Začátek konce Eurozóny a EU. Dobrá nebo špatná zpráva?

Ač tomu věřil málokdo (já tedy rozhodně ne), referendum ve Velké Británii rozhodlo o vystoupení ostrovní země z Evropské unie. Byl to šok.

V prezidentských volbách v USA zvítězil Donald Trump. Populista, klaun, člověk mimo establishment, který svoji kampaň postavil na negativismu a odporu k současnému směřování USA. Člověk, jehož předpoklady stát se vládnoucí elitou byly prakticky nulové, odhlédneme-li od hromady peněz, kterou jedinou má s establihmentem jakž takž podobnou. Jenže zatímco on si ty peníze nějak vydělal, oni je jen násilím vzali jiným. Přitom role Spojených států je samozřejmě velmi důležitá i pro Evropskou unii. EU by bez US byla zcela jistě jiná, než ji známe dnes. Jaká – těžko říci, ale s jistotou můžeme tvrdit, že jiná. Nebo možná i žádná.

A mnozí začali prorokovat, že to je jen začátek.

Pro představitele a sympatizanty Evropské unie začala minulá neděle velmi slibně: vítězstvím kandidáta evropského establishmentu Alexandra Van der Bellena v rakouských prezidentských volbách. Na chvíli se ukázalo, že eurogovernment ještě zdaleka neřekl poslední slovo a rozhodně se nehodlá vzdát svých pozic. Norbert Hofer vydávaný za populistického (zřejmě myšleno prolidového) kandidáta byl poražen a k jeho porážce přispěla paradoxně vyšší volební účast. Předpoklad, že Hoffer byl volbou mlčící většiny rakouského obyvatelstva stál evidentně na velmi chatrných nohou. Opak je pravdou a v Hofburgu zasedne představitel typických nebo možná spíš typizovaných evropských hodnot.

Ještě téhož dne však přišla pro eurooptimisty tvrdá rána v podobě drtivé porážky Mattea Renziho v italském referendu o ústavních a správních změnách. Zdá se mi, že česká média tomuto referendu věnovala menší pozornost než rakouským prezidentským volbám, což je poměrně zvláštní. Významem totiž bylo možná i srovnatelné s Brexitem. O co v italském referendu šlo?

Matteo Renzi, dosazený italský premiér, připravil reformy, jimiž chtěl omezit činnost oblastních zastupitelských orgánů (provincií) a senátu (který sice měl zůstat zachován, avšak místo 315 demokraticky volených senátorů jej mělo tvořit 100 jmenovaných) ve prospěch dolní komory Parlamentu a EU. Dále mělo dojít k trojnásobnému zvýšení minimálního počtu podpisů nutných k předložení návrhů zákonů za občanské iniciativy a zrušení Národní rady hospodářství a práce.

Ač se na první pohled jeví odmítnutí referenda a Renziho demise jako vysloveně dobrá zpráva pro zachování svobody a demokracie nejen v Itálii, z hlediska ekonomického to už tak optimistické zdaleka není. Protlačení i pozitivních změn, které měly sanovat zejména italský bankovní sektor, nacházející se v katastrofální situaci, či vstup zahraničního kapitálu do bank a italských společností je po odmítnutí referenda spíše neočekávatelný. Odmítnutí Renziho reforem navíc velmi nahrává Hnutí 5 hvězd komika Beppe Grilleho, které usiluje o vystoupení Itálie z Eurozóny a návrat k lokální měně – Lyře. Opět možná na první pohled dobrá zpráva, ale…

Hnutí 5 hvězd (Movimento 5 stelle) je tak trochu retrospektivní a sentimentální parta, které se stýská po starých dobrých časech, kdy italská ekonomika fungovala na principu pravidelné devalvace měny a růstu inflace. Italové byli zvyklí na skutečnost, že co loni stálo 150 000 Lir stojí letos 165 000, ale reálná kupní síla obyvatelstva rostla díky pravidelnému zvyšování mezd protlačované všudypřítomnými odbory a poměrně laxnímu státnímu dozoru nad drobným podnikáním, které se z valné části nacházelo v jakési šedé zóně. Navzdory tomu – nebo možná z dnešního pohledu právě proto – Itálie rostla a patřila koncem 80. let k zemím s nejvyšší reálnou mzdou. Vstup do Eurozóny učinil konec tomuto hospodářskému modelu a v Itálii se začalo žít, pracovat a podnikat jinak. Za posledních 15 let vykázala Itálie v průměru nulový hospodářský růst. Hypoteční a následná hospodářská krize se podepsala mohutným odlivem průmyslových aktivit mimo Itálii a spolu s razantním zostřením dohledu nad drobným podnikáním a soukromým vlastnictvím obecně došlo k nebývalému úbytku drobného podnikání a útlumu ekonomických aktivit obyvatelstva celkově. Ač – nebo možná právě proto – že má Itálie všechny možné kontrolní nástroje (o nichž Andrej Babiš sní v těch nerůžovějších okamžicích) propracované do nejmenších detailů, jediným jejich výsledkem je další a další ekonomicý útlum. Kde byly ještě před 15–20 lety zmrzlinárny, cukrárny, pizzerie a provozovny drobných řemeslníků a obchodníků, jsou dnes pobočky bank a kanceláře nadnárodních korporací nebo prostě prkny zatlučené výlohy. Společnosti, které před těmi 15 lety vyráběly levně a kvalitně účelové a chytré produkty dnes neexistují. K tomu hromady všudypřítomných přistěhovalců, kteří po setmění obsadí každý kout a kvůli nimž musí být demontovány všechny lavičky a podobné předměty, aby bylo možno zabezpečit alespoň minimální nároky na veřejnou bezpečnost. V této situaci pak nářky Hnutí 5 hvězd vypadají jako spásný návrat k tradičním hodnotám do minulosti.

Jak by ale mohlo reálně proběhnout vystoupení Itálie coby zakladatelské země z Eurozóny? Jaké dopady by takové vystoupení mohlo mít nejen pro třetí největší ekonomiku EU, ale i pro EU jako takovou? A pro nás? Je skutečně reálné, že společnosti, které z Itálie své provozovny a později i vývoj a vedení přemístily do Asie či Latinské Ameriky se vrátí zpět? Že Fiat se z nejtajnějšího dodavatele automobilových agregátů stane opět největším výrobcem automobilů v Evropě a vrátí se zpět jeho vedení z Lucemburska, vývoj z Holandska a výroba z Polska či Brazílie? Že Garret zase bude účtovat 1490 euro za turbo s nápisem Made in Italy místo 590 za dnes vyrobené dětmi v Mexiku (na italských CNCentrech)? Že producenti budou akceptovat astronomické ceny za každou kWh elektrické energie a obří sociální daně výměnou za tu čest vyrábět v Evropě? Že všechny ty zpustlé, polorozpadlé a zkrachovalé továrny na jihu Itálie obnoví výrobu produktů sotva plnících svoji funkci už na pultech prodejen? Že všichni ti sociální antropologové, filozofové, enviromentální poradci, genderoví odborníci a absolventi Vysokých škol příživnických a zmrdských půjdou rozdýchat starou karosárnu po svém dědečkovi, začnou šít plavky a spodní prádlo v dílně po tetičce či znovu otevřou zmrzlinárnu po rodičích?

A co my s tím? Ve 20. letech 20. století to byla právě Itálie, která udala směr cesty celé Evropy. Cesty k totalitnímu a centralizovanému státu, bez jehož vůle se nepohne nic a nikdo. Vše pro stát, nic proti státu, nic mimo stát. Tak definoval Benito Mussolini nový směr politického náboženství, které většina evropských zemí sledovala s obdivem nebo se snažila alespoň napodobit. I v tehdejším Československu mohli naši předci číst v denním tisku zprávy o úspěších progresivního fašistického hospodářství, které je tak efektivní ve srovnání s neohrabanou a rozmělněnou demokracií, kde si každý dělá co chce a kouká jen na svůj parciální prospěch.

Jak to dopadlo, víme všichni.

I v dnešní době mám pocit, že je Itálie do jisté míry obrazem budovatelů Evropské unie a nedělní italské referendum bylo do značné míry referendem o skutečných evropských hodnotách. O omezení svobody občanů rozhodovat o sobě samých a o věcech, které se jich týkají. O dalším ořezávání demokracie jako přežité formy vlády a o ještě větším přenosu správy a řízení z regionů do centra, vzdáleného nejen fyzikálně, ale i mentálně, kulturně a především zájmově. Vše pro EU, nic proti EU a nic mimo EU.

Problém je však v tom, že sice asi všichni víme, co je špatně, ale nevíme co s tím. Víra, že se můžeme vrátit v čase do minulosti je z tisíce a jednoho důvodu zcela mimo realitu. Rozbití Eurozóny bezesporu znamená odstranění špatného ekonomického projektu a rozklad EU rozhodně znamená konec špatného politického konceptu, o tom asi netřeba vést spory. Jenomže co bude v případě konce EU a Eurozóny následovat? Jak asi bude probíhat snižování závislosti jednotlivých ekonomických subjektů na nevyčerpatelných dotacích? Jak budou zejména totálně vylidněné regiony hospodařit bez rozvojových programů? Jak přežijí vesnické farmy bez dotací na své stoleté krávy a na solární panely tak pokrokové, že i o půlnoci dodávají do sítě megawatty energie? Jak se všichni ti najednou zbyteční a propuštění úředníci integrují do produktivního soukromého sektrou v oblasti výroby či služeb? Jak se asi zachovají lidé, kteří dnes mají moc a bezstarostnou existenci díky různým dotacím, grantům, programům pro podporu příživy a dalších socialistických vymožeností?

V listopadu 1989 jsme si jako úplně vylízaní studenti tuto otázku jaksi zapomněli položit ve víru událostí, v nichž jsme plnili roli užitečných idiotů. Prostě jsme předpokládali, že všichni strůjci a přisluhovači centralistického totalitního režimu tak nějak samovolně vysublimují. Jak to dopadlo vidíme dnes a denně kolem sebe. Překvapivě nevysublimovali. Přemalovali štít, trochu zkorigovali svoji ideologii a poupravili formy svého boje za ni a pokračují vesele dál. Poučili se znovu z krizového vývoje a zatáhli do svých ideologických hrátek ještě více rukojmích, aby jim v rolích užitečných idiotů byli ještě více nápomocni.

Ale co udělají, až se jim jejich Eurozóna a EU začnou skutečně před očima rozpadat?

06.12.2016 Integrale

Související články: