Berte tuto krátkou úvahu jako rozsáhlejší provedení pozvánky na besedu s Petrem Machem na téma vystoupení z EU, která se uskuteční dne 28.11. v Jindřichově Hradci. Já sám nejspíš nedorazím, protože mám až do večera nějakou práci, ale rád povzbudím mysl čtenářů D-F what-if scénářem.
Otázka zní: Co by se stalo, kdyby se v ČR dostala k moci politická reprezentace, která by zemi odpojila od EU?
Odpověď: Nestalo by se vůbec nic.
Prvně je třeba si uvědomit, že odpojení od EU není krok, ale proces. Bylo by zapotřebí změnit zákony, vypořádat majetkové vztahy s institucemi EU a ukončit běžící projekty. V restauraci U Huberta na Hluboké by se uvolnil ten stůl, co u něj provozuje kníže Pavel svou dotační přerozdělovnu a celé by to nějakou dobu trvalo. Pokud se tedy někdo obává, že by se ze dne na den v jeho mysli vytvořilo žlutomodré vakuum, obává se marně, bude mít určitě spoustu času se tomu přizpůsobit nebo se odstěhovat.
Celý proces odpojení by byl patrně jen o málo rychlejší než současný úpadek EU. Země EU neprosperují. Vyvíjejí se stejně jako země RVHP. EU nejdřív chtěla dohnat a předehnat, pak udržet krok, pak neztratit stopu a teď už nemá vůbec žádný směr. Politici s pohledy plnými naděje pohlížejí na růst HDP v řádu desetin procenta jako na první signál blížící se prosperity, aby se hned následující kvartál dozvěděli, že to nebylo světlo na konci tunelu, ale mžitky před očima znuděného byrokrata. Do pěti let přijde obrodný program „perestrojky“ evropských institucí, která bude řízena shora stejně jako její východní vzor a pak už bude jen konec.
Kromě toho, že EU je neúspěšná, je také bezperspektivní. Politická reprezentace EU není schopna pojmenovat opatření, kterým by zvýšila konkurenceschopnost celku nebo jeho částí, učinila EU pružnější a všechno co řeknou, jsou jen fráze a nesmysly, kterým nevěří ani v okamžiku, kteří je říkají. I kdyby taková opatření pojmenovali, stejně nebudou fungovat, protože se jedná o stále stejný problém: prosperitu nelze nařídit a regulace netvoří žádné hodnoty. Podobně jako se o komunistických papaláších v roce 1989 říkalo, že jejich vize je „dobrý každý den“, je EU a její byrokraty nejrůznějších úrovní dobrý každý den, kdy jim unie zabezpečuje klidnou nesmyslnou pozici. O to, co bude za rok či pět let se moc nestarají, důležitý je „klid pro tuto dobu“. Sem tam se dopustí nějakého „komuniké“, kde popíší, co by se mělo všechno udělat, aby to bylo správně, sejde se podivná komunita lidí, kteří desítky let dělají jen politiku, vzájemně si zatleskají a ten další dobrý den tak právě smysluplně uplynul.
Konec EU již probíhá, jen se o tom nemluví.
Existuje jedna věc, kterou EU zvládla dobře. Vytvořila v občanech dojem, že bez ní nic nepůjde. Na budovách, autobusech, vlacích, na mnoha různých věcech ve svém okolí najdeme informaci, že byly pořízeny za peníze EU. Dokonce existují komise, které dohlížejí, že na dotovaných projektech je předepsaným a dostatečně zřejmým způsobem vyznačeno, kdo na ně natiskl prachy. Dotace jsou silným argumentem, proč veřejnost EU akceptuje jako nutné zlo nebo dokonce nutné dobro. Při bližším pohledu i méně bystrým okem vyjde najevo, že logo cizího nestátu najdeme zejména na objektech, které nejsou konkurenceschopné. Například vlaky, autobusy MHD, cyklostezky, různá nízkoprahová sociální multikulturní centra a další šrot, který generuje větší náklady než přínos. Kdyby den ze dne dotace na tenhle bordel zmizely, tak by prostě jen zanikla nepotřebná věc.
Nastal by odliv cizích firem z ČR? Ani omylem. Ve skutečnosti je v komerční sféře úplně jedno, zda nakupuje a prodává v EU nebo mimo ni. Vaše auto nebo počítač, na kterém sledujete tento text, jsou z nezanedbatelné části vyrobené v Číně. Čína není v EU, stále je to atraktivní obchodní partner, podobně jako Indie nebo Vietnam. Možná by se našlo nějaké minoritní procento podnikatelů, kteří by v ČR zavřeli natruc své pobočky, když nám ta EU není dost dobrá, ale to by se v pohodě vykompenzovalo příchodem těch, kteří by v odpojení země od EU a její svazující legislativy spatřovali příležitost. Možná proto, že by se jim lépe jednalo se zaměstnanci, kteří byli na jejich místa dosazeni na základě schopností a nikoli genderových kvó-kvó-kvót, možná pro něco podstatnějšího, třeba méně byrokracie, méně korupce, motivované pracující. Jakýkoli hmatatelný negativní dopad na komerční sféru je naprostá iluze.
Přistoupili by k nějakým sankcím? Asi ano. Byly by to ale nejspíš zcela formální sankce. Například by se jednalo o zákaz vývozu kominických štětek a válů na knedlíky, clo na létající talíře nebo něco podobného. Nejsme tak malá zemička, jak nám soudružka učitelka ve vlastivědě tvrdila, a ekonomicky pajdavá EU si nemůže dovolit odepsat trh odpovídající osmině Německa. Možná by nějakou dobu otravovali na hranicích, ale za pár týdnů by je to přestalo bavit, stejně jako je to přestane po pád týdnech bavit, když s tím začnou teď. Prostě by se na to vykašlali jako na všechno, byl by to jen další problém k ignorování, stejně jako dluhy, korupce, ztráta konkurenceschopnosti a mnoho dalšího, co ignorují už teď.
Mohou dvoustranné smlouvy nahradit nadstátní nestát? To nevím. Na to by měli odpovědět ti, kdo ty smlouvy četli. Hledat nějakou právní jistotu u EU je však také liché, jak se přesvědčili například obyvatelé Kypru.
Svobodné cestování? Nemá s EU nic společného.
Vliv Ruska? Také nemá s EU nic společného. Je oblíbenou mantrou eurofilů, že kdo nechce EU, ten je poruštěnec, přičemž takové úvahy nemají racionální podstatu. EU se nikdy nepokusí rostoucí vliv Ruska ve střední Evropě eliminovat a ani nemá prostředky k tomu, aby to dělala. Nakonec na tom nemá ani zájem.
Největší překážka případného odpojení je tady vevnitř. Prvně je neoodiskutovatelné, že jeden z pěti voličů je ekonomicky závislý na EU a jejím přerozdělování. EU se stará, aby tento poměr utěšeně rostl, například skrze posilování pozice ve firmách formou „rozvojových dotací“ a garancemi na úvěry. Druhý problém je psychologický. V případě jakékoli změny „vidí“ lidské podvědomí nejprve ztrátu, kterou změna přinese a až poté benefit. Obojího by využili příznivci EU v antikampani nebývalých rozměrů, která bude z principu jen omezeně účinná. Zde může nastat mnoho alternativ, jako nejreálnější bych viděl nějaký dopis 99 škodováků s žádostí o mezinárodní pomoc.
Kromě Machovy přednášky doporučuji eurofilům a eurooptimistům ještě jednu praktickou terapii, která ukáže, že to bez EU jde. Většinu běžných činností, jako například dojít na záchod, najíst se, umýt se, nakoupit, uklidit apod., lze již nyní provést zcela bez podpory EU, bez dotací a zcela v rozporu s jejími směrnicemi, aniž by to bylo uvedeným činnostem ke škodě.
(5x známkováno, průměr: 2,60 z 5)