Před nějakými dvanácti lety jsem se, společně s celou rodinou, odstěhoval z města na vesnici. Vyměnil jsem nový byt v novém paneláku za starý byt ve staré bytovce, vyměnil jsem ústřední topení za kotel na uhlí, vyměnil jsem stabilní dodávku teplé vody za boiler a dosah MHD za nutnost denního dojíždění do práce, k lékaři a pod. vlastním autem.
Rozhodnutí toto podstoupit ve mně uzrálo, a dozrálo, po půlročním pobytu hnědočeské rodiny, čítající osm kusů dospělých, těch jsem se dopočítal, nedopočítaných kusů potomstva a stejně tak nedopočítaných krátkodobých i dlouhodobých návštěv v bytě pod námi. Okamžitě druhý den, po jejich nastěhování, začal nepřetržitý, půlroční mejdan, pak už nevím, to už jsem byl pryč. Co mohlo hrát hrálo, kdo mohl zpívat zpíval, kdo mohl chlastat chlastal. Před domem se začaly zapalovat ohně, s odpadky do popelnic se nikdo neobtěžoval, zdánlivě nedobytné sklepy se staly sklady zpeněžitelných věcí, které postupně mizely téměř před očima. Jednou z perliček bylo evidentně lidské hovno v nádherně zakroucené spirále, umístěné téměř dokonale ve středu podlahy výtahové kabiny.
Vrchol soužití a okamžik rozhodnutí proběhl jedné noci, kolem 23. hodiny, kdy na mou žádost o klid reagovali hnědočeši, v počtu tří dospělých, s noži v rukou a nohou v mých dveřích, já v pyžamu a manželka s roční dcerou v ložnici. Přežil jsem bez újmy na zdraví a dodnes nevím jak, jen ten útěk z toho domu byl tímto definitivně rozhodnut.
Uplynulo dvanáct let, na vesnici, na zahradě, uprostřed lesů, v klidu a tichu. Do letošního léta. Nemohl jsem vědět, nikdo nemohl vědět, že se za tak relativně krátkou dobu naučí lidi, normálně tak 20%, na vesnicích 80%, za obří podpory socdem, nedělat, brát všemožné dávky a hlavně – rodit děti, protože porodné je 17500 Kč a mateřská bude, nebo má být, srovnatelná s nižším platem.
Současná situace je téměř identická s dětským táborem – kolem domu jsou rozesety stolky a židle, popíjí se vše, co teče, děti si hrají se vším, s čím to jde, za rohem je postavený gril a kousek vedle je občas zapálen oheň na opečení buřtů. To se sem soustředí téměř všechny děti ze vsi a téměř všechny matky, otcové, jsou-li, sedí buď v hospodě, nebo čumí doma na bednu.
Tohle všechno mám pod okny a před zahradou, kterou mám těsně u domu. Není možné projít bez až hmatatelně zvědavých pohledů, kam co nesu, není možné na zahradě cokoli dělat bez dohledu všech přítomných. Kolem domu začaly poletovat všemožné papírky od bonbónů a čokolád, děti běžně čůrají na chodník, dospělí (viděl jsem muže) na můj plot u zahrady. Tráva je zdupaná, keře polámané, vítr si pohrává s plastovými lahvemi a už chybí jen nějaká kytara nebo rádio. Sedí se a čumí se, v horkých dnech i do půlnoci.
A jako jsem měl svůj okamžik „O“ před dvanácti lety s hnědočechy, měl jsem ho i letošní léto. Dovolil jsem si, podotýkám, že jsem to formuloval jako prosbu, důraznou, ale prosbu, dovolil jsem si požádat jedno dítě, aby si nekopalo míčem do mých keříků zlatého deště. Od jeho matky jsem vyslechl přednášku, že je, to přece dítě, je na veřejném prostranství a že si tedy tam může dělat co uzná za vhodné. Tímto byla spuštěna lavina ubíjejících drobností, mým dětem je vyhrožováno fackami, někdo mi vylomil zvonek u vchodu, záhadně mi všichni přestali odpovídat na pozdrav, jsem slušně vychovaný a tak i přes spory stále zdravím, ztrácí se nám boty a podobně.
Opět ve mně dozrálo přesvědčení, že musím pryč, že musím utéct, snažil jsem se bojovat, ale proti takové přesile tuposti a arogance nemám šanci, to už vím, co nevím je jak z toho. Nikdy jsem si ani na okamžik nemyslel, že mi bude lůza vděčná za to, že chodím do práce, a že tedy vytvářím nějakou hodnotu, ze které oni bez skrupulí žijí, ale kdybych to měl postavit takto, tak chci jen klid, nic jiného a to už v současné chvíli u nás není možné.
Bojím se hypoték a krvavých úvěrů a snad poprvé v životě nevím, co mám dělat.
(Zatím nikdo nehlasoval)