K čemu je mi Julínkova reforma … asi k tomu, čemu nám všem.
Tento týden jsem opět zatoužil po mojí obvodní lékařce. Byl jsem celý nedočkavý, až zas uvidím tu krávu, protože jsme se nepřivítali celý rok. Naposledy jsem ji potřeboval, když jsem potřeboval razítko na žádost o zbrojní průkaz. Tentokrát měl důvod mé návštěvy čistě medicínské pozadí. Potřeboval jsem recept. Mám totiž alergii na pyl. Počínaje prvním květnem po mně tři týdny raději nic nechtějte. Jsem out of order, bolí mě hlava, smrkám, prskám a slzím. To, co mě dělí od totální trosky, je krabička s nápisem Xyzal. Bohužel je na předpis. Předpis vystavuje obvodní čarodejnice.
(Aby bylo jasno, nemám vysokého mínění o té dámě. Zhruba před rokem dorazil do prachatické pobočky VZP jistý MUDr. Bohumír Doul. Omluvil se úřednici na přepážce, že jí dělá problémy a zastřelil se jednou ranou do hlavy. Předtím vyplnil vlastní úmrtí list. Důvodem tohoto činu měl být trvající spor s VZP, která Doula obviňovala, že si neoprávněně připisoval body. Nevím, kde je pravda, faktem je, že Doul vynikal neobyčejnou angažovaností ve prospěch pacientů. Dokonce ani neslavil Silvestra a bydlel v ordinaci. Naše obvodní lékařka je opakem Doula. Je líná, blbá, její organizace práce je úděsná, ale evidenci má v pořádku a bilanční suicidium rozhodně nikdy nespáchá).
Vydal jsem se tam v pátek. Začalo to tím, že jsem hodinu jel přes Budějovice. Já tohle nechápu. Dopravní systém ve sračkách, u Výstaviště policajt imituje řízení dopravy, protože se rozbila světla, ale přednostně se musí nakoupit radary od estébáků z Czech Radar. Přišel jsem do čekárny a světe zboř se, nikdo tam neseděl. Přičítal jsem to Julínkovu regulativu, totiž 30 Kč poplatku. U naší obvodní lékařky bylo totiž běžné, že čekárna fungovala jako klub důchodců a lékař měl úlohu jakéhosi moderátora, který koordinoval řízenou výměnu bacilů mezi pacienty. Nebylo neobvyklé, že pacient přišel na kontrolu po chřipce a z ordinace plné krchlajících pacientů čekajících několik hodin, než se bába Vomáčková svěří z toho, co jí za poslední týden všechno uhnilo, si přinesl festovní angínu. Do ordinace se chodilo především na kus řeči. Na člověka v produktivním věku, navíc ještě projevujícího známky určité nedočkavosti, se pohlíželo jako na něco, co do klubu nepatří a dávalo se mu to všemožně najevo.
Pacienti naší obvodní bývají stoičtí a změnu nehledají. Sedí, koukají před sebe a koukají se, jak minuty jejich životů plynou. Některým je patrně jedno, zda mají dřepět někde na úřadě nebo ve škole, jiní to prostě berou jako nutné zlo. Asi už je ani nenapadá, že to jde i jinak. Objednat na určitou hodinu a den se nelze, aplikuje se frontová disciplína SIRO.
S důchodci v čekárně bývala vůbec legrace. Většinou se jedná o lidi posedlé touhou organizovat, takže vytvářeli mezi sebou ilegální pořadníky podobné waitlistu na Favorita, ve kterých se postupovalo podle míry úpadku fyzické schránky. Jejich vzájemné líčení různých nemocí a jejich kombinací, pronášené většinou nahlas nebo přímo hulákáním, by vystačilo na několik sérií seriálu Dr. House. Sem tam se jim dokonce i paní doktorka postarala o nějakou taškařici, například když někomu bezprostředně po návštěvě dealera farmaceutické společnosti změnila prášky na tlak a babku pak odvezla rychlá, což v komunitě senilních hypochondrů platí za největší thriller hned po klinické a regulérní smrti. Jiné příhody byly méně veselé, naší rodinu například postihlo léčení infarktu jako namožených zad a karciomu ovaria jako žlučníkových kamenů, dá se očekávat, že čůza kácí i v jiných lesích. Byl jsem odevzdán absolvovat to znovu a ještě na chodbě před dveřmi do čekárny jsem slibně rozjel tetris na mobilu, abych to utrpení přežil. Prázdná čekárna pro mě znamenala překvapení.
Posadil jsem se na čtyřicet let starou koženkovou lavici. Hned za mnou dorazil nějaký mladší člověk, který vypadal skutečně mizerně. Měl nohu v sádře, na lícním oblouku pět stehů, obrovský monokl, odřeninu na bradě a zavázanou ruku. Tipoval jsem, že ho bodový systém ochránil jako další neštastníky. Ty vole D.F., seš to ty, otázal se invalida. Nakonec se ukázalo, že se jedná o kamaráda z dětství jménem Mydlil, který byl na operaci kolene. Protože neuměl chodit na berlích, upadl a namlátil se. Mydlil prohlásil, že jde na kontrolu. Optal jsem se, co očekává od takového aktu v prostředí ordinace ze šedesátých let, kde nejmodernější přístroj představuje stolní lampička. Mydlil odpověděl, že neví, ale že musí a taky něco o neschopence. Dál jsem se Mydlilovi svěřil se svými dojmy ohledně úbytku pacientů, prý poslední dobou učinil rozsáhlé poznatky. Mydlil mé obavy následně beze zbytku vyvrátil. Báby prý chodí do ordinace dál, protože těch třicet korun se platí jen tehdy, když lékařka provede nějaký klinický úkon, třeba píchne injekci, a takových úkonů je u ní minimum. Dnešní prázdnotou zející čekárna byla v Mydlilově interpretaci způsobena tím, že většina lidí měla tzv. dlouhý víkend, tedy v pátek zůstala doma a odjela někam do řiti nebo na chatu.
Čas běžel. Uteklo asi půl hodiny a nedělo se nic. Začínali jsme jevit zájem o to, co tam ta kráva vyvádí a tak jsme ustali v hovoru. Do ordinace vedou totiž obyčejné lepenkové dveře a je skrz ně všechno slyšet. Nějaká bába se tam zpovídala z toho, že jí bolí klouby, záda a cítí se unavená. Lékařka evidentně neměla zájem to řešit, bába to hrála na nějaká exotická analgetika, o kterých někde četla a která ještě žádný důchodce v okolí nemá a tudíž by byla zdrojem nebývalé prestiže. Vyjednávání se poněkud táhlo. Ibuprofen nabídnutý jako cenu útěchy bába odmítla s tím, že se po něm zpotí a když vyjde ven, tak že by jí mohlo ofouknout. Asi ve 45. minutě čekání konečně bába rezignovala s recptem na Surgam jako konečnou kořistí. Doktorka se vyřítila ven a spustila na Mydlila, zda je již po operaci. Ať žije lékařské tajemství.
Vystavení receptu na 2×28 tablet Xyzalu trvalo asi tři minuty. Z toho se minutu hledalo, jaké balení mi předepsat, abych měl co nejnižší doplatek. Třicet korun jsem neplatil.
K čemu je Julínkův poplatek?
Partikulární hledisko: Já na tom zatím nemohu prodělat. I kdyby se moje obvyklé čekání v důsledku Julínkova regulativu u lékaře zkrátilo o půl hodiny, tak za tu dobu vydělám několikanásobek této částky, takže si dovolím tvrdit, že pro mě je Julínkův regulativ přínosný.
Celkové hledisko: Je to totálně k ničemu. Je to záplata aplikovaná na socialistický systém, ovšem taková, že je sama socialistická. Dovedl bych pochopit, kdybych u lékaře hradil plnou cenu jeho výkonu (např. fakturou s měsíční splatností) a tu následně nechával uhradit pojišťovnu, tak jak je činěno při jiných transakcích s pojišťovnami (požár domu, havárie auta). Samozřejmě by tento systém kladl nároky na pojištěnce (museli by mít povědomí o rozsahu pojistky, který si sjednali) a také na lékaře, kterým by pravděpodobně někteří odbojní pacienti odmítali platit za zkurvenou práci (dokonce, kdyby se odbojných pacientů našlo dost, mohl by někdo zkrachovat, což se v socialistickém systému nemůže stát). Julínkův regulační poplatek je než další z dlouhé řady socialistických poplatků, které musím v socialistické zemi zaplatit, aniž bych měl jakoukoli kontrolu nad tím, co (a zda vůbec něco) za ty peníze dostanu, zde ještě navíc okořeněný tím, že platím socialistickou zdravotní daň (socialistickou proto, že sice roste s příjmem, ale obsah a rozsah služeb je pro všechny poplatníky stejný bez ohledu na to, kolik „pojištění“ si zaplatili). Některé nemocnice to postavily do roviny „musíte zaplatit poplatek, abychom se vám vůbec začali věnovat“ (kompletní socialismus, že dotyčný již platí zdravotní daň, to je jim asi jedno) a jinde zase proplácejí poplatky vybraným občanům z vybraných sociálních skupin obce (lokální socialismus s prvky kastovního systému). Jedna poučka ze světa hnusných zaoceánských imperialistů a vrahů z Wall Streetu zní, že když něco chodí jako kachna, kváká jako kachna a vypadá jako kachna, tak to nejspíš bude kachna. Když ODS zavádí v socialistické zemi socialistické poplatky, bude asi socialistickou stranou.
Mám pro Julínka dobrou zprávu. Protože se mi jeho socialistický poplatek jeví jako dočasný a jeho neakceptace jde politickým spektrem napříč, navrhuji jiné řešení, které povede k ještě dramatičtějšímu úbytku výkonů v systému. Totiž radikálně redukovat okruh léků na recept.
Každý jouda ví, co pohání jeho auto, co do něj má tankovat, co do něj v žádném případě tankovat nesmí a kolik ventilů připadá v jeho motoru na válec. Tím pádem také každý jouda může vědět, jaké bere léky, jaký je jeho aktuální stav a jaké možné interakce mohou nastat. Na to není třeba člověka s lékařským vzděláním, zvlášť v případě naší obvoďačky je to velice tristní, protože úroveň dokumentace, kterou si k pacientovi vede, lze charakterizovat pouze slovem hnůj. Když mi byl jednou předepsán Xyzal a já po něm nezemřel, dá se předpokládat, že ani do budoucna po něm nezemřu. Pokud svévolně medikaci změním a zemřu, je to moje chyba. Čili, předpis měl význam pouze poprvé, kdy lékařka posoudila možné kontraindikace a stanovila dávkování. Každé další předepsání není nutné. Stačí, když přijdu do lékarny a řeknu „Xyzal“. Je sice určité riziko, že se v mém zdravotním stavu něco změní natolik, že nebudu moci dále brát Xyzal, ale to stejně lékař formátu naší obvodní nepozná. Z hlediska nákladů raději zaplatím Xyzal v plné ceně (140 Kč), než bych strávil dvě a půl hodiny cestou do ordinace, z ordinace a vysedáváním tam. Samozřejmě, ne každý to vidí takhle. Někomu přijde správné být systémem hýčkán a dopřávat si Ibalgin na recept, já bych se definitivně styděl nechávat si předepsat lék za čtyřicet korun.
Mám ještě druhý tip: Redukovat kontroly zdravotního stavu obvodním lékařem, nejsou-li spojeny s vyšetřením. Pracovní neschopnost také může ukončit každý sám. Pacient ví kupodivu lépe než lékař, jak se cítí – většina kontrol u obvodního lékaře například po chřipce se pozestávala z otázky „A jak se cítíte?“. Většinou jsem se cítil mizerně, protože jsem strávil dvě hodiny čekáním na dvouminutovou proceduru, kterou jsem musel absolvovat jen díky tomu, že paní doktorka má razítko.
Uvedené dva případy symbolizují maximální plýtvání. Učinit takové změny by bylo rozhodně snazší než zavádět debilní socialistický poplatek a pak kvůli němu trpět kritiku od socialistů (jaký paradox). Jenže je zde vážný problém: Systém by ztratil nad občanem moc. Je to stejná kategorie, jako proč nelze povolit volné držení zbraní kategorie B, proč nelze odmontovat zbytečné dopravní značky, zrušit rychlostní limity stanovené před třiceti lety pěti kvůli spotřebě paliva, proč musí být silnice státní, maturity standardizované anebo cokoliv dalšího. Aparát zde drží ruku na jedné důležité kompetenci, která činí občana na něm závislým, pokud by ruku z té páky sundal, ohrozí sám sebe. Tolik na téma poplatku – z hlediska aparátu funguje skutečně správně. Občanská strana sociálně demokratická a pan Julínek mohou být spokojeni.
(3x známkováno, průměr: 1,33 z 5)