Netrvalo dlouho a Usain Bolt se sešel se stejným novinářem znovu. Tentokrát neoficiálně, na osobní přátelský pokec u kafe. Setkání kupodivu inicioval sám Bolt.
První neoficiální pokec s novinářem
Bolt: „Pane redaktore, musím se vám s něčím svěřit. Jsem šokován a zděšen.“
Novinář: „A z čeho? Byl jste přece tak nadšený.“
Bolt: „Co jsme se neviděli, pozvali mne na několik atletických mítinků zde v Česku.“
Novinář: „A?“
Bolt: „A za kolik? Nejen že neocenili moji velkorysou finanční nabídku 450 tisíc zdejších korun za start, ale chtěli mi dát stejně – považte – úplně stejně jako běžcům, kteří běhají stovku za 10. 4 nebo 10.5! Směšných a naprosto urážlivých 20 tisíc korun!“
Novinář: „Já jsem vás varoval. A – jak to zdůvodnili?“
Bolt: „Tak, že běžec u nich obvykle dostává tolik. Běžec! Kus jako kus, světová jednička stejně jako ligový průměr! A to mysleli úplně vážně!“
Novinář: „Co jste jim na to řekl?“
Bolt: „Že jsem mistr světa a že mám osobní rekord 9.58.“
Novinář: „A oni?“
Bolt: „Museli to uznat, nic jiného jim nezbývalo. Pak prohlásili, že vzhledem k vynikajícím předchozím výkonům mi tedy dají za ten start ne 20, ale 40 tisíc korun. A ještě se tvářili naštvaně a pohoršeně, že se prý vychloubám, vytahuju!“
Novinář: „Odmítl jste start?“
Bolt: „Samozřejmě že odmítl. Ale ono se to za týden opakovalo u jiného domácího mítinku. Taky jsem odmítl. A když se to krátce poté opakovalo potřetí, tak už jsem dostal strach, že si nezazávodím vůbec – a potupné podmínky jsem přijal. Dali mi padesát tisíc korun za start. A omlouvali se, že jistě zasloužím i více, ale že oni prostě více nemají, nemohou si dovolit. Trochu se mi jich zželelo – a přislíbil jsem účast.“
Novinář: „A jak ten třetí mítink dopadl?“
Bolt: „Skvěle, jako vždy. Téměř bez reklamy byl plný stadion lidí. Diváci mi tleskali ve stoje, šíleli nadšením. Před druhým v cíli jsem měl patnáct metrů náskok. Pozvánky na další mítinky se hned po závodě jen hrnuly. Snad už to teď bude s mým startovným lepší.“
Novinář se jen dlouze odmlčel a podíval kamsi do dálky.
Po dalším závodě
Za krátký čas se Usain Bolt a novinář sešli znovu. Opět jen osobně, tedy, jak se říká, „mimo mikrofon“.
Bolt: „Jsem čím dál více zhnusen ze zdejších poměrů. To už není jen rovnostářství, to je řízená likvidace špičkových jedinců!“
Novinář si pomyslel, že Bolt to konečně pojmenoval správně, ale nechtěl jej ještě více rozčílit. A zeptal se: „Co se vám konkrétně stalo?“
Bolt: „Absolvoval jsem další domácí závody. Zvláštní bylo, že manažer pořádajícího oddílu a zároveň ředitel stadionu také závodně běhá sprint. Když jsem se to dozvěděl, nevěřil jsem svým uším. Jak může to vše řídit a ještě špičkově trénovat? Vždyť obojí špičkově nelze dělat, ba ani nelze dělat obojí najednou kvalitně. Jen průměrně až podprůměrně. Pochyboval jsem, že zaběhne stovku vůbec pod 11 vteřin.
Novinář: „Možná ani ne pod 12 vteřin – při svých ředitelských povinnostech.“
Bolt: „Máte úplnou pravdu! Víte, jak ten pan manažer na dráze dopadl? Čas 12.6!! Samozřejmě na mou účast nalákal na tribuny spoustu diváků, samozřejmě díky mé účasti mohl citelně zvýšit vstupné. Mně zaplatil žebráckých 45 tisíc korun, sám shrábnul přes milion na tržbách. A z této tržby sám sobě coby běžci udělil startovné také 45 tisíc. Tak ocenil svůj dosažený čas 12.6, svůj výkon. Šel jsem se jej po závodě do jeho kanceláře zeptat, jak si to představuje.“
Novinář: „A jak si to tedy představuje?“
Bolt: „Pan manažer má zvláštní logiku. V ní určuje příjmy ne podle kvality výkonu, ale podle profesí. Generální ředitel je podle něj jaksi automaticky něco více než běžec. Takže průměrný generální ředitel čehokoliv podle něj má mít více než desetinu příjmu špičkového běžce. Ba, dokonce absolutně více než ten špičkový běžec. Řekněte mi – je to normální, že si ve vaší zemi průměrný vrcholově řídicí pracovník za své příjmy koupí dříve svou první fabii, než si špičkový podřízený výkonný pracovník koupí svůj desátý mercedes? To jsem nikde ve světě nezažil!“
Novinář: „Bohužel, v naší zemi je to už od roku 1948 tak. Průměrný ředitel nemocnice má více než desetinu platu špičkového chirurga. Průměrný ministr školství má více než desetinu příjmu nejlepšího učitele. Průměrný majitel daňové poradenské firmy více než desetinu svého nejlepšího zaměstnance – daňového specialisty. A když se ti výkonní bouří a protestují, mají ti řídicí dost možností, jak je zdiskreditovat. Zákulisní vyjednávání a kamrádíčkování na hraně zákona zde platí více než výkony a zákony. Pokud se, pane Bolte, budete bouřit i vy, diskreditace potká nejspíše i vás.“
Bolt: „To jako že by si někdo troufl tvrdit, že nekvalitně běhám? Po těch stovkách a stovkách objektivních měření mých časů přesnými přístroji? Takhle vzhůru nohama to ani u vás nemůže být; to mi tedy neříkejte. Nemáte pravdu.
Musím vám říci, že ten běžec-ředitel hned zorganizoval další mítink, chce mne tam všemi deseti – a nabízí 120 tisíc korun. Věřím, že se to začíná obracet k lepšímu.“
Šok po dalším mítinku
Usain Bolt na další schůzce s novinářem dlouho seděl jako zařezaný. Občas hluboce vzdychl a zakroutil hlavou. Dlouho nebyl schopen slova.
Konečně zhluboka upil minerálky a začal hovořit.
„Kolik absurdit já zde ještě budu muset prožít? A to mám tuhle zemi stále velmi rád. I diváci mne, myslím dle jejich reakcí, zbožňují. Píšou mi denně moc krásné maily. Ale někteří lidé mne zde mají hodně neradi. Třeba pan ředitel-běžec.“
Novinář: „Tak ven s tím. Týká se to toho druhého mítinku pod hlavičkou jeho oddílu?“
Bolt: „Týká. Zpočátku mi bylo veselo. Radoval jsem se, že s tím startovným se to konečně zlepšilo. Dělal jsem na lidi své obvyklé posunky – jako že střílím z luku a jiné. Řvali nadšením.Vyhrál jsem samozřejmě zase o dvě šachovnice, tedy o deset metrů. Za cílem jsem dostal velkou kytici. Běžel jsem s ní čestné kolo. Po pár metrech byly v první řadě divaček takové dvě dámy; nadšeně tleskaly, posílaly mi vzdušné polibky. Ta vlevo mi byla hodně sympatická, ta vpravo mi připadala nějak moc zmalovaná. Tak jsem dal svou kytici té vlevo, naklonil se k ní a dal jí polibek na tvář. Mohla se zbláznit radostí. Ta její kamarádka se ale v ten moment tvářila dosti ztuhle. Nepřikládal jsem tomu žádný význam; hned jsem to pustil z hlavy. Zpětně jsem si to však uvědomil až později, v kanceláři ředitele-běžce, kam jsem si přišel pro startovné.“
Novinář: „Copak se o tom polibku hovořilo i u pana ředitele?“
Bolt: „A jak hovořilo! Hrůza a děs! Pamatuji si slůvko po slůvku doslova, co mi ředitel tehdy do očí řekl.“
Příště: Co řekl ředitel do očí Usainu Boltovi
Prohlášení: Tato série člnků je fikce. Platí pro ni to, co je uvedeno v poznámce na začátku 1. dílu.
(Zatím nikdo nehlasoval)