Všechna ta neviditelná auta

Featured Image

Kluci a slečny, MÁM TO!

Co přesně? Značku na motorku! Ten plechovej passport do arény nádhernejch silnic plnejch přejících ohleduplnejch spoluobčanů! Tu občanku pro motyku, kterou když ztratím a nezvolím správný slova před poldama, dostanu flastr jak za přepadenou pumpu.

Jsem fakt takový střevo, že jásám nad takovou samozřejmostí? Na začátku jsem nebyl ale systém si mě pěkně vymodeloval.

Začalo to v pátek novou hroudou železa do domácnosti, kterou mi prodejce opatřil krásnou zelenou značkou, abych mohl po ose domů. Jsa uvědomělý občan, hned ve středu jsem si v práci dohodnul dřívější odchod (i přes šéfovo zdvižené obočí) a ve čtvrt na čtyři parkuju káru na náměstí. Odhaduju, že to nebude moc rychlý a platím si hodinu a půl v parkomatu. Za okamžik už losuju pořadový číslo na Kladenským ouřadě. Vypadlo mi něco jako “běž pryč, dneska toho máme moc”. Otevřeno do šesti, podle paní na informacích čeká ve frontě 40 aut na přihlášení – to se nedá stihnout. Jasný, to je celej menší autobazar. Zklamanej se otáčím zády k přeplněnýmu úřadu, v jehož hale se tísní dva pánové žmoulající techničáky a zbylý prázdný židle symbolizujou těch 40 aut ve frontě přede mnou. Zavání to tajemnem, nemrtvýma dušema, tak radši mrskám pryč.

Zelená značka prej platí deset pracovních dní, ale nezapomeňte, že jsem vzornej občan, tak mi to ve čtvrtek nedá a donutím šéfa pozdvihnout nevesele i druhý obočí, když se dovoluju zajít na dopravku dopoledne. Je mi jasný, že tímto mám u něj emoční konto vyčerpaný minimálně do dušiček, kdy na něj sedne melancholie a odpustí všem živejm.

Karty vypadaj rozdaný neskutečně dobře – je deset deset dopoledne, platím si na parkovišti hodinku a půl, dneska úřadujou do tří…pohodička. Sdělení lístečku, kterej na mě vyjel bych do slovenčiny přeložil asi takto: “Choď do piče, je vás vel´a! ”. Paní na informacích mi pak do nevěřícnýho výrazu účastně sdělí, že je předem mnou šedesát aut na přihlášení a to se nedá. Tváří se přitom jako smuteční řečnice v krematoriu. Přistupuju na její hru a chápu, že za nebožtíka jsem tu já. Mířím k východu se stejnou konečností, s jakou zajíždí rakev do dvířek.

Pět lidí sedí v hale. Jako jo, žádnej zákon nezakazuje každýmu jednomu z nich vlastnit tucet aut… prostě šedesát ve frontě, no.

Kladno je naštěstí pokrokový město s možností objednat se po netu. Vím o tom a dokonce jsem to zkoušel, jenže první objednávka na čas po práci vycházela na pozdní květen a to už něco mám… čumím do tabulky, chápu, že je to pro mě poslední štace, pokud si nechci značku namalovat vodovkama na papírovej tácek. Nejbližší termín je hned pondělí! Pecka! Deset dopoledne… cesta k šéfovi nebyla snadná… nesoustředím se na jeho obočí, bo se bojím, aby se mi neobtisklo do nočních můr. Odcházel jsem od něj jako lepší člověk, důkladně poučený, jak bych si měl věci zařizovat, nasměrovaný k novému přístupu k pracovním povinnostem a sankcionovaný víceúkoly jak Putin.

Je pondělí, ten krásný den! Přežili jsme protivnej víkend a mohli znovu roztočit kola soustruhů, fréz a Windows. Mísejí se vě mně pocity naděje, že dneska už snad, konečně a výčitek, že si dělám z práce holubník a klávesnice s myší nečinností chladnou.

Do parkomatu házím jen na hodinu. Za ty neproparkovaný mince bych měl krabičku cigaret…ale nemrzí mě to, bo stejně nekouřím a z těch eklhaft obrázků málokdy rozeznám pointu.

Sedím na židli, na který možná už sedí majitel neviditelnýho auta, který mě vždycky vyblokovaly. Čas se počítá na cinkání vyvolávacích tabulí a neutíká. Naprosto zoufale neutíká. Sleduju okolí – čtyři prosebníky s lejstrama v rukách, jeden má zabahněný značky v podpaží a výraz kočího, co utratil svý koně.

Jako štika v rybníku ignoruje pomalý kapry, přichází starší elegán a prokličkuje halu. Kývne na paní za okýnkem a mírně lascivně se před ní přilepí na sklo. Rozumět nic není, jen tón hlasu bych označil za mírně vrkavě tokavý. Jen co se funivě zvedne, zůstane po něm na přepážce složka papírů, kterou paní ihned adoptuje a podivně provinilým výrazem přitom těká po čekajících prositelích.

To mě zaujalo a čekání si ukracuju natáčení fiktivního přírodopisnýho dokumentu “Úřednice v jejím přirozeném prostředí”.

Zleva se do teritoria pozorované samice přiblížil mladý jedinec. Vyslala úsměv už z dálky a drobnou mimikou pokynula, ať jde blíž. K velkému překvapení se pak neodehrálo páření, jen si začali vyměňovat (genetické?) informace ve složkách s papíry. “Dneska patnáct”, doneslo se ke mně. Asi tím chtěl naznačit, že zákonná mravní ochrana mladistvých už pominula. Přesto, spokojen s papíry, odchází pryč.

Zatímco pozorovaná úřednice se ve svém hnízdě ponořila do přerovnávání donesených úlovků, k vedlejšímu okýnku se laškovně umístil pán, který nejspíš kdysi našim nabízel bony a mojí ženě v bazaru prodal před lety auto. Zaujala mě ta sváděcí technika – ležérně vyplnit celý okýnko a připadat si přitom svůdně asi vyžaduje disponovat podpůrným sexappelem. Pán vrká, paní se hihňá a desky s papíry mění majitele. Paní se rozhlídne jako přistiženej sígr nad rozbitým oknem a stáhne žaluzie, pán při odchodu kouká skrze prositele v hale.

Pak to přišlo. Moje číslo! Ten pocit, když jdete k okýnku s pocitem štiky! Mírnej pojeb za chybějící podpis na žádosti má stejně jen psychologickej charakter a má vymezit, kdo z vás dvou bude na který straně biče. Poslala mě na pokladnu, abych pětistovkou stvrdil svojí lásku k magistrátu. Ó jak rád jsem v týhle fázi zaplatil! A ještě jsem poděkoval, když bankovka mizela v pokladně…

Mezitím k dočasně mojí samiččí úřednici přistál nějaký cizinec a proběhla výměna papírů. Zmizel dřív, než bych ho byl býval zahnal a uhájil jsem tak čest svého pořadového čísla, svítícího nad okýnkem. Vedlejší okýnko dostalo návštěvu přes zatažený žaluzie. Udivila mě absence nadávek ze “státní” strany okýnka, výměna papírů už tak překvapivá nebyla.

Zaznělo moje jméno a já stanul na Everestu evidence vozidel. Mám značku a ty správný lejstra! Když procházím prosklenými dveřmi, zdá se mi, že slyším Dvořákovu Novosvětskou…

Věnováno kladenské evidenci vozidel, lidem, kteří občas při práci vypadají jakoby ještě k tomu zároveň podnikali, férovým klukům z bazarů, kteří “Kladno umí” za mírný poplatek a hlavně řidičům těch neviditelných aut, co jsou na řadě před vámi.

 


06.04.2017 Koftun

12345 (168x hodnoceno, průměr: 1,29 z 5)
11 611x přečteno
Updatováno: 6.4.2017 — 21:16
D-FENS © 2017