podle Slušňáka
Jednou večer zazvonil zvonek. „Koho to sem čerti nesou“, řekl jsem na cestě ke dveřím. Za nimi stály dvě postavy. Sympatický, asi třicetiletý, slušně oblečený chlápek. Vedle něj obézní ošklivá ženská s popelníkama na nose, navlečená v jakémsi pytli, neurčitého věku. Pozdravil jsem a čekal s čím na mě přijdou. Slova se ujal muž: „Dobrý den, my jsme Klikovi“. To mě upoutalo. Klika je totiž soused, který bydlí v baráku pode mnou. Má estébácké manýry a pořád cosi vyšetřuje. Že by to byla nějaká jeho nová habaďůra? Nikoliv, pouze shoda jmen. „My bychom se Vás chtěli zeptat, co si myslíte o současném stavu přírody. Domníváte se, že změny, které v poslední době nastaly, jsou součástí přirozeného vývoje anebo jsou důsledkem lidského působení?“ Co na to říct, když to pořádně neví ani vědci, přemýšlel jsem. „Já myslím, že je to zčásti přirozený proces a zčásti je to podmíněno lidskou činností“, odpověděl jsem, maje na mysli globální oteplování. „Výborně, já si myslím přesně totéž, řekl chlápek a plynule pokračoval: „Existuje jedna kniha, která nám dává na tuto a nejen tuto otázku přesnou odpověď. Je to Bible. Znáte její obsah?“ „No, abych pravdu řekl, spíš jenom tak povrchně“, mlžil jsem. „A chtěl byste si ji přečíst?“, dorážel mužík. „Určitě, až budu mít čas a chuť, přeci jen je to složitá tématika“, nahrával jsem nechtěně agitátorovi na smeč. Ten se plně chopil iniciativy a rozvykládal se o tom, jak je Bible cenná, a že v ní nalezneme řešení všech problémů. To už mě poněkud přestávalo bavit, proto jsem využil přestávky, kdy se chlápek nadechoval: „Promiňte, nechci být nezdvořilý, ale jaký je konkrétní účel Vaší návštěvy?“ Jehovista odpověděl sáhodlouhým výkladem, z kterého jsem pochopil, že mi navrhuje, abych si Bibli (nejlépe pod odborným vedením) prostudoval. „Víte co, dejte mi na Vás nějaký kontakt a já se Vám kdyžtak ozvu“, směřoval jsem ke konci rozhovoru, nyní už spíše monologu. Misionář zajásal a hbitě vytáhl ze svého kufříku navštívenku a jakýsi propagační materiál, který mi srdečně doporučil k prostudování. Ženská, která do té doby mlčela a stála jak dřevo, začala nesrozumitelně přizvukovat. Vzal jsem si tedy všechny materiály a chvatně se rozloučil. Chlápek byl naštěstí spokojen a též se rozloučil.
Původně jsem se chtěl rozepsat o tom, jak mě navštívili Jehovisté a jací jsou to troubové, když si dobrovolně nechají vymývat mozek nesmysly. Nechci však psát humorné povídky o pomatencích ze sekty. Možná by to bylo velice vtipné a dobře stravitelné, ale bylo by to na prd. Napadla mě totiž otázka proč vůbec lidé vstupují do nejrůznějších náboženských organizací. Nemám teď na mysli jen sekty, ale i veškeré církve.
Lidé vyznávají mnoho různých náboženství. Od těch primitivnějších polyteistických, vycházejících z různých forem uctívání přírodních živlů až po ta pokročilejší, která hlásají, že hromy, blesky a jiné efekty řídí jeden šéf. Z těch nejvýznamnějších, které jsou v současné době „in“ lze příkladně vyjmenovat: křesťanství, judaismus, islám, hinduismus, budhismus. Od nich je pak odvozeno nespočet konverzí a herezí. Každé těchto náboženství vyznává svého boha. Vycházíme-li však z myšlenky, že bůh je pouze jeden, pak je každý věřící organizovaný v nějaké církvi přesvědčen, že pravý bůh je ten jeho a ostatní náboženství jsou pouhé bludy. Pokud bychom se na to podívali z pozice nestranného pozorovatele, který by rád do některého z těchto spolků vstoupil, lze dospět k několika závěrům:
1. pravdu má pouze jedno náboženství,
2. pravdu nemá žádné nebo
3. pravdu mají všechna náboženství.
Člověk ale většinou nestranným pozorovatelem není. Náboženství pro něj na první pohled není otázkou rozumu, nýbrž víry. Proto pro člena nějaké církve přichází v úvahu pouze první možnost. Věří svým způsobem ve svého boha a má pro to své důvody. Lze ale předpokládat, že by se stejný člověk stal např. křesťanem, kdyby žil od narození na pustém ostrově, kde by neměl možnost se s legendou o Ježíšovi seznámit? Asi těžko, ledaže by měl nějaké boží vnuknutí. Proč však stejná boží vnuknutí neměli Indiáni v amazonském pralese ještě než je různí conquistadoři a misionáři připluli přesvědčovat o výhodách křesťanství? Je tedy zřejmé, že než můžu začít vyznávat konkrétní víru, musím se s ní napřed seznámit. V praxi to vypadá tak, že si přečtu tu správnou literaturu, vyslechnu příběh nebo shlédnu televizní pořad a začnu věřit. Pokud by jediné náboženství bylo to pravé, měl bych se stát např. křesťanem i když bych současně četl bibli a k tomu třeba korán. Jak je tedy možné, že na Arabském poloostrově není křesťanství majoritní vírou? Proč bible nepřesvědčila většinu Arabů? Jednotlivá náboženství tvoří geograficky relativně poměrně celistvé celky. Náboženství tedy souvisí s místní kulturou. Vlastně tvoří jeden celek. Kdybych se tedy narodil jako Arab, pokud bych vyznával nějaké náboženství, byl by to s největší pravděpodobností islám.
Spolčování v církvích tedy není otázka víry. Často k tomu člověka od narození vede nejbližší okolí. Člověk pak o důvodech své účasti v dané církvi moc nepřemýšlí a pokládá to za přirozené.
Lze se též přiklonit k nějakému náboženství i během života z vlastní úvahy. V tom případě se jedná o smlouvu. Člověk je svázán určitými pravidly, ale očekává nějaká privilegia. Třeba posmrtný život nebo jen dobrý pocit z účasti na správné věci.
Pokud by se všechna náboženství ve svých učeních mýlila, je jasné, že je nesmysl se k nějakému přidávat. V tom případě by bylo lepší vytvořit své vlastní, zaručeně pravé.
Situaci lze pochopit i tak, že všechny církve vyznávají svým způsobem stejný subjekt. Nicméně všechny nabízí trochu odlišná pravidla. Která jsou správná?
Co z toho vyplývá? Jednotlivá náboženství jsou jako sportovní týmy. Je úplně fuk jakému fandíte. Dnes vyhrála Sparta, zítra Slavie. Dnes jste smutní, zítra veselí. Ale jaký to má vliv na reálný život? Budu snad mít menší hlad nebo mi bude menší zima, ocitnu-li se někde v pustině? Stejně jako u sportu je úplně jedno, zda vyznáváte kříž, hvězdu nebo třeba kolečko. Proč bych se tedy měl přidávat vůbec k nějakému náboženství? Dalo by se namítnout, že náboženství, třeba křesťanství lidem pomáhá v těžkých chvílích a učí je správnému způsobu života. Pomůže mi Jehova, když dostanu rakovinu? Naučí mě Budha rychle kung-fu, když mě na ulici přepadne tlupa cikánů? Naučila víra lásce k bližnímu křižáky nebo islámské teroristy? Já naopak v žádné církvi organizován nejsem a zatím jsem žádného člověka nezabil. Církve tedy nemají patent to, co je správné, dobré hodnoty v sobě může pěstovat každý člověk. Církve můžou mít dobrý vliv pouze v tom, že člověku správné zásady často připomínají. Na druhou stranu si však vybírají daň v podobě nesmyslných příkazů a omezení. Nelíbí se mi, že křesťanstí prezentuje sex jako něco nečistého a vhodného pouze k rozmnožování. Z toho vyplývá nesmysl, že každý byl počat v hříchu. Měl bych se snad stydět za své zplození a nést si do života zbytečný komplex? Naprosto nesmyslná a umělá je konstrukce, že Ježíš Kristus byl počat „nezávadně“.
Jako křesťan se můžu ládovat vepřovým a hovězím k prasknutí, zatímco pro hinduismus jsou krávy posvátné a pro islám vepři nečistí. Křesťanský katolický kněz musí žít v celibátu, kdežto rabín hříchu nečiní. Jsou to prostě samé nesmysly.
Jakýkoliv spolek s dogmatickými pravidly činí lidi snadno manipulovatelnými. V tom tkví vůbec největší nebezpečí všech církví a především sekt. Z výše uvedeného lze mít dojem, že jsem ateista. Svým způsobem v boha věřím. Jsem přesvědčen, že musí existovat něco, co je příčinou vzniku vesmíru a co vymyslelo všechny ty fyzikální a chemické zákonitosti a stvořilo všechny atomy a další bordel, z kterého se to tu všechno skládá. Celý vesmír, obrazně řečeno, si představuju jako počítačovou hru a boha jako toho, kdo ji vymyslel a naprogramoval. Naše bytí je ohraničeno bohem vytvořeným prostředím, přičemž nemáme možnost z tohoto prostředí vystoupit.
Nemyslím si však, že bych kvůli tomu měl vstupovat do nějakého spolku, modlit se a dělat všelijaké kejkle. Pokud tedy k mým dveřím přijde kdokoliv a začne mě přesvědčovat o správnosti své víry, posílám ho slušně kamsi. I kdyby to byl samotný papež. Amen.
——————————————————————————–
podle D-FENSe
Slušňák mi jako obvykle nahrál na smeč, takže si dovolím k jeho článku opět něco přihodit.
Rozhodně se nedá říci, že bych byl religiózní. Od otázek, jaká církev je pro mě ta správná, jsem se už dávno oprostil tím, že jsem zjistil, že žádná. Ačkoli prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, veskrze religiózní bylo, nezanechalo to žádné stopy. Církve považuji za jakési obchodní organizace, které distribuují mezi obyvatelstvo nějaký víceméně nevěrohodný blud. Z toho taky plyne nenávist církve a komunistů, protože jejich blud je velmi podobný a utkali se o cílovou skupinu. Kdybych si měl mezi církvemi na „tuzemském trhu“ vybrat, nejbližší by mi byla tradiční římskokatolická církev. Jednak pro tradici, kterou si na našem území vytvořila (mmj. i použitím velmi svébytných metod ve středověku a na počátku novověku), ale především proto, že mi něco v zadních zasutých partiích mozku říká, že s jejím pojetím víry bych se dokázal nějakým způsobem srovnat.
Například silně věřící sestřenka Lída mi má velmi laxní přístup k církvi i víře za zlé a říká, že si vykusuju z víry jen to, co se mi hodí do krámu. Já jí zase spílám, že je alibistka, protože když je nějaký problém, nepostaví se k němu čelem ani zády, ale prohlásí, že to pámbu tak chtěl. A tak léta plynou, aniž bychom jeden nebo druhý měnili svůj názor. Lída je pohledná a inteligentní mladá dáma a když jí někdo vidí a hlavně slyší, neprávem se ptá, co se jí to děje v hlavě, že věří v Boha, jako by hezká holka musela být ze zákona ateistka a jako by víra byla vyhrazena jen těm blbým a šeredným. To jsem ale poněkud odbočil.
Uspořádání vztahu věřící-Bůh v podání křesťanů a katolíků pro mě přijatelné. Je zde jeden věřící, který věří v jediného Boha. Církev funguje jako prostředník mezi oběma, ale ne obligatorně. Můžete věřit v Boha trojjediného, jakkoli naplnit tento pojem svými myšlenkami, aniž byste k tomu potřebovali církev nebo nějaký církevní software a hardware, ale pokud po něm zatoužíte, tak je tady k dispozici. Není třeba se někoho žádat o svolení případně vypisovat přihlášku. Kdo má zájem vstoupit v kontakt s ostatními věřícími, může, ale nemusí. Kdyby už chtěl, najde mezi nimi stejně zmrdů, vohnoutů a ksindlu, jako v jiném sociologickém vzorku.
Na druhé straně, katolická církev se dostala do takové situace, že působí alespoň pro mě jako laika zcela neprůhledným dojmem. Nerozumím jednotlivým obřadům, nechápu význam různých artefaktů, předmětů a symboliky. Pokud bych měl vkročit do kostela, abych tam komunikoval s Nejvyšším na relevantním místě a v přiměřených podmínkách, budu se cítit nesvůj, protože zaběhaní kostelní matadoři spolehlivě a na první pohled poznají, že tam nejsem doma a nějak mě nechají pocítit, že jsem tam nepatřičný. Takže tam nechodím. Vyřešil jsem to jinak.
Katolíkům to asi už dávno došlo a i jejich církev je svého druhu firma. Když nebude mít klienty (nové věřící), její vliv na stát, její moc, vliv a finance upadnou. Začala proto hledat cesty, jak překonat svoji uzavřenost, a učinila tak nejhorším možným způsobem. Přičinila se o vznik různých rádoby neformálních spolků, kde si mladí rádobykatolíci povídají se staršími rádobykatolíky a drnkají si na kytary, vydávají časopisy, pořádají „slušné“ diskotéky a podobně. Na komunikaci s Bohem si učinili kolektivní patent a už to není o komunikaci já-Bůh, ale já-potrhlej spolek. Na mou duši, která stejně jednou přijde do pekla – tohle nemám rád. A co je nejhorší, myslím si, že podobné aktivity stejně církvi nepomohou, protože v boji na život a na smrt, který církev svádí s hnutím jásavých blbů, církev je a bude ta druhá, protože jejím prvotním tématem je právě smrt a to je všeobecně neatraktivní téma.
Myslím si proto, že římskokatolická církev by se všemi aktivitami, které ji mají více otevřít veřejnosti, měla sofort přestat a nechat veřejnost, aby za ní přišla sama. Všeobecný pokles zájmu o církve já způsoben faktem, že Bůh v posledních letech poněkud migroval. Nejprve církev umístila Boha na nebesa. Pak komunisté přemístili svého boha na zem, do Kremlu, na Hrad nebo kamkoli jinam. Jásaví blbové uskutečnili další migrační krok a boha zkouší instalovat do každého z nás, protože ve světě jásavých blbů přece ten nejdůležitější člověk na světě je jedinec sám. Křesťané a katolíci dělají proto chybu, že se snaží vyhovět tomuto trendu, místo coby se snažili instalovat Boha tam, kam zpočátku patřil.
Další aktivitou, na kterou si církev činí neprávem patent, je lidská solidarita a z toho plynoucí charitativní činnost. Každý jsme patrně schopen jednat solidárně se svým okolím (když vynechám snahu socialistické vlády nahradit solidaritu přirozenou solidaritou vynucenou v rámci různě pokřivených přerozdělovacích modelů, která v konečném důsledku povede k zániku solidarity s kýmkoli), nezávisle na tom, zda jsme věřící nebo ne. Na druhé straně, v případě církve shledávám alespoň minimální záruku toho, že se peníze do charity vložené dostanou ve finále alespoň zčásti k potřebným příjemcům, kterážto záruka mi u nadací civilních absolutně chybí.
Takže hledám. Jsou věci, se kterými nelze poprat myšlenkami ani rukama. I když to jásaví blbové nechtějí připustit, v životě nastanou situace, kdy nepomůžou kecy z novin, kamarádi, partnerka a ani si nemůžeme pomoci sami. Můžeme než sedět a čekat, jak se to časem vyvine. Životní opora se někdy hodí. Zatím jsem si pomohl tím, že jsem vyhledal jeden celkem vzato opuštěný kostelík uprostřed jedné vesnice za Lipnem, kam můžu zajít, když se mi chce, bez ohledu na „úřední hodiny“, a pokusit se povědět Šéfovi, co mě asi tak trápí. Nevím, jestli mě slyší a taky je mi jedno, jestli mi vyhoví. Nejsem si ovšem jistý, že to říkám jemu. Možná to říkám jen sám sobě, abych si srovnal myšlenky. Zatím se to vždy povedlo a zatím jsem vždy věděl, jak dál. Proto je mi také jedno, zda mě velký Šéf slyší a pak je mi taky jedno, zda mi vyhoví. Nějaký výkaz efektivity po něm nechci, a to i přesto, že jsem do toho vnesl i marketingové hledisko a sem tam tam zanechám něco panu kostelníkovi na svíčky. Na téhle rovině se také odehrává můj jediný kontakt s církví, jinak bych ji asi nepotřeboval vůbec.
Podobně jako Slušňák, jsem připraven libovolně volenými prostředky odhánět církve marketingové, které mi za něco nabídnou zprostředkování božích služeb, a církve politické, které se mi snaží podstrčit nějaký způsob smýšlení. Neobyčejně hlubokou nenávistí trpím vůči New Age a veškerým jeho formám, které pomalu prorůstají do politiky, škol nebo showbyznysu. Jehovisté mi připadají víceméně směšnou sektou, která nemá žádné cíle, kromě dominance nad svými členy a získání kontroly nad jejich majetkem. Zacházím s nimi selektivně, když se chovají slušně, pak je to OK, když ne, tvrdě narazí. Základní pravidlo je nedávat se se sektáři, nejen s Jehovisty, do dlouhých diskusí, protože prakticky nelze zvítězit. Absolvují různě kvalitní školení, jak argumentovat, jak působit na psychiku, jak získávat ostatní pro své cíle a tak mají obrovskou počáteční výhodu. Rozumné je hned zpočátku je poslat někam a hlavně nedávat jim žádná osobní data.
(168x známkováno, průměr: 3,58 z 5)