reflexní vestu. To je důležité, protože tak stanoví předpisy a předpisy se musejí dodržovat. Jak by to tu vypadalo, kdyby si každý dělal co sám uzná za vhodné.“
– „Kam… kam… jdete?“
– „Ještě trojúhelník. Zapomněl jste ho řádně umístit. To je také důležité, aby se někomu něco nestalo.“
Emil málem upadl do mdlob.
– „Poslyšte… pane.. potřebuji rychle zavolat pomoc. Mám zlomenou nohu, krvácím… taky ruku … a asi zlomeninu žeber… “
– „Ano, rozumím. Ale musíme postupně. Podle instruktážní karty. Musíme postupovat podle instruktážní karty, protože kdybychom postupovali jinak, tak by to nebylo správně. Třeba byste mě pak mohl nařknout, že jsem podle ní nepostupoval a musel bych vám platit. Také bych dostal pokutu a trestné body. To nehodlám riskovat, protože mám čisté bodové konto a body na kontě mají jen asociální agresivní řidiči, silniční piráti.“
– „Pane… nebudu vás žalovat… potřebuji zavolat pomoc… vyprostit z auta a tak … jinak do pár minut … vykrvácím… chápete“?
– „Ano, jistě. Volat pomoc je bod 2. Nyní jsme u bodu 1 – Zjisti, co se stalo.“
– „Jak vám říkám… ztráta krve… pak přijde ztráta vědomí… “
– „K bodu 1 vytvořil Besip kontrolní seznam, protože formulace „zjisti, co se stalo“ je příliš obecná, nezodpovědní řidiči si ji špatně vykládali a tuto fázi opomíjeli nebo ji prováděli nedostatečně a povrchně. Kontrolní seznam je na druhé straně karty a má jen čtrnáct bodů, to snadno projdeme a pak se mrknem na to volání. Co vy na to…?“
Emil neřekl nic. Jednak na to neměl sílu a v duchu proklínal svou smůlu. Sanitka už mohla být pět minut na cestě.
– „Takže: došlo a) k dopravní nehodě b) pádu ze žebříku c) znásilnění d) vdechnutí cizího předmětu … za é… nějak to nemůžu přečíst…“
– „Za á“.
– „Výborně. Došlo k úniku ropných látek?“
– „Člověče… za pár minut… já budu mrtvej, když nezavoláte pomoc, chápete?“
– „No, napíšem tady, že k úniku ropných látek nedošlo. Protože kdyby došlo, tak bych musel neprodleně zasypat skvrnu vapexem a vyplnit hlášení pro MŽP … ale nesmíte to nikomu říct, že jsme to nevyplnili správně … došlo k zhmoždění zevních genitálií … ne…. za páté … úraz elektrickým proudem … ne … za šesté … došlo ke škodě na majetku třetích stran, města, obce s rozšířenou působností, občanských sdružení a obecně prospěšných organizací… hmm… komu ten strom asi patří… ano… za osmé… má událost rasový podtext…“
Emil měl dojem, že se mu slova vzdalují. Najednou chtěl spát. Věděl však, že to musí ještě jednou zkusit, zkusit přesvědčit toho člověka, aby mu pomohl. Zmobilizoval všechny síly.
– „Poslouchejte. Poslouchejte co vám říkám. Kašlete na ten návod. Musíte okamžitě zavolat sanitku. Ztratil jsem … asi moc krve.. možná krvácím někam dovnitř nebo z tý nohy…. … musíte… zavolat… rozumíte. Hned. Pak zkuste … rukou … hledat tlakový bod jestli víte… nebo na to něco přiložte … tady … prostě musíte zastavit to krvácení… než přijedou… ale hlavně … zavolat… prosím… prosím.“
Emila tato věta naprosto vyčerpala. Poslední, co viděl, byla tvář jeho zachránce. Nechápavě na Emila hleděl, s těžko skrývaným projevem vnitřního nesouhlasu s tím, že ten zraněný muž odmítá dodržovat procedury, které úředníci a přední odborníci na dopravní problematiku stvořili pro jeho dobro. Také se Emilovi zdálo, že se jeho výraz postupně mění v nepochopení a zklamání, proč ty záchranné procedury nefungují, přestože je provádí přesně tak, jak jsou popsány. Každopádně neměl Emil ze svého zachránce špatný pocit. Byl to od pohledu slušný člověk a skoro zalitoval, že ho musel obtěžovat. Nezlobil se na něj. Chtěl mu to říci, ale už to nešlo.
Popadla ho určitá lítost nad tímto světem a cítil, že je připraven se s ním rozloučit, s ním i s jeho instruktážními kartami, kontrolními seznamy a jinými nástroji pro pitomce, které nutí lidi přestat používat svůj rozum a intuici a nahrazovat je byrokracií. V takovém světě pro mě není místo, pomyslel si Emil. Stejně by to dobře nedopadlo…
„…a snad tam budou hezký stromy, a čistý záchody… to mám rád…“
Bohužel to bylo poslední, co si na tomto světě uvědomil.
Posádka vozidla rychlé záchranné pomoci a hasiči se dostavili na místo dvanáct minut od nahlášení nehody. Na místě se setkala s dvaapadeátiletým občanem Josefem Kocbabou, povoláním zástupcem ředitele školy. Josef K. poskytl raněnému první pomoc. Zejména dbal na přiložení sterilního kompresního obvazu na místo krvácení, tento obvaz předtím upravil pomocí tupých nůžek. Použil také sterilní roušku, rukavice a jiné jemu dostupné prostředky. Formální stránka vyplnění dotazníku byla, pokud mohl personál RZP posoudit, vysoce nadprůměrná.
Po neúspěšných oživovacích pokusech musel lékař RZP konstatovat smrt v důsledku přílišné ztráty krve, jejíž přičinou bylo s největší pravděpodobností tepenné krvácení při otevřené zlomenině holenní kosti. Nařízená soudní pitva potvrdila tento závěr. Patolog dále konstatoval zlomeninu zápěstí levé ruky a zlomeninu několika žeber, z nichž jedno porušilo obal plic. Jak konstatoval, žádné ze zranění nebylo samo o sobě smrtelné, pokud by došlo k rychlé a aspoň částečně správné reakci zachránce.
Karta první pomoci, která musí být na Slovensku od letošního května součástí lékárničky, je návodem na poskytnutí první pomoci při vážných poraněních. I v tuzemsku budou mít v budoucnu řidiči vyhláškou danou povinnost vozit s sebou leták s návodem, jak dát první pomoc. Novela začne platit možná už na konci léta, závazná pro všechny řidiče by pak měla být od ledna 2011. Pokud soudím podle internetových diskusí, někteří motoristé jsou tímto vynálezem nadšeni a domnívají se, že by se měla tato karta co nejrychleji zavést i u nás, aby bylo ještě bezpečněji. Doufejme, že čeští úředníci, politici a dopravní experti budou mít dostatečný prostor tento vynikající nápad ještě v některých směrech vylepšit. Ze známých osobností podpořil zavedení karty například senátor za ODS MUDr. Zdeněk Schwarz, o jehož míře nasazení při pomoci člověku v nouzi jistě nikdo nepochybuje.
Při psaní článku nebyl usmrcen žádný Emil Lívanec. Všechny osoby, automobily, stromy, karty a formuláře vystupující v tomto příběhu jsou smyšlené, stejně jako události v něm se odehrávající. Důsledky úřednických rozhodnutí však rozhodně smyšlené nejsou.
(8x známkováno, průměr: 2,50 z 5)