Žil byl jeden čestný rolník. Pracoval pro místního sedláka na jeho poli. Dělal to dobrovolně, dohodli se spolu. Rolník neměl tolik peněz, aby si mohl dovolit vlastnit své pole a i kdyby měl, celé by ho nezvládl obdělat. Pán mu tedy dával peníze a rolník obdělával část jeho pole, aby byla úrodná. Oba byli spokojeni – rolník měl prostředky pro svou rodinu, pán měl obdělanou část svého pole a nemusel se fyzicky na něm dřít.
Jedno léto se do lesa u městečka nastěhovali loupežníci. Jmenovali sami sebe „ochránci kraje“ a rozhodli se, že vymyslí spoustu pravidel, jak se v kraji chovat a co lidé nesmí dělat. Lidé takové ochránce nechtěli, ale to bandity nezajímalo. Považovali se za konatele všeho dobra a aby při té šlechetné činnosti nezemřeli hladem, počali okrádat ty, které prohlašovali že chrání.
Spočítali, že když každý rolník a každý řemeslník odevzdá část peněz od pána jim, bude se jim dobře žít a mohou poskytovat své služby, o které ale beztak nikdo nestál.
Postupem času, bylo loupežníků v lese čím dál víc … lidem se nechtělo zůstávat u tvrdé práce na poli nebo nějakého řemesla ve kterém je potřeba kumštu. Být loupežníkem bylo jistě mnohem jednodušší. Lidé tedy nechávali tvrdé práce a počali se přidávat k loupežníkům. Pro více loupežníků bylo ale potřeba více peněz, a tak se stále zvyšovala ta část peněz, kterou lidé těmto ze svého odváděli.
Po každé šarvátce, která se v kraji udála, po každé srážce povozu s jiným povozem – po každé takové běžné situaci v životě lidském, loupežníci přišli s nějakým řešením, které vyžadovalo ještě více loupežníků a více vybraných peněz. Že ta řešení byla k ničemu a lidu jen život ztrpčovala, loupežníci dobře tajili.
Obyčejní lidé si začali zoufat, že zátěž na ně je již příliš velká, že platit musí příliš a neuživí tak své rodiny. Loupežníci vida, že lid by se mohl vzbouřit a vyhnat je, použili mazaný trik, kterým lidi uchlácholili a dokázali vybrat ještě víc, mnohem víc, jejich peněz – nejen že musel platit každý člověk za sebe, ale za každého musel navíc k tomu platit i pán, u kterého byl ten daný člověk ve službě. Páni si tak nemohli už dovolit dávat práci tolika lidem, když je teď stál každý robotník o tolik více. A tak se stalo, že mnoho rolníků a řemeslníků už nemohlo dál pracovat pro pány, protože páni už neměli dost peněz, aby je všechny odměnili. Tak robotníci bez roboty i celými rodinami trpěli hladem. Loupežníci těmto chudákům dávali občas almužnu, a tito bídníci je začali považovat za své zachránce a ochránce. Zapomněli, že to byli právě tito darebové, kteří jim tento úděl přichystali, kteří je do této bídy dostali.
Časem loupežníci zlenivěli natolik, že začali pracující lid nutit, aby on sám spočítal, kolik má loupežníkům dát. „Taková nehoráznost – musíme se nechat obrat a ještě sami máme spočítat o kolik,“ zoufali si robotníci. Co měl ale ubohý lid dělat? Lidé se snažili vyhovět, protože se báli, že když loupežníci nedostanou své, zavřou je do vězení a seberou jim jejich ubohý majetek a jejich rodiny pomřou hladem. Protože to ale byli lidé prostí, neuměli spočítat vždy správně, o kolik se mají nechat okrást. Počty byly pro ně tuze složité, tak složité, aby nikdo na první pohled neprokoukl, kolik vlastně loupežníci už lidem berou z peněz, které vydělají u pánů.
Když se stalo, že někdo měl spočítáno špatně, byl ztrestán a sebrali mu část majetku pro výstrahu ostatním.
Pokud lidé donesli listinu, na kterou vyčíslili, kolik musí loupežníkům dát a listina byla vyplněna husím brkem místo kachního, zlá a protivná loupežnice, která tyto listiny sbírala, nechala tyto chudáky za jejího soustavného křiku celý list přepsat znova, sic budou ti chudáci přísně ztrestáni. Nesměli na ni vrhnout přitom křivého pohledu, protože jinak by následoval rovněž trest a museli by zaplatiti pokutu, že ji urazili na její mrzké cti.
Ona sama neustále ty chudáky naoko chlácholila řečmi jako „já jsem si to nevymyslela, tak to rozhodli vrchní loupežníci, já jsem jedna z vás“ a podobně. Lid ale dobře věděl, že ona sama dobrovolně a ráda se k loupežníkům přidala, protože nic jiného neumí a na skrývku chleba by na poli nevydělala, neb má obě ruce levé a je tuze líná.
Loupežníci poté donutili pány, aby počítání za své nejchudší poddané převzali na svá bedra. Tak páni museli zadarmo nejen počítat, kolik mají zaplatit za své lidi, ale také kolik mají loupežníci sebrat jejich poddaným už z té jednou obrané části. Také museli také těmto darebům chystat různé další listiny a seznamy o svých robotnících. Tyto seznamy loupežníci využili k tomu, aby zjistili, kde dále je možné lidem sebrat.
Páni se snažili svým robotníkům říct, jak mnoho je loupežníci okrádají – ale tito darebáci naopak počali štvát dělný lid proti pánům, svým chlebodárcům.
Dále lupiči vymysleli trik, jak ošálit ty nejhloupější a nejprostší robotníky – přestali říkat, že peníze od lidu berou, ale že lid sám jim je dobrovolně dává. A jak šel čas, někteří tomu uvěřili.
Dnes už lidé nelopotí na poli a v kovárnách. Za lidi dělají dnes stroje. Loupežníci jsou ale v lese pořád. Je jich tam mnohem více, než tenkráte v těch dobách z našeho příběhu. Berou lidem mnohem více, než kdysi. Zavedli výběr výpalného také u kupců – když lidé kupovali nějaké zboží, museli kupci ke každým pěti grošům z ceny toho tovaru připočítat jeden další groš pro loupežníky. Dále zavedli, že každý kdo má dům, sic si jej sám postavil, musí z tohoto domu každé jaro poplatek odvést, sic mu dům seberou. Stovky takových poplatků vymyslili – ale protože tak banditi činili postupně, lidé si málo všímali, jak poplatky přibývají.
Lid už ale za ty věky tak otupěl, že mnozí ani neví, že se to děje nebo to považuje za správné. Spousta lidí začala brát jako zcela samozřejmé, že loupežníkům je třeba dát i polovinu toho, co u pánů vydělají. Loupežníci udělali způsob počtů tak složitý, že obyčejný člověk už ani nespočítá, kolik jeho peněz mizí v kapsách loupežníků a na co jsou tyto peníze bandity použity. Ano, těch peněz, které by mohli ti poctivě pracující lidé dát své rodině, aby se měli lépe. Být loupežník je dnes považováno za stejně hodnotnou práci, jako je jakákoliv jiná. Současní mladí už od útlého věku plánují, jak budou loupežníky.
Občas byly sice doby, kdy nový panovník prohlásil, že učiní vše pro to, aby loupežníků bylo méně … ale vždy jich nakonec jen přibylo.
Dnes už je každý druhý člověk, jenž není dítě nebo stařec loupežníkem, nebo jejich pomahačem.
A co vy, milé děti? Na které straně budete vy, až vyrostete? Také se přidáte k loupežníkům? Je to tak pohodlné …
(4x známkováno, průměr: 2,50 z 5)