… v hlavě brouky.

Featured Image

Čtvrteční zpráva o úmrtí Chestera Benningtona, frontmana skupiny Linkin Park, me včera večer přiměla k poněkud neobvyklému trávení večera.

Pouštěl jsem si přes youtube záznamy live koncertů, těch povedených i nepovedených, a zejména se soutředil na ty stěžejní pecky z alb Hybrid Theory a Meteora, jako In the End, Numb, Breaking my habit nebo Faint, potom nějaké pozdější jako High voltage s geniálním souslovím karaoke copy bullshit, v ČR skoro neznámou a přitom skoro nejvyspělejší Roads untravelled a to všechno, co stačila neklidná komplikovaná duše Chestera Benningtona vytvořit a vykřičet do publika, a bylo to pravděpodobně natolik geniální, že to nikdo nestihl karaoke bullshit zkopírovat.

Do toto jsem si četl komentáře na Novinkách k článku o Bennigtonově smrti, abych se dozvěděl, že to byl ochlasta a feťák a že je jedno, že umřel, protože Máňa Vomáčková poslouchá Šlágr z Dubičného z kravína a žádnej Linkin Párk nezná, protože párky že zná jen ty z Kostelce. Což ukazovalo opět na to, že Chester Bennington měl s jeho depresívními texty pravdu, protože v tomto prostředí někdy vážně není k žití.

Zapomněl jsem zmínit, že jsem u toho popíjel alkoholické nápoje.

Někdy ve 23:30 jsem usoudil, že toho všeho nechám.

Jenže došlo k úplně absurdní věci. I po vypnutí počítače hudba hrála dál. Ve městě probíhal nějaký hudební festival.

A tak se stalo, že Linkin Park vystřídala skupina Mandrage. Ta změna stylu byla naprosto šílená. Podobalo se to porodu, jen to proběhlo naopak, protože asi po minutě poslechu bylo jasné, že teprve teď jsem totálně v píči.

Hudba zněla, jako když opice prdí do plechového kbelíku. Do toho se ozývaly různé hlubokomyslné texty, které buď vznikly omylem, nebo je vyrobil nějaký automatický generátor.

Ty máš v hlavě brouky
z májový louky.
Z lásky ti vtloukli
do hlavy hřebíky a řekli: „Ruku líbám!“

Zřejmě v důsledku předchozího hodinu a půl trvajícího programu jsem naprosto nechápal, co je tohle kurva za hovna. Nějak mi dělalo problém pochopit, proč se tohle hraje veřejně. Podobné slaboduché písně hrají moje děti ve školce na besídce. I přednes byl hodně podobný, jen ve školce to probíhá více potichu. Nechápal jsem, co je to za žánr, dovodil jsem, že je to infantilní pop. Nechápal jsem, jaký druh brouků se musí člověku usídlit v hlavě, aby se vydal v sobotu večer na koncert poslouchat zrovna tyhle sračky, aniž by během několika minut nepocítil nutkání interprety ukamenovat. Nechápal jsem, proč to vůbec zpívají a koho to vlastně zajímá. Nechápal jsem, proč se takové věci vlastně tvoří a co se jimi chce publiku sdělit. Všechno to znělo jako z nějakého jiného světa, z takového, se kterým skutečně nechci nic mít.

Taky jsem myslel, že se mi to zdá. Ale byl jsem si víceméně jistý, že se mi to nezdá.

Na nejasnosti popsané výše jsem se zeptal později večer ženy.

Říkala, že se to prostě hraje jen tak, pro pohodu. Že to nic konkrétního neznamená.

Bennington to prostě nepochopil. Mohl žít dosud a šťastně, jen kdyby byl trochu více povrchní a soustředil se na něco … třeba na brouky.

 


23.07.2017 D-FENS

12345 (234x hodnoceno, průměr: 1,63 z 5)
17 159x přečteno
Updatováno: 23.7.2017 — 23:00
D-FENS © 2017