Nejsem si jist, zda vydržím psát tuto polemiku až do konce, protože z textu, který mám rozebírat, se mi dělá špatně. Založen na neznalosti historie a několika vratkých předpokladech, dovoluje si vynášet radikální a zjednodušené soudy o obrovské populaci, v níž panují regionální rozdíly velké jako noc a den.
Jelikož mým koníčkem je studium historie světa, zkusím vyvrátit některá nesmyslná tvrzení autora reálnými fakty.
„Mám za sebou jeden rok na americké střední škole, a čtyři roky na US vysoké škole.“
A kolik let života mezi reálnými Američany? A ve kterých státech? Víte, jak obrovský je rozdíl mezi lidmi z Utahu a z Massachusetts?
Prostředí univerzitního kampusu není zrovna tím pravým místem, odkud posuzovat životní styl zbytku populace. Třeba proto, že drtivá většina amerických univerzitních profesorů, zejména na humanitních vědách, se hlásí k „progresívní“ levici (jsou to často zestárlí hippies a radikálové z 60. a 70. let), a ideologický nátlak na studenty je proto neutuchající (článek ostatně velmi dobře ilustruje jeho výsledky).
Zároveň dodávám, že starší ročníky americké populace – především ty narozené v padesátých a šedesátých letech dvacátého století – mají procento zmrdů nečekaně nízké.
To jsou ty samé ročníky, které koncem 60. a v průběhu 70. let organizovaly studentské a černošské nepokoje („nepokoje“ je slabé slovo pro události, při nichž umírají lidé, utlučení k smrti agresivním davem), zapalovaly vlastní univerzity atd. Generace, která uctívala jako své zářné vzory Che Guevaru, Fidela Castra a Malcolma X.
Z téže generace se dnes rekrutuje například ultralevice soustředěná kolem známého „progresivního“ blogu The Daily Kos.
Už tento fakt dokládá, že overbastarding v dnešní americké populaci musí být výsledkem systematické práce konspirační skupiny, jež pracovně nazývám „křoví“.
Jedním z nevysvětlitelných prokletí je sklon amerických intelektuálů ke konspiračním teoriím. Autor se této tradici nezpronevěřil. Oblíbenými záškodníky jsou pro levicové intelektuály:
a) Židozednáři a ilumináti
b) velké obchodní společnosti, obzvláště Wal-Mart (řetězec hypermarketů) a kdokoliv, kdo má něco společného s ropou,
c) konzervativci všeho druhu,
d) křesťané,
e) byznysmeni,
f) bělošské elity,
kdežto intelektuální americká pravice má tendenci klást problémy Ameriky za vinu
g) liberálům (= v americkém významu slova)
h) komunistům,
i) homosexuálům a lesbičkám,
j) muslimským radikálům,
k) zastáncům potratů,
l) ateistům,
atd. atd. Autor stojí evidentně na levici a vybral si jako fackovací panáky zejména b), c) a e).
Abychom pochopili dnešní varovný stav, musíme USA podrobit historické analýze. Všechno to začalo v 18. a 19. století.
To tedy nezačalo. Celá dnešní podoba USA je přímým důsledkem kolonizace novoanglického pobřeží začátkem 17.století. V období války o nezávislost byly už „americké hodnoty“ jako individualismus, protestantismus, soběstačnost, podnikavost nebo nošení zbraně ustáleny zhruba 100 let. Většina pozdějších imigračních skupin tyto postoje přijala za své, maximálně k nim dodala kulturní specifika (například Halloween, irské katolictví, skotskou whisky nebo mafii :-).
V Americe tou dobou fungoval systém „najdi si louku a začni pěstovat obilí – ať máš co žrát“. Tento jednoduchý, lidský systém byl skoro zmrduodolný, protože z něj nekoukalo nic jiného než práce, žrádlo, a příjemná příroda kolem.
Autor pomíjí skutečnost, že na té louce obvykle předtím žili indiáni, a příjezd osadníků vyvolával neustálé krvavé střety. Být čerstvým osadníkem na americkém pomezí (tedy v oblastech, kde dosud byla volná půda) znamenalo reálné nebezpečí násilné smrti pro celou rodinu. „Šarvátky“ s indiánskými kmeny (jejichž válečníci, oproti romantickým příběhům Karla Maye, skutečně vynikali nelidskou krutostí – skalpování patřilo k těm mírnějším formám mučení zajatců) stály mnoho životů na obou stranách.
Skutečnost, že lidé byli přesto ochotni se do takového rizika stěhovat, jenom ilustruje, jak zoufale a bídně na tom byly domácí populace v Evropě. (Je pravda, že kdybych osobně zažil bitvu u Waterloo nebo u Aspern, asi bych rád dezertoval a utekl k indiánům do Ameriky.)
Nicméně systém občas narušovali zmrdi, kteří si mysleli, že v Americe vládne zákon silnějšího. Jednalo se především o silné a schopné jedince, kteří pochopili, že v evropském feudálním systému jim pšenka nepokvete. Díky nim se pro USA 19. století vžil název „divoký západ“.
Silný a schopný jedinec? Autor měl patrně na mysli „kriminálníky“. Silným a schopným jedincem byl například T. Alva Edison. Pokud autorovi tyto dvě kategorie splývají, no comment.
„Divoký západ“ byl asi 40 let trvající fenomén v řídce obydlených oblastech na západ od Mississippi. V oblasti jižanských států nebo Nové Anglie, kde v 19. století žilo 95% procent amerického obyvatelstva, byl soudní a právní systém mnohdy silnější než v podstatné části tehdejší Evropy, a psanců bylo pomálu. Proto prohlašovat USA 19. století šmahem za „divoký západ“ je nesmysl.
(Mimochodem, takto se učí americké dějiny na amerických středních školách? Pokud ano: panebože, ti učitelé ale musejí nenávidět svůj vlastní národ. Také jeden z amerických problémů: americká extrémní levice dost často opravdu od srdce nenávidí svoji vlastní zemi. To si tady ani neumíme představit. I ten Paroubek se tváří jako vlastenec.)
Zmrdům samotným se říkalo kovbojové, pistolníci, prašiví skunci, anebo plantážníci.
Kovboj není zmrd, ale druh zaměstnání, a to nepříliš vznešeného (cow-boy = ten, kdo se stará o krávy). V 19. století šlo o těžkou manuální práci plnou špíny, takže si neumím představit zmrda, který by něco takového šel dobrovolně dělat. Možná si autor plete kovboje s desperátem, který přepadá dostavníky; oddechová literatura na toto téma je notoricky nepřesná.
Plantáže na americkém Jihu měly velmi daleko ke zmrdismu a la rok 2000, jak byl zaveden D-Fensem, a rovněž velmi daleko ke zmrdismu divokého západu. Zdaleka nejblíž měla jižanská plantážnická společnost svou morálkou a jednáním k zahálčivé britské aristokracii téže doby – rozdílem bylo samozřejmě otroctví.
Již v roce 1850 působil plantážnický Jih v USA, které se jednoznačně vyvíjely směrem k průmyslové tržní ekonomice, jako absurdní anachronismus (Jižanům samotným se to ovšem tak nezdálo, a proto došlo k tomu, k čemu došlo. Vzniká zajímavá otázka, jak by vypadal kontinent, kdyby secese Jihu proběhla mírovou cestou. Je dost možné, že by Jih zdegeneroval do jakéhosi druhého, anglofonního Mexika).
Pro přesnost ještě dodávám, že jediní vohnouti v USA 19. století byli indiáni.
Pro přesnost? Ech.
Indiáni 19. století byli všechno možné, jen ne vohnouti. Vohnouti jsou jejich současní potomci, kteří za federální peníze vylehávají v rezervacích a lijí do sebe ohnivou vodu.
Indiánské kmeny 19. století byly vesměs tvořeny lidmi, kteří se museli být schopni bezchybně postarat o vlastní existenci v nepřátelské přírodě, což už samo o sobě vylučuje jakýkoliv vohnoutismus; vohnout v těchto podmínkách není trestán snížením prémií, ale rychlou smrtí.
V indiánských válkách se pravidelně stávalo, že americká strana musela nasadit deseti- či dvacetinásobně početnější síly k potlačení hrstky bojovníků. Ještě v roce 1820 měla americká armáda méně ozbrojenců než samotný kmen Kríků (a to byl jen jeden z mnoha mocnějších kmenů). Kompenzovala to ovšem velkým počtem ozbrojených občanů.
Základním indiánským problémem byla nesvornost (což ovšem my, Slované, musíme velmi dobře chápat z vlastních dějin), nízká imunita vůči importovaným nemocem (např. neštovice), která je velmi oslabila demograficky, a nedostatek formálního vzdělání. Ale i kdyby tyto problémy neexistovaly: ani váleční géniové, jako byl siouxský Sedící býk nebo apačský Goyakhla (Geronimo), nebyli schopni vést dlouholetou účinnou válku proti mnohem silnějšímu nepříteli, když postrádali takové věci jako kvalitní logistiku. (Zájemcům mohu zapůjčit překlad jedné knihy na toto téma.)
Pro evropské a jiné vohnouty byla několikatýdenní plavba na vratké plachetnici trošku velké sousto.
Hlavní vlna evropské imigrace dorazila do Ameriky koncem 19. a začátkem 20. století, a to nikoliv na vratkých plachetnicích, ale na parnících s dobou plavby kolem 5 dnů. Ve velké většině to byli nevzdělaní lidé – manuální pracovníci – které přitahovaly vysoké mzdy v americkém průmyslu a možnost si časem zakoupit vlastní půdu.
Procento vohnoutů mezi nimi muselo být dost vysoké. Stačí se podívat na explozi alkoholismu, která po této vlně následovala (a která později zapříčinila velmi nešťastnou reakci ve formě prohibice).
Nemám důkazy, že by druhá válka byla zmrdy roku 1929 plánovaná
Dobrý bože, opravdu chce autor naznačit, že je vůbec technicky možno plánovat jevy jako nástup Hitlera a druhou světovou válku na 10 let dopředu? Lidé jsou vrtkavější než počasí, a ani to nepředpovíte déle než na týden. Uvažovat o důkazech pro takové plánování mi přijde asi podobné, jako uvažovat o důkazech toho, proč vám Uraňané cpou rádiové vlny do hlavy. Bez urážky.
Po druhé válce vůdci západního světa rozhodli, že se zánik střední třídy nesmí opakovat. Proto zavedli takzvaný Keynesův finanční systém.
Keynesiánství je mezi ekonomy poměrně kontroverzní teorie, a nezaslouží si být pasováno do role „zachránce střední třídy“. Nejsem nicméně ekonom, takže zde bych nerad oponoval.
Americká a evropská ekonomika, posilněna válkou
Americkou ekonomiku válka bezpochyby posílila, ale mluvit o „posílení evropské ekonomiky válkou“ je takové chucpe, že by člověk znalý historie plakal vztekem. Válka zanechala na Evropě následující „posílení“:
· totálně zničenou infrastrukturu v nesmírné hodnotě (Německo leželo zcela v troskách, v nichž se potulovaly špinavé hladové děti; protržené hráze v Nizozemí; zničené Polsko;),
· miliony válečných mrzáků, o které bylo potřeba se postarat (soudruh Stalin se o ty sovětské postaral po svém – kulometem. Normální státy je ovšem musely živit),
· nenávratný odliv mozků a know-how za oceán (Einstein, Bohr, Fermi, Heisenberg, von Braun, ale i Baťa …),
· militantní a/nebo autoritativní ideologie usídlené na půlce kontinentu (stalinismus, ale i titoismus, frankistické Španělsko nebo Salazarovo Portugalsko, diktátoři v Řecku …),
· smrtelnou nenávist mezi bývalými soupeři, kvůli které bylo těžké obnovit obchodní spolupráci,
· nedostatek mužských pracovních sil, které hnily v hromadných hrobech. Německo takto začalo dovážet Turky, čímž si zadělalo na dnešní zásadní populační a civilizační problém,
· poslední křeče koloniálního systému. Asijské a africké národy si povšimly, že bílí páni nejsou nepřemožitelní, a tak docházelo k tomu, že válkou zcela vyčerpané národy ještě byly nuceny vést směsici lokálních válek všude po světě: Británie v Keni (povstání Mau-Mau), Jemenu, Ománu, Francie v Indočíně a v Alžírsku1,
· jedna z nejdůležitějších předválečných evropských ekonomik, československá, byla vyřazena ze systému a přeorientována na mašinérii pro vyzbrojování východního bloku.
Opravdu úžasné výhody a posílení. Člověk zběhlý v historii se spíš musí oprávněně podivovat, že po tomto utrpení nepoklesla celá Evropa na úroveň Albánie nebo perónovské Argentiny2. Svůj podíl v tomto zázraku měl Marshallův plán (dotaz na autora: byl Marshallův plán součástí nevyslovitelného zmrdismu Američanů? Pokud ano, proč čeští zmrdi nikdy neuskutečnili nic podobného v adekvátním měřítku?).
Původně jsem chtěl polemizovat s celým článkem, ale neshledávám už k tomu sílu. Rád přenechám tento úkol dalším zájemcům.
1 Mimochodem, proti tomu, co se odehrávalo v Alžírsku v letech 1954 – 1962, je dnešní Irák slabým odvarem. Francouzská vláda, která čelila značně ukrutným protivníkům, zorganizovala vlastní teroristické oddíly, které mohly mučit a vraždit bez omezení a bez důkazů. Taktika docela zabírala … ale sami Francouzi na ni časem přestali „mít žaludek“ (na rozdíl od Alžířanů, kteří v ní do značné míry pokračují dodnes, ale mezi sebou).
2 A jeden z mladých důstojníků nasazených v krvavém bahně téhle války se jmenoval Jacques Chirac, a dnes brání tomu, aby se touto kapitolou francouzských dějin někdo seriozně zabýval. Třeba znepřístupněním dokumentů. Kdo ví, čeho všeho se osobně zúčastnil, andílek jeden. To se asi dozvíme až po jeho smrti. Málokdo dneska ví, že před nástupem demagoga Peróna k moci byla Argentina bohatší než Kanada. Teď už nikdy nebude, leda by se v Kanadě stalo něco velmi špatného. Příklad toho, jak vojenská junta + všemocné odbory mohou nenávratně zničit slibně se rozvíjející zemi.
(Zatím nikdo nehlasoval)