Dva dny před Štědrým dnem vracel jsem se ze služební cesty. Zabočoval jsem v našem městě kolem autobusového nádraží doprava, přijel k přechodu pro chodce, u kterého stálo několik osob. Jelikož jsem přijel z Německa, u přechodu jsem automaticky zastavil, ono se to tam tak úplně běžně dělá a nikdo o tom nediskutuje.
Jedním z chodců byl nějaký děda. Zatímco ostatní chodci vyskočili jako veverky a s výrazem štvaných zvířat na honu opustili přechod, děda z nevysvětlitelných důvodů stál na místě a strkal do silnice francouzskou hůl jako nějaký bizarní brouk svoje tykadlo. Neměl se k pohybu. Asi už ho někdy přejeli. Pohyb holí mne fascinoval. Možná špatně viděl a pomocí hole poznal, zda jezdí auta. Pokud ano, tak hůl zachrastí. Stál jsem a naznačoval mu, aby se už konečně hnul, protože jsem nestál o to, aby vkročil do silnice právě v okamžiku, kdy se rozjedu. Najednou koukám, dveře mého auta se otevírají! Do nich strkal uslintanou vousatou hlavu nějaký zmrd a promlouval ke mne :
„-Ty zasranej vidláku! Všichni chvátaj a ty tu stojíš jak vocas! Vyser se na to a jeď, kurva …“
Zde musím líčení přerušit. Mám auto relativně nové, ale v základní výbavě. Platová politika mého zaměstnavatele a cenová politika firmy Volkswagen mne donutila vzít auto v základní výbavě, což by mi ovšem tolik nevadilo. To, co já tam potřebuji, žádná automobilka nedodává. Pod sedadlem spolujezdce mám totiž necelých půl metru gumové tlakové hadice o průměru asi dva centimetry. Není určena k původnímu účelu, totiž vedení tekutých médií pod tlakem, ale k zahánění mizerného ksindlu, který by mne rád přepadl, okradl nebo mi jen nadával. Toho dne čekala hadici premiéra a měla mít velký den. Myslím, že kdybych někoho tím šlauchem přetáhl, uvidí všechny svatý a bude mít jelito velké jak chudého mlatce cep.
Hovado tedy vejralo dovnitř a ve svém duchaplném projevu právě dospělo ke slovu kurva. Pořád vidím tu jeho uslintanou tlamu, vousy se zbytky nějakého žrádla, otřesnou bundu fialové barvy (která by mimochodem pěkně ladila s jelitem) a páry stoupající mu od huby. Dědek na přechodu začal konečně přecházet, ale dál komíhal holí. Starej Brůna už se kejvá. Vylovil jsem hadici.
„Ty sráči, koukej zmizet, nebo tě přetáhnu a nadělím Ti k Ježíšku fialovou pr… „
Nestačil jsem dokončit myšlenku. Sráč se dal na ústup do relativního bezpečí své plechárny. Podíval jsem se do zrcátka, kdo že mne to poctil svou přízní. Stál za mnou opuštěný bílý favorit s pražskou SPZ. To jsem si mohl myslet. Začalo mi být líto, že jsem ho místo keců rovnou nepřetáhnul. Mohl jsem pak třeba zavolat policajty a říct, že mne pronásledoval a požadoval po mně homosexuální styk, na který jsem nechtěl přistoupit a bránil se přiměřenými prostředky. Byla by nepochybně skvělá prdka, se kterou bych na silvestra perlil. Ve stavu částečného znechucení sebou samým jsem znovu pohlédl do zrcátka a zařadil jedničku. Zmrd právě někam volal usilovně mobilem, myslím, že oznamoval moji SPZ a úmysl naklepat mu budku na linku 158. Nebo možná právě kontaktoval linku důvěry, protože se mu zhroutily životní jistoty. Přesvědčení, že si může na všechny otvírat klapačku a že bude vždy po jeho, když bude mluvit dost sprostě a dost nahlas. Že může každého buzerovat, šikanovat a omezovat, jen aby byl v hospodě o dvě minuty dřív. Že si na něj nikdo nepřijde, protože je správnej střihoun.
Přijel jsem domů, odstranil z auta hadici a šel navštívit rodiče. Policajti nepřijeli, tak jsem ji tam zase vrátil. Hadice se jako prostředek pro usnadnění komunikace velmi osvědčila. Doporučuji každému dovybavit auto čímkoli, co se dá použít v okamžiku napadení. Nejlépe něčím malým a skladným, co se dá položit vedle řadící páky. Nedávejte to do kapsy dveří. Když ksindl přileze a otevře vám dveře, nedosáhnete tam. Buzerantů, kteří přilezou až k autu, hrabou na něčí kliku a chtějí někomu něco sdělit, případně taky odnést, valem přibývá a je třeba … se konečně bránit.
(19x známkováno, průměr: 1,47 z 5)