Vohnouti I

Featured Image

Vohnouti mezi námi

Když jsem před drahnou dobou vytvářel stať o zmrdech, napadlo mne, že kromě málo početných zmrdů ještě existuje živočišný druh pracovně nazývaný vohnout. Někdy jim také s kolegy a kamarády říkáme hujeři nebo houmři, ale osobně mám raději slovo vohnout. Nemohl jsem téma kvůli nedostatku času zpracovat, protože jsem už dopředu tušil, že se jedná o téma rozsáhlé a teď konečně až chřipkový virus umožnil, abych se mohl vohnoutímu fenoménu dostatečně věnovat.

Zatímco na dvojvrcholu zmrdovy pyramidy štěstí stojí úspěch a dominance, pro vohnouta má hlavní význam jeho vlastní pohodlí. Zatímco zmrd proplouvá životem s cílem být co nejdřív big boss a top man, udávat příkazy a mít kožené křeslo a mobilní telefon, každý ráno seřvat podřízené a večer pít whisky v klubu, nemají pro vohnouta uvedené atributy žádnou cenu. Nelze to ovšem chápat tak, že by vohnouti byli přírodní muži (a ženy) bez mocenských ambicí, pro které je důležité dělat svoji práci bez ohledu na její prestiž – což by bylo jistě chvályhodné – ale je za tím prostě a jenom vohnoutova lenost a neochota. Vohnout prostě nehne prstem, dělá zásadně jen to, co musí, a i to se snaží ošulit tak, aby měl klid a nikdo ho neotravoval.

Mnozí zmrdi bývají velmi inteligentní, pouze trpí nedostatkem toho, co se někdy vyjadřuje emočním kvocientem. Vohnouti bývají, pokud jde o rozumové schopnosti, průměrní až podprůměrní. Mnozí to o sobě ví a smířili se s tím, že nic jiného než vlastní klid uhlídat a vybojovat nedokážou. To jsou takzvaní pasívní neboli vyhořelí vohnouti. Na druhé straně aktivní vohnout trpí představou, že jsou skrytě geniální, ale tato genialita není společností doceněna a kdyby dostal příležitost, že by to všem předvedl. Hlavně o nich budou následující řádky. Zmrdi dosahují často vedoucích funkcí, zatímco vohnouti jen zřídka, takže je často nacházíme ve firemních hierarchiích na pozicích níže postavených.

Pokud si chcete vybavit vohnouta, vzpomeňte si na Lukáše Vaculíka a Sagvana Tofiho ze série filmů typu Vítr v kapse. V něm podaný obraz dvou vohnoutů lemplujících se v jakémsi absurdním podniku byl mimořádně povedený.

Homer Simpson je klasický vohnout.

Ale teď již k typickým znakům chování vohnoutů. V dnešní vysoce organizované společnosti je bohužel nutná kooperace ve smyslu vytváření společného díla. Naprostá většina soudobých výdobytků ať již na poli materiálním nebo ve smyslu společenských procesů je jako one-man product nerealizovatelná a tak vyžaduje, aby se nás vždy několik spojilo své síly, například v rámci institucí zvaných podnikání, vzdělávání nebo pracovní poměr. Pokud se nemají instituce a firmy proměnit v židovskou školku, je tam zapotřebí dodržovat určitou disciplínu, ale také od zaběhaných schématů odbočit, pokud teče do bot, problémy kompenzovat zvýšeným osobním nasazením. Pokud se tedy do toho nevetře vohnout. Vohnout totiž nezná společné cíle a zná jen své zájmy. Můžete být v jakýchkoli sračkách, ale vohnout vám nepomůže, protože by přišel domů o hodinu později. Vohnout ošidí svoji práci, aby mu zbylo deset minut na kouření a tlachání s dalšími vohnouty. Vohnout aktivně vyhledává slabiny v systému s cílem najít, jak se zašívat a flákat. Rájem pro vohnouta jsou velké firmy a továrny, státní úřady a policie, kde dobře bují vohnoutismus. Je to nakonec logické, protože v malé firmě, kde máte šéfa přes stůl, je každý vohnout rychle odhalen a vykopnut, zatímco v továrně s tisícem zaměstnanců může proplouvat mnoho let bez povšimnutí, stačí, když bude mít správně orazítkovanou píchačku. Na latentní riziko, že v důsledku vohnoutských leváren a švindlů ztratí jejich zaměstnavatel zakázky, mají krásnou výmluvu : „jak my, malí vohnouti, můžeme způsobit, že od nás nikdo už nic nechce koupit? To museli zmrvit ti nahoře!“. Okolo vohnoutů někdy vznikají často začarované kruhy, protože vohnout se nikdy necítí za nic zodpovědný. Vohnout zná velmi dobře svoje práva, ale absolutně rezignuje na své povinnosti. Řada vohnoutů bývá odborníky samouky v oblasti obojího práva. Díky neprůhlednosti současných zákonů najde vohnout v legislativě vždy důvod k tomu, aby nemusel vůbec nic dělat.

Myslel jsem, že mne tehdy šlehne.

Náš podnik dostal zakázku od Nich (nejmenovat! Je to tajné!). Zapracovali jsme na tom docela slušně a tak jsme v dohodnutém termínu mohli předvést výrobu prvních několika set sériových kusů. Mohlo se taky stát, že kdyby Oni pojali o nás nějaké pochybnosti, dají kšeft někomu jinému a my se půjdeme pást. Delegace velkých zvířat od Nich stála za dveřmi a já se vydal podívat se na výrobní linku, zda vše funguje, jak má být. Přišel jsem tam a tam nikdo. Bylo mi hned jasný, kolik uhodilo : vohnoutí spiknutí. Zamířil jsem do prostor, kde se podávají svačiny a našel tam ulejvající se vohnouty. Následoval tento dialog :

- Co tu děláte, když máte pracovat?

- Je půl desátý. To my máme svačinku. Čtvrt hodiny.

- Ale já snad ráno jasně povídal, že dnes v půl desátý přijedou Oni. Takže svačinka se ruší.

- To nejde! Na svačinku máme nárok podle zákoníku práce. Po čtyřech hodinách práce, jak říkal pan Špidla.

Se skřípěním zubů jsem musel odtáhnout a doufat, že vepřové hlavy naberou zpoždění.

(Na svačinku jsem si taky posvítil. Neměli na ni žádný nárok, vohnouti mizerní).

 

Jinak řečeno, vohnout je vychytralej línej parchant, co nikdy za nic nemůže a vždycky všechno ví. Vohnout také žije v tom, že to, co je mu nepohodlné, za něj udělá někdo jiný.

 

Znáte to. Černej jezdec jede tmou. Cyklista na neosvětleném kole jedoucí v noci po setmělé silnici a orientující se instinkty nočního ptáka je bezesporu vohnout. Uvažuje asi takhle : proč já bych se víc namáhal a roztáčel dynamo, případně vybíjel baterky, když mne snadno uvidí jiní? Vohnout v tomto případě přenesl elegantně svoji povinnost být viděn na někoho jiného s povinností vidět.

Zajímavý je vztah vohnoutů ke jejich nadřízeným. Pro vohnouta, tím spíš aktivního, je šéf něčím, co úplně náhodou přišlo ke svému nadřízenému postavení, ale jinak je to ze zásady úplný pitomec. Vohnouti často prezentují svojí profesionální realitu tak, že oni dělají co můžou, ale ten nahoře to vždy zmrví. Analyzoval jsem tento jev a dospěl k názoru, že to někdy bývá i pravda, ale pozadí je jiné: Vohnouti podstrkují falešné údaje do mechanismů, které mají zajistit manažerům podklady pro rozhodování, ve snaze zajistit nebo přikrýt svoji flákárnu. Tyto informační prameny pak poskytují pokřivený obraz skutečnosti, na základě něhož management vydává komické od reality odtržené pokyny k velkému pobavení vohnoutů rozebírajících, jak jsou „ti nahoře“ pitomí. V uvedeném jevu spatřuji jednu z nejnebezpečnějších vohnoutích diverzí.

Aktivní vohnout vidí blbce úplně všude. Tak můžeme vohnouty slyšet, jak skvěle by to dopadlo, kdyby byli ve vládě, v parlamentu, kdyby byli trenéry Sparty nebo Slávie, kdyby byli Chvalovský nebo George Bush. Uvedené řeči se často vedou u piva. Pivo je zřejmě pro vohnouta něčím, čím je pro autobaterii elektrolyt. Když není, je vybitý, když je ho dost, srší myšlenkami. Klasická situace nastává, když vohnout sedí u televizoru, v ruce třímá flašku piva, čumí se na obrazovce na fotbalisty a radí jim, jak mají hrát, přičemž je zasýpá nadávkami, že hrajou jak ponocný. V podobě „Staropramen extraligy“ lze spatřovat první multiprodukt pro vohnouty. Nalévání se pivem a tlachání o banálních problémech přivádí vohnouty k rozvíjení mistrovství ve vohnoutismu. Jde to tak daleko, že pokud do vohnoutího kolektivu je zasazen slušný pracovitý člověk, dokážou z něj velmi rychle vyrobit dalšího vohnouta. Dělají to tak, že do něj založí vohnoutí embryo, podobně jako to dělal Verhoevenův vetřelec. Embryo má podobu informace : Ty se tady dřeš a vyděláváš stejně jako my, tak se na to vybodni a pojď to ošidit. No a po nějaké inkubační době, většinou těsně po výplatním termínu, se vylíhne další vohnout.

Nejčastější věty vohnoutů :

– kde napsáno, že jsem to měl udělat ?

– já myslel, že to udělá on

– ať si to dělá sám, když má takovej plat.

– tenhle měsíc mám už tři hodiny přesčasů.

– to bych se nedostal na svačinu

– vykašli se na něj, on zabrzdí

– skončíme o půl hodiny dřív a zajdeme si na jedno.

– za to můžou ti nahoře

– to je dobrý, na to stejně nikdo nekouká

– to udělal počítač

– při mým platu nemohou ani lepší práci chtít

– já měl vždycky šéfa idiota

– kdybych byl na jeho místě, tak bych to určitě dělal líp

– vykašli se na to, co z toho máš?

Zatím to vypadá, že vohnouti jsou pouze muži. Není to docela pravda, vohnoutí gen zapustil kořeny i mezi krásnější polovinou populace. Vohnout ženského pohlaví bývá často nazýván slepice. Díky tomu, že jsem jeden čas pracoval ve zdravotnictví, měl jsem možnost zabývat se celé dny tímto fenoménem. Prioritou vohnoutice-slepice je dobře se vdát, nejlépe za milionáře, a pak bydlet ve vile, jezdit vlastním autem na nákupy se zlatou VISA kartou a okupovat bidélka v módních a kosmetických salónech. Právě popsané činnosti, které se dají shrnout pod „nic nedělat“, mne utvrdily v názoru, že slepice je jen lépe karosovaný vohnout. Drtivá většina zkoumaných slepic nakonec vytyčených cílů nedosáhne : místo milionáře se většinou objeví nějaký vidlák, který bydlí v bytovce a jezdí stovkou škodovkou, ale ve správný okamžik rezignoval na opatření k plánování početí. Priority slepice se pak postupně vyvíjejí podle tohoto schématu : děťátko, mateřská, dovolená, deťátko, mateřská, dovolená, nenáročné zaměstnání (mám přece dvě děti!), naši mladý, vnoučátko, vnoučátko, důchod.

Nejhorší na tom je, že vohnout je velmi čilý, pokud jde o vymýšlení nějaké levárny, která mu umožní se ulejt nebo hodit svoji práci na někoho jiného, ale jinak je absolutně tupej. Tato skutečnost dala vzniknout dvěma fenoménům : kultuře a politice pro vohnouty. Nositeli kultury pro vohnouty jsou především určité televizní stanice a jejich památné výtvory v oblasti zábavných pořadů. Tyto produkty se vyznačují zásadou, že mozek posluchače nesmí být během celého vysílání sebeméně namáhán. Typický zábavný pořad pro vohnouty vypadá takto : Entertainer neboli bavič v obleku a s načerno obarvenými vousy a zbylými vlasy stojí před publikem, leje z něho pot a plká nesmysly, je jedno jaké, ale pořád. Nejčastěji si dělá srandu z toho, že je sám blbec. Po ukončení čísla přijde zpěvačka, která je „stálice“ už asi padesát let a nazpívala už tolik hitů, kolik má plastických operací, pak se objeví zase náš bavič a začne třeba lézt po čtyřech a štěkat. A tak pořád dál a dál. Vohnout má rád stereotyp a tak ho tahle útrpná podívaná skutečně baví. Může se to jmenovat třeba Ein Kessel Buntes nebo Hogo Fogo, Novoty nebo Skoropíčoviny, je to v jednom všechno stejné : předobraz diváka je vohnout. Představte si ředitele Železného, jak vytáhne svoje koláče : skoro vždy tam by tam měl mít, že jeho zábavné pořady a mexické telenovely sledovalo 100% vohnoutů. Vohnoutům se vychází vstříc i v hudbě : díky jejich zájmu žije podstatná část takzvané české popmusic a komunistický underground kolem Michala Davida, a nakonce díky ženám – vohnouticím přežívají stáda autorek babských románů a jiného škváru. Vohnouti mají i svoje tiskové orgány : v současné době jsou to dva barevné deníky s pětipísmennými názvy a titulky většími než text, na který se vztahují.

Vohnoutská politika se vyznačuje nejčastěji tím, že slíbí něco zadarmo. Například nějaké přídavky. Vohnouta nenapadne, že aby stát mohl rozdávat, tak že musí napřed někde (=někomu!) vzít. Vohnout má rád, když se vláda rozhodne posilovat přerozdělovací prvky, protože z toho kouká něco bez námahy. Například komunistická vláda se zcela orientovala na vohnouta jako stavební kámen společnosti, protože správně tušila, že pokud se jim povede i zbytek obyvatelstva konvertovat na vohnouty, mají vyhráno a mohou tu zůstat tisíc let. Vohnoutovi je totiž všechno úplně ukradený a pojmy jako demokracie a svoboda slova nemají pro vohnouta prioritu. Vohnout zásadně není proti potlačení lidských práv tu či támhle, protože to pro něj není důležité – to co vohnout potřebuje, pivo, fotbal a flákat se – mu zajistí jakýkoli režim. Pokud je vláda pod veřejnou kontrolou vohnoutů, je to jakoby nebyla pod kontrolou vůbec. Vohnout je dobrý občan : neptá se, dává a nic nechce, žije v tom, že „ty nahoře“ nějak rozhodnou. Pro komunistu nebo sociálního demokrata je to hotový poklad. Dovoluji si tvrdit, že pokud se vláda minulá orientovala na zmrda, ta dnešní si za svůj archetyp občana zvolila vohnouta. Nakonec, geniální politický program daný souslovím „chléb a hry“ je důkazem historicky hlubokých kořenů vohnoutismu.

Jak vyzrát na vohnouta? Často se říká, že problém vohnoutů je problém motivace – i vohnouti to tak podávají. Říkám ne! Můžete dát vohnoutovi co chcete, stejně z něj bude jen větší vohnout, ještě se vám bude posmívat, že mu dáváte víc peněz a on vás pořád dál ojebává. Na vohnouta platí jen tvrdá ruka. Pokud odhalíte nějakou vohnoutovinu, je třeba ji okamžitě s použitím všech prostředků dovodit ke konkrétnímu vohnoutovi a TRESTAT! Stejně tak pokud objevíte zašívajícího se vohnouta. Vohnout musí být potrestán, vohnout recidivista vyhozen, což má pozitivní vliv na ostatní vohnouty, kteří začnou sekat na nějakou dobu dobrotu. Jako krizový vidím moment, kdy je do kolektivu slušných pracovitých lidí vsazen vohnout a provede první lumpárnu, za kterou není potrestán. Tím jsou ti slušní většinou deprimování a časem se z nich stanou rovněž vohnouti. Pokud není podnikový organismus v tomto okamžiku léčen represí, nastává neodvratitelná infekce vohnouty, rozvrat a konec. Vohnout, pokud není neustále napravován, se může přerodit na ksindla, což je označení pro asociálního vohnouta (krade, podvádí, lže).

Budoucnost vohnouta je velmi nejasná. Ubývá totiž každým dnem věcí, které jsou natolik jednoduché, aby je vohnout mohl beze zbytku pochopit. Například úřední úkony. Nebo jazyk komentářů v novinách. Říkám si : jak to ti naši vohnouti můžou vůbec zvládnout? Vohnout 1.0 je tedy na nejlepší cestě stát se ohroženým druhem. Větší část vohnoutů bude zřejmě nucena se upgradovat na zdokonalené vohnouty verze 2.0 s lepším vnímáním světa okolo a rozšířenou instrukční sadou, a menší část zřejmě neodvratně zakysne a dá se ke komunistům, protože tam je pro vohnouty ráj.
 

 

 

12345 (28x hodnoceno, průměr: 1,75 z 5)
9 189x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:09
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!