Tématem perpetuum mobile, tedy zařízení, které porušuje zákon zachování energie, se zde zabýváme pravidelně. Dneska se podíváme na elektrické leštěné prdy.
Prvním takovým leštěným prdem je Elektrický rezonanční zdroj NaMi, případně Eltrick. Co to je? To je pokus, jak přesvědčit spotřebitele, že lze elektrickou energii přeměňovat na tepelnou nějak efektivněji, než jak tomu činí topná spirála.
Začneme tím, že topná spirála je velmi efektivním zařízením, jejíž účinnost je při použití trvalého stejnosměrného napájení stoprocentní, při použití střídavého napájení je její účinnost o nějakou zanedbatelnou hodnotu nižší, protože přece jenom se na té spirále něco málo naindukuje, nicméně vzhledem k malým rozměrům sprirály a nízké frekvenci střídavého proudu v síti (a tedy jeho obrovské vlnové délce) tuto hodnotu můžeme zanedbat, protože se bude pohybovat neměřitelných hodnotách v řádu desetitisícin procent a méně. Takový přímotop nebo žehlička pak má prakticky stoprocentní účinnost. Proč? To je prosté, nemáme žádné ztráty, teplo v daném případě není odpadním produktem, ale cílem.
To však nebrání podvodníkům, aby říkali, že jejich zařízení dokáže využívat energii pro vytápění a ohřev přibližně o 15 – 20 % lépe, což podle nich znamená, že z daného množství elektrické energie získáme „až o 20 %“ více tepla, případně že při stejném tepelném výstupu ušetříme „až 20 % energie“ (poznámka: v druhém dokumentu se hovoří „minimálně o 30 %“. Finta prý má spočívat ve využití elektromagnetické rezonance.
Rezonance sama o sobě je bezesporu zajímavý jev, ale zkoušet rozrezonovat odporovou zátěž není plán, který by měl velkou naději na úspěch. Ale začal jsem pátrat, oč jde, spekulovali jsme o tom, že třeba oblbují nějaké staré elektroměry tím, že díky fázovému posunu na zařízení odebírají jalový výkon namísto činného, což je pochopitelně také podvod, ačkoli tentokrát nikoli na spotřebiteli, ale na distribuční společnosti. Nicméně i tato myšlenka se později ukázala býti příliš sofistikovanou.
Prodejci uvedeného leštěného prdu se zaštiťují tím, že na zařízení mají patent a že proto musí být funkční. K tomu je třeba dodat, že Úřad průmyslového vlastnictví nezkoumá funkčnost vynálezu, ale formální správnost přihlášky. Přihlášky jsou volně k disposici a proto si můžeme předmět „patentu“, který je ve skutečnosti jen chráněným užitným vzorem, prohlédnout například zde. Už ze samotných schémat vyplývá, že skutečnost je mnohem prostší a z textu se každý, kdo utrpěl nějaké elektrotechnické vzdělání, musí, s prominutím, posrat smíchy. Předně dotyční neznají rozdíl mezi diakem a triakem. Diak, tak, jak je zapojen, neplní v obvodu žádnou smysluplnou funkci, pouze na něm dochází k úbytku napětí (a protože proud je v celém obvodu, dokud nedojde k větvení, stejný, dochází pochopitelně na onom diaku i k nějakým výkonovým ztrátám, což paradoxně příliš nevadí, protože účelem téhle šarády beztak je přeměna elektrické energie na tepelnou). Pokud by tam byl triak, chybí mi tam klíčové zapojení nějakého řídícího obvodu na řídící elektrodu triaku, podle níž by pak tato součastka propouštěla nebo nepouštěla proud. Pokud řídíci elektroda zůstane nezapojená, obvod zůstane trvale vypnutý, samozřejmě za předpokladu, že se nepoužije nějaký poddimenzovaný triak, který bude napětím na svorkách proražen.
Jděme ale po schématu dál. Pak tam máme dvě diody D1 a D2. Ty ze sinusovky, která do obvodu (přes výše uvedený zbytečný diak) vstupuje, udělají dvojici půlvln, D1 půlvlnu horní, D2 pak půlvlnu dolní. Ty půlvlny, tedy reálně polovina výkonu (po odečtu úbytku napětí na diaku a obou diodách), pak jdou jednak přímo do zátěže, tedy do dvojice topných těles a kromě toho také přes dva páry cívek nabíjejí kondenzátory C1 a C2. Cívky by patrně měly způsobit fázový posun proudu oproti napětí, který je zase kompenzován nabíjením oněch kondenzátorů, reálně to pak bude působit tak, že půlvlna nám bude nejen zahřívat topné těleso, ale i dobíjet kondenzátory C1 a C2 a v okamžiku, kdy je příslušná dioda zavřená, bude se kondenzátor naopak vybíjet do topného tělesa (a pak samozřejmě záleží na jeho kapacitě a odběru zátěže, zda se stihne vybít dlouho před začátkem další půlvlny, krátce před začátkem další půlvlny nebo zda v něm ještě něco zůstane). V zásadě to celé je jen vyhlazovací článek. Pikantně v doprovodném textu působí, že cívky jsou vinuty bifilárně, tedy dvojitě s propojením na jednom z konců oné cívky, což naopak indukční vlastnosti těch cívek eliminuje a dělá to z nich pouhé rezistory.
Do podobné kategorie patří „vytápěcí systém“ TKT Perun, což by měla být tepelná kavitační turbína. Kavitační bublina je parazitní jev, k němuž dochází při rychlých pohybech v kapalinách. Kapalina nemá nulovou hmotnost a proto na ni působí nějaké setrvačné síly (a proti nim zase do určité míry působí tlak té kapaliny, takže kavitační rychlosti budou jiné těsně pod hladinou a jiné v hloubce několika desítek metrů nebo několika kilomerů). Pokud s nějakým předmětem ve vodě pohneme rychleji, než je ona kavitační rychlost, vznikne dočasná vakuová bublina, kterou samozřejmě kapalina působením svého tlaku (a naopak podtlaku té samotné kavitační bubliny) rychle zaplní, nicméně při tom vznikají parazitní jevy, které obvykle poškozují materiál onoho rychle se pohybujícího předmětu (což nemusí být zdaleka jen lodní šroub, ke kavitaci někdy dochází i na ploutvích ryb apod.). Samozřejmě, vlivem pohybu se kapalina mírně ohřívá, což je způsobeno třením molekul oné kapaliny o sebe či o povrch nějakých jiných předmětů (i této vlastnosti kapalin se průmyslově využívá, například u retardérových brzd v nákladních autech). Abych nezapomněl, pak známe ještě superkavitaci, která ovšem má s kavitací společné jen ty bublinky v kapalině.
Teď se ovšem objevil někdo, kdo tvrdí, že kavitace dokáže využívat k vytápění a že to dokonce je výhodnější, než využívat odporová tělesa, jejichž účinnost, jak jsme si řekli výše, se limitně blíží 100 %. TKT perun má mít účinnost výrazně vyšší, podle uváděných technických parametrů by měla dokázat z 5.5 kW elektrické energie vytvořit 0 – 30 kW tepelného výkonu, výkonnější verse s příkonem 22 kW by pak měla umět dodávat 0 – 80 kW tepelného výkonu. Sledujete ono „nula až“, to je totiž klíčem a zároveň zadním východem, kterým může dodavatel prchnout, bude-li obviněn z podvodu.
Argumentace prodejce je úžasná. Posuďte sami: Neřízená, náhodná kavitace vzniká v prostředí pro ni nepřirozeném. Řízená (TKT PERUN®), vynucená kavitace vzniká v prostředí pro ni přirozeném. Vzniká a zaniká v prostředí média (voda) a na konstrukční části turbíny nemá vliv. Co jste si z toho odnesli? Že k řízené kavitaci dochází ve vodě a k neřízené kavitaci dochází asi tak kde? Správně, taky ve vodě. Každopádně, protože platí zákon zachování energie, není možné, abychom z nějakého procesu dostali více energie, než jsme do něj vložili a stejně, jako to není možné oblbnout spalováním vodíku v automobilovém motoru, nelze to oblbnout ani hrátkami s rezonancí, ani šaškováním s kavitací.
Takový vodíkový vyvíječ v autě je odporová zátěž a z alternátoru v autě vám jde střídavý proud, který je teprve následně usměrněn a regulován. Pořiďte si druhý vyvíječ, postavte si k tomu ten „rezonanční zdroj“ a to by bylo, abyste s rezonančněvodíkovým autem neudělali díru do světa. A když ne do světa, tak aspoň do těsnění pod hlavou.
(7x známkováno, průměr: 1,57 z 5)