Soutěž v barvách mocnářství, pod jehož útlakem jsme trpěli a které si dovolilo vydírat své občany, pardon, poddané prý až 10% daní z příjmu, vypukla 20.8. v 8:00 v kině ve Stárkově. Na budově se skví unikátní nápis „Širokoúhlé kino“.
Účast byla nemalá. Hlediště kina bylo v podstatě vyplněno soutěžícími, akce tak pozbyla komorní ráz obvyklý pro minulé ročníky. Zaznamenal jsem tak například Moussu, Těžkého Paranoika, Burton Bella, PM a další jedince blízkých tomuto webu, s některými se mi podařilo prohodit pár slov. Někteří vypadali po proběhlém večeru poněkud znaveně. Reklama na D-F evidentně udělala svoje, bylo jasné, že se monarchista bude potit a že jeho tým bude čelit novým výzvám.
Předešlého večera probíhala přednáška na téma Rakouska-Uherska, které jsem se bohužel neúčastnil. Jaká to škoda. Hlavní organizátor, zdejším diskutujícím známý jako JJ, se v důsledku úrazu drndal za pomoci jakési karbonové pomocné nohy. Přednáška v jeho podání musela stát za to. Po oživení výpočetní techniky s jablkem ve znaku, což je pravidelně kámen úrazu těchto soutěží, došlo ke krátké instruktáži a registraci soutěžních teamů. Každé vozidlo muselo být označeno mašličkami v barvě žluto-černé, jak jinak že.
Náš tým (černá A-R 147) tvořili kromě mojí drahé polovičky a mně také elzet a Smrtihlav, kterým dodatečně děkuji.
K vlastnímu průběhu soutěže se dá říci zhruba toto:
Principem hry bylo prohybovat se mezi jednotlivými zastávkami v určeném pořadí. Na první zastávce dostali soutěžící sadu dat (zašifrovaná pdf a dešifrovací software). Použitím kódu získaného na zastávce bylo možné dekryptovat propozice pro zastávku další a současně bylo třeba odeslat kód do HQ, aby pořadatelé věděli, kde je jaký team. Vyhrával ten, kdo dojel nejdříve, dodatečná cena byla ještě přichystána pro toho, kdo dojede s nejmenším nájezdem km. Na moji nabídku vytunění tachometrů na libovolnou hodnotu bohužel nikdo nereagoval, přitom přinejmenším vozy VW bych na místě hravě zvládl. Možná příště.
Pozici první zastávky bylo třeba odvodit z pozice bodů trigonometrické sítě, které byly zakresleny v mapce, kterou soutěžící obdrželi při startu. Zde byl trochu problém, protože mapka neumožňovala určit místo zastávky zcela přesně a „kešku“ bylo nutné „dohledávat“ – a hledejte něco, o čem nevíte, co to je. Bohužel se hned na počátku vyskytl ten zádrhel, že jsme na prvním stanovišti sice získali data pro pokračování v soutěži a dekryptovací algoritmus, ale ne klíč k dešifrování. Pomohl až telefonát samotnému monarchovi. Patrně si nějaký tým flashku s kódem odvezl s sebou, protože monarcha dost jasně neřekl, že ze stanovišť se nic odvážet nesmí a vše se tam musí zanechat tak, jak to tam bylo.
Druhá zastávka se měla nalézt podle fotografie, na které byl jakýsi pomník. S jeho lokalizací jsme si dlouho nevěděli rady, pomohl až výslech domorodců u pumpy v Hronově. Smrtihlav provedl waterboarding domorodce, který proběhl zhruba takto:
Smrtihlav: A jak se tam dostaneme?
Domorodec: Projedete celým Náchodem a pojedete jako na Nové Město nad Metují. Pojedete až k odbočce na Nové město… na Nové Město, píšete si to?
S: Ano.
D: No a na tuhle odbočku se vyserete a pojedete dál.
I když popis trasy nebyl právě konzistentní, památníku jsme dosáhli. Ani nalezení kódu na něm nebyl zásadní problém, zejména poté, co jsem si uvědomil, že v okrese Náchod žije pravděpodobně jen jedna osoba, která by nosila na památník padlých císařských vojáků květiny.
Pobyt na této zastávce nám zpříjemnil skupinový nízký průlet čtyř ultralightů a znepříjemnil nízký průjezd skupiny pumpičkářů. Údajně jeden z nich použil moje auto jako úkryt, za kterým močil. Automobil jsem pro jistotu dvakrát umyl.
Třetí zastávka se necházela poblíž větrných elektráren za Novým Městem nad Metují. Součástí této zastávky byla střelba na cíl z větrovek (pro neznalé, nejedná se o cukrovinky, ale zbraně, kde je pracovním médiem stlačený plyn).
Čtvrtou zastávku bylo nutno identifikovat na základě textu. Schválně – kde máme hledat kód?
Nápověda: w portal
Zde nám trochu zamotala hlavu samotná nápověda, kdybychom se na ni tolik nesoustředili, přišli bychom na to rychleji. Zastávka se nacházela poblíž na území Polska, kam jsme se s většími či menšími problémy dostali. Tato zastávka byla současně naší poslední, protože se přiblížil předem stanovený deadline. Jako památka nám zůstal asi metr drátu, který jsme obdrželi na zastávce třetí a se kterým se mělo dělat něco na zastávce další. Údajně, jak jsem se ex post dozvěděl, figuroval drát v politicky nekorektní stavebnici s názvem „Make your own enigma machine“.
Celou dobu jsme se zvládli držet v pomyslné první třetině startovního pole. Prakticky paralelně s námi jela BurtonBellova posádka, stříbrná Toyota Corolla s pražským číslem a terénní Toyota s žebříkem na střeše, jejíž posádka skutečně nic neponechala náhodě. Rychlejší byl modrý Passat a šedé terénní Mitsu.
Podle informace získané přímo od monarchisty, soutěž dokončily dva týmy a třetí byl v neděli v půl osmé, tedy 23,5 hodiny po startu a půl hodiny před expirací soutěže, ještě na trati. Byl to tým v šedém Mitsubishi. Především tento třetí tým má můj obdiv, protože já po devíti hodinách začal fyzicky odpadat a nemyslím, že by na tom další členové týmu byli zásadně lépe. Během soutěže samotné jsme ujeli kolem 150km. Když k tomu připočtu 350 km tam a zpátky do ČB, ujeli jsme toho dne 900 km, které italský vůz absolvoval bez problémů, protože se furt sere. Pouze ze zadních brzd se ozývaly pazvuky, které zněly, jako bychom za sebou vlekli jízdní kolo.
Pokud mám jmenovat některá z mnohých pozitiv soutěže, pak musím ocenit výběr míst, kam nás organizátoři nasměrovali, a to jsem ze soutěže viděl jen polovinu. Viadukt v Lewině byl skutečně nádherný a při přesunech jsem se dostal do míst, kam bych sám nikdy v životě nezavítal. Nerad bych, aby si to organizační tým vyložil nežádoucím způsobem, obtížnost soutěže byla nastavena z obvyklé „unmöglich“ na přijatelný level „übermensch“, což je celkem fér. Účastník soutěže měl tak alespoň iluzi, že vyhraje. Náš team odjížděl vcelku spokojen se svým výkonem. Úsilí, které do přípravy soutěže organizátoři vložili, muselo být enormní a to navíc s ohledem na monarchistovo zranění. Navíc letošní ročník byl co do rozsahu jinde, než byl organizační team zvyklý.
Mám také pár výtek. Mnoho posádek utrpělo slow-start kvůli tomu, že zdlouhavě hledali místo s „keškou“. Podle nás mapka s body trigonometrické sítě neumožňovala přesně identifikovat místo zastávky. Z první zastávky jsme se odlepili v jedenáct, což je (jak monarchista správně namítne) naše chyba. Sadou souborů měli být soutěžící vybaveni hned při startu a na zastávce měl být pouze kód. Radost mi neudělala ani zastávka se střelbou. Cílem bylo zasáhnout vejce (slepičí!) na vzdálenost 20, 30, 40 a 50 m větrovkou s optikou při omezeném množství střeliva. Úkol se dal vysedět, po jedné hodině dostal team kód bez ohledu na to, zda nastřílel nebo ne. Bylo mi jasné zhruba po první ráně, že trefit padesát metrů vzdálené vejce nelze bez navázání hlubšího vztahu s CZ200, což během hodiny nebylo možné. Možná že pro císařské ostrostřelce je to denní chleba a dají to i potmě jednou rukou (čemuž všudypřítomné vojenské úspěchy monarchie dlouhodobě nasvědčovaly), ale myslím, že v tomto úkolu bylo mnoho povolaných a málo vyvolených (tuším, že to „dal“ Honza ZZR). Hodina byla zase nepřiměřeně dlouho a soutěž tak ztratila dynamiku. Zásada, že zastávky jsou max. 1500 m vzdáleny od místa dostupného běžným autem byla sice sympatická, ale nevím, jakou představu mají organizátoři o průchodnosti osobního auta terénem. Naše A-R je typický břichoplaz a neustále za něco chytala bříškem. Naštěstí je to solidní italské auto a nikoli VW nebo tak něco.
Největším problémem po celou dobu soutěže bylo mobilní připojení k internetu, resp. jeho absence nebo rychlost na úrovni 90. let. Vybavil jsem se netbookem a sadou s předplaceným internetem přes outů (oboje zakoupeno ve čtvrtek v Datartu), přičemž kvalita spojení byla od počátku mizerná. Možná by se mohli ostatní soutěžící vyvětit, jakou zkušenost učinili v tomto ohledu oni, protože outů byla hotová katastrofa. Dokud jsme mohli používat otevřenou wifi s názvem Katharina Schratt (asi proto, že dala každému), byli jsme štastní, pak to byla katastrofa.
Soutěž se mi líbila a již cestou zpátky se mohutně spřádaly plány, jak vylepšit plánování a přípravu na ročník další, ve které figurovalo zejména použití schopnějšího poskytovale internetu, menšího spoléhání se na elektronické mapy a použití vozidla s větší světlou výškou. Děkuji členům týmu za výbornou spolupráci a kreativní atmosféru a zejména organizátorům za jejich úsilí při přípravě soutěže a pohostinnost a podporu během soutěže. Příště si vás najdem.
K mimořádným událostem prý nedošlo, snad až na smůlu, která pronásledovala pořadatele Dave Viktoru. Nejdříve se mu zabrzdila silniční lokomotiva, což opravil kladivem (on železnicí vážně žije). Pak sjel ze silnice, ale na jeho lokomotivě to prý nezanechalo výraznějších stop, dokonce prý jezdí lépe než předtím. Mimochodem, tu soutěž měli pojmenovat spíše virus unitis. Něco jsem tam chytil a teď jsem z toho chcíplý.
Stránky soutěže jsou zde.
(Zatím nikdo nehlasoval)