AAR předkládám čtenářům z pozice zkušeného účastníka-pozorovatele cyklojízd – a tentokrát i z pozice spoluorganizátora. Ale nebojte, nic se nemění – opravdu teď nepodporuji snahy Auto*Matu.
Po relativně hubených letech zažila Praha opravdu „Velkou“ cyklojízdu. Pořadatelům vyšlo počasí a sázka na přitažlivost Blanky. Hrubým odhadem bylo na náměstí v čase startu něco mezi třemi a čtyřmi tisíci lidí na kolech, i 5.000 by se dalo uvěřit. Organizátoři opět toto číslo vylepšili, takže se můžete dočíst o šesti, sedmi, ba i deseti tisících cyklistech. Možná časem zazní i větší číslo. Každopádně klobouk dolů, tentokrát se cyklistů sešlo opravdu hodně.
Na náměstí Jiřího z Poděbrad jsem dorazil v čase 16:30, nic nenasvědčovalo chystané akci, bylo slunné odpoledne a v prostoru odpočívali a procházeli se lidé s dětmi, pejsky… Našel jsem koutek s výhledem na celou situaci a tiše se díval.
První výjev byl nástup tajné policie. No, když říkám tajné… Pánové by měli zapracovat na kostýmech. Nekonala se žádná modrá Fabie, přijeli na kole a koloběžce. Kolo zaparkovalo u volné lavičky a koloběžka dvakrát objela prostor. Zřejmě shledali, že je vše OK, tak usedli a otevřeli si po plechovce piva – a budeme protentokrát věřit tomu, že ve službě a před jízdou to bylo pivo nealkoholické. Já to nijak podrobně nezjišťoval.
Dalším výjevem byl příjezd přenosového vozu ČT. Pánové přerovnali mnoho aut patřících k farmářským trhům, složitě vmanévrovali dodávku na uvolněný plácek – a pak se jali zjišťovat, kde se co bude dít. Přišlo mi to malinko zmatečné, ale to celé předznamenalo další průběh akce. Zmatky.
Sjeli se cyklisti. Ze všech stran. A bylo jich hodně. Zabrali chodníky, trávníky a čekali. Oproti minulým letům byl improvizovaný hlavní stan na schodech kostela sv. Ludmily ozvučen, slova organizátorů letěla i k účastníkům v nejvzdálenějších koutech náměstí. V souladu s celkovým naladěním cykloúčastníků to bylo úplně zbytečné – celá akce se nesla v duchu hesla „Máme trasu a MY jsme tu na kolech, tak pojedem. Ostatní počkaj.“
Po nezbytné dávce ideologie, vzpomínkách na minulé jízdy a nějaké té reklamní akci na program sdílení kol Rekola zazněl povel a cyklojízda vyrazila. Vzhledem k množství účastníků a k tomu, jak je kolo neohrabané, se stalo to, co se stát muselo – všichni se otočili, stáli, hleděli ke Slavíkově ulici a čekali, až se to hne. Po asi 15 minutách pohledu na zamrzlé náměstí jsem vyrazil na prohlídku. Slavíkovou pozvolna odjíždělo čelo cyklojízdy v doprovodu blikajících policejních aut a motorek a o ulici dál (Mánesova) se zatím děly věci.
Nastupující cyklisté se pletli odbočujícím autům z Mánesovy, do toho chumly kol projížděla auta ze Slavíkovy a celou tu situaci řídila jedna útlá dáma se slabým hláskem a koloběžkou. Kolem zevlující účastníci cyklojízdy nejevili nejmenší zájem o její problémy, ale velmi se zajímali o naše s přáteli nahlas pronášené kritické poznámky a o to, abychom náhodou nepřekroutili výjev, kdy vytočený chodec tloukl do kapoty auta (pán pracovně nazývaný Generátor Alibi nám přišel oznámit, že agresor „není od nich“ – jako kdyby to majitele auta snad mělo zajímat). Když jsem se ujistil, že nikdo nepomůže, a stav v křižovatce se začal blížit krvavé katastrofě – nedočkaví cyklisté už nepokrytě ignorovali auta a motali se všude možně – zahodil jsem na chvíli svou averzi k celé akci a vydal se pro pomoc. Na trávníku asi 50m od křižovatky stáli dva měšťáci a hleděli na nehybné cyklisty. Nastínil jsem jim možnost se realizovat, naštěstí pochopili a situaci v křižovatce srovnali poměrně rychle – nedošlo tedy k poškození žádného dalšího z projíždějících aut a nebylo nutno vyškrabávat cyklistu ze záhybů karoserie.
¨
Když mi pak paní děkovala jako bych ji zachránil z tlamy pekelné, vzpomněl jsem si na dva roky starou příhodu špuntaře Hraboshe a na to, jak rychle se od něj všichni aktivisti distancovali, a začalo mi být jasné, proč je nedostatek špuntařů. Podle fotek z cyklojízdy si hlavní postavy užívají komfortu jízdy v první lajně za policejním doprovodem a černou práci dělají naivní, ochotní nadšenci. Po asi 40 minutách se konečně cyklojízda vypakovala z náměstí a já se vydal na poslední obhlídku. Pod schody kostela stál hlouček městských strážníků. Dotazoval jsem se čísla 0107 na následný úklid, který mu byl na můj dotaz organizátory cyklojízdy přislíben. Jen krčil rameny a dělal, že tam vlastně ani není.
Už to vypadalo na konec akce, když se po chodníku kolem nás přehnal jeden a pak další cyklista – běžný to jev, nepatřili k cyklojízdě – ale nedalo mi to a hodně nahlas jsem se zajímal o způsob řešení.
Banda pěti strážníků to vyřešila po svém – otočili se a začali se vzdalovat. Utekli. Ne daleko. Jako na potvoru se proti nim na chodníku objevila slečna. Na kole, s telefonem u ucha… No, skončila s domluvou, tohle nemohli nechat být. Když jsem se sháněl po informaci, zda si tam tedy mohu projet autem i s tím telefonem, strážníci dokončili útěk a zmizeli.
Někde vzniklo a nějak funguje pravidlo, že „na kole to projde“. A ještě ten večer se mi mělo potvrdit, že to platí plošně.
Odpískal jsem s přáteli konec akce a zapadl do nejbližší kavárny. Po malém občerstvení už nevím koho napadlo dojet se podívat na konec trasy.
Už cestou jsme potkávali hloučky vracející se směrem k centru a komentovali jsme počet neosvětlených kol. Nebylo jich málo. Bylo po 9. hodině večerní, tma a v tržnici v Holešovicích končila afterparty. Odjížděly hloučky cyklistů – svítili tak 2 ze 3. Chodník a vozovku nerozlišovali, asi ještě plní nadšení z adrenalinového průjezdu Blankou a z množství lidí, které se to odpoledne podařilo zdržet. Pardon, samozřejmě zdržovala auta…
Dva policejní vozy, které se neosvětlenými hloučky propletly, jsem komentoval jen s úsměvem, ale poté, co třetí policejní auto zastavilo na semaforu na červenou a v okamžiku ho objela a nerušeně v jízdě pokračovala čtyři kola bez světel, ztratil jeden z kolegů trpělivost. Doslova vytáhl ze stojícího auta policistu a dožadoval se, velmi důrazně, vysvětlení, proč je nechávají být.
Podruhé ten večer zazněla věta: „Já bych je řešil, ale protože se tu bavím s vámi, tak nemůžu.“ Za dobu, kdy kolega „bránil“ výkonu spravedlnosti (asi 2 minuty), kolem nás projelo dalších mnoho neosvětlených.
Policista se jal konat, v pár minutách se objevil další na motorce a další dva s barevnými světýlky. Následovala noční derniéra cyklojízdy. Z brány tržnice se rojily hloučky cyklistů. Po spatření modrých majáků otáčeli a mizeli ve tmě. Svítit se neobtěžovali – 2/3 osvětlených je hodně nadsazený odhad.
Kdo byl policisty zastaven, dostal napomenutí a dál pokračoval pěšky. Samozřejmě za nejbližším rohem na kolo opět nenaskočil, to by uvědomělý cykloobčan neudělal. Stál jsem opodál, poslouchal udivené poznámky („…jako voni kontrolujou světla, viděls to…“) a lapal jsem po dechu. Přímo přede mnou stála dvojice a nasazovala čelovku na řídítka – světlo měli, jen se ho ani nenamáhali použít. Nechápal jsem to co vidím – a není mi to jasné ani teď.
Ex post mi došlo, že kdyby s policisty konal i pan Dräger, bylo by to asi hodně zajímavé.
Průměrný cyklista, účastník cyklojízdy zřejmě našel zdraví na hnoji.
Je třeba budovat víc cyklostezek a dbát o rozvoj cyklodopravy… Pro koho? Upřímně děkuji Auto-Matu že mi předvedl, jak vypadá městský cyklista, kterým se zaklínají. Až mi zas bude nějaký aktivista tvrdit, že většina je slušných a pravidla dodržujících, vzpomenu si.
Na aktivní účastníky v Mánesově.
Na pomlácené z tunelu Blanka, podle svědectví účastníků sražené rychlými jezdci na kolech.
Na všechny koloběžkáře a skateboardisty, kteří jeli i přes zákaz a přes prosby organizátorů.
Na chodníkové jezdce z tohoto odpoledne, i na ty, které denně potkávám.
Na neosvětlené, udivené, pochodující po chodníku. V každé pozvánce na tuto cyklojízdu bylo uvedeno, že je třeba mít světlo (kvůli Blance) a že návrat z akce bude za tmy.
(Zatím nikdo nehlasoval)