Z pamětí Indiany Jonese

Featured Image

V mé bohaté kariéře hledače záhad mám i jeden nezdar. Nerad na něj vzpomínám a dodnes lituji, že jsem ten úkol tehdy přijal.

Na počátku všeho byl jeden bohulibý čin. Europoslankyně jedné malé země obdivovala matku Terezu a zatoužila být jako ona. Bohužel nemohla se vypravit, do žádné chudé země konat dobro, neboť by ztratila nárok na poslanecký plat a náhrady. Za časů matky Terezy ještě žádný europarlament neexistoval, takže Tereza si tuto lehkovážnost mohla dovolit. Naštěstí pro poslankyni přišla nečekaná příležitost. V rámci imigrační vlny do Evropy se zvedly též masy sirotků, které se nyní bezprizorně povalovaly kdesi v táborech v Řecku. Poslankyni napadla spásná a bohulibá myšlenka vzít 50 sirotků do její vlasti a tam je nabídnout rodinám k adopci nebo aspoň do nějakého děcáku.

Bohužel ne u všech osob v její vlasti se myšlenka setkala příznivou odezvou. Ekonom a bývalý president uvedl, že: “na trhu sirotků je už dnes u nás převis nabídky nad poptávkou a takový krok ještě více pokřiví přirozené tržní prostředí“.

Úřadující premiér se vyjádřil lakoničtěji: „ani jednoho, takých naj++++cou máme plné klokánky“

Japonský předseda vlastenecké strany opáčil, že sám byl sirotkem a o prázdninovém táboře v Řecku si mohl nechat zdát.

Proti takovému postoji premiéra se zvedla vlna nevole všech slušných lidí z celé země kromě Brna. Sama poslankyně zajistila 120 rodin, které by se byly ochotny o sirotky postarat. A co víc! Těmto rodinám by do začátku pomohla firma Eurolichva a.s., vlastněná jejím synem, úvěrem s RPSN 220% plus smluvní pokuty. Podporu takovému postupu vyjádřila i Komora exekutorů. Ředitel Neziskové organizace Rozumbrada uvedl, že jeho organizace je schopná postarat se nejen o 50 sirotků, ale i o jejich 500 nejbližších příbuzných, kteří přijdou v rámci programu slučování rodin. Solidaritu se sirotky vyjádřili také všichni zpěváci kromě Ortelu. Takovému tlaku nakonec úřadující premiér podlehl a dovolil poslankyni, aby našla 50 sirotků, o které by se země postarala.

A tehdy nadešel můj okamžik. Jako známého hledače ztracených předmětů si mne najala paní poslankyně, abych sirotky našel a přivedl. Vydal jsem se proto za úřadujícím premiérem pro pověření. Od svých informátorů jsem věděl, že je to politik co drží slovo, někdy až 5 minut. Hovořím 27 jazyky, ale přiznávám, že tomu, co mi povídal jsem moc nerozuměl. Líbila se mu moje práce s bičem a nabízel mi místo personalisty ve Vodňanském kuřeti. Když mne nepřemluvil, naléhal na mne, ať mu prvnímu řeknu o sirotě vhodné k adopci, potřebuje prý nějakého bílého koně do čapího hnízda. Nic jsem nechápal. Na mou otázku, zda bych si měl dávat pozor na nějaké nepřátele, řekl, ať si dám majzla na Ožralu, Zloděje a Kalouska, nic bližšího mi ale o těch chlápcích nesdělil.

Také jiní slušní lidé v té zemi mne varovali před nepřáteli. Ředitel Neziskové organizace mne varoval před velvyslankyní v Sýrii, neboť je to Asadova služka, ředitel Evropských hodnot mne varoval před Parlamentními listy a Putinem, neboť v Parlamentních listech jej nepřijali jako novináře a Putin nikdy netancoval u tyče. Páter Halík mne varoval před páterem Dukou, neboť ten jistojistě přijde do pekla.

Má mise začala, ale byla to horší práce, než jsem čekal. Prohledal jsem mnoho dětských táborů v Řecku, ale žádné z dětí netvrdilo, že by bylo sirotek, většina se holila, nejoblíbenější společenskou hrou mezi nimi byla rozborka a sborka kalašnikova a dva se mi přiznali, že mají doma vlastní děti, které tak trochu sirotky jsou, protože jejich tatík se poflakuje v Řecku. Po třech měsících jsem propadl zoufalství. Ředitel Úřadu na ochranu dětí mi doporučil, ať požádám o pomoc Barnevernet, ten prý dokáže vyrobit sirotky z normálních dětí, aniž by přitom jejich rodiče přišli o život. Já však zásadně pracují sám. A tu najednou přišla zpráva, že na ostrově Lesbos se jeden sirotek objevil! Dnes už znám přísloví „jeden siroteček jaro nedělá“, tehdy jsem se ale nadšeně vydal vstříc svému prvnímu úspěchu.

Šestnáctiletý Ali Baba byl trochu mrzutý, bolely ho zuby moudrosti, se stěhováním však vyjádřil nadšený souhlas. Řekl, že obdivuje presidenta naší země Kadyrova a bydlet by chtěl v Teplicích. Je to blízko do Německa a mluví se tam arabsky. Všechno vypadalo ideálně, kdybych nepoložil tu poslední otázku, zda si je opravdu jistý, že jeho rodiče nežijí.

„To si pište, sám jsem je zastřelil“.


30.9.2018 Miloš Zbránek


Související články:


12345 (289x hodnoceno, průměr: 1,41 z 5)
11 429x přečteno
D-FENS © 2017