Werkstatt macht frei! - zpět na článek

komentářů 187

  1. Sem asi šípková Růža. To jako fakt už nejsou na základce dílny a pozemky?

    1. Jsou, syn nedávno přinesl dřevěný výtvor, 6.roč., příští rok se budou učit klohnit.

  2. Ako absolvent vidieckej skoly mam na diene celkom dobre spomienky, hlavne zo 7. a 8. rocnika. Kedze skola nemala udrzbara, len jedneho skolnika, vela veci sme robili my, ziaci. Kedze moj otec nebol bohvieako zrucny, mnohym veciam som sa priucil.
    Pozemky bola ina vec, v nizsich rocnikoch sme len rylovali a kopali (aj ked ani to napokon nebolo take zle, zeleninou bola zasobovana skolska jedalen). V 7. a 8. to bolo fasa, to uz sme stiepili a vrublovali ostosest.
    Akurat ze to bolo troska davno. Povinnu skolsku dochadzku som ukoncil roku 1980.

  3. Docela mě fascinuje pružnost newspeaku, jakou lze i dvě zcela protichůdné myšlenky (i když nakrásně validní) zdánlivě skloubit do jedné na základě prostých argumentačních klamů.

    1. A je zábavné, jak si z každé poznámky každý vybere to, co chce slyšet :-)

  4. No, ja, jako clovek z centra mesta, jehoz rodice v kuchyni jednou za ctrnact dni, kdy se zapinal sporak, vyrobili omacku, ktera se sypala a byli schopni pripalit i testoviny (nic z te vety neni nadsazka), docela ocenil tech par hodin, kdy nas pustili ve skole ke sporaku. Bylo to pro me poprve v zivote a na nekolik let i naposledy, kdy jsem smel neco uvarit. Povedlo se, nikoho jsem neotravil a jakmile jsem se odstehoval z domu, zacal jsem se ucit varit podle internetu. Prace v dilnach, to nam nedovolili, ale jednou nas nechali dotknout se sroubovaku, takze rozdil mezi sroubem a vrutem jsem se naucil az po absolvovani gymplu a odjezdu do zahranici. Ani skola nema dost sily k tomu, znechutit mestskemu diteti praci se drevem, ja touzil od svych tri let po ponku, sade naradi… Ale ne, nic takoveho, ve skole dilny zbavili skoro vseho vybaveni dva roky pred tim, nez jsme je meli mit, takze tam zbylo jen kladivo a hrebiky a s tim nas stejne nenechali delat. Akorat ucitel prinesl z domu ten sroubovak, no.

    Nerikam, ze to ma byt povinne, nebo ze to nejak extra pomuze, nedelam si iluze, ale naucit zaky zakladum veci v domacnosti, to za to stoji. Nikdo asi nepotrebuje vyuky stloukani policky, ale hodily by se takove ty zaklady – vedet, jak se bezpecne pouziva pracka, sporak, jak se sroubuje, jak docasne zatesnit prasklou trubku, jak nouzove vyprat v ruce, jak uvazat kravatu, jak si vybrat obleceni na ruzne prace (prezentace obrazku z nemocnice, kterak to dopada, kdyz si nekdo nevezme boty s ocelovou spickou do dilny)… Polovina soucasnych decek vyrusta bez otce a nechci ani vedet, kolik matek tento mesic jeste ani nezapnulo sporak.

    1. základy věcí v domácnosti by měli každého naučit rodiče, případně prarodiče nebo širší rodina. Kde to jsme, aby se děti ve škole učily, jak to chodí doma.

      s bezpečným použitím pračky, sporáku a dalšími běžnými spotřebiči si nedělejte starosti, tam už na Vás myslí EU a ke každému takovému výrobku dostanete bichli s názvem návod a tam se dozvíte věci, že to raději nepoužijete. Nedávno jsem darem dostala přístroj na vylepšení trávníku, pustila jsem se do čtení návodu a nevěřila vlastním očím, jednak je to četba na několik zimních večerů, ale hlavně tam bylo, že než začnu pracovat mám si připravit lékárničku, mobilní telefon, hasicí přístroj, nějaký dozor, až budu volat, Houstone, Houstone, máme problém, tak nejsem kdesi ve vesmíru, ale na zahradě. :-D

      1. Za starejch časů bývaly v manuálu aspoň technický parametry. Dneska je tam hovno, eště by se uživatel dozvěděl, že všechny ty marketingový žvásty jsou jen sračka a skutečný parametry výrobku jsou tragický.

        Ale hlavně, že je tam v 18 jazycích vysvětleno co je jakej piktogram za registrovanou obchodní značku…

      2. No dobre, ja byl napriklad obdaren dvema rodici a de facto ctyrmi prarodici (dobre, nic moc vyhra, jak popisuju, ale alespon neco, prinejmensim jsem vyrostl s tim, ze manzelstvi je stabilni vztah a ze se lidi i po letech muzou milovat), ale v dnesni dobe je to u deti skolniho veku mnohem horsi, polovina deti je vychovavana jen matkou a za alespon dva prarodice muze byt taky rada.

        A ono je to opravdu znat, dve nejvetsi asocialni paka v nasi tride byly kluk, co ho vychovavaly matka a babicka a holka, co ji vychovavala jen babicka. Kluk byl svemu okoli nebezpecny a vyrostl z neho stalker, holka se hned po zakladce vdala za muslima a nez jsem dokonci stredni, potkal jsem ji obtezkanou nekolika detma a zabalenou v satku.

    2. Boty s ocelovou špicí jsou fajn. Místo toho, aby ti padající kovadlina prsty bezbolestně amputovala, tak ti z boty udělá ocelovou ploutev a prožiješ si trochu adrenalinu a agonie, než ti tu hnátu stejně uřežou.

      1. pobavil…:)

      2. Tak jiste, ale po fabrice se pohybuju jen asi petinu pracovni doby a pokud mi ma neco sanci na nohu spadnout, pak to ma bud pod 15 kg a je to metr vysoko, nebo to ma pres tri tuny a visi to v petimetrove vysce. Ale to se mi nemuze nic stat, protoze nosim podle predpisu helmu. Takze bud nic, nebo cista prace. No ale znam par takovych, ktere by byvaly pomucky podle predpisu ochramily mohli by byvali i nadale pocitat velkou nasobilku bez papiru.

        Proc si nekdo shazuje kovadlinu na nohu? To tam nema jerab?

    3. Jediné místo kam nosím boty s ocelovou špičkou jsou metalové a punkové koncerty, protože v kotli člověku pořád někdo šlape po nohou. Vysoké Steely jsou jistota.
      V dílně jsem je neměl nikdy a žiju, končetiny mám všechny, prsty taktéž. Stačí dodržovat elementární zásady bezpečné práce, a nebýt úplný lempl.

      1. A mit stesti. Jiste, na koncerty se hodi, manzelka si tam ani jine nebere, ja je do saliny preferuju taky z toho sameho duvodu. Nicmene, je to vzdycky lepsi. Zadnou nevyhodu to nema (alespon pro me ne), muze to jen pomoct. A nebyt lempl nepomuze. Kdyz m bylo asi tak sedm, osm let, vyzadal si me soused na momoc s odklizenim stavebni suti. Tahali jsme litinove trubky. Bylo po desti a ja mel holinky (detske pracovni boty se tehdy prodavaly leda v indonesii, u nas uz ne). Sice jsem si daval pozor na svoje trubky, ale soused mi upustil naruc tech svych na nohu. Zlomil mi prst. Tak od te doby si proste instinktivne davam pozor na nohy. Ucitel, ktery nam vzdyvky odmavl start behu pahylem, devitiprsty pritel jedne kamaradky a pribuzny zamecnik, tohoto casu s chybejicim kusem slapoty ve me dojem, ze si mam davat bacha, jen utvrdili. Ani jeden z nich nebyli lemplove, dokonce dodrzovali i zaklady bezpecnosti pri praci (coz ve vsech pripadech uznala i pojistovna). Nahoda je ale blbec a nezbyva mi, nez ti poprat,aby ti stesti vydrzelo.

  5. Tak já mám ke dřevu přesně opačný vztah, než pan domácí, a to nejsem ani truhlář, ani fotbalový trenér. Myslím, že kdyby DFensovu fóbii ke všemu dřevěnému sdíleli výrobci hudebních nástrojů, jeho skorospolužák Pavel Šporcl by se zřejmě nikdy nestal houslistou, nýbrž třeba…..třeba….trianglistou! To zamyšlení nad možným alternativním osudem Pavla Šporcla bylo z toho důvodu dlouhé, protože jsem si uvědomil, že jediný hudební nástroj neobsahující ani milimetr kubický dřeva je právě triangl (i trumpety mají dřevěné náústky).
    Já naopak dřevo miluju. Kdyby tomu tak nebylo, do dneška by mi nestála kůlna, ani pergola, protože pro většinu zdejších profesionálů je to příliš podlimitní zakázka (z finančního hlediska) k tomu, aby kvůli mě ukrajovali ze svého drahocenného času. Miluju vůni čerstvě poraženého dřeva, miluju vůni pryskyřice v podobě kalafuny při pájení cínem. A vůbec největší dojem na mne udělala před pár lety návštěva Yosemite National Parku v době vrcholícího léta (srpen). Vůně pryskyřice ze stromů rozžhavených čtyřicetistupňovými vedry vypadala, jako kdyby v jednu chvíli namáčelo na jednom místě tisíc lidí hrot páječky do kalíšku s kalafunou. Prostě zhmotnělý elektrikářův sen!

    1. Takovych nastroju je jiste vic, namatkou tamburina, klavesy, foukaci harmonika, sklenicky, rolnicky, Sofar… Jiste by se jednalo o neskutecny kulturni zazitek, sledovat Sporcla, jak hraje na nektery z nich, nejlepe tak na dva az tri zaraz.

      1. tamburina, klavesy a fukacia harmonika bez dreva? What the fuck are you talking about?

        1. Tamburinu bez dreva mela babicka, klavesy bez dreva jedna slecna, kterou jsem znal a foukaci harmoniku bez dreva muj deda a v soucasnosti ji mam i ja. Je to take jediny hudebni nastroj, ktery jsem kdy vlastnil

        2. U leckterých nástrojů se dá dřevo nahradit plastem.

          1. Což je někdy docela smutné. Kdysi jsem si jako dárek poručil zobcovou flétnu, jen tak, z rozmaru. Dostal jsem vážně myšlený nástroj od Yamahy, akorát teda plastový. Vypadá divně.
            Představa plastových houslí mě přivádí k šílenství – i když možná existují. Zvuk stradivarek je ale údajně výjimečný jen díky dřevu s těsnými letokruhy, které rostlo za malé doby ledové.
            Kybych věděl, že tělo mé baskytary není z pinus radiata, ale plastus recyklata, tak to už by mě vyloženě sralo.
            Nesdílím tedy D-fensův názor, že dřevo je toliko pro topení. Příliš mi připomíná můj odsudek, že veškeré kytky jsou bodláčí. To mi ovšem bylo čtrnáct.

            1. Zase co muze byt prijemnejsi, nez mit doma vsechny skrine z oceli a z plastu. Detske hracky z tech mekcenych, pochopitelne.

            2. Chápu Vás, ale mně kupříkladu stačí, že moje irská flétna je jakýsi plech a plast. Na tu jednu písničku, kterou si na ni umím hvízdnout dobrý.

            3. Poviem to takto: minimálne niekam po nižšiu strednú triedu nástrojov (t.j. úplne dostačujúce pre niekoho, kto sa tým neživí) je slušná plastová zobcová flauta omnoho lepšia než niečo z lacného dreva. Naviac nevyžaduje skoro žiadnu údržbu (poctivé vytieranie do sucha po každom použití, vhodné skladovanie,…).

              Brat za mladi chodil do ZUŠky na flautu, tak som to videl aj v praxi.

              Ak by husle či gitara zneli primerane dobre (v uvedenej kvalitatívnej kategórii) aj v plaste, už dávno by sa tak vyrábali.

    2. Taky jsem si vztah ke dřevu vybudoval, ač jsem studovaný a na plný úvazek zaměstnaný jako ekonom. Po zkušenostech s truhláři jsem si řekl, že nábytek do nového domu si vyrobím pokud možno sám. A povedlo se – stůl, spousta skříněk a skříní včetně vestavěných, postel, šatna fungují i po pěti letech aniž by se cokoliv rozpadlo. Jen kuchyň mi manželka nedovolila. Dělal jsem to z různých materiálů od lamina přes překližku a dýhované desky až k masivu. Nakonec jsem dělal i část nábytku kamarádovi do právní kanceláře v Praze (dýha, pro koncipienty lamino).

      Je to jako se vším ostatním – když to člověka baví, rychle se učí a každý úspěch jej dále motivuje. Pokud by to někdo chtěl zkusit, tak naprosto fantastická je kniha „Woodwork: A Step-by-Step Photographic Guide“: https://www.amazon.co.uk/Woodwork-Step-Step-Photographic-Guide/dp/1405332069/ref=sr_1_3?ie=UTF8&qid=1519638312&sr=8-3&keywords=woodworking+book

      Ano, je v angličtině, ale jsou v ní fotografické návody pro obvyklé výrobky. A kromě toho snad vše, co člověk pro truhlařinu potřebuje – popis materiálů, jejich tváření a spojování, povrchová úprava, vhodné nástroje apod. Navíc některé postupy se u nás ani nepoužívají, jde spíš o tradiční truhlářské postupy. Prostě kniha jak pro člověka, který chce mít nábytek hotový rychle a jednoduše, tak pro fajnšmekra, který se chce s dřevem mazlit.

      Co se týče praktického přístupu, nejobtížnější je materiál přesně a bez otřepů nařezat. Tuto práci lze naštěstí efektivně outsourcovat různým nářezovým centrům, která materiál nařežou na pár desetin mm přesně, olepí jej hranami, případně předvrtají díry (opět přesně a bez odštěpů) a dokážou vyřezat a olepit i složitější tvary – to by člověk z lamina pilkou doma nedal.

      V Praze jsou hned dvě u sebe na Kutnohorské http://www.demos-trade.cz/narezova-centra?nc=5, v každém krajském městě taky nějaké je, ale nejen tam, další je třeba v Brandýse nad Labem https://www.jafholz.cz/produkty/sluzby

      Profesionální truhláři u nás většinou nakupují plošný materiál a kování u Demosu (http://www.demos-trade.cz/), jejich vzorovou prodejnu doporučuju k návštěvě, mají vystavené i materiály, které v běžném hobbyshopu neuvidíte (kamenná dýha a jiné specialitky) a dělají mimo jiné i dveře pro vestavěné skříně.

      S trochou nadsázky lze říct, že pak je truhlařina jen o zaměření, rozepsání dílů a jejich sestavení :-). To vše tak za polovinu ceny, kterou si účtují firmy jako Sykora či vytížení profi truhláři.

      Na druhou stranu s kovem moc neumím. Prosím dokázali byste mi doporučit podobnou „bibli“ pro práci s kovem? Klidně v angličtině nebo i v němčině. Předem děkuju.

      1. Jen tak pro zajímavost – co všechno jste si k té práci se dřevem pořídil za nástroje? Čili vercajk :D.

        1. Mám to jako koníčka, takže si ty hračky docela kupuju :-)
          Do začátku stačí příklepová vrtačka a aku šroubovák, což každý chalupář stejně má. I když si koupíte profi věci (modrá řada Bosch, Ryobi, DeWalt, …), jde cca o 10 tis. Kč. K tomu pár svěrek a pár dalších drobností, např. tento přípravek se hodí, pokud chcete mít povrch „čistý“ a bez hlaviček vrutů/konfirmátů: https://tool-shop.cz/cs/wood-jointing-repair/1646-kolikovaci-pripravek-6-10mm-30mm-5055058124845.html
          Na lamino a podobné materiály (Senosan a další lesklé povrchy) to v zásadě stačí, když si matroš necháte nařezat.
          Na dýhu potřebujete navíc kompresor a lakovací pistoli, aby to vypadalo pořádně (to je tak 10-20 tis. Kč za rozumné věci, když budete hodně šetřit, lze to pořídit i za 3).
          Hodí se taky sloupová vrtačka nebo aspoň stojan na vrtačku (tak jsem to vyřešil já).
          Na masiv už je potřeba víc věcí – hodí se horní frézka (mám jen zelenou Bosch, cca za 2 tis. Kč) a sada fréz. Dále hoblík a bruska (pár tisíc i za profi kousky). Hodí se i kmitavá pila a mafl (2-4 tis. Kč).
          Taky kapovací pila s pořádným kotoučem (5-15 tis. Kč) a případně stolní pila (nejlevnější na malé věci cca 5 tis. Kč). Se stolní pilou je zásadním problémem místo. Abyste měl profi výsledky (zvlášť u lamina), potřebujete něco s předřezem: https://www.uni-max.cz/stolni-kotoucova-pila-s-predrezem-1-600-mm/d/ To už jsou vysoké desetitisíce a pokud máte řezat materiál na dvě různé skříňky, strávíte spoustu času nastavováním + musíte si dovézt materiál, který se v případě lamina prodává po deskách 2700 x 2050 mm a váží cca 80kg. Přitom toho moc nevydrží a když na to pak máte doma koukat, tak ty desky fakt nechcete omlátit. Místo na takovou pilu nemám a stejně mi pro mé potřeby přijde efektivnější, nechat si materiál nařezat v nářezovém centru na CNC stroji, co stál pár mega.
          Ještě se hodí průmyslový vysavač.
          Dělám jen kusovou výrobu pro sebe a známé, pokud bych se tím živil a dělal třeba malé série, vypadalo by to jinak. Profi dílna pro 5-10 zaměstnanců jde zařídit tak za 500-700 tis. Kč (bez CNC pily nebo frézky), chvíli jsem o tom i uvažoval…

          1. Chci si udělat nějaké doplňky do obýváku z masivu a než obtěžovat truhláře, zdá se, že se do toho pustím sám. Takže díky za popostrčení.

            1. Cvik dělá mistra :-) Když zajdete do nějakého nářezového centra, nejspíš Vám tam dají zbytky na naučení zdarma nebo za symbolickou cenu. Na Kutnohorské se jim toho válí docela dost.
              Podle toho, co chcete dělat, si můžete případně koupit nějaké smrkové nebo borové spárovky, než začnete utrácet za dub (obecně listnaté dřevo se do městského interiéru hodí víc, jehličnany jsou na horskou chatu).
              Posledně když jsem potřeboval nalakovat jen pár kousků a nechtěl kvůli tomu večer prudit s kompresorem a čistit pistoli (stříkací, aby to místní crew nemátlo), koupil jsem lak na dřevo ve spreji v Bauhausu a stříknul jsem to jen tím. 4 tenké vrstvy matným lakem, nechat zaschnout a vytvrdit (24-48 hod.), žiletkou sundat prach, přebrousit 2000 smirkem pod vodou a přeleštit a vypadalo to taky dobře. Případně Vám to může udělat autolakýrník.
              Pokud lakovací výbavu máte, mám dobrou zkušenost s laky MILESI – http://www.psr-milesi.cz/uvod/, ochotně poradili, namíchali, prodali i malé množství.

    3. Dřevěný náústek (správně nátrubek) jsem ještě neviděl. Na trumpetě je dřevěný tak maximálně korek na wasrklapce, ale dneska už je stejně většinou nahrazen nějakou gumou. Ostatně i typicky dřevěný klarinet je dnes vyráběn z plastu. Takže na dechové hudební nástroje může klidně hrát i člověk trpící dřevofobií. :-)

      1. Ono se snad vyskytovalo nějaké to dřevo i v pístech (v kombinaci s kůží) apod., ale dneska už ho dávno nevidět ani na té wasrklapce…

    4. Rád bych upozornil, že trumpeta sice teoreticky nějaké dřevo obsahovat asi může, ale v 99.99% trumpet žádné rozhodne nenajdete. A ten náústek (strašné slovo mimochodem, v praxi se vždy používá „nátrubek“) najdete z nekovového materiálu tak maximálně v muzeu nebo v kabinetu kuriozit. za svou vlastni trumpetu mohu hrdě prohlásit, že je s Panem Domácím plně kompatibilní a žádné dřevo neobsahuje.

  6. …ti jsou někde támhle v Číně a za pět dolarů na den to smontují těma jejich špinavýma prackama. Bohužel to nevyšlo, ostatně jako většina levičáckých nápadů…

    Pozor! Offshoring fyzicke vyroby a blaboly o „znalostni ekonomice“ nevymyslel zadny levicak, ale ctihodni CEO nadnarodnich korporaci v Zemi Svobody:

    https://www.paulcraigroberts.org/2015/10/29/us-on-road-to-third-world-paul-craig-roberts/

    V kostce jde o to, ze CEO dostavaji tucne bonusy podle papirovych financnich vysledku sve firmy. A kdyz vyhodili americke zamestnance a vyrobu presunuli do Ciny, tak ty papirove vysledky razem vyskocily nahoru, protoze klesly naklady na pracovni silu. Ze to firmu i americkou spolecnost v dlouhodobejsim meritku poskozuje (Amikum klesne zivotni uroven, Cinani vyrobky okopiruji, zhorsi se bilance zahranicniho obchodu…) je dotycnym CEO uplne u prdele, oni uz svoje bonusy shrabli, po nas potopa. Ekonomickym slovnikem receno, jsou to pro ne jen externality, se kterymi at si luza poradi, jak chce:

    https://www.paulcraigroberts.org/2015/03/27/social-costs-capitalism-destroying-earths-ability-support-life-paul-craig-roberts/

    No, a za podobne sracky tzv. Zapadni civilizace rozdava Nobelovy ceny za ekonomii. Dusledky si dovodte sami.

  7. Kurva, půlka mejch šroubů sou vruty.

    1. A druhá půlka hřebíky. ;-)

      1. Vy …pip… , poprskal jsem si monitor. :-)

        1. Sorryjako.
          Ale bola to účelovká.

      2. Si děláte srandu, ale kdysi jsem brigádničil v restaurátorské dílně a kladívku se říkalo „vídeňský šroubovák“ :))

        1. Kladivu se odjakživa říká ruský šroubovák. Aspoň v polygrafii jsem to slyšel už někdy v osmdesátkách…

          1. Kladivu se říká ruský klíč.

  8. Tak my meli na dilny takoveho snaziveho ok ucitele, ukazal nam jak se teplem ohyba plast, jak se na ohybacce ohyba plech, i jak se piluje zelezo dlouhe hodiny rucne pilnikem… Z meho hlediska to vsechno byly velmi zajimave veci, jenom ty roky vyuky slo urcite komprimovat do dvou dnu na „zeme zivitelce“. Ale skutecny problem byl, ze jsem leta chodil do modelare a tou dobou uz jsem stavel letadla s motorem, a proto ukoly typu „vyrob krabicku“, nebo „obouvatko“, byly tak nejak pod urovni vseho co me zajimalo.

  9. Dílny za mne dobrý, ovšem můžou za to páni učitelé (a měl jsem dost nutkání napsat tam velké U) Bažant, Hendrych a Štoček. Z nemalé části díky nim umím (ač nerad) dát dřevu požadovaný tvar při dodržení požadované pevnosti, říznout závit do hliníku i do oceli i s příslušným namazáním závitníku, vyrovnat dílo ve sklíčidle podle hodinek i natřít věc tak, aby byla rovnoměrně lesklá. Je ale pravda, že dost těch věcí nám v rámci dílen ukazovali machři z vedle stojících Autobrzd na reálných mašinách. Co jsem ovšem nenáviděl lítou nenávistí, to byly pozemky.

    1. Sumakovo hospodarstvi? My meli pozemky taky, v parku, kluci nafasovali ryce a hezky jsme orali dlouhe zahony, hezky hodinu a pul, zatimco skupina ctyr holek se sesla okolo jednoho ruzoveho kere, kolektivne odcvakla 3 vetvicky, pak se vsechny dotycne posadily na lavicky a vykladaly si. Nakonec jsme pak dostali jednicky a sli jsme zpatky do skoly. Me to bylo jedno, ale nasli se taci, co to povazovali za nespravedlive. Dneska je uz ale rovnost pohlavi, tak pocitam, ze vic lidi bude srat, jak je robotni povinnost rozdelena nespravedlive.

Komentáře jsou uzavřené.

D-FENS © 2017