aneb jak se stát parašutistou.
Všechno to začalo otevřením obálky od obchodního partnera, ve které jsem nalezl dvě poukázky na základní výcvik parašutismu u firmy SkyService. No a protože jsem zvědavý, řekl jsem si… proč ne? Přemýšlel jsem o tom už dlouho předtím, k letectví mě to táhlo natolik, že jsem se dokonce začal učit na ULLa, než se mi zhoršilo zdraví…. a tak už zbylo jen pár drobností – s kým a kdy.
Takže s kým? Otec už měl základní výcvik ještě ze Svazarmu, matka se bojí vylézt na štokrle, brácha to zdědil po ní a ostatní s díky odmítli. A mě se samotnýmu skákat nechtělo. Takže kdo? Znova jsem si pročítal co k výcviku potřebuju, a narazil na větu, že minimální věk je 15 let. Bylo rozhodnuto – Tomáš z radioklubu. Je mladý, dostatečně rozumný aby to zvládl a nic nevyvedl, a přitom dostatečně šílený aby do toho šel. Předpoklady se přesně vyplnily, jeho zařvání „Chci to zkusit!“ jsem slyšel i bez telefonu až z Prahy 8-) . Takže ještě zlomit obavy rodičů (to byla ale fuška!) a mohlo se pokračovat.
Takže otázka kdy? Navržený termín 22. – 23.8 vyhovoval oběma.
Takže 22.8. ráno vyrážím do Prahy, potom co bylo potvrzeno, že se můžeme svézt mikrobusem SkyService z Prahy na letiště. Na Staroměstském náměstí mě čeká Tomáš, společně míříme do Dlouhé ulice, kde ve dvoře je pražská centrála SkyService. Mimochodem ten pomalovanej mikrobus je skvělý orientační bod 8-). Pokud by jste nemohli centrálu najít, je v takovém zastrčeném dvorečku v Dlouhé ulici asi 100 metrů od Staromáku.
Takže po chvíli odjíždíme s pasažéry na tandem na letiště Dlouhá Lhota u Příbrami. Jsme tu sice s velkým předstihem, ale to vůbec nevadí, na letišti je pořád na co koukat…. Turbolet jde do vzduchu zhruba každých dvacet minut, takže skoro pořád někdo přistává na tandemu nebo s kamerou, o kus dál stojí zaplachtovaná Andula (AN-2 imatrikulace OK-RID). V hangárech Aeroklubu letouny Zlín , větroně Blaník a Vosa, před hangárem letouny návštěvníků – Beechcraft, Piper, Cessna…. motorizovaný kluzák Vivat, v hangáru zaplachtovaný starý kluzák Orlík a několik ultralehkých letadel…. prostě živo. V balírně se neustále balí padáky na další let, v manifestu (zjednodušeně kanceláři) běží prezentační video se záběry nafilmovanými během seskoku…. odevzdáváme zdravotní potvrzení, Tomáš písemné povolení rodičů (nezbytné!) vyplňujeme přihlášku, přebíráme klíč od pokoje kde budeme ubytovaní a odkládáme věci. Protože do zahájení výcviku stále zbývá dost času, procházíme se a prohlížíme si letadla. Když obhlížíme zaplachtovanou Andulu, ze které by jsme měli skákat, přijde k nám takový malý kluk, jestli se chceme podívat dovnitř, že si může půjčit klíče. Samozřejmě jsme pro, a po chvilce se skutečně vrací s klíči. Odemykáme dveře od Andulky, prohlížíme si letadlo uvnitř, zkoušíme posez na sedačkách a jestli se vejdeme do dveří (Andulka je má proti Turboletu o dost užší) a samozřejmě si povídáme. Během hovoru se dozvídáme spoustu věcí – kluk je už víceméně stálým inventářem letiště, protože je vnukem kapitána Turboletu, dozvídáme se o jeho touze být taky pilotem, že už se pilně učí leteckou angličtinu, že jeho strejda je taky pilotem u ČSA, a taky o tom, že je podstatně starší než jsme mysleli – už mu je 11 let. Na závěr , když se dozvěděl, že jsme ještě neletěli v životě letadlem, nás posílá za dědou, že občas bývá v letadle volno a že by nás snad mohl vzít. Po krátkém hovoru je domluveno – můžeme letět, pokud bude místo, povolí nám to na manifestu, a že musíme letět s padáky.
Na manifestu se dozvídáme dobrou zprávu, že zítra dopoledne není na některé lety plno, padáky nám půjčí a že se máme optat zítra po výcviku. S touto nadějnou vyhlídkou odcházíme zpět na plochu, dáváme si pozdní oběd a pozorujeme parašutisty. Mezitím se seznamujeme s šéfinstruktorem a později naším vysazovačem Romanem, přichází náš instruktor Honza a postupně i ostatní žáci.
Takže 17. hodina je tu! Na učebně se schází celkem 5 žáků od 15 do 50 let. A výuka začíná…. Honza nám vysvětluje organizační záležitosti, řád letiště, techniku přistání…. je toho spousta, a jedno zajímavější než druhé. Když přicházíme k popisu padáku, Honza prohlásí – „Lepší jednou vidět než stokrát slyšet“ a jdeme se podívat do obytných buněk vedle, kde je na jedné stěně visí rozložený padák. Zde vysvětluje jak pracuje, a přicházíme k tomu nejdůležitějšímu – nouzové procedury, aneb co dělat se závadami na padáku.
Nejprve vysvětluje, co nás může potkat – závity (to není závada, stačí rozmotat rukama a kopáním nohama) , nenafouknuté krajní kanály (stačí zatáhnout za řídící šnůry a padák „dopumpovat“ ) a ostatní závady, které už vyžadují odhození padáku. Uklidňuje nás, že takové závady jsou velmi řídké, že na zádech máme proto ještě jeden padák zvaný záložní, a že pokud bychom to úplně nezvládli, na zádech máme ještě záchranný počítač Cypress, který dokáže otevřít záložní padák i bez našeho zásahu. Spadl nám kámen ze srdce, a tak Honza pouští instruktážní video, na kterém nejzkušenější parašutisti simulovali závady na padáku a jejich řešení…. vidíme dva současně otevřené padáky, zmuchlaný hlavní padák, otvírání záložního padáku, atd….
A teď přichází to nejdůležitější – nácvik nouzových procedur. Oblékáme postupně postroj, Honza nám ukazuje jak funguje odhození hlavního padáku a otvírání záložního, a velmi důkladně především význam dvou rukojetí – pravá červená je odhození hlavního padáku, levá v barvě kovu je otevření záložního padáku. Takže se učíme nahmátnout kliky, pořád dokola, Honza nám ukazuje fotografie s různými situacemi co nás můžou potkat a stále pilujeme – rozmotání šnůr, odhoz padáku… po chvíli mám pocit, že postup odhození „Pravá – Levá“ budu umět i ze spaní… a to je dobře. Nakonec nás Honza ještě jednou přezkouší a posílá nás spát, a přidává varování, že alkohol a padák nejdou dohromady. Nás to ovšem ani nenapadne, jsme utahaní jak koťata a tak jdem na ubytovnu a padáme do postele.
Ráno po snídani pokračujeme… ještě trochu teorie a jdeme trénovat na maketu letadla. Zkoušíme výskoky ze dveří Turboleta, jsou sice širokánské, ale poměrně nízké… kdo si nedá pozor, praští hlavou do dveří a to fakt není o co stát. Zkoušíme ještě zaujetí správné polohy při seskoku – nohy u sebe, ruce sevřené v klíně, hlavu na prsa, celej se pokrčit – důležité hlavně aby jsme se nezamotali do šňůr právě se otevírajícího padáku. Takže zkoušíme, Honza ukončuje výcvik a protože je vítr na začátečníky příliš silný, stanovuje sraz na 15 hodin, kdy se rozhodne po vlastním seskoku zda můžeme jít na to.
Takže se rozcházíme, a já s Tomášem jdeme na manifest zeptat jestli se tedy můžeme svézt…. odpověd je ano, rychle oblékáme padáky, dozorčí nás ještě zkontroluje a už jdeme k letadlu. Usazujeme se až u pilotní kabiny, dozorčí nám dává pokyn připoutat se, poučuje nás o chování na palubě, nastupují ostatní a už jdeme na start…. tentokrát bohužel ještě jako pasažéři.
Takže start je tady! Motory Turboletu pískají, letadlo zrychluje jako raketa a už jsme ve vzduchu! Zatímco Turbolet stoupá, na palubě vládne skvělá atmosféra, kameramani točí, tandempiloti vtipkují s pasažéry – tentokrát letí jeden dospělý a dvě děti – asi 12 a 14 let, několik zkušenějších parašutistů…. a my, co na svůj první seskok teprve čekáme. Turbolet krouží, tandempiloti naposled vše kontrolují, připínají k sobě pasažéry…. a po rozsvícení světla průvodce otevírá dveře, kameraman prvního tandemu se zavěšuje zvenčí na trup, tandempilot s pasažérem se staví do dveří…a JUMP! Prví tři jsou z letadla venku, a ostatní rychle následují…a nakonec jsme v letadle s posádkou sami a pilot zahajuje prudký sestup. Bohužel se projevuje dost nepříjemná věc, během prudkého sestupu nás bolí v uších, to je vyvolané prudkou změnou tlaku, ale jde to poměrně jednoduše vyřešit – nadechněte se, ucpěte si nos a vydechněte jakoby do něj – tlak mezi vnitřním uchem a vnějším uchem se vyrovná a je po problému.
Po chvilce jsme na zemi, vracíme padáky na manifest a čekáme na ortel – zda budeme skákat nebo ne. Bohužel nám Honza po seskoku oznamuje nepříjemnou zprávu – silné turbulence ve výšce 300 – 500 metrů, kde zahajujeme přistávací manévr. Je rozhodnuto… jedeme domů, protože větru a dešti nedovedeme poručit.
Takže další víkend, poté co nám Roman telefonicky potvrdil, že počasí je tentokrát OK, jsme znovu na letišti. Opakujeme s Honzou postup pro opuštění letadla, nouzové procedury, Honza nám na mapě vytyčuje pracovní prostor a posílá nás ustrojit. Mezitím se ještě dozvídáme, že skáčeme nakonec rovnou z Turboletu (ty jsou tentokrát na letišti dokonce dva), že Tomáš jde v jiném výsadku než já, protože je třeba vyrovnat váhový rozdíl – kolega má totiž 110 kg, a Tomáš pouhých 55 kg, takže nás seřadili aby dvojice byly vždy zhruba stejně těžké. Takže se oblíkáme do kombinéz, Tomáš do modrostříbrné a já do žlutočerné. Tomáš jde jako druhý v prvním výsadku, takže si obléká studentský padák – je mnohem větší než běžný, není moc výkonný, zato maximálně bezpečný a spolehlivý, navíc má velkou plochu – 330 čtverečních stop. Navléká si výškoměr, přilbu, Honza oba kontroluje….. a jde se na věc.
Honza zapíná záchranné přístroje, vysílačky, zkouší spojení, Turbolet nahazuje motory, Tomáš se usazuje s kabině… motory sviští, nervozita stoupá – obzvlášť moje….. a Turbolet startuje. Ještě jsem snad nebyl tak nervózní jako těch pár minut co Turbolet stoupá…. a už! Na obloze se objevuje jedna tečka…. a pak druhá… obě se mění na malé obdélníčky. Padá mi kámen ze srdce, protože obdélníčky znamenají, že se oběma správně otevřely padáky. No jo, ale která tečka je Tomáš? Víme, že má červený padák, ale to ještě není pořádně vidět…. ale za chvilku je obojí jasné – jeden padál klesá velmi pomalu – to je Tomáš. Krásně vykružuje zatáčky, obloučky…. a už jde na přistání. Přistává celý nadšený naproti … balí padák a přichází k nám. V euforii, oči mu úplně září, opakuje jak je to skvělý a utíká vrátit padák do přípravny. Výraz obličeje na fotce když k nám přišel hovoří za vše. Ale nejlíp když to vylíčí sám….
“ K výcviku jsem se dostal asi tak jako slepý k houslím. Můj kamarád Vašek mi jednoho dne zavolal, že má dvě poukázky. Ptal se mě, jestli bych se s ním nechtěl zůčastnit výcviku a poté seskoku. Samozřejmě jsem souhlasil! Výšek sem se nikdy nebál a takováhle příležitost opravdu nebyla k zahození. S Vaškem jsme odjeli v pátek z Prahy na letiště u Příbrami, výcvik jsme absolvovali v pátek odpoledne a v sobotu dopoledne. Bohužel počasí bylo velmi nevlídné, a tak jsme na seskok museli nastoupit až za týden….
Počasí se naštěstí uklidnilo a tím pádem jsme po malém zopakování vyfasovali padáky a výstroj ( kombinézu, barometrický výškoměr, vysílačku, helmu). Náš instruktor Honza nám ukázal náš pracovní prostor a nastoupili jsme do letadla. a šli na start… Uvnitř to házelo a dělalo kravál.Roman (vysazovací instruktor- to je ten, co vás vykopne z letadla 8-) ) počkal až vystopáme do výšky 1500 metrů a otevřel vrata. Moji dva kolegové vyskočili a já musel počkat, až se otočíme, poněvadž už letadlo bylo daleko od letiště. Roman otevřel „dveře“ a pokynul mi, ať vstanu. Myslel jsem, že to musí být můj konec. Ale nebyl. .. „Go“ a skáču! Po výskoku z letadla jsem ucítil škubnutí a zkontroloval padák. Vše bylo naštěstí ok, takže jsem se mohl zorientovat. Po chvíli jsem uviděl letiště a uslyšel Honzu ve výsílačce.Po chvíli volného létání mě navedl mě na přistání , které se mi naštěstí povedlo. Byl jsem velice šťastný, protože se mi vše podařilo.. jedním slovem euforie…“
Už znatelně klidnější vítám Tomáše po úspěšném seskoku, a čekám na můj první seskok…. asi za čtyřicet minut přichází řada i na mne. Honza nám naposled kontroluje výstroj, a už nás vede k letadlu. Jsem trochu nervózní, a trochu se bojím, ale Roman s Honzou mě uklidňují, že jen blázni se nebojí. Takže si sedám naproti dveřím, motory sviští a startujeme!
Mezitím co Turbolet stoupá, prohlížím si z okénka zem a snažím si opakovat orientační body -dráhu, jezírko, hangáry, vzdušný pytel…. mezitím se Turbolet ustaluje a srovnává let, na výškoměru mám 1700 metrů a Roman otevírá dveře…. hlavou se mi honí – z toho mám skočit? Vždyť je to krásné a pohodlné letadlo… ale Tomáš skočil a nakonec jsem tu kvůli tomu…. a ten padák je bezpečný… a všichni mi říkali že se nemám koukat dolů… ale mezitím kolega vstává, připravuje se ve dveřích, Roman zakřičí „Go!“ a kamarád mizí z dohledu…a je řada na mě. Podávám Romanovi výtažnou šnůru, Roman ji připíná k letadlu a na jeho pokyn se odpoutávám a vstávám. Připravuju se do dveří, nohy široce rozkročit, ruce do klína, ramenem se opřít o dveře, soustředit se na výskok… trochu se bojím, ale najednou slyším „Go! a reflexivně skáču. Padám kousek po zádech, vítr od vrtulí se mnou zacloumá, a než si vzpomenu že mám počítat tři vteřiny slyším „Žuch!“ a tak zvedám hlavu, abych zkontroloval padák. Vidím hranatý a velký krásně nafouknutý padák, brzdící dečku (slider) mám kousek nad hlavou, natahuju ruce a chytám za ovládací madla. Povolím, dám ruce nahoru a tak odbržduju padák. Padák znatelně zrychlí, já tahám za levou a pak za pravou šnůru pro kontrolu jestli je padák řiditelný – je, zorientuju se a tak se otáčím a letím do pracovního prostoru. Bohužel mi vítr žene do cesty mrak, který mi zakrývá směr na letiště. Nechci do něho vletět, a tak zkouším ovládání padáku, a kroužím na kraji pracovního prostoru a užívám si let – je to nádherný pocit, zachvacuje mne až euforie. Pomalu klesám a hlídám si výšku, Honza mne navádí na přistávací manévr a tak se otáčím. Bohužel mne snáší vítr, a spolu s mou nezkušeností špatně odhaduju kam až doklouzám… ve 200 metrech už vím že až na letiště nedoletím. Nevadí, srovnám se aspoň do směru, Honza mne vidí, a tak po poslední zatáčce slyším ve vysílačce – přistáváme – 121, 122, 123 – na tento pokyn postupně stahuju řídící šnůry až dolů, padák se ve vzduchu zastaví asi půl metru nad zemí a já dopadám! Jsem na zemi a celý! Dopadl jsem sice asi sto metrů před krajem dráhy, ale opakuju si, že každé přistání kdy přijdeme na letiště po svých je dobré, a tak sbírám padák, a slyším volání Honzy ve vysílačce – hlásím mu povedené přistání, mezi námi je totiž terénní vlna a nevidí mne, a vracím se okolo hangárů s padákem v náručí zpátky. Mám euforickou náladu, kterou mi nekazí ani to, že jsem přistál nejdál od určeného bodu – nevadí, příště to bude lepší!
Takže vracím padák a je po všem… drží mne euforie, ale i trochu smutek…. už aby jsme byli na padáku znova. Celkové pocity? Nádhera, euforie a chuť to co nejdříve zopakovat. Takže opět v případě dobrého počasí 20.9. na letišti Dlouhá Lhota!
Na závěr pár slov…..
Pokud jsem Vás zlákal a chcete to taky zkusit, tak vše důležité najdete na stránkách SkyService – www.skyservice.cz nebo se dozvíte na tel. čísle 724 002 002. Základní výcvik je většinou v pátek a v sobotu, v sobotu je i první seskok. Jednoznačně doporučuji rovnou kurs se třemi seskoky.
Kolik ta sranda stojí? Základní výcvik s jedním seskokem 2200 Kč, se třemi seskoky 4000 Kč.
Kdo může skákat? Prakticky každý přiměřeně zdravý člověk. Potřebujete zdravotní potvrzení od svého praktického lékaře, kde musí být uvedena předepsaná fráze „Schopen parašutistického výcviku“ s případnými omezeními (např. brýle nutné). U osob mladších 18 let je nutný písemný souhlas OBOU rodičů, a přítomnost alespoň jednoho z nich na letišti u seskoku, případné vyjímky je nutné domluvit předem. Osobně účast rodičů doporučuji.
Pokud si netroufáte rovnou zkusit seskok sami, zkuste si aspoň tandem. Na ten nepotřebujete nic kromě dobrých bot. Ten stojí 3800 Kč, s kameramanem 5500 Kč.
Pokud se chcete na něco k výcviku zeptat, ptejte se SkyServisu, pro podrobnosti volejte Romana ( roman@keepfalling.cz, 603 451 359) Pokud se chcete na něco zeptat mne osobně, prosím do diskuze.
,
Autoři prohlašují , že nejsou zaměstnanci společnosti SkyService, pouze jejími spokojenými zákazníky, a že článek vyjadřuje jen jejich osobní pocity.
(3x známkováno, průměr: 2,33 z 5)