Toto není test, protože na ten jsem neměl nervy.
Můj německý chlebodárce poslal v půli loňského roku služební Lupo do věčných lovišť a místo něj opatřil vůz o třídu větší – zázrak – Polo minulé generace. Při své poslední návštěvě jsem měl možnost strávit s ním asi 500 kilometrů.
Vnější dojem
Stavil jsem se s polem za kamarádkou na kus řeči a kafe. Večer mě vyprovodila před barák a jakmile spatřila, s čím jsem přijel, udělala takové to „ách“ a „wow“. Kontroval jsem: počkej, až to nakopnu. Na nastartování holka nezareagovala podle mých představ, tedy jsem se rozhodl, že ji v sobotu vezmu sebou do Freiburgu. Nicméně jsem cestou domů přemítal, proč byla tak nadšená. Jo, design vlastně není nejhorší. Vnější. Uvnitř je to horší.
Za volantem
Sedadla jsou světlým bodem vozu. Přijatelně tuhá a dobře tvarovaná. Rád sedím s hrudním košíčkem u volantu, to zde lze, akorát se pak trochu kostrbatě vystupuje z auta. Tomu moc nepomáhá třídveřová karosérie, dveře končí prostě moc vzadu a s tím souvisí taky poněkud akrobatické lovení bezpečnostních pásů. Za to ovšem Polo jako takové nemůže.
Interiér je k uzoufání temný a nudný. Odkládacích míst je tak standardně, vypíchl bych otevřenou přihrádku na horní straně středové konzole. Jinak ergonomicky nic moc, zmíněná konzole má divný sklon, na který jsem si nedokázal zvyknout. Plasty tvrdé, to je jedno, nevzpomínám si, kdy jsem naposledy zamilovaně hladil přístrojovku. Vyložené zvěrstvo je podsvícení v kombinaci červené a modré (pro tunery dobré), protože neuvěřitelně tahá oči. Ta koncernová snaha odlišit se za pomoci barevných světýlek mě osobně vážně prudí.
Výbava zahrnovala elektrické stahování bočních okýnek, čtyři bagy, rádio s CD a elektronickou stabilizaci (!). Stav: bez viditelného poškození, najeto něco přes 17000 km.
Poznámka: víko kufru se sice dalo zavřít standardní silou, ovšem v tom případě nedocvakl zámek, čehož si nebylo možno všimnout – dveře seděly na svém místě. Za jízdy pak svítí kontrolka otevřených dveří, ale jinak nic – neprofukovalo. Řešením bylo pokaždé s dveřmi tak trochu nasraně třísknout, pak problém nebyl.
A jedeme
Jádro pudla. Start: naftový tříválec 1.4 s turbem, 51 kW. Jednoznačně to nejhorší, s čím jsem zatím jezdil. Ve srovnání s tímhle je ventra vrcholem kultivovanosti. Lidé na chodnících se ohlížejí, jakouže to mám závažnou poruchu – nemám, ten motor JE porucha! V zastavěných oblastech projíždím s pocitem studu. Příšerný řev je přítomen prakticky pořád. K tomu všemu se přidává i podivná charakteristika, kdy při rozjezdu je cítit jakýsi zátah, jenž po vteřině vadne do naprosté letargie a pokud se zadaří přehoupnout se přes dva tisíce otáček za minutu, vytáhne vás z toho turbo. Momentová charakteristika má doslova velehorský průběh a linearita je tomuto motoru naprosto cizí. Převodovka je sice přesná, ale má dost gumový chod a vůbec nejhůře tvarovanou hlavici páky, vůbec nesedící do ruky. K dosažení aspoň trochu plynulé jízdy je bepodmínečně třeba držet otáčky vysoko, takže úspora paliva jde do kopru. Městem na trojku, aby bylo jasno.
Podvozek není ani komfortní, ani přesný. I na německých silnicích to bouchá, podběhy nejsou skoro vůbec odtlumené. Samotné řízení je tragické, naprosto neodhadnutelné, přeposilované, volant moc velký s tenkou obručí, všechno blbě. Brzdy poslabší, ale dá se s tím žít. Spojka zabírá dobře. Celá pedálová skupina je na mě trochu moc vysoko, evidentně je dělaná pro dámy s podpatky. Při dálničních rychlostech se auto kroutí, jak když hada bije, pro tento segment je to ale normální. Toto auto není vhodné na dálnice. Na mé oblíbené technické „vrchařské“ trati na Hochblauen (převýšení kolem 900 m) se nedostavuje žádný řidičský požitek, konkrétně jeden vracák hodně do kopce se prakticky nedá projet dobře – na jedničku motor řve a už nejede, na dvojku pro změnu ještě netáhne a podvozek navíc nedovolí mnoho. Toto auto není vhodné na technické tratě. Projíždění městem se kromě té ostudy s hlukem vyznačuje ještě jedním fenoménem, na který je potřeba upozornit. Při stání na semaforech se zhruba každé tři vteřiny celé auto roztřese jak taková ta holá varianta čivavy, což trvá sekundu. Pořád se to opakuje. Řekl bych, že použití tříválce bylo vážně šlápnutím do hovna. Ve spojení s dříve zmíněným tvrdím, že toto auto není vhodné ani do města.
Kamarádka po sobotním tripu do Freiburgu (okreska – město – dálnice) přestala vrhat zamilované pohledy na Polo, což o něčem svědčí.
Nekrolog
Toto auto není vhodné nikam. Je zbytečné. Pokládám za nebetyčnou drzost koncernu Volkswagen vrhnout na evropský vyspělý automobilový trh něco takového. Abychom si rozuměli – Polo s nějakým normálně výkonným benzínovým čtyřválcem nemusí být špatné auto – nebude nikdy výjimečné, ale taky ničím neurazí. Ale tohle?!? Naftový tříválec to auto zabil, zničil, podupal. Hnus, hnusný hnus, vrchol hnusu (Mount Hnus)! Navíc mě sere, jak si VW neustále hraje na značku takovými detaily, jako třeba logem VW na čepičkách žárovek hlavních světlometů, zatímco podstatnější věci moc neřeší. Coby firemní auto nevím, ale firmy si občas pořizují různá auta. Ale domů? Jedinou privátní cílovou skupinou pro tuhle příšernou kombinaci jsou snad úplně hluché bukvice, protože těm nebude vadit kravál a ocení vibrace tak, jak já jsem to nikdy nedokázal. Asi se neshodnem s D-F, ale takový Yaris je pro mě mnohem přejatelnější variantou.
VW Polo 1.4 Tdi je auto k zblití.
(7x známkováno, průměr: 1,86 z 5)