Udělám vám radost jedním také hluboce lidským příběhem z dnešního dopoledne.
Vydal jsem se navštívit místa, kde spočívají ostatky mých předků, abych si tak mohl připomenout doby, kdy i oni mohli slavit vánoce a vidět po padesáté Princeznu se zlatou hvězdou na čele. Letos byla výprava o to smutnější, že se seznam nepřítomných a pozůstalých rozrostl o mou matku, která zemřela v lednu tohoto roku.
Nevnímaje příliš dopravní chaos, našel jsem si volné místo poblíž hřbitova v českobudějovické čtvrti Mladé a zasunul do ní podélně pozadu svoji sociální imitaci Alfy 156. Odebral jsem se do prostor hřbitova a vrátil se asi za dvacet minut.
Až tehdy mi došlo, jaký hrozný chaos v těch místech je. Jedni řidiči se snažili zaparkovat, jiní bránili těm již parkujícím ve výjezdu, překáželi si navzájem, houkali a blikali na sebe, dělali blbé posunky a vrhali jeden na druhého nenávistné pohledy. Přitom stačilo tak málo, trochu koordinace a myšlení dopředu. Je tak těžké pochopit, že pokud se chce n aut postavit na n parkovacích míst, že nejprve z nich musí předtím zaparkovaných n aut vyjet? Prostá logika, dávající například přednost osobám vycházejícím z místnosti ven před těmi, kteří do ní vstupují, se snad mohla stát u inteligentních bytostí podmíněným reflexem, ale u blbého stáda zdivočelých a Santou Clausem frustrovaných šimpanzů, které se v tu chvíli v tom místě vyskytlo, nikoli.
Do toho všeho sestoupil deus ex machina. V tomto případě spíše Gott aus der Maschine. Sledoval jsem tlusté velké BMW s protekčním číslem BVněco XX YY, jak si razí cestu zácpou dopředu a houkačkou jako sonickým dělem zahání na chodník podlidi v podautech v protisměru. Řidiče árijského vágnu omlouvalo jen to, že je z Brna, u těchle lidí člověk tak nějak genialitu nepředpokládá, jak jsme se na tomto webu už mohli jednou přesvědčit. Za ním využíval výhod silnějšího bratra zmrd jihočeské provenience v oktávii a k tomuto vánočnímu konvoji se přidávala další auta, kterým pojem slušnost neříkal nic ani na Štedrý den. Jenže jejich cesta vpřed, k stoprocentně asertivním kapitalistickým zítřkům, byla zastavena náhle vzniklou překážkou – další auta z protisměru jim nemohla uhýbat na chodník, protože tam už žádný chodník nebyl. Dále byla pouze stoka.
Kombinace agresivity, hlouposti a neumětelství pár svátečních řidičů patřících ke koloritu každých svátků vyvolala lokální kolaps. Major Huml by řekl, že dneska je to v Mladým u hřbitova na pětce a vůbec se to nehejbe.
Záhy jsem seznal, že se celý prostor absolutně zablokoval a není z něj cesta ani ven, ani dovnitř. Bylo mi to dokonale jedno. Hleděl jsem na celou situaci jako na unikátní zjevení, kdy nikoli Santa, ale nějaký pohanský bůh blbosti, říkejme mu třeba Petr Novotný, sestoupil na zem, aby svou berlou namočenou do hoven posvětil celé toto místo.
Býval bych to mohl sledovat celé hodiny – až bych se pokochal, býval bych cordobu zamkl a šel domů pěšky, mám to odtud asi dva kilometry. Jenže události spěly k dějinnému zvratu. Ne že by snad vliv boha Novotného pominul, ale nějak samo od sebe pominulo úzké hrdlo láhve, které bránilo v provozu a celé se to dalo do pohybu.
Poučení?
Všichni se rozešli svými cestami. Někteří tam strávili kvůli blbosti jiných mnohem více času, než museli. Dva lidé ze tří se chovali na Štedrý den jako sobecká hovada a se zvířecí urputností prosazovali pouze svoje zájmy. Za pár hodin se títíž lidé, ne, vlastně zvířata nažerou k prasknutí a v podroušeném stavu vyrazí na půlnoční, kde budou stát v kostele s cigaretou v hubě a značkovým kulichem na hlavě. Budou vzývat ducha vánoc a sugerovat si, jak byli nejen celý den, ale celý rok milí, příjemní, nesobečtí a ohleduplní. Nakonec milostivě přispějí dvacet korun na nějakou obskurní nadaci specializující se na pomoc lučním kobylkám postiženým kulhavkou a tím vypilují vizi sebe samotných jako homo sapiens k lživé dokonalosti.
Osobně si myslím, že Vánoce jsou hodně pokrytecké svátky.
Přežijte je ve zdraví.
(3x známkováno, průměr: 1,67 z 5)