Nemějte strach, nebudu vás nudit blábolením o tom, jestli levice, pravice, či snad pohlavní úd potřebuje ke svému provozu náboženství.
Naopak, dnes si povíme něco o rozmnožovacích orgánech ve službách tuzemských církví. A že jich tam není málo.
Představte si malou vesničku třeba někde na Vysočině, možná zrovna tu, kterou naši předkové postavili okolo Miloše Zemana, zatímco pomalu a neochotně střízlivěl uprostřed hvozdů. Většinu obyvatel tvoří starousedlíci, jejichž nespoutaný životní styl je ohraničen magickým čtvercem kosa-hrábě-vidle-trakař.
Protože zástupci mladších ročníků se ze vsi odstěhovali do hlavního města, aby si tam vydělali na auto, které neprodleně opatří vytouženou samolepkou „Nejsu z Prahy“, zůstávají v rodném sídle prakticky pouze jejich rodiče a prarodiče. A ti v drtivé většině, bezprostředně po svém narození, když se ještě nemohli účinně bránit, absolvovali rituální potřísnění svěcenou vodou, zvané křest. Následkem těchto vodních radovánek se stali členy spolku, který se ve své činnosti nijak zásadně neliší od sdružení včelařů, kaktusářů, nebo fan clubu Sámera Issy, ovšem který, narozdíl od jmenovaných organizací, požívá masivní finanční podpory ze strany státu. Takovým spolkům se říká církve a poznají se podle toho, že jejich klubovny jsou většinou vybaveny věží se zvonem. A zkušení instalatéři velmi dobře vědí, že když našli zvon, tak hajzl nebude daleko.
Takže tu máme neděli a celá vesnice se nám sešla v kostele. To je ta klubovna se zvonicí. Nepřijít si troufne málokdo, protože by ho zbytek vsi prohlásil za neznaboha. To jako, že se nezná k bohu. A bůh, to je Sámer Issa zdejšího spolku, takže jistě chápete rozměry průšvihu, který by si absentér přivodil. Tak jako schůzky včelařů vede spolkem pověřená osoba, v ideálním případě vystudovaný entomolog nebo alespoň občan jménem Trubec, mají i církve svoje pionýrské vedoucí, kterým se nejčastěji říká faráři. Bohoslužba, což je obdoba přednášky o zalévání a hnojení kaktusů, většinou probíhá následovně: Pan farář nejprve rozpoutá lavinu pozdravů mezi členy spolku, vzájemné potřásání rukou mívá intenzitu čtyři až pět stupňů Richterovy škály. Pak přijde na řadu rozcvička, oblíbené jsou zejména dřepy do sedu s modlitební knížkou v ruce za sborového zpěvu Sámerových hitů. Následuje kázání pana faráře o zodpovědnosti vůči svým bližním a protože se zrovna blíží volby, tak zodpovědnost nejlépe vyjádříme odevzdáním hlasu bratru Kalouskovi. Ten se po volbách zodpovědně přitulí k Belzebubovi nebo k Luciferovi, podle toho, který dostane víc hlasů od těch nezodpovědných bližních. A potom zodpovědně zařídí, aby proud státních zlaťáků do kasičky spolku nevyschnul. Že z těch zlaťáků mají běžní členové prd, to snad netřeba připomínat. Nakonec ještě trochu tělocviku s popěvky a jde se domů. Včelaři to takhle hezký určitě nemaj.
Uplyne nám nějaký ten čas a naše úžasná a proto nejsledovanější televize vysílá neméně úžasný pořad Kotel. Protože jsem nepravidelný a zhýčkaný televizní divák, uzřím jmenovaný program opět asi po roce a o to větší je moje překvapení, když mi ta divná paní s rukama v poloze zahradního sušáku na prádlo prozradí, že se snad jedná o Kotel poslední a hostem je známý sexuolog MUDr. Uzel. Jelikož nechápu, na co se asi může typický představitel kotelnického obecenstva ptát lékaře s uvedenou odborností a ježto výjimečně nemám nic jiného na práci, začínám pořadu věnovat pozornost. A co nevidím. Ke slovu se nedostal prakticky nikdo jiný, než militantní odpůrci potratů z řad mladého i těsně předkremačního křesťanstva, kteří donekonečna mávali několika mizernými plakáty, jakož i svými andulkovitě naučenými argumenty. Sexuolog se jim nejprve snažil trpělivě vysvětlovat svůj lékařský i lidský pohled na tak složitý problém, ovšem šustění plakátů a klapot papouščích zobáků spíše nabíraly na intenzitě, takže ke konci, kdy doktor připomínal filozofa v drůbežárně, musela otázky pečlivě filtrovat madam Sušák. A tehdy jsem si uvědomil, proč ti mladí věřící tak kategoricky odmítají umělé přerušení těhotenství. Když jsem viděl jejich ksichty, došlo mi, že oni vlastní děti mít nemůžou, neboť i kdyby nešťastnou náhodou našli někoho, kdo by byl ochoten s nimi obcovat, nejspíš by to podle jejich zásad nemohl být nikdo jiný, než opět mladý angažovaný křesťan. A takový párek nikdy nemůže přijít na to, jak se to vlastně dělá. Díky bohu, vlastně Sámerovi. Ovšem když vyloučíme přirozené rozmnožování uvědomělých pámbíčkářů, nezbývá jim, než vzít zavděk každým joudou a čím víc lidí, tím víc joudů, tedy potenciálních členů církve. Proto žádné potraty, i kdyby se měl narodit čtyřmetrový pavouk s hlavou Standy Grosse.
Závěrem dodávám, že osobně sice pámbíčka neuctívám, ale taky netvrdím, že neexistuje, podobně jako mohou existovat třeba ufouni nebo mozek páně Paroubka. Taktéž nemám vůbec nic proti slušným lidem, kteří pámbíčka uctívají a nevnucují ho ostatním, ačkoli podle mne člověk nepotřebuje žádné božstvo, aby se choval slušně. Ale když vidím vychcané faráře a jejich šéfy, nebo nenávistně dogmatické mládežníky, co štěkají na jednoho z mála inteligentních hostů v připitomělém Kotli, napadá mne jediná otázka. Kde jsou ti moudří a pokorní křesťané jako arcibiskup Arnošt z Pardubic z filmu Noc na Karlštejně? Nebo venkovský farář Boleslava Polívky v Zapomenutém světle. Jsem přesvědčen, že dříve se takoví opravdu dali potkat. A dneska? No, řekněme, že věřím…
(Zatím nikdo nehlasoval)