22.5.2008 uznala česká vláda samostatnost republiky Kosovo.
Milí čtenáři, možná si to ani neuvědomujeme, ale jsme svědky největšího schizma naší doby.
Předem se omlouvám všem historiofilům, ale pro zjednodušení, nebudu dlouhosáhle bádat v historii, hledat drobné nuance na úrovni nálezu střepu keramického poháru, ze kterého bych vyvěštil historický vývoj Evropy na statisíc let dopředu. Snad mi to odpustíte, případně vyčtete v diskusi, jak to bývá dobrým zvykem. Pro zjednodušení a zrychlení budu používat dosud známá fakta, se kterými hodlám pracovat. Předem přiznávám, že moc objektivní asi nebudu, neboť Albánce (a to hlavně vlivem těchto faktů) nemám rád. Hoďte diskusním e-kamenem, děkuji.
Otázka, nároku území zvaného Kosovo je poměrně složitá a připomíná tahanice Izraelců s Araby o vlastnictví území dnešního Izreale. Oba národy, tedy Albánský i Srbský, tvrdí a argumentují, že území je historicky jejich.
Albánci tvrdí, že jsou potomci tzv. Ilyrů. Ilyrové byly kmeny žijící na území dnešního balkánského poloostrova a první zmínky o nich jsou z 5. stol. před n. l. (řecký historik Hekataios z Milétu). Království Ilyrů trvalo podle moderního historika Fanula Papazogla, právě od 5. stol. před. n. l. do 2. st. před n. l., kdy toto uzemí bylo zabráno Římany a různě přerozděleno, přičemž vznikla provincie menší než původní království, známá pod jménem Illyricum. Historie Ilyrů je sama o sobě dost problematická, protože se o jejich starověké říši dochovalo pouze nemnoho zmínek a důkazů. Historikové také různě spekulují, kdy se poprvé objevilo slovo „Albánie“. Prý se jedná o zkomoleninu slova „Arbánie“, což byla území kolem města „Arbon“ (Polybrius, 2. st. př. n.l.). Z tohoto pohledu by tedy Albánci mohli být skutečně potomci Ilyrů, což má však jeden zásadní háček a to ten, že moderní historie pro to nenašla, tedy kromě několika zmínek v neúplných starověkých dílech, žádný hmotný důkaz. Jedná se tedy pouze o jednu z teorií a historikové v tom nemají jasno. Dalších ze známých teorií hovoří o tom, že Albánci jsou potomci Tháků, ale to je pro tento článek nedůležité. O Albáncích jako takových, tedy národu, či skupině lidí se poprvé zmiňuje, až dílo Alexiad (v českých vědeckých knihovnách dostupné pod názvem „Paměti byzantské princezny“, milí wikipedisté) z 12. století. Konstatujme, že sami Albánci o svém původu pouze teoretizují.
Ohledně původu Srbů, respektive příchodu jejich předků na Balkánský poloostrov je jasno. Bylo to 6. st. n. l. Předci Srbů se mísili s tehdejším obyvatelstvem až se smísili a v století 7. Srbové vyhlašují knížecí Raška (jehož součástí byla oblast Kosovo), které bylo součástí tehdejší byzantské říše. Knížecí trvá až do 14. století, kdy se stává součástí tzv. srbské říše. Srbská říše nemá dlouhého trvání a obzvláště po bitvě na Kosově poli dne 28.6.1389 (která je ovšem také terčem častých spekulací – je o ní málo důkazů), která je prý původcem albánsko-srbského konfliktu a následným rozpadem Byzance (29. květen 1453 – dobytí Konstantinopole) značí, že v Evropě bude chvíli veselo po turecku. Srbká říše se rozpadla a stala se součástí říše osmanské. Islamizace započala a jestli nevíte co to je, zajeďte si někdy do Brna (pro ty hloupější z nás: tímto nenadávám obyvatelům Brna, jelikož nepatřím k oblíbeným soudcům lidských kvalit podle toho, kdo kde v naši minizemi bydlí, ale spíše je lituji). V této době také dochází k náboženskému odklonu Albánců od Srbů. Albánci, jako tehdy pravoslavní, kteří se již jako národ ve 12. století, na území tehdejších srbských útvarů, „vyprofilovali“ mají co dočinění se systémem „devširme“. Noví vazalové Osmanů se samozřejmě k balkánským národům chovají jako Landsknecht v městě jehož bylo dobyto, z čehož pramení dlouhosáhlý vzájemný spor.
Zahraji si teď chvíli na soudce a pokusím se rozhodnout a argumentovat, komu historicky přisoudit Kosovo. Na jednu stranu je sice pravda, že pokud by byla teorie o Ilyrech pravdivá, Albánci byli na tomto území první. Ilyrové zde sice jako první vytvořili přibližně na 300 let svůj vlastní uzemní celek, ale následně byli vždy součástí jiných územních celků, jejich obyvatelstvo se mísilo s různými jinými národy a už nikdy nebylo schopno to zopakovat. Ilyrové ale hlavně přestali být identifikovatelným národem. Zanikli. Co se týče Srbů, ti se sebeidentifikují už od 6. století, vytvářejí uzemní celky, ale hlavně vždy zůstávají identifikovatelnou skupinou, i když jsou v něčím područí. Albánci se sebeidentifikují, až v století dvanáctém, což jim po islamizaci zůstalo až dodnes, takže nad nimi mají Srbové značný náskok. Co se týče konkrétně Kosova, tak to Srbové obývali až do 17. století, kdy po nevydařených povstáních proti osmanskému područí a následným represím dochází o odchodu Srbů z tohoto území. Osmané ho „zalidňují“ právě Albánci v čemž vidím velmi důležitý motiv. Albánci byli v 17. století na území Kosova „instalováni“ Osmany, tedy sami od sebe žádné tendence k „navrácení historicky vlastněného území“ nevykazovali. Podobné argumenty znějí až dnes, i když Albánci reálně mají své místo na sebeurčení – stát Albánii. Já osobně bych Kosovo jasně přisoudil Srbům. Na území dnešního Kosova je také mnoho srbských historických památek, hradů, kostelů, relikvií atd. Po Albáncích, či Ilyrech žádné.
Rád bych se dál přesunul až do 20. století a to do roku 1929, protože co se týče složení obyvatelstva na území Kosova nic se nezměnilo. Za území Kosova žijí jak Srbové, tak i Albánci.V roce 1929 existuje na Balkánském poloostrově tzv. Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které vzniklo 1. prosince 1918 rozpadem Rakouska-Uherska, či-li jakýsi předchůdce bývalé Jugoslávie. V této době existuje i samostatná Albánie a to dokonce od roku 1912. Rok 1929 je důležitý hlavně proto, protože došlo ke sčítání lidu v Kosovu a údaji, že Srbové a Černohorci tvořili celých 61% obyvatelstva, tedy albánské obyvatelstvo netvořilo majoritu. Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se však rozpadá a Itálie a Drittes Reich si Balkán (poloostrov, ne sýr) postupně sami rozeberou, či rozdají území svým vazalům. V roce 1939 vzniká pod taktovkou fašistické Itálie tzv. Velká Albánie, která dostala do vínku mimo jiné i území Kosova a Srbové opět tahali za kratší provaz – Albánci se stěhovali do Kosova, vyháněli neoblíbené Srby (neoblíbené, protože opět bojovali za svojí nezávislost) a začínali tvoři v Kosovu většinu.
Po Druhé světové válce vzniká stát Jugoslávie a byť je surreálně-socialistický a s despotou u kormidla, je paradoxně 3. září 1945 vytvořena autonomní oblast Kosovo-Metohnija. Na Albánce žijící v Kosovu je tedy brán pozoruhodný ohled. Představte si třeba, že by takovým Sudetám byl přiznána autonomie a Češi a Němci by si společně v pohraničí rozhodovali co a jak. S jídlem ale roste chuť a tak se Albánci, jak je už u muslimů zvykem (pseudohumanista promine a raději si zajde k jadernému fyzikovi Prof. Ing. Dezideru Lakatošovi CSc, do vilové čtvrti Most-Chánov, na čaj pro uklidnění) radikalizovali a (oprávněná) pověst teroristů byla na světě. Srbové jsou historicky také bojovným národem a tak docházelo k násilným střetům, i s nějakými těmi mrtvými. Albánci ovšem neustále tlačili na pilu, až nakonec v roce 1974 Jugoslávie přiznává Kosovu práva a autonomii zakotvenou přímo v ústavě (mimo jiné také jmenuje Josipa Broze Tita prezidentem na doživotí; asi za trest). Kosovo dostalo svou vlastní ústavu, zákony, orgány a dokonce i vlastní vládu a právo mezinárodně se zavazovat dohodami. To však opět nestačilo. Majoritní kosovští Albánci požadovali vlastní stát a své požadavky argumentovali vlnou teroristických útoků. Peníze k financování teroristických uskupení se získávaly klasickou metodou skrze černou ekonomiku (asi inspirace samotnou jugoslávskou vládou, pozn. autor), konkrétně šlo o různé podvody, vydírání, únosy, obchod s nelegálními drogami atd. Albánie je vůbec „známá” díky obchodu s narkotiky, což není nijak lichotivé.
Po rozpadu prosovětského bloku dochází k válce v Jugoslávii, která měla několik etap. Nás zajímá až ta poslední. V roce 1996 oficiálně vzniká Kosovská osvobozenecká armáda (dále jenom KOA), což bylo uskupení albánských teroristů, muslimských nacionalistů, bojechtivých blbů (ti jsou bohužel všude a tak byly známy případy, kdy různí militantní a bojechtiví Američané přijeli podpořit KOA a to například střelbou do civilního obyvatelstva, či jinými hrdinskými činy) a jiných sraček. Jednotky KOA byly cvičeny hlavně v Albánii, stejnou cestou se k ní dostávala výbava (zbraně a logistická podpora) i oni zmiňovaní dobrovolníci.Jednalo o armádu guerillovou, která se snažila narušovat infrastrukturu v kosovských oblastech a napadala jakékoli představitele jugoslávské vlády, typicky kosovskou policii (přepadávání policejních stanic), či různé politiky – např. 20. listopadu 1996 zavraždila poslance, který byl sám Albánec (to mi přijde docela vtipné). Prostě moc fajn lidé. Sama jugoslávská vláda nevěděla jak se má k aktivitám KOA postavit. Tehdejší jugoslávský (srbský) prezident Svobodan Miloševič sice společně s generály tajně připravoval plány jak proti aktivitám KOA zasáhnout rozsáhlým vojenským útokem, ale bál se reakce zahraničí. 23. března 1998 (tedy více jak po dvou letech „pruzení“ od KOA) označil velvyslanec USA pro Balkán, Robert Gebard, Kosouvskou osvobozeneckou armádu za teroristickou organizaci (překvapivě).. Pro Miloševiče to byla voda na mlýn a tak dal souhlas k nechvalně známé operaci Podkova, nebo-li totálnímu vyhnání Albánců z Kosova směrem do Albánie. Ohledně průběhu druhé části války (zásah NATO) v Kosovu se rozepisovat nebudu, tu jsme všichni zažili v reálném čase.
Kosovští Albánci se po válce moc kamarádili (byli přeci ti utlačovaní, i když vojenský konflikt vyvolali oni) s různými mezinárodně působícími organizacemi (např. USA atd.), které měly a mají v Kosovu vojenské jednotky (NATO, UN, EU) což je perverzní obzvláště v případě teroristů z KOA. Srbové si svojí situaci při jednáních s těmito organizacemi velmi zhoršili tím, že při Operaci Podkova prováděli etnické čistky (KOA to sice dělala také, ale koho to zajímá?) a malý stát, který prováděl genocidu bude vždy v nemilosti (u těch velkých, jako např. Turecko a Rusko to neva). Po válce v Kosovu zbytky Srbských obyvatel z této země odešly a nejnovější údaje od samotné Republiky Kosovo hovoří o 92% majoritě Albánců. Mezi roky 1929 a 2008, tedy během necelých 80 let došlo k zásadní etnické změně na území Kosova.
Konstatujme, že Republika Kosovo byla jednostranně vyhlášena 17. února 2008. Albánci jsou tedy jediným národem na světě, který má dvě samostatné země, které spolu nemají žádný spor, což je nelogické, finančně neefektivní a také bych tomu neviděl dlouhého trvání, neb by se mělo Kosovo logicky připojit k Albánii (KOA bojovala pod albánskou vlajkou). Byť nejsem právník, obávám se, že byly porušeny zásadní mezinárodní dohody. Konkrétně se jedná o Daytonskou dohodu, Chartu OSN, Rezoluci OSN č. 1244 (rok 1999), Závěrečná akt KBSE atd. Vyhlášení samostatnosti Kosova je tedy vzhledem k nově vznikající právní nejistotě logicky možné, až po určitých nálezech mezinárodních soudu o nezávadnosti a slučitelnosti s mezinárodním právem. Očividně není. Kosovo bylo uznáno mnoha demokratickými zeměmi. Tento fakt je také různými oligofrenickými vohnouty a ichtyly v diskusích užíván jako důkaz legitimnosti uznání tohoto státu, protože například země jako Rusko, či Čína, které si hlavu s lidskými právy zrovna nedělají jsou proti. Tipoval bych to na nějakou dysfunkci synapsí a neuronů, autorů logických těchto úvah. České republika se k uznání Kosova samozřejmě nemohla nepřidat, což je docela alarmující, uvědomíme-li si, že k této věci dokázali zaujmout stejné stanovisko např. jak Václav Klaus, tak i Jiří Paroubek, tedy nebude se jednat o politickou volbu, neb nejznámější představitelé jak levicového, tak i pravicového politického směru, (kteří se shodou okolností moc nemusí) jsou proti.
Jedním faktorem je legitimnost a druhým je (můj oblíbený) faktor morálky, který byl podle mě zcela jasně pošlapán. Srbové se po celou dobu své existence na Balkáně snaží o vlastní uzemní sebeidentifikaci. Nejdřív jim jí seberou Osmané a oni proti nim bojují. Potom dočasně Rakousko-Uhersko a oni opět bojují. Následuje Třetí říše a oni opět bojují. Potom jsou to Albánci a oni nepřestávají bojovat. I když to s nimi mnohdy (obzvláště za Osmanů a intervence NATO) vypadalo špatně, nikdy se nevzdali, nikdy se nepodvolili, nikdy nesklonili hřbet. To je mi na nich jako na národu velmi sympatické. Nyní je s nimi mezinárodně vyjebáváno (opět jim někdo zabírá jejich území) před celým světem a oni se opět nevzdávají, když už ne vojensky, tak alespoň naděje, že mezinárodní jurisdikce uzná jejich námitky ohledně protiprávnosti aktu vyhlášení samostatnosti Kosova. Srbský národ se tak obrazně stává v mezinárodním měřítku Williamem Fosterem.
Když se podívám na Albánce, vidím přesný opak. Jde o národ, který se vždy raději přidal, za cenu nějakých ústupků k někomu silnějšímu jenom, aby z toho měl výhody. Jednou to byli Turci, potom Italové, dnes jsou to Američané. O těch dnešních „ústupcích” můžeme jenom spekulovat, ale předpokládám, že zde nebude tak naivní čtenář, který by věřil, že USA se zasadily o Kosovo nezištně.
Největším políček morálce je ale odkaz, který vnik Kosova nechává. Nejde ani o to, že představitelé Kosova jsou také pravděpodobně vůdci zločineckých albánský organizovaných skupin (o čemž v minulosti žertovali i američtí generálové – dnes by si asi raději uřízli jazyk), či teroristé a vrazi, kterým bylo odpuštěno, takže je zcela jasné, že černá ekonomika (stejně jako v Albánii) bude nad oficiální dominovat a z Kosova se stane něco jako Mordor, odkud se budou šířit jedy do Evropy (ti zvedavější, ať hledají heslo „Balkánská cesta“). Jde o to, že bylo dáno hmotně najevo, že jakákoli skupina separatistů se domůže svého, pokud budou dostatečně dlouho terorizovat jiné (není otázkou „jestli?”, ale „kdy?”). Jakékoli etnikum se může domoci (= může ukrást) svého vlastního území, které jim nepatří, pokud na něj přistěhují a budou terorizovat místní obyvatele do té míry, že je donutí k zoufalým a přehnaným reakcím. To je strašlivý odkaz, přinášející nestabilitu a vysokou míru pravděpodobnosti, že to nějaká skupina lidí ihned zkusí (ještě že cikáni nejsou tak ambiciózní). To je odkaz, který bohužel zanecháváme i my Češi. Uznáváme nelegitimnost, byť ne my osobně jako lidé, ale prostřednictvím své vlády.
Bůh žehnej Srbsku!
(Zatím nikdo nehlasoval)