Po loňském reportu se i letos pouštím do zhodnocení letošní akce, tentokráte ještě za čerstva. A opět plný smíšených pocitů.
Upgradem proti loňskému ročníku bylo elektronické odbavování stanovišť, včetně systému nápověd, otestovaného před měsícem na I-Questu. Systém se ukázal jako efektivně funkční, pokud ovšem není na serveru špatně nastavený čas a v době plánovaného startu nehlásí, že si můžeme ještě dvě hodiny dáchnout. :)
Letos jsme razili v nové bílé Hjondé ix35, což se následně ukázalo jako prosíravé. Pokud JJ hodlá i následující ročníky pořádat v podobném duchu, bude potřeba sahat alespoň po tom SUV, pokud ne rovnou po něčem prostupnějším.
Cestou jsme narazili na problém s mastnými skly, ve kterých se nepříjemně odráželo … všechno. Pro řešení vzniklé situace jsme použili moravskou domácí whisky, a jelikož okna jsme čistili především zevnitř, při buzerační kontrole by nadýchalo i samotné auto. Zastavili jsme se na brzkou večeři a po vybagážování na Motobydle vzali útokem Stárkov skrz pozdravení, seznámení, tahání rozumů a pozdní večeři.
Samostatný odstavec si zaslouží uspořádaná žranice, kvůli které zažila populace skotu betaverzi genocidy. Uctili jsme jejich smrt naplněnými žaludky. Pozitivní byla téměř úplná absence alkoholu, přece jen šlo o seznamovací party a ne pokus o paralýzu týmů ještě před startem. Afterparty probíhala v totožném duchu, jen začaly docházet alternativní pochutiny. Ale s tím se počítalo, přece jen šlo primárně o steakovou party.
Podle listiny bylo přihlášených třicet týmů, dva provedli fuzi, tedy na startu se jich nacházelo o jeden méně. Nicméně, k samotným úkolům. Ze zkušenosti můžeme říci, že byly přímočarejší, tedy nestalo se nám, že bychom dojeli někam, kde vůbec být nemáme, a s nájezdem 150km jsme vynechali pouze poslední úkol. Nicméně loňský JJův slib, že pokud dojedeme, kam máme, nebudeme muset šaškovat a hledat, se nepotvrdil. Ale konkrétně:
0. Zahájení
Úvodní úkol byl výšlap na „Vysoký kámen“, což je nedaleký kopec, kousek od Stárkova. Ten nicméně žádná GPS či vyhledávač nenašel, potřeba bylo otevřít turistickou mapu. Několik týmů parkovalo pod kopcem a absolvovalo cca kilometrový výšlap lesem. Po zkušenostech jsme tým rozdělili a zkusili najít alternativní přístup a lehce offroadovým terénem jsme se prodrali relativně bez problémů kousek od cíle. Nedívali jsme se nicméně pořádně a nabrali oproti ostatním zpoždění.
Při čekání na zbytek týmu, resp. ohledávání nejbližšího okolí jsem si odeslechl rozhovor dvou, výšlapem více než lehce vyčerpaných soutěžících:
– Ty vole, já toho JJe zabiju. Sem se dá dojet autem.
– Autem? Vždyť to je hjundaj.
Hjundaj holt nezastavíš.
1. Puzzle
Seskládat puzzle a identifikovat cílovou lokaci letmým nahlédnutím do mapy bylo dílem „pár minut“, nicméně opět je potřeba vypíchnout zákeřnost zadání. Samotné puzzle bylo online, nicméně v Silverlightu, který, řekněme si na rovinu, není příliš používaným řešením (tedy za sebe musím dodat, že toto byla moje první použitá SL aplikace a dosud jsem ani nevěděl, že mám vůbec plugin nainstalovaný). Nalézt další šifru bylo o přejezdu a pársetmetrovém sešlapu do železničního tunelu.
2. Svahilština
Zadáním dalšího úkolu byl text ve fontu graficky podobnému některému z arabských jazyků. Přes sebeubezpečování, že JJ snad není takový sadista, a následném sebeubezpečování, že je, protože se tento princip již v praxi osvědčil, rozhodli jsme se zkontaktovat kamarádku, co několik arabských jazyků ovládá a ve zbytku se orientuje, aby nás alespoň ubezpečila v tom, že jsme mimo. Mezitím se nicméně podařilo rozlousknout první slova, a ukázalo se, že jde o klasickou substituční šifru.
Identifikovat cíl již bylo otázkou několika google dotazů. Našim příjemným překvapením bylo, že jsme k cíli dorazili jako první. Pokračováním úkolu bylo dostat se do budovy církve bratrské přes „strážce brány“. A následně se zase „prostřílet ven“ – úkol byl pomocí vzduchovky na 25m sundat pěti ranami čtyři vejce. Oproti předchozím ročníkům však přibyla novinka – ve stoje. Pokud vím, úkol nezvládl žádný z týmu a všichni tak museli do Pekla – nedaleké dědiny, kde je na rozcestníku vítal QR kód obsahující heslo k dalšímu úkolu.
3. Kazisvět
První indicií dalšího úkolu bylo třímegové video, které se nám bohužel v pekelných podmínkách Pekla nedařilo stáhnout. Král Kazisvět, alias Martin Růžek, byl identifikován následně ihned, nicméně nevěděli jsme, co dál. Že pochází z Červeného Kostelce jsme zjistili, ale kvůli absencí detailů jsme raději hledali dále. Až po pár minutách se ukázalo, že zde i zemřel a je zde pochován, tedy rozhodli jsme o dehonostování místního hřbitova naši návštěvou.
Nápověda předchozího úkolu totiž zmiňovala pomník vojáků padlých v roce 1866, který se na místním hřbitově též nachází. Najít však hrob osoby, která získala ISO Františka Josefa, zabralo více než hodinu.
4. Děrovačky
V zadání následujícího úkolu se nacházelo kolečko v barvách říše (té Rakousko-Uherské) se šipkou směřující dolů a tabulka s „mraky čísel“. Tabulku jeden z členů identifikoval téměř okamžitě, jako dítě si, místo s autíčky, hrál s děrnými štítky, které mu otec nosil z práce. Otázkou času tedy bylo jen zjistit konkrétní typ a převodní tabulku. První nápovědu jsme jednoduše ignorovali. Rootova loňská poznámka o děrných štítcích se tak (bohužel) dočkala vyslyšení, a začínám se trochu obávat, který z úchylných nápadů publika bude vyslyšen letos.
Rozluštěná šifra nás zavedla na pár kilometrů vzdálenou zříceninu, kde jsme měli hledat další heslo v bráně hradu. Byli jsme si na 99,9% jistí, že jsme správně, jelikož všechny indicie seděly. Po logu VU, které by nás alespoň ubezpečilo v tom, že jsme správně, ani stopy. Při lehce zoufalém pokusu byl kód nalezen při pročesávání na stromu ve vchodu do areálu. Na vnější straně stromu směrem ze srázu. Další týmy již měly práci jednodušší, jelikož kód byl organizátory přesunut na jeho viditelnější stranu, tedy stačilo při odchodu z areálu koukat kolem sebe.
5. Hexořímská abeceda
Zadání dalšího úkolu zní „AG A XIX XLII VI XXX“. Naprvní pohled se nabídl převod do decimální soustavy z hexa a římských číslic, nicméně na druhý pohled daly smysl pouze ty římské – tedy datum 30.6.1942. AG A jsme maximálně asociovali s terezínským transportem AAG vyslaným v tento den, a následně též ponorkou U-182, jež byla uvedena do provozu v tento den v AG Weser. Obě stopy však vycházely zcela na prázdno, jelikož neměly příliš společného s oblastí. Tedy nic jsme alespoň nenacházeli.
Datum google nicméně dost často asocioval s protinacistickým odbojem, v tento den byl popraven otec bratří Mašínů, ovšem někde u Prahy. A nedaleko došlo k útoku na Jiřího Potůčka. Podařilo se mu však prostřílet a zemřel o několik dní později, ovšem u Pardubic, tj. taktéž mimo mapu. Jednoduše jsme jej vyškrtli a dále odkazy s ním přeskakovali. Až asociace se stříbrem, díky nápovědě, a podpora „přítele na telefonu“ nás dokopla, že AG A je Silver A, pak už to šlo samo. Inu, pod svícnem je největší tma.
6. Potopená
Zadáním šestého úkolu byla fotka vody, kterou jsme identifikovali jako nádrž Rozkoš. Cílem pravděpodobně místo, ze kterého bylo foto pořízeno, což jsme odhadli jako poblíž kempové vesničky Šeřeč. JJova úchylka dělat věci „snadnější“ se opět ukázala v celé kráse, jelikož vtipná poznámka o šnorchlu a neoprénu nebyla zase tak vtipná, jak si původně všichni mysleli – kód byl totiž připevněn na bójce (barevně vyvedné obrázku z nápovědy čtvrtého úkolu), pár desítek metrů od břehu, a to ještě pod vodou. (Takže příští rok bude potřeba do inventáře přidat i motorový člun.) Navíc ale nešlo o klasickou alfanumeriku, ale „klínové písmo“, které jsme následně identifikovali jako braillovo, ve kterém jsou jen pospojovány tečky.
Předchozí tým nicméně kód z bójky utrhl, jelikož neexistovala jistá možnost, jak si jej přesně zapamatovat a přenést na břeh, než jej odnést, opsat a zase vrátit. Jelikož náš tým dorazil v momentě, kdy připlouval člen předchozího týmu k opsání, vrácení zůstalo na nás. Při pokusu o opětovné připevnění však došlo k utopení štítku. Tedy ač třetí, byli jsme zároveň i poslední, kdo štítek viděl.
7. Písmenkové peklo
Zadání dalšího úkolu bylo stručné – ITINUHUODEEMREUERZKICJCEOLEHAMLSKCTDIISJ. A o to složitější. Před ukončením jsme šifru nezvládli, takže jsme se odebrali na faru, probrali problémy ostatních, vyslechli přednášku, odsledovali ohňostroj a vyrazili na cestu domů. Stihli jsme se ještě krátce kulturně obohatit na Řezňafestu (všimněte si názvů kapel).
Jako vždy, nebyl by to Viribus Unitis, aby vše šlo bez problémů. Plusem bylo jednoznačné označení indicií a určitá uniformita, nicméne i ten QR kód v Pekle byl trochu zbytečným „bonusem“ pro nepřipravené (tedy spíše nezkušené). Po loňsku jsme chtěli zase zaznamenávat GPS trasu, ale neřešili jsme vlastními silami, protože byly slíbeny GPS majáky. A u slibu bohužel zůstalo. Došlo k mírné desynchronizaci mezi webem a realitou – zatímco web hlásal, že na vysoutěžení je čas od sedmi do osmi, až v osm jsme se dozvěděli, že soutěž skončila v sedm.
A jako vždy, do budoucna:
– O gril by se mohl starat někdo jiný než JJ. Většina lidí si s ním jde popovídat (tedy spíš jej vyslýchat), takže v proviantní oblasti je neustále tlačenice, i když vlastně ani většina lidí na nakrmení nečeká.
– Zkontrolovat „free“ wifiny, že jsou skutečně free.
– Vyhlášení soutěže uspořádat hned po ukončení. Dost lidí se rozuteklo kvůli dlouhé cestě domů, nebo protože se jim nechtělo čekat přes, pro ně nezajímavou, přednášku.
Samotný portál by šlo vylepšit o pár featur (k diskuzi):
– Zobrazovat kolik úkolů je celkem.
– Zobrazovat kolik nápověd úkol má.
– Zobrazovat čas k následující nápovědě neustále, tedy nejen poslední čtvrthodinu – ušetří se tím spousta vytrhaných vlasů.
– Zobrazovat aktuální pořadí týmu (generováno podle času zadání posledního kódu).
– Po skončení soutěže zobrazit kompletní časy, tj. zpřístupnit výstupy z admin rozhraní veřejnosti.
– Snížit zabezpečení souborů tak, aby se daly linkovat napřímo, tj. zobrazit či stáhnout bez přihlášení. Téměř jistě je nebude nikdo sdílet mezi týmy a v polních podmínkách to mnohdy ušetří download a opětovný upload někam, kde půjdou soubory sdílet se supportem, pokud jej nechceme zásobit loginem.
– Řešení úkolů by se mohlo automaticky zobrazovat u všech již zodpovězených, tj. ne jen těch, co vyprší na nápovědy.
Soutěž byla buď opět o něco jednodušší než loni nebo jsme byli opět o něco zkušenější a připravenější. Pravděpodobně kousek od obojího, jelikož v čele závodu jely stejné posádky jako posledně. Svým způsobem je to ale škoda pro začátečníky, kteří čekají, že si v klidu vyluští pár hádanek a povozí se autem. Viribus Unitis je jiná soutěž. Soutěž, ve které bojuje vynalézavost soutěžících se zákeřností organizátorů.
A jelikož se nesplnilo naše očekávání odsouzení narychlo zřízeným polním soudem, ani nedošlo na večerní slíbené lynčování nebo rovnou čtyřnásobnému selhání střelné zbraně, vypadá to, že příští rok se uvidíme znovu. Fotky zde
(Zatím nikdo nehlasoval)