Vzpomínka na nejlepšího ministra dopravy všech dob

Featured Image

Tak jsem byl nedávno v Práglu a shodou okolností jsem na zpáteční cestě využil naší nové dálnice D1. Očekával jsem, že dám autíčku trochu napít a pofrčíme, co to dá, 130 km/h. K mému překvapení, došlo hned na začátku k jakémusi zúženi, a to se pravidelně opakovalo až do Světlé, kde jsem naší dopravní tepnu opustil s poněkud překvapeným výrazem. Ani jsem si nevšiml, kolik je u dálnice bilboardů, protože jsem furt čuměl na cestu, abych se vešel mezi žluté čáry.

Aha, tak tohle je ta nová dálnice.

Odchod ministra mne trochu mrzí. Skoro se mi zhroutil svět. Do koho já teď budu šít? Koho budu kritizovat? Teď už stavba dálnic pofrčí jak po másle.

Ministerstvo má teď nového šéfa, který ihned vyrazil řiditele ŘSD, což mne docela překvapilo. Uvidíme, zda je to jen čistka, která má přesměrovat finanční toky, nebo se zablýsklo na lepší časy. No, zablýsklo, spíš bliklo. Každopádně to, že zmizela tahle ropucha na prameni, může každý motorista jen uvítat.

Zda to myslí ministr vážně uvidíme. Nově jmenovaný řiditel Kováčik se chce mimo jiné, zaměřit více na kontrolní činnost. Ta je ovšem v současné době plně v rukou parazita, který ji ovládá a plně kontroluje. Neboť kontrolní činnost je to, co parazit uvnitř systému napadá jako první. Ostatně ustanovit kontrolní systém uvnitř struktury, je vždy tou horší variantou, oproti kontrolním mechanismům vnějším. Ty jsou méně ovlivnitelné a méně napadnutelné.

V této zemi to samozřejmě není jen problém výstavby infrastruktury. Kontrolní mechanizmy jsou buď bezzubé, nebo chybí zcela. Mimořádně to pociťujeme u policie, soudů, či státních zastupitelství. Členové těchto složek jsou za mizerně odvedenou práci takřka nepostižitelní.

To už se musí provalit něco opravdu mimořádného, aby kontrolní orgány začali konat.

Svého času nastoupila na ministerstvo dopravy, do oddělení kontroly Miloslava Pošvářová. Je zajímavě tetovaná a působí tak trochu z jiného oboru než stavebního, což mohlo parazita poněkud zmást. Na ministerstvo si ji zřejmě vybral proto, že ji považoval za dobrou ovečku, kterou si bude moci vodit. Jak se ale časem ukázalo, kontrolorka se pustila do práce se zájmem i odborností.

Množstvím zkurvené práce, kterou odhalila, odkláněče zaskočila. Ukázalo se, že by dokonce byla schopna dovést situaci tak daleko, že by firmy museli začít opravovat stavby v rámci reklamačního řízení (rozuměj, za své). Nebo dokonce začít stavět podle norem. Samozřejmě tím začala ohrožovat množství naplánovaných odklonů a to musel parazit začít řešit.

Řešením tedy byla hodinová výpověď a sám generální ředitel ŘSD osobně, prohledával její kancelář i osobní věci, aby se snad něco ožehavého, či snad dokonce výbušného nedostalo za zdi MD (nečti jako Mordor).

Jaká je asi úroveň řiditele, který se k tomu sníží? Co je to za póvl? Jeho jméno je Jan Kroupa.

Nástin toho, kdo ŘSD roky vedl, jsme mohli shlédnout také v pořadu vyhaslé kotelnice Jílkové, když v zimě začalo překvapivě sněžit. Pořad byl o tom, zda sypače sypou, jak sypou, kolik sypou, co sypou, kdy sypou, na co sypou, proč vůbec sypou, no a tak. Přítomní potvrdili, že sypou a vysypali už tolik soli, jako Římané na Kartágo.

Podobné panoptikum se nám už dlouho nepředstavilo. Vedle generálního stál jakýsi řidič, podporující neochvějně svého ředitele. Z druhé strany stál poslanec, který po celou diskusi nedokázal sdělit veřejnosti nic, kromě potřeby zakázat kamionům předjíždět. Ostatně jeho výskyt v parlamentu se na zákazech, příkazech a větší represi přímo zakládá. Jméno, Berkovec.

Diskusní opozice byla vybrána na takové výši, aby vítězství sypačů bylo zajištěno. Ke slovu se dostala i veřejnost. Především jakási paní, trpící panickými ataky, pokaždé když spatří kamion. I pán, který se za ministerstvo dopravy postavil, jak vyplynulo, jako správný zaměstnanec a v závěru se mezi veřejností vynořili i zástupci sypačů. Kdo by to čekal?

Celá ta zoufalá blamáž, byla hůř zrežírovaná, jak diskuze za komunistů.

Shlédl jsem to do konce, i když jsem trpěl. Bývaly doby, kdy se tomu dalo ještě smát.

Ještě pár slov k bývalému ministrovi. Odchodem Ťoka se samozřejmě mnoho nezmění. To by s ním musel vystřelit celý ansábl ŘSD a především by se musel změnit přístup. Ryba smrdí od hlavy.

Že je ministerstvo prohnilé, od vrchu až dolů, o tom po třiceti letech zkušeností, snad už nikdo nepochybuje. Proto tam také Ťok byl. Ostatně dosadila si ho tam Eurovia, aby peníze státu plynule přetékaly, přes správné firmy, ke správným lidem.

Nic proti. To fungovalo, funguje a fungovat bude. Eliminovat parazita zcela je nemožné. To nedokáže žádná společnost.

Parazit má vždy touhu dostatečně se vykrmit a tak se snaží odstranit ochranu a kontrolní složky. Ty jsou nahrazovány loajálními tipy. Pokud tam kontrolní složky zůstávají, není parazit v bezpečí, hrozí mu odhalení, nemá klid na práci.

Tedy, parazit se množí, a to jak pasívními, tak aktivními jedinci. Ochranné i kontrolní mechanismy odstraňuje, až se nakonec celý systém zhroutí.

Tedy celkový stav na ministerstvu a i to, že se během čtrnácti dnů srazí deset vlaků je důsledek zhroucené kontroly, úpadku profesionální cti a také podfinancováním, odevzdaností a deziluzí zaměstnanců.

Díky nehodám na železnici, měl před sebou Ťok neřešitelný problém. Byl součástí parazita a měl proti parazitovi zasáhnout a obnovit zdání pořádku. Je to, jako si řezat vlastní nohu.

Proto vypustil mlhu s bodovým systémem. Viník se musí najít a tak tentokrát zkusíme strojvůdce. A když se to povede, ministr i úředníci jsou z toho venku.

Bodový systém pro strojvůdce byl geniální nápad. Skvělý vzkaz pro plebs a voličskou základnu ANO, jenž nad každou represí jásá v naivní zabedněnosti, kdo nic nepáchá, toho se to netýká, tomu se nemůže nic stát. Jen víc, ostřeji, brutálněji. Přesto to bylo už i na ANOodborníky moc a Ťok se musel poroučet.

V normální společnosti by ministr dopravy, kterému se srazí deset vlaků během dvou týdnů, musel utíkat kanálem a emigrovat. Že je veřejnost, již otupělá po všech skandálech se nedivím, ale že nechala opozice tohle ležet? Možná si toho nevšimla.

Letošní rok se bude jásat, slavit, možná i mávátkama mávat.

Přesto je zřejmé, že po třiceti letech naší demokracie se nám lodička začíná malinko naklánět. Nač oko soudruha pohlédne, to se sere a rozpadá.

Nějak se nám nedaří vést stát jako firmu, protože, občané asi nebudou to samé co gastarbajtři v Babišově fabrice. Mnoho lidí naskočilo na tuhle Babišovu mantru. Uvěřili, že povolí uzdu podnikání, kterou vlády před ním, přitáhli. Že vyrovná rozpočet, nebo dokonce začne umořovat dluhy státu. Že podpoří kontrolní mechanismy, avšak proti státnímu aparátu, a ne že bude chudákovi, který přišel na trh prodat několik svazečků mrkve, nutit eet.

Množství státních zaměstnanců přesáhlo schopnost státu je ufinancovat. Množství zákonů se stalo naprosto nepřehledným, represívní složky státu nabobtnaly a získaly pravomoc, kterou neměly ani za bolševika, postihy se rozšiřují, pokuty rostou do absurdních rozměrů.

Dluh státu se přes všechny proklamace neustále zvyšuje.

Kontrolní mechanismy represívních i soudních složek se již takřka rozpadly. Svoboda projevu i politické svobody jsou čím dál více potlačovány.

Náprava už nemůže přijít jen výměnou politiků, v tomto státě jsou třeba zásadní, strukturální, systémové změny. V uplynulých třiceti letech jsme do čela státu zvolili různé strany i různé politiky a nepomohli jsme si. Všichni se úspěšně zařadili do onoho postkomunistického právního systému. A vesměs všichni prosazovali jako léčbu problémů, ještě větší moc státu.

Do té doby, než bude tento stav zvrácen a my se nevydáme přesně opačným směrem, tak tento stát, tato společnost, nemá šanci.

Proto se nemůže příliš změnit ani výstavba páteřních komunikací. Ťok sem, Ťok tam.


16.06.2019

Stanik, drsnej manik.


Související články:


12345 (205x hodnoceno, průměr: 1,38 z 5)
11 946x přečteno
Updatováno: 18.6.2019 — 22:28
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!