Uprchlík muss sein

Nepouštějte televizi při snídani. Fakt ne. Běžel tam zrovna pořad o uprchlíkách, jak hrozně trpí v uprchlickém táboře na ostrově Lesbos, zatímco čekají na rozhodnutí o udělení azylu a nemohou se vydat ani do svého nového domova, ani do toho starého, protože tam hrozí hrozivá zničující válka. Konkrétně se jednalo o pořad DW – Focus on Europe.

Předtím vysílali reportáž o studentech z Ghany, kteří studují práva, medicínu a další takové věci na Ukrajině a ve volném čase uvažují o tom, jak se vrátí do své rodné země a budou tam vyrábět čokoládu (asi inspirace premiérem Porošenkem, to je tam něco jako lokální Babiš, až na ten rozdíl, že nedělal pro KGB nebo se to ještě neprovalilo). Znělo to náramně věrohodně, možná bych tomu i věřil, ale já nehulím ani nepiju po ránu.

V dosavadních tématických diskusích na téma uprchlíci jsem se držel stranou, s většinou pravičáků a vlastenců nejsem v tomto ohledu zajedno, protože mám kádrovej škraloup. Moje příbuzenstvo je samej uprchlík. Babičky bratr, což by mohlo být něco jako prastrýc, zmiznul po válce do Venezuely, protože za první republiky dělal pro firmu Baťa nákupčího a když Baťu znárodnili, tak chtěl zůstat ve firmě. Vůbec nechápal, proč mu nějaký rudý zmrdi berou jeho milovanou práci. Šlo mu primárně o prachy, nemělo to žádný politický kontext, což ale nebránilo komunistickým zkurvencům to zhruba 40 let používat proti naší rodině. I ve Venezuele pokračoval u Bati, pak zkusil podnikat, moc mu to zpočátku nešlo, když už to vypadalo, že se mu bude dařit, tak ho okradl jeho český společník. Dosud mám v živé paměti, jak v jednom dopise v pruhované obálce par avion psal babičce, že v Jižní Americe je to OK, ale nejhorší ksindl jsou Češi. Makal v uhelných skladech, makal na stavbě a zemřel kdovíkde. Rád bych zjistil, kde a jak skončil, ale hodně lidí mě už varovalo, abych do Venezuely ani nestrčil nos.

Jiná část rodiny zdrhala taky na jih, ale ne tak daleko. Během „řešení sudetské otázky“ zdrhli do Rakouska, protože jim bylo moc dobře jasný, jak se to ve Zkurvystánu vyvine a jak tam budou posuzována jejich smíšená manželství. Kdyby ještě žili, museli by komunistům poděkovat, protože jim vděčí za prosperitu, nikomu se v cizině nevedlo zle, kromě toho jednoho, co se nechal ještě před válkou nalejt k armádě a ve službách svého krajana Adolfa zmizel někde ve Středomoří s i Junkersem a jeho posádkou. Poté, co se jinému podařilo díky práci u rakouských drah vydělat nějaké peníze, investovali je spolu s rakouskou manželkou do polorozpadlé chajdy někde v Alpách, které tehdy neznamenaly víc než hromadu šutrů. Díky nastávajícímu turistickému boomu od 70. let se jejich investice ale začala velmi rychle vracet poté, co z ní vybudovali kavárnu, hospodu a posléze hotel. Zaměstnávali české emigranty, ale po nějaké době toho museli nechat, protože se mnozí ukázali být nemakačenkové, vyžírkové nebo rovnou zloději. Taky si z nostalgie dlouho kupovali české zboží, třeba auta, u kterých vydrželi až do roku 1982. Pak hlava rodiny uviděla novou škodovku a prohlásila, že tohle po něm už nikdo nemůže chtít. V Rakousku skončil větší počet mých předků, příčinou této situace byla pravděpodobně prabába, která bydlela v nějaké prdeli u Nových Hradů (Nakolice) a makala pro feudála Buquoye. To vedlo v podstatě k tomu, že s prohlubováním hranic se rodina rozdělila na rakouskou a českou větev, přestože zprvu nikdo nevěděl, kde vlastně je hranice a kde není, třeba Gmünd byl smíšeným městem. Vůbec se tam svého času neřešilo, zda Gertruda je z Rakouska nebo z Čech, prostě byla odvedle. Není proto jisté, zda rodina nepatřila do Rakouska a uprchlíky není naopak česká větev.

Jsou tam i další příběhy, které ale spojuje jedna věc. Sem tam sice někdo zdrhnul za kopečky, ale nikdo z nich se nepokusil zneužívat pohostinnosti své nové hostitelské země a to, že přišel odjinud, pro něj znamenalo pouze to, že musí víc makat s vědomím, že cokoli udělají, bude zkoumáno ze všech stran daleko kritičtějším pohledem, než kdyby to samé udělal místní.

Dalším důvodem mého vlažného postoje k uprchlické problematice je skutečnost, že ani jeden z nás nikdy neví, kdy bude muset zdrhnout, protože v jeho zemi došlo k takovým změnám, že se v ní prostě nebude dát žít. Znám například člověka, který dělal v Boleslavi, bydlel v Praze a jednou půjčil své auto na dva týdny ženský, se kterou tehdy začal chodit a nastěhoval si ji k sobě. Tu pak každý den v 5:30 vyfotil radar na Střešovické (30 km/h), když jela do práce. Nicméně i přesto, že se tyto skutky stávaly každý den asi tři týdny v řadě, výzvy k úhradě „určené částky“ mu chodily s patnáctidenním odstupem. Takže zaplatil jednu, za 15 dnů přišla další, tak ji taky zaplatil a tak asi třikrát, až mu to začalo být divný. Vysvětlil jsem mu, proč to posílají s odstupem a on tím byl naprosto zhnusený (proč to tak je? Tím si úředníci zajistili, že bude opakovaně platit. protože kdyby mu je poslali všechny najednou a on nezaplatil, v dalším řízení by museli všechny skutky projednat ve společném řízení a dostali by peníze jen jedenkrát, kdežto takhle je budou dostávat opakovaně), totálně se vytočil, na stát, na magistrát a na mně, že mu to tak neutrálně říkám a nepohoršuji se nad tím, a asi za šest měsíců se odstěhoval Indie, kde žije a pracuje doteď. Zjevně mu ta špinavá přehřátá díra připadá lepší než Zkurvystán. Těžko říct, zda tohle bylo něco jako poslední kapka nebo zda by to udělal i bez toho, každopádně on je teď tam a ti úředníci, co ho buzerovali, jsou pořád ještě tady. Tyhle zmrdi nikam neutečou, zůstanou tady, protože jim se tady líbí, vydělávají dost peněz a mají pohodlnou práci, mohou buzerovat lidi, třeba vás hned zítra.

Dokonce tvrdím, že současná konstelace (EU, Babiš, Okamura apod.) pravděpodobnost odchodu dalších lidí z ČR významně zvyšuje a čím dál více lidí bude časem pocitovat potřebu nechat je tady s jejich zákazy, buzerováním, fízlováním a začnou řešit otázku „kam“ místo otázky „zda vůbec“. Jeden každý z nás má nyní ke statutu uprchlíka nejbíže za celé polistopadové dějiny. Takže myslím, že by měl každý dvakrát uvážit, než se začne strefovat do fenoménu emigrace, protože na něj mohou zakleknout, nalezne v něm zalíbení parta policejních plukovníků nebo se ho nějaká klika mediálně-policejních zmrdů pokusí lacinizovat, protože zrovna potřebuje prosadit nějakou změnu zákona a on by jim s tím mohl nedobrovolně pomoct, a pak ještě rád bude jezdit prstem po mapě a shánět letenku do nějaké země, na kterou ještě včera neměl pomyšlení.

Ovšem něco jiného je imigrace jako politický program a jako mindset Evropana a tak se vracím k té snidani.

A tak se koukám na ten pořad a čekám, kdy se objeví obvyklý výjev, který podle mého skvěle demonstruje pravou podstatu uprchlické krize. Mám na mysli záběry na zástupy dvaceti- až třicetiletých klackovitých individuí s neklidným zrakem, na vrcholu sil a na počátku produktivního věku. Kdybych měl čelit válce nebo humanitární krizi ve své domovské zemi, jako první bych poslal přes kopečky ženu a děti, pak rodiče, kdybych ještě nějaké měl. Proč to? Protože z vyjmenovaných mám relativně nejlepší předpoklady něco takového přežít, zatímco oni jsou extrémně zranitelní. Sám bych zvednul prdel až v okamžiku, kdy bych vystřílel všechny náboje, došlo mi kafe a došly mi síly, a už jsem nemohl pro nikoho ani pro sebe nic udělat, podobně jako moji příbuzní. Zcela jinou strategii bych zvolil, kdybych identifikoval někde na světě zemi, kde jsou úplně hloupí a budou mi ochotní dávat peníze jen za to, že jsem přišel a laskavě se připojil k jejich hypertrofovanému sociálnímu systému, a to všechno aniž bych měl nějaké vzdělání, uměl jejich jazyk nebo mohl jakkoli k jejich bohatství přispět, ať už hlavou nebo rukama. Za takové situace bych naopak zvednul prdel jako první, protože opět mám nejlepší předpoklady k tomu, abych se tam zahnízdil, nechal se uvítat paní Angelou nebo nějakým jiným podobným vlastizrádcem a potichu připravoval předpolí na příchod mojí rodiny případě mých bratrů ve víře a jejich rodin a jejich bratrů a jejich rodin a tak dále. Ti samozřejmě budou požadovat stejné podmínky a stejné (ne-li lepší) přivítání, protože jiný postup by byl diskriminační a nedůvodný.

Potěšující je, že při pohledu na záběry uprchlíků si tohle uvědomuje čím dál více lidí a zcela legitimně si klade otázku, proč se dali do pohybu zrovna ti, které jejich válkou nebo krizí sužované země potřebují nejvíce. Zcela logicky to vede k závěru, že to nejsou žádní chudáci, ale banda vychcanců, taková ta sebranka, která se dá při problémech do pohybu jako první, protože buď mají ve své domovině máslo na hlavě, nebo chtějí využít vzniklé situace ve svůj prospěch. Němčina má pro slovo „sebranka“ lepší výraz, Abschaum, což je takový ten bordel, co plave po hladině, když něco vaříte a je třeba to sebrat, protože je to zřejmě to nejhorší, co v tom hrnci je. Nápadně se to shoduje s vyjádřeními mého venezuelského i rakouského příbuzného na adresu některých českých emigrantů.

Televizní pořad byl proto natočen velmi důmyslně. Byl sice o uprchlíkách, ale dovedně se vyhýbal jakýmkoli záběrům na ně. Byly tam záběry jejich obydlí na ostrově Lesbos, odpadků, toho, jak tam serou a chčijou na kopici a dělají bordel. Za uprchlíky tam vystupoval jeden téměř intelektuálsky působící Severoafričan. Pak se štábu podařilo najít matku s dítětem, přičemž narátor neopatrně konstatoval, že na Lesbu „také nějaké jsou“. Díval jsem se na ten brainwash totáně nevěřícným pohledem, a vůbec jsem nechápal, co se mi tady veřejnoprávní médium snaží sdělit, proč tomu mám věnovat pozornost a jaká akce se ode mne očekává. Mám se zamyslet nad jejich nejednoduchou situací? Nebo jim mám něco poslat, třeba svetr, protože před vyplutím neočekávali, že v nové domovině bude zima? Smůla, svetry nenosím. Nebo mám vyvinout tlak na svoji lokální vládu, aby si jich sem deset dvacet tisíc vzala? A proč to? Budou tady dřít dvanáct hodin denně na stavbách a v elektrárně a jako moji příbuzní, když zdrhli po válce? Co se chystají nabídnout mojí zemi výměnou za to, že se o ně postará? Odjedou zase zpátky, až ta válka skončí nebo naopak přijedou další za nimi? Co je to vůbec za lidi a proč se mám o ně starat?

Spíš to místy znělo jako hořká obžaloba středoevropských zemí, jejichž politické reprezentace se zdráhají vítat a chudáci uprchlíci musí proto hnít na Lesbu. Bylo mi stydno, že se vůbec na něco takového musím koukat a marně jsem se snažil dovtípit, jaká skrytá agenda mediálních a politických skupin má vůbec za následek vznik takových reportáží.

Moje otázky ponechal eurounijní dokument bez odpovědí. Prostě občane, tady jsou uprchlíci, a musíme jim pomoci, protože jsme to řekli, tečka. V podstatě se jim povedlo uprchíky odosobnit, udělat z nich jev a nového boha.

Hluboce se stydím, že jsme v EU a musíme snášet vysílání takových debilních unijních slátanin v našich českých médiích. Chci pryč. Uprchněme taky, z EU, a kolektivně.

30.12.2017 D-FENS

Související články: