Možná jste již slyšeli o Velké Výzvě, kterou pro nás připravují milovníci přírody z Hnutí Duha. Je to ambiciózní kampaň za zavedení zákona, který podle svých autorů „stanoví konkrétní tempo, jakým země bude v příštích čtyřiceti letech omezovat exhalace oxidu uhličitého: o 2 % ročně. Krok po kroku, rok po roku..“
Kromě této budovatelské minibásničky vytvořila Duha i přehledný web http://www.velkavyzva.cz/, kde stručně a jednoduše vysvětluje plány, které pro nás připravuje v příští čtyřicetiletce. Rád bych věřil, že jde jen o idealistický výkřik se stejným efektem jako přivazování se k elektrárnám nebo ke stromům. Tentokrát to ale vypadá závažněji. Ani mě neznervózňuje, že podporu vyjádřila obvyklá skupinka celebrit v čele s Václavem Havlem. Horší je, že celá akce je koordinována celoevropsky(http://www.thebigask.eu/) a navíc Hnutí Duha projevilo dostatek politické prozíravosti a neprosazuje zelený zákon jen přes Stranu Zelených, která již pomalu tlí na kompostu dějin, nýbrž získala oficiální podporu ČSSD, která je už celá natěšená, až bude moci začít budovat lepší zítřky – krok po kroku, rok po roku.
Nový zákon
První věc, která mě zarazila, je samotná formulace navrhovaného zákona. Narozdíl od většiny ostatních zákonů nestanoví pravidla a opatření, ale pouze cíl celého snažení. Hnutí sice navrhuje strategie, kterými by se mělo snižování exhalací dosáhnout, ty ale nejsou součástí zákona. Celé by to mělo fungovat asi tak, že se všechny vlády v příštích 40 letech budou podle plánu snažit snižovat exhalace o 2% ročně a to pomocí dotací a daňových úlev některým odvětvím. Podle Duhy „Rozhýbe tak investice do moderních, zelených řešení: zateplování domů nebo čisté energie, pohodlné veřejné dopravy, místních potravin či snadné recyklace“. S tímto souhlasím, jen bych to nazval trochu jinak … vytvoří tak obrovskou investiční bublinu a rozdělí miliardy veřejných peněz mezi dobře napojené kamarády. Ale nemáme rozdělování peněz mezi kamarády už nyní? Proč potřebujeme nový zákon? Rozdíl je v délce plánu. „Průmyslové společnosti často rozhodují na desetiletí dopředu. Potřebují vědět, jaké podmínky budou mít. Legislativa, jež narýsuje mantinely na desítky let tak otevře cestu pro investice do moderních odvětví.“ Teď už to chápu, jistota do budoucna. To se bude kamarádům líbit. Opravdová perla je pak toto tvrzení „Elegantně zajistí, že rozhodování o exhalacích už nebude podléhat aktuálním lobbistickým tlakům. Bude stanoveno na léta dopředu. Odpadnou tak soustavné politické tahanice, zda v dalším kole dovolit větší či menší znečištění.“ Tak to zní jako lobbistův sen – vylobbovat zákon, který nemůže být odlobbován. Vskutku elegantní. Mám ovšem jednu námitku. Zákony přece přicházejí a odcházejí. Nechápu, kde hnutí bere jistotu, že zrovna tento vydrží 40 let. Umím si představit spoustu důvodů, proč by mohl být zrušen. Nabízím tři příklady v pořadí klesající pravděpodobnosti a) dojdou peníze na granty b) globální oteplování přestane být populární c) do vlády se dostane někdo s mozkem. A pokud má Duha něco proti lobbingu obecně, pak bych chtěl podotknout, že právě existence tohoto zákona bude umožňovat každoroční lobbistické žně. Nějak se přece bude muset rozhodnout, jak se granty rozdělí mezi zateplování, čistou energii a snadnou recyklaci.
Další přirozená otázka je, co se stane, když se nepodaří cíle dosáhnout. Nabízí se standardní postup, který je obvyklý v případech kdy státní správa okrade daňové poplatníky například na veřejných zakázkách. Stát si najme dva týmy elitních právníků, ty se budou pár týdnů dohadovat na použité metodice měření emisí a započítávání offsetových programů, až se nakonec domluví na výši pokuty, kterou potom stát zaplatí sám sobě. Na českých stránkách hnutí jsem nenašel potvrzení ani vyvrácení této teorie, tak jsem se vydal na průzkum stránek evropské pobočky s názvem The Big Ask. Tam jsem sice nenašel přímou odpověď na svoji otázku, ale přesto se mi podařilo lépe pochopit jak to všechno zapadá. Aktivisté se totiž snaží prosadit zákony o dlouhodobém snižování emisí nejen na úrovni jednotlivých států, ale také na úrovni celé EU. Zde ukázka z FAQ …
Q:Why are you calling on both national governments and the European Union to take action? How do the two systems fit together?
A: A two-pronged approach is the most effective way to achieve legally binding annual cuts: the most progressive countries will lead the way and introduce Climate Change laws, then the EU will pressure less progressive countries to catch up
Zákony na úrovni států tedy slouží pouze jako jakási hujerská iniciativa. Až se najde dostatek progresivních, budou moci začít nutit neprogresivní odpadlíky silou. BigAsk se tím nijak netají
Q: What happens if countries don’t make annual cuts?
A: Under the Big Ask model, the European Commission would apply heavy fines to Member States that did not meet their annual targets for reducing their emissions.
Takže vlastně ani není příliš důležité, jestli se zákon v Česku podaří prosadit nebo ne, snižovat emise stejně budeme po dobrém nebo po zlém. V tomto světle nabývá na významu zdánlivě nevinná věta na českém webu, kde se jako jeden z přínosů zákona objevuje toto: „Pomůže průmyslovým podnikům, aby dobře rozplánovaly snižování exhalací, ke kterému beztak dojde“. Kromě této poznámky a odkazu se české stránky o evropské větvi nijak nezmiňují, pouze vychvalují Británii, která již svůj zákon přijala a další země, které jej projednávají v parlamentech.
Tento plán je dalším z řady příkladů toho, jak různé nátlakové skupiny mají EU jako jedinečný nástroj pro prosazování svých agend na globální úrovni. Pokud chcete někoho k něčemu donutit, použijte ruku, která mu dává kapesné.
Proč snižovat o 2% ročně?
Nemáte pocit, že snižování exhalací skleníkových plynů o 2% ročně po dobu 40 let je poněkud … jak bych to řekl … “Číslo jsme si nevycucali z prstu.“ … jasně, vycucané z prstu, už jsem to měl na jazyku! Tak jak jste k němu tedy došli? „Je to férový český podíl na snížení exhalací, kterého podle vědců musíme dosáhnout, abychom udrželi růst globální teploty na únosné míře.“ Jinými slovy si ho vycucali z prstu vědci. A ti vědci musí mít už úplně rozmočené prsty, protože podle výše uvedené věty museli toho vycucávání provést opravdu spoustu. 1) O vztahu obsahu CO2 v atmosféře a globální teploty se stále vedou diskuze 2) Vztah mezi lidskými exhalacemi skleníkových plynů a jejich celkovým obsahem v atmosféře v příštích 40 letech zřejmě nebude úplně triviální vzoreček 3) Zajímavé by bylo vědět, jak se určuje únosná míra růstu globální teploty. Je to definováno tím, o kolik se zvedou hladiny oceánů? Nebo kolik lidí umře na následky sucha? Kolik lidí pak musí umřít, aby to již bylo neúnosné? (to už nehledím na to, že získat vztah mezi teplotou->suchem(hladinou)->úmrtími také nebude nejjednodušší) 4) A jak proboha přišli na to, jaký je na tom všem férový český podíl? Bylo by férové, aby každá země vypouštěla stejné množství co2 na obyvatele? Nebo by každá země měla snižovat o 2% ročně? Počítá tento podíl s tím, že všechny země na světě budou stejně férové jako ČR? Pokud nás některá země podrazí, pak se můžeme těšit na neúnosné vedro. Neměli bychom se raději zavázat k 2,1% snižování, abychom tyto zrádce vykompenzovali?
Bylo by upřímnější, kdyby prostě řekli, že čím větší snížení emisí, tím budou šťastnější, a 2% je maximální číslo, které je politicky prosaditelné. Mimochodem, snižování o 2% ročně po dobu 40 let dá něco přes 55% a na evropské pobočce se dokonce do roku 2050 plánuje redukce o 100% (zřejmě po započítání offsetů?). Pro srovnání v Kjótském protokolu se země EU zavázaly ke snížení o 8% a zatím to vypadá takto.
Určení velikosti snižování bude zároveň problémem celoevropského zákona. Spravedlivý podíl snižování exhalací totiž záleží na mnoha faktorech, například na počasí, růstu a restrukturalizaci průmyslu, celkovém ekonomickém vývoji země, růstu a poklesu populace, a na úrovni emisí na začátku. Pro určení spravedlivého rozdělení emisí mezi země EU by tedy bylo potřeba znát všechna tato data na 40 let dopředu. To samozřejmě nehrozí, a proto budou limity jednotlivých zemí závislé hlavně na ostrosti jejich loktů. Také bych se divil, pokud by se i později během existence zákona nelobbovalo za změny v cílech na základě aktuálních událostí. Třeba když přijde tuhá zima a bude se muset víc topit.
Zelená řešení
Jak jsem již zmínil, navrhovaný zákon pouze stanoví o kolik se budou snižovat emise, nezabývá se způsoby, jak tohoto snížení dosáhnout. Naštěstí Hnutí Duha připravilo pro budoucí vlády seznam odvětví a technologií, pomocí jejichž dotování se budou exhalace snižovat. Tento krok přidává ještě další řád složitosti do celé rovnice, protože nebude zcela jednoduché určit kolika penězi se musí dotovat jednotlivé technologie, aby se dosáhlo 2% snížení každý rok.
Navrhovaná řešení jsou stálice v ekologických kampaních „…zateplování domů, zelené energie, recyklace odpadu, nebo třeba pohodlné a rychlé železnice“. Upřímně si myslím, že to jsou všechno výborné věci a mají své místo v ekonomice – a právě proto nepotřebují, aby byly dotovány. Například na webu najdeme, že díky zateplování může mít každý „teplý, pohodlný a zdravý domov – a přitom většina domácností ušetří tisíce korun ročně“. To zní jako docela dobrá reklama a dostatečný důvod pro investici. Je potřeba, aby se do toho montoval stát s dotacemi?
Dále se zelenými řešeními nebudu zabývat, přináším pouze dvě zajímavosti, na které jsem narazil v této sekci webu. Nejprve fun fact o veřejné dopravě: „Víte, že? Asi 40 procent české společnosti je v každodenním životě odkázáno na veřejnou dopravu: děti, staří lidé, mnoho žen a další.“ No jo, odjakživa jsem měl podezření, že veřejná doprava je spiknutí mužů středního věku. Toto kreativní spojení problému utiskování žen a globálního oteplování se na stránkách objevilo nejspíš v souvislosti s partnerstvím s organizací Gender Studies. Ačkoliv tato dvě témata nijak nesouvisí, partnerství dává smysl, protože obě organizace potřebují k prosazení svých cílů stejný nástroj. Silnou ruku státu v osobním životě občanů a vnitřním chodu firem.
O ekonomickém povědomí Hnutí Duha pak vypovídá jedna z uvedených výhod větrné energie. „větrná energetika dokáže na jednu vyrobenou terawatthodinu elektřiny vytvořit asi 450 pracovních míst. To je až čtyřikrát více než u výroby elektřiny z jádra nebo uhlí“. Podle této logiky bychom měli vyrábět elektřinu pomocí šlapadel*.
Závěrem
Hnutí Duha vidí zeměkouli jako systém, kde jako vstup je výše dotací do solárních panelů nebo veřejné dopravy a výstupem je globální teplota. A snaží se nás přesvědčit, že společně s vědci a politiky dokáží tento systém ovládat tak, aby udrželi teplotu na únosné míře. Jsem přehnaně skeptický, když mi to připadá absurdní? Měl bych pro ně jedno vylepšení. Řídit průmysl pomocí dotací a selektivního zdaňování sice lze, ale je to nepohodlné, protože kapitalisti jsou někdy nepředvídatelní a nemusí reagovat úplně pružně – například stále používají automobily i přes vysoké zdanění PHM. Co kdyby stát vyráběl a dodával elektřinu? Co kdyby stát poskytoval veřejnou dopravu a vyráběl a přiděloval auta? Co kdyby stát stavěl a spravoval všechny domy? To by potom Hutí Duha s pomocí politiků mělo možnost namíchat opravdu optimální mix zelených technologií a šance na záchranu planety by se o stupínek zvýšila*.
*Pokud jste z Hnutí Duha, prosím neberte tato doporučení vážně. Jsou míněna jako nadsázka.
(Zatím nikdo nehlasoval)