Vzpomínky opravdu nemocného

Featured Image

aneb skutečný příběh hloupého stavaře, snad k zamyšlení, nevim..

Teď se tady probíral dokumentací, neskutečné když si jeden uvědomí, že posledních sedm, a dneska vlastně už osm let nic než zavraždil bitvou s exekutory a později lichváři.. – eh.

Příčina? Snad nedorozumění s úředníčkem, mnohem pravděpodobněji swiňárna na x-tou aneb dohoda toho šmejda se spřáteleným exekutorem aneb jak snadno a rychle odrat dalšího chudáka o nějaké ty tisíce a podělit se. Co kdyby to ten debil nedejbože zaplatil, budeme mít howno…

Nezájem, neřeším, to už je k prdu. Jen prosím – nikdy NIC neřešte s úřady po telefonu. Pak prolhanejm sráčum nedokážeš nic.

Pouze písemně. Ať třeba skáčou po hlavách, hajzlové. Sorry. Slušně leč striktně. Je snad člověk ze zákona povinen mít zasranej telefonek? Těžko, Anežko.

Hmm, od doby vyřazení stupidního cvrlikáčku nenastal JEDINÝ problém. Jen piš, barde, zúčtujem spolu… Asi tak.

No a co? Stalo se, poradíme si. Vždyť nejde o nic víc než oddlužit domek (v exe ani s lichváři v záznamu neprodejný), prodat se ziskem, levně koupit nový a je to. Tak jo. Dělám stavební firmičku, makáme, prašíky jedou, vše funguje, vypadá to na dobré cestě.

A pak prdne loket.

Půl roku. A sotva si to sedne, při betonáži základový desky prasklý pouzdro kyčelního kloubu… Adios!

Vše, co se do tý doby srovnalo, je opět v hajzlu, a hůř. Dalších 150 v prdeli, živnostníci podporu nedostanou, a když se sotva belháš o berlích, těžko kam doplazíš za vejdělkem…

Nevadí, jsem Nezdolný jedinec! Nejsa šmelinářským megahajzlem typu Prymuly a spol, rušim beznadějnou firmu a jakmile se dám dohromady, beru stálou práci u Míry na statku. Makačka hnusná mezi tunu vážícíma (hmotícíma, že..) nevypočítatelnejma potvorama, bejka holt nepřetlačíš, chvilka nepozornosti a rozmázne tě o hráň jak slimáka. Nebo jinak. Drbu zwiřátka po tlamách, ostatní čuměj. Nojo, no. Bejk nebejk, kocour nekocour, jsem holt takovej.

-Štó to děuaš, debyle, valí očka UKčko. -Normálno ho prrdni vydláma, no néé?

Naser si, přivandrovalče. Pokyň šílenýmu bejkovi, jen tak jemně, a jde kam mu ukážeš. Správně? Podrbat. Špatně? No, vidle mám… Stačí ukázat.

Pavlov, žejo. O tomhle pánovi tam očividně nikdo neslyšel, tohle asi dosud nikdo neviděl. Žádný mlácení, žádný vidle. Když se třeba zwiřátko zapříčí palicí do mříží, klidně vlezu do boxu mezi ně, podrbu, zklidnim, vyprostim.. – jedinej mě nenapadl.

Řádění na traktoru: -Jak se budem míjet? -No co, kdo to má vpravo, skočí s tim do pole, to se nepřevrhne.. – a tak se na plný kule míjíme s Malym Honzou na polňačcě, starej Zetor řve jak kráva, vleky lítaj zprava doleva, a hoplá, nojo, fakt se to nepřevrhne.. :-)

Jen ty stovky hnusnejch pytlů á 50kg ve šrotárně.. – ale co už, aspoň posílíme. Navíc prachy víc než slušný. Že by to přece jen..?

Prdlačky, smůlec – prd, a loket podruhý.

Konečná. Plácám se v tom jak nudle v bandě, zkoušim všelicos. Brigády, záskoky… Vždyť nejde o nic víc než o – s odpuštěním – posranejch cca 200 litrů! Necelejch… Ve hře o mega a půl až dva – nebo nic. Barák nebo pod most, nic mezi. Nucená dražba v režii exekutorskejch vyžírků? Checht.

Zkoušim rodinku. Milý bráška vydělává opravdu hoodně, navíc za dvěstě vrátim klidně čtyřista, je mi to fuk, po domkový transakci zbyde spousta. Odpověď?

-Nóó, néé, vííš, to je moc riskantní, a navíc nezdržuj, balíme se na dovču do Egypta abychom před sousedy dobře vypadali. Zkus osobní bankrot, dobrovolnou dražbu, co chceš, a už hlavně neotravuj!

Neser hajze, tahni pod most. Nezajímáš…

No nic. Fajn. Možná by někdo, kdo schválí dědictví v poměru cca 1:10, vždyť co já potřebuju, ať se dětičky maj dobře, čekal jinej přístup, no ale co. Že jen blbej převod otcova baráku na ty milounké lidičky mě stál plus mínus páďo? Neřešim. Každej má svý problémy.

A pak poslední kapka, v pátek před svátky mi nějaký hovado na parkingu zboří auto a zdrhne. Oprava? Snad za tři neděle, teď 14 dní zavřeno, uáánoce…

U sebe cca pětikilo. První „sváteční“ tejden aspoň čínská polívka a dvě cigára denně, druhej už jen sladkej čaj. Všichni pryč, nikde nikdo, hotovo. Mám ze 105 kg živý prasečí váhy najednou s bídou 90…

Po svátcích se naštěstí vrací místní kamarád, aspoň trochu vypomůže, vyřešim s tímhle úplně cizím člověkem nakonec i ten prodej za podíl, ok, jdu do toho, daří se…

Proč to jen nešlo dřív, bez těchhle nemalejch, úplně zbytečnejch ztrát?

A pak, zničeho nic, najednou nemůžeš udejchat vylízt do těch čtyř schůdků co máš před domkem.

Těch sedm let, kdy jediný kdo se s tebou bavěj jsou vyděrači, vymahači a šmejdi podobnýho druhu den co den, od rána do půlnoci co půl hoďky, s tou třešničkou na dortíku o „svátcích“, nejstrašnějším období za celej život, následky prostě mít musí.

Už to nejde. Kámoš mě bere za známou na plicní do města, asi nějaká horší virózka, nebo to mám z toho hulení, co už víme? Felčarka se směje, jo jo, jasně, vy kuřáci.. – a pak dostane do ruky rentgen a poněkud pobledne: -Sedněte si a vůbec se nehýbejte! Kamsi volá.

Za pár minut je tu rychlá. Hoši s trokama, a prej – opatrně, položte se…

-Hele, chlapi, neblbněte, před hodinou si ještě řezal a štípal dříví, a teď tu budu takhle šílet? Dojdu si, v klidu.

Výraz všech v ordinaci je k nezaplacení. Na všechno ostatní je MasterCard…

Hú, hú, za chvíli na kardiu ve špitále. Na kardiu? Proč? A pak zahlídnu ten rentgen a začínám chápat. Čím měl asi tak dejchat? Tam kde jsou normálně plíce neni nic, jen strašlivá díra. A uprostřed příšera…

Z kecíků pobíhajících MUDrců odvozuješ, že jakýmsi svinstvem zalitá, voteklá megaobluda (kdysi pumpička..) „tepe“ jak se jí zachce, takto občas, chlopně netěsněj, a najednou tak nějak cejtíš, že ti zbejvá snad minuta. Nebo deset? Začíná ti docházet.. – a sakra. Končíme?

Další vyšetřeníčka, další pobledlý ksichty, další rychlá. Šum swistu, ten samaritánskej rozblikanej supermedvěd jede snad 180, auta vpravo, auta vlevo, hoppikihop na kardiocentrum do Prahy, děj se co děj. No, a pak raz dva prd, na protekční jednolůžák, další infuze, kyslík, nevim co všechno, jůůů… Chybí už jen páter a „Nechcete poslední pomazání?“

Nevim. Najednou ležíš, napíchnutej na x hadiček a drátů, na ksichtě obludný dejchadlo, za tebou cosí pípá, čekáš na ten dlouhej tón známej z filmů.. – a pak se zamyslíš. Xakru – proč se neklepeš? Proč nehysterčíš? Neřveš, nebrečíš, nevoláš maminku..?

Vždyť, no a co? Užil sis nádhernej, dlouhej život? Kulíšci, kamarádi, muzika, vandříky, cesty po světě, nezapomenutelná Itálie s Pidlou, Markétou a pašováním psa, domečky, zvířátka… Tohle většina lidí nezažije za deset životů. A že se něco nepovedlo? No a? Cožpak se to povede teď? Už asi ne, žejo…

Kdepak. Ať už jak už, maximálně nějak dožiju. Ne, určitě nebudu skákat pod vlak, ale na druhou stranu, než to utrpení v posledních letech.. – vysvobození? A najednou jseš v úplnym klidu. Nevim, smířenej? Spokojenej?

Já nevim, těžko se o tomhle quáká, ale podobnej pocit jsem ještě nezažil. Nikdy.

No, ale když už to teda víme, proč se nesmát na celej svět? Proč si ty poslední chvilky neužít?

Přichází sestří se sanitárkou, s lapiduchem v závěsu: Tak, já vás na chvíli odpojím, tady pan Vondrák vás zvedne a posadí na křeslo, a Helenka vám vymění povlečení.

-Jó? Hmm, klídek, chlape, já si stoupnu, a slečno, hele, ta kapna se mění takhle, to máte rychlejší, jejda, neblbněte, mám holt pár let ve špitále odslouženejch…

Šoking.

Za pár chvilek rozrazí dvéře mladinká M-Lékařka, snad vypadla z meducíny včera, ale já už, dědek, ty kulišáky pod 40 holt moc nerozeznávám, a prý – To jste se zbláznil? Vy jste tady na tom pomalu nejhůř, jiní si zvoní na sestru co pár minut i když jim nic není – a vy si tady budete sám převlíkat pelech?!! Copak chcete UMŘÍT?!!

Směju se na ni, trochu vysvětluju, snad něco chápe, nebo ne, co vlastně víme…

O den později mě sváží výtah dolů, na sál který neviděl ani v ámerickejch filmech, ležim a obří monitor po levý straně, vše v lokále a tak můžeš naživo sledovat jak „od compíku lezou dráty skrze hnáty do pantáty“, a felčar jen nevěřícně vrtí hlavou, -a vy PADESÁT LET hulíte?

-No jo, skoro…

-Že to tady čtu, ale vy máte ty koronárky úplně čistý…

-Hejbu se. Stavim domy, kácim stromy…

-Checht, ale… Probůh, jak jste k tomuhle přišel?

-Mě se ptejte…

Budu mu snad slepičit svý katastrofy? Proč asi? A tak hezky pokecáme, dovim se že s tim nic moc dělat nejde, jen lékově, snad, a že jsem totální hovado že si z toho dělám takovou prdel, šance 50/50.. – ale to už víme, žejo.

A protože tak, další den mě po padesátisedmi dotazech zda souhlasím vezou zpátky na okres, probůh proč ne, ty pilulky mi můžou dávat i tam, určitě nebudu vřeštět jak debil že mě posílají na smrt (že, dnešní televizní idioti kdoví zda s Prymulovirem..). Je to trochu dokola, ale jak zdůvodnit dárek od lapiduchů z rychlý, krásnou modrou deku do auta, aneb -Jestli se vám líbí tak to máte od nás, víte, takhle si nepokecáme…

No, a protože měnit se nebudu, jistěže nepočkám na lapiducha se židlí a vyjedu si do patra na oddělení, kde si jaxi konsternovaná vrchní sestří to zamávání a úsměv wod ucha k uchu zaslouží.

-Proboha! Vy.., vy – vy jste ten… Nojo. Oni už nám volali. Pěknej exot, co?

Výsledek?

-Víte.. – my tu máme takovej jednolůžák, nadstandard, ale je teď prázdnej.. – než si ho někdo zaplatí, nechcete tam? Než s někym, víte, radši…

Rozvraceč morálky „na smrt nemocnejch“ ubožáků?

Dobrá. Zatim nezdech na srdce, tak zdechnu na uchechtání se k smrti.

Ale proč ne? Na první pohled paráda. Elektronická polohovací postel, tévéčko, sprcha, soukromej hajzlík… Na druhej už míň, protože ty mrchy sestrounský (tehdy, ve zlatých předprymulovských časech, jistěže bez skafandrů..) se ve volnejch chvilkách slejzaj na pokec, asi se jim to líbí, krásnejm kulíškum… A že jsou to kecy:

-Na co koukáte?

-Ále, na sportík. Ono nic moc, ale ta reportérka se jmenuje Orla, dobrý, ne?

-Ééé-proč?

-No, vemte si: dáte ji do Sokola, a je z ní Sokolka Orla. Seznamte ji s Tondou Bělohlavym, a máte Sokolku Orlu Bělohlavou…

-Ježiši, vy jste debil!

-Proč? Byl jednou jeden král a měl 3 dcery: Michaelu, Kristýnu a Markétu. A tak spolu na hradě žili král, Mischi, Crissy a Molly…

-Uááááá….

Neseď v díře, najdi si malíře. Snad z tebe udělá obraz anděla…

Nechápu lidi kteří si stěžují na zdravotnictví. Pro mě to bylo období Ráje na Zemi, bez přehánění. Teplíčko, žrádýlko, pohodlíčko, a jako bonus krásní kulíšci na pokec. Jenže, i Rajské many se přesytíš. Ven, vypadnout! Chci svoje kocoury!!!

Navíc mám snad 70 kilo, pohled do zrcadla v mý přepychový koupelně mě dost děsí, koncentráčník? Potřebuju se pořádně nažrat, hejbat se, xakru!

Po nekonečný době se dočkáš. Snad by to i šlo.

-Ale víte že se nesmíte vůbec namáhat?! Vy jste z té samoty.. – dojedou vám kamarádi na nákup?

-Jistě, pane primáři.

-No, pak, snad…

Kdyby jen chudák věděl, že jen co tě vyložej ze sanity, přehadruješ se do montérek a jdeš si pokácet strom, nařezat, naštípat aby bylo čím topit. Nojo, no.

Ale abych zbytečně nemachroval. Samozřejmě vše wellmi opatrně, každičkej pohyb je jakobys skládal betonový tvárnice. A samozřejmě, než jsem se prošpitáloval, proběhl převod baráku – a stěhuj se, šmejde.

Bezva. Za prvý kam, za druhý jak. Ve špitále si moc baráčků nepohledáš, navíc mezitím přijde Prymulovirus, vše zamrzne a kdejaký čecháček zbaven možnosti cestování najednou hledá dovolenkovej domek zde. Domky došly.

Teda alespoň ty reálně dostupné. Ono fajn, všechno vyšlo, ale díky úplně zbytečnému zpoždění přišel o víc než půl mega (možná o celej..), a tím se mi možnosti „lehýnce“ ztenčují. No nic, škoda řečí.

A tak chca nechca přijde den, kdy musim bejvalej průfukáč vyklidit. Beru zavděk čímkoli, balím tak jen pár nejnutnějších věcí a zwiřátka, a stěhuju se ke kamarádovi – do pergoly. Jo, zahradního přístřešku na motyky. No a? Hlavní je, že tady můžu bejt se zvířátky, kocourům se tu líbí, je léto, tak konec kanců co. Pomůžu mu s hospodařením, všechno dobrý.

Jenže kdo by čekal, že se věc s novým domkem tak protáhne? Jasně že jako obvykle, nakonec sehnal nový bydliště, dost úděsnou, rozpadlou miniruinu kdesi v Díře nad Hnojůvkou, ale dobře, aspoň tak. Leč vše prostě trvá. Týdny, měsíce plynou, realitka holt nepatří mezi nejschopnější, hoši a děvčata se v tom plácají jak diletanti v bandě, nebo na to serou, nevim… A tak tu najednou máš listopad, a pak prassinec, mrzne, v noci mínus a přes den nula s mrznoucí mlhou, nakonec nasněží.. – a šedesátiletý hovado, co ještě před pár týdny bojovalo na intenzivce o holej život, teď „bydlí“ v tomhle otevřenym přístřešku. Mažeš si na zmrzlej chleba zmrzlej sejra, jupíčko. Bezva, co?

-Mráz a zima tu je, snížek poletuje…

Nicméně, oběsim se? No, zatim natáhnu kolem igelity, nacvaknu na trámky, dovnitř neprší, nesněží. Koupim ve slevě za pár korun spacák do mínus 17°C. Himaláják. Kocouři narvaný kolem hřejou. Ještě aby ne, jen a naprosto kvůli svejm zwiřátkum jsem tady a ne někde v hotelu – i když, je dneska hotel vůbec tou imbecilní sebrankou povolenej?

A v tévéčku na prodlužce si do zblbnutí pouštim horolezecký filmy na střídačku s ruskejma a norskejma válečnejma, jak tam ti hoši přežívaj v závějích, to pomůže. Horkej čaj, česnečka, rum. No jasně, já vim, to strašlivý nebezpečí, roušky, izolace.. – blbečkové.

Nevim, občas mi přijde docela vtipný v týhle situaci potkávat trotly, kteří na cestičkách mezi náramně vyhřátými pelíšky pobíhají v čerstvém větříku liduprázdnou vsí s hadry na tlamách. I když co, budiž i chudým duchem přáno, on dlouhé roky v přírodě žijící virus velikosti mouchy zde přecajda donekonečna poletuje nad poli i lesy, jen Prymulův hadr chudáčky ochrání, dyk to v télevízi říkali… Eh. Ještěže tato úžasná čobolovláda nenařídila zákonem omotat si tlamu králičím pletivem. Shodná účinnost. Teda sorry, 0.3% rozdílu, jak Dánové prokázali…

A k tomu neustále slyšíš, čteš: Víte, vy to zlehčujete, ale ONA TO ŽÁDNÁ SRANDA NENÍ!!! Já mám známého, a ten má známou, a její známá je zdravotní sestra (zvláštní, vždy je to sestra, nikdy lapiduch ani doktor, natož sestra řádová..). A té hrůzy, když musí denně bezmocně sledovat ty stovky umírajících!

Ty wole, stovky ťuhýků denně na oddělení, to musí bejt masakr. Jestli vona, chudák, nedělala v Buchenwaldu. Hmm, jojo, včele, motýle a mrazáke na mrrtwole, aneb píše tyhle „příspěvky z lidu“ nějakej podobně inteligentní Hamáčkuv poskok?

A celé ty slavné testy? PCR, mj. dle svého vynálezce, majitele „Nobileho dcéry“ Mullise, jsou k běžné diagnostice nevhodné, navíc s Ct (cycle treshold) nad 30 jsou z větší poloviny falešné, nad 39 jsou falešně pozitivní už u 90% lidí !!! (Zdroj? Velmi prestižní americká NCBI). U nás? Ct 40 a víc, navzdory doporučení SZÚ nebrat Ct nad 35 vůbec v úvahu… Proč?

U AG testů se negativní nezapočítávají, přidejme vyšší úhrady za špitální pelech u nemocného s Kovídem (kolik běžných chřipkařů je zařazeno mezi kovíďáky prostě z finančních důvodů?), atd. Je tedy SKUTEČNĚ nemocných pět ze sta tisíc? Z miliónu?

Prymulo, ty zkurvená šmelinářská svině!!! Těšíš se na vejvar z vakcín, co? To bude miliónků, zmrde… Eh.

No, a s tímhle společensky zcela nepřijatelným názorem navštěvuji (bez hadru..) co měsíc okresní kardio na kontroly, primář s výrazem telete civícího na nový vrata nechápe, jak se může někdo takhle lepšit. -Tedy pane, to jsem ještě neviděl. Můžete mi říci jak to děláte?

-Snad radši ne…

Že si přitom zcela svévolně snižuju dávky léčiv, a to že dost, o tom vůbec. Když jsem se ocitl ve špitále, Mistři Lékařství se nestačili divit jaktože na mě vše tak bezva účinkuje.

Žeby to bylo tím, že nejvíc co kdy užíval byl acylpyrin jednou za dva roky tři dny při viróze?

Aha. Žeby..?

Jo, vážení. Pumpa je sval jako každej jinej, musí se trénovat, jakkoli opatrně. Vydrží – ok. Nevydrží? A to se mám po vzoru čecháčkovskejch vyděšenců do smrti ploužit jak ubožáckej debílek, živořit kdesi v izolovaný kobce nejlíp s hadrem na ksichtě, žrát tuny svinstev a tim si dokonale rozmrdat i ten zbytek? Nasrat.

Už si tyhle životní věci před časem vyjasnil, že.

A tak dál. Pro blbce škoda řečí, ti nechť se zabarikádujou do sklepů, pečlivě osprchovaní desinfekcí čumí narvaní ve skafandrech na dementní ČT24 a prášky žerou lopatou.

Chytří vědí sami…

A taky uvažuju jak jen je dobře, že neskončil v tom zdravotnictví. Je naprosto hloupý divit se, že si po špitálech medil jak prasátko v žitíčku.

Jasně že byli vděční, měli mě rádi jak nikoho. Všichni, od saniťáků a sester po doktory. Vždyť to musí být šílený denně existovat nic než mezi vřeštícími připosranými ubožáky, z nichž 90% je defacto prd, jen se kdesi z „bezva televíze“ dozvěděli že naprosto stopro umíraj. Když před nimi řekneš slovo „virus“ ječí hrůzou, vyslovíš-li snad nedejbože „bakterie“, omdlévají. Imunita, ochranný hlen v dýcháku či mikrofilm na kůži, makrofágy, T-buňky, B-buňky.. – to jsou nějaké nadávky?

A idiot z vedlejší cimry po lehounkym infarktíku řve jak tur na sestru že se přece nemůže posadit ke žrádlu, že ho tím chce zabít, aby za chvíli stejným hlasem, dokonale svědčícím o jeho „kritickym“ stavu, vyřvává po lapiduchovi aby ho ale ihned odvezl na 3 metry vzdálenej hajzl (tady asi sezení nevadilo..), a když nato dostane od Šupíka malinkatou čočku že fakt nebude celou noc poslouchat jeho imbecilní řvaní nebo mu napálí takovou že mu bude DOOPRAVDY zle, zasmaží pod deku jak kozí hovno a ráno si stěžuje primářovi, debílek. Primář to chytře odmávne, a howado už ani nemukne. Sračky ubožácký.

Žeby tak špitálníci nemilovali toho velkýho, starýho troubu, co se bude zastávat jejich sestřiček a i na smrtelný posteli nic než se smát a dělat si srandičky?

Jenže – mám si na jejich místě představit sebe? Snad radši ne.

Zbytečně mě vybuzeruješ poprvý, ok, vysvětlím. Podruhý, varování. Potřetí – sekera… Bez řečí. Furt kňučíš že zdechneš? Tak teda jo. Máš to mít, sráči. Když jinak nedáš..?

No ale nic. Naštěstí nejsem zdravotník a takto nejhorší masovej wrahoun, kterýho historie poznala.

No, a pak se konečně povedlo, domek převeden, dostávám klíče. Jupí, stěhujeme se!

Dvacátýho prasince? Hmm, zbytečná starost. Druhej den mi zdechne křáp, a protože „boháč“ jako obvykle vlastní sice nádhernou, leč desítky let starou, zrezlou mrdku, je třeba dopravit díly z Itálie. Po svátcích, někdy… Hotovo. Že to snad někomu připomíná svátky loňský? Checht.. – jedinej rozdíl že zatim mám co žrát, nemocenská zaměstnance je přece jen při vší bídě o moc víc než úplný hovno živnostníčka…

Navíc, když už čekal půl roku, těch pár dní mě nezabije, zalezu do spacáku a vydržim.

Symbolická rozlučka aneb zakletý místo. Kde kdyby se jeden usnažil, udřel se, po hlavě skákal a ušima se odrážel, nebude nikdy fungovat nic.

Až na dva bezva kamarády. Jednoho Méďu, bezva vysmátýho cyklistu, bejvalýho poliše, kterej mě doslova a do písmene zachránil, za což mu budu do smrti vděčnej, a toho druhýho, se kterym na stavbičkách zakusil možná největší srandu a pohodu, co kdy v tom svym pohnutym žitíčku v práci zažil…

Je to, nakonec, málo?

* * *

Jen technická – Míra, ten bezva statkář co mě tehdá vzal k bejkum, už to má za sebou. Ani ne pade, mladej hafan, jeden den ho odvezli do IKEM, a za tejden parte.

Měl snad to samý co já? Masivní zánět myokardu způsobený čímsi neznámého původu? Něčím, co tam na tom statku lítalo? Probůh.

Ne, tehdy ještě žádnej komickej Prymulovirus s „děsivou úmrtností 0.01%“, díky kterýmu se ničí celej stát, opravdu nebyl, ještě ho u Číňana (Gatese..?) nejspíš ani nevynalezli. Navíc ten prej, když už vůbec co, postihuje fakt plíce, nikoli pumpu.

Jenže všechny choroby (až na zlámané kosti..) jsou psychosomatické. To jest, zjednodušeně, jste-li řádně vyděšeni, zdechnete i na rýmu. A naopak.

Pamatujete ještě na toho chlápka, co vám o něm vyprávěl když kdysi lapidušil Pod Petřínem? Co ho otevřeli a zas zavřeli neb to nemělo cenu? Rakoviňáka bez šance, co si poté nechal donýst zahradní lehátko a basu piv? Beznadějnýho případa, co nakonec k úžasu felčarů odešel po svejch, a nejspíš dosud v poho žije?

Co vlastně víme?

Tož, dajte si koblihe, sudruhe voliče, a až se pojdete zaplavat do bazéne, nezabudnite rúško!

Pak pojdete určitě.

P.S: A ta pergola, co v ní přežil i hnusný mrazy, checht, tu jsme před pár lety s Ráďou stavěli. Jak vidno, kvalitně. Jo, hoši a děvčátka, nikdy nevíte co se vám kdy bude hodit.

Tak dobrá rada: když už něco děláte, dělejte to poctivě :-)

 


27.12.2020 Shp.

12345 (210x hodnoceno, průměr: 2,52 z 5)
12 451x přečteno
Updatováno: 30.12.2020 — 0:28

Reklama

D-FENS © 2017