Udávání a donášení je specifická lidská činnost, se kterou jsme se setkali ve svém životě patrně každý.
Část 1: Bonzo*logie
Architektura
Udavač. Zpravidla „řádný“ bezkonfliktní občan, který své případné lumpárny, úchylky a deviace pečlivě maskuje. Jinak také sráč, který při řešení svých mnohdy neexistentních problémů nevystačí sám, ale potřebuje nějakou oporu. Tendencielně směřuje k totalitnímu státu jako univerzálnímu receptu na bezpečí, pořádek a spokojenost. Ne každý, kdo nahlásí nějakou lumpárnu, je ovšem udavač. Bežný smrtelník také někdy vstoupí v kontakt s autoritou, protože se v jeho okolí děje akutní narušení něčího práva (nikoli pořádku) a činí tak svým jménem a na své riziko.
Pachatel. Ten se provinil proti režimu, pořádku, pravidlům.
Autorita. Nějaký orgán vybavený mocí, který je schopen „zjednat pořádek“ a odměnit Udavače
Proxy a Koncentrátor: Prvky rozsáhlejších udavačských sítí. Udavač někdy stižen nedůvěrou v Autoritu sám zvyšuje svoji bezpečnost tím, že Autoritě předává informace pomocí subjektu zvaného Proxy. Koncentrátor je prvek rozsáhlých sítí informátorů. Shromažďuje informace od více Proxy, porovnává je, hodnotí jejich věrohodnost a stanovuje jejich priority.
Admin: U rozsáhlejších systémů pro udávání musí existovat správce, který se stará o správnou architekturu a nastavení systému sběru informací od Udavačů. U méně rozsáhlých přejímá funkci správce Autorita.
Příklady z minulosti
Pachatel, jistý Ježíš, byl pronásledován úřady pro popírání různých aspektů státu a jeho ideologie, v neposlední řadě pro drobné výtržnosti (vyhnání trhovců z chrámu). Ježíšovo chování se přímo dotýkalo podle tehdejších zákonů legální místní správy a bylo nefér k většině loajálních občanů, protože Ježíšovi stoupenci byli v menšině.
Udavač Jidáš Iškariotský věděl, že Ježíš je ilegál a také kde Ježíš přespává. Prozradil pozici Ježíšova domicilu v Getsemanské zahradě úřadům.
Autorita (úřady) zatkly Ježíše a vypořádaly se s ním tehdy obvyklým způsobem, aby obnovily status quo. Jidášovi bylo vyplaceno 30 stříbrných cash.
Pachatel poslouchal za okupace nepřátelský rozhlas, přestože to zákony Říše zapovídaly.
Udavač se obrátil na Geheime Staatspolizei, protože poslouchat cizí rádio je za situace, kdy je dostatek vyváženého a objektivního říšskoprávního zpravodajství, je evidentně nefér.
Autorita (Gestapo) pachatele zadržela, vyslechla, případně jej trochu zbila a vydala k potrestání. Případné drobné přestupky na straně Udavače byla připravena ignorovat, pokud je neignorovala již v minulosti výměnou za příslib spolupráce.
Admin (vedení SS, Gestapa, říšská a protektorátní správa) se starala, aby síť donašeců vzkvétala a aby si lidé mysleli, že donášet je správné.
Kritické body
Doložitelnost prohřešku. Čím silnější je Autorita, tím méně si musí lámat hlavu s nějakým dokazováním (viz Gestapo) a tím větším imbecilem může být Udavač. V podmínkách silných autorit totalitních režimů je udání formou vytrestání osob, které nemá udavač rád z čistě osobních důvodů (píchá mu ženu, je na tom finančně lépe, nemá pleš, jezdí automobilem), ale nemůže si to s nimi vyřídit sám
Hodnota odměny pro Udavače. Zpravidla se tvrdí, že udávat lze pro peníze nebo pro ideály, já s tím ne zcela souhlasím. Obecně se udává pouze pro odměnu, liší se jen její forma, společenské uznání nebo získání moci je jen jinou formou odměny. Každopádně, odměna by měla vyvážit riziko, které podstupuje Udavač.
Anonymita Udavače. Udavač pochopitelně ví, že dělá něco, co není právě etické, nehledě na to, že většina udavačů má svoje třinácté komnaty narvané k prasknutí. Je proto důležité, aby jeho identita nebyla okolí známa, je to podmínka jeho účinné práce.
Část 2: Ryba smr*dí od hlavy…
Občanské sdružení Oživení spustilo před časem portál na „oznamování přestupků“. Řekli jsme si, že se jedná o určitý pokus o zviditelnění tohoto tristního spolku, protože použitelnost důkazů shromážděných Oživením pro přestupkové řízení je nijaká. Potrestat na základě takového materiálu lze pouze blbce, konstatovali jsme, a pro takového platí – dobře mu tak. Také jsme konstatovali, že existence takového nástroje nepovede k žádným zlepšením situace kolem nás, ale je prostředkem, kterým se cyklisticky orientované sdružení Oživení snaží vyřadit třídního nepřítele, totiž automobil a jeho řidiče. Nicméně sám fakt, že někdo dvacet let po velké hadrové s mediální podporou spustí a provozuje web na automatizované udávání, je pro mě přinejmenším mementem…
Na příkladu sdružení Oživení si ukážeme fungování vztahu Udavač-Proxy-Autorita a zasáhneme udavače z řad příznivců Oživení v jednom citlivém bodě.
Proxy je v případě Oživení neživý, elektronický. Je jím systém, který předává automatizovaně hlášky policii, přičemž zaručuje anonymitu Udavači. Proxy stvořil pan Ladislav Janík jako diplomovou práci z předmětu Programování na FEL ČVUT. Jeho dokumentaci naleznete zde. Bohužel, autor Proxy se zachoval nehezky k zadavateli a tak si hned na straně 2 dokumentace přečteme tuto větu:
Janík Hrabala provařil. Takového amatérismu se snad nedopouští ani etiopská rozvědka.
Na straně 7 nás pan autor obohatí ještě jedním novým pojmem, který poněkud inovuje terminologii v udavačském řemesle, zatuchlou wordingem ze Švejkových dob:
Whistleblowing (7) – Whistleblower je ten, kdo píská na píšťalku, aby na něco upozornil. V českém jazyce nemá toto označení adekvátní ekvivalent. Překládá se nejčastěji jako informátor, někdy také oznamovatel, ovšem toto označení v sobě stále nese jakousi negativní pachuť udavačství a práskačství. Pojem whistleblowing má naopak pozitivní náboj, neboť obsahuje odvahu sdělit nějakou skutečnost, kterou se jiní sdělit neodváží, odvahu potlačit strach, loajalitu či kolegialitu a upozornit na nefér jednání.
Jak se to má s panem Hrabalem?
Pan Vojtěch Hrabal se narodil roku 1980. je studentem matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy a současně pracovníkem sdružení Oživení. V internetových diskusích působí pod pseudonymem Hrabosh. Pan Hrabal je poměrně aktivní a bonzovací portál představuje pouze pomyslný vrchol jeho dosavadní kariéry aktivisty, jako jiné páně Hrabala aktivity můžeme zmínit usilovnou propagaci cyklistiky v rámci organizace Auto*Mat a propagaci projektu Bohemian Greenways, jehož cílem je uzmout část veřejných komunikací z všeobecného použití a vyhradit ji pro cyklisty. Účastní se cyklojízd, Dnů bez aut a jeho kádrový profil je vůbec poskvrny prost, což nepochybně vyústí v to, že se z něj jednou stane politik. Prozatím sedí jen v nějaké obskurní komisi pražského magorátu (a nevím, kdo ho zvolil a odkud čerpá mandát).
Vsuvka: Pokud jde o systém cyklistických občanských sdružení, v Oživení, Auto*Matu, Bezkorupce, Pražských matkách, Arnice apod. najdeme pořád ty samé lidi, ačkoli se jedná o různé subjekty. To jim samozřejmě umožňuje násobit sílu, protože když chtějí vyvinout nátlak na nějakou instituci, pak vystupují jako občanská sdružení. Určitě to vnímáte jinak, když večer slyšíte v televizi, že proti nečemu protestují občanská sdružení, než kdybyste slyšeli, že protestuje občanské sdružení. Přitom jsou to ale pořád ti samí lidé. Jako občan můžete být členem kolika sdružení chcete. Je to docela chytré.
V neposlední řadě je pan Hrabal členem sdružení příznačně nazvaného Vinohradské šlapky. Panu Hrabalovi můžete napsat na hrabosh@oziveni.cz. Z rozboru stop, které v síti zanechal pan Hrabal, jsem dospěl k názoru, že je lehce paranoidní v kombinaci se silným mesiášským nutkáním, viz například tento text z roku 2003:
„Lidé přecházející po přechodech si opět připadají jako štvaná zvěř. Je proto nezbytné hledat trvalé řešení, které řidiče, alespoň u přechodů, dostatečně účinně zkrotí.“
Projevuje se to tím, že si v dubnu 2006 navlékl bílý hábit, chodil v Praze v převleku za anděla strážného a způsoboval spolu s několika kamarády obstrukce v dopravě, aby se slušní lidé včas nedostali do práce, z práce k rodině nebo za nákupy. Bezpečnost cyklistů a chodců se tímto počínáním jistě velmi zvýšila. Divím se, jak je něco podobného vůbec možné a proč policie toleruje terorismus.
Krom toho netuším, jménem koho Hrabal vlastně hovoří, když říká … lidé si připadají … je nutné hledat řešení…. Je jak soudruh Tamáš. Hej vy vohnrdírové zelenokomunistický, nemáte právo mluvit třeba za mně a myslím, že dalších zhruba devět miliard lidí si myslí to samé.
Pan Hrabal preferuje cestování na kole. Svůj styl jízdy na kole charakterizoval pro časopis Instinkt takto:
„Trvalo mi několik let, než jsem se to naučil. Musíte si najít vlastní cesty a někdy stanovit i vlastní pravidla,“
Ovšem když si vlastní pravidla stanoví řidiči automobilů, tak se to musí ohlásit.
Mentalitu „víno piji, vodu kážu“ kromě fotografií cyklojízd, při kterých se porušují dopravní předpisy hromadně, dokresluje také můj telefonát s jistým panem Fantou, státním zaměstnancem, který si mailoval s panem Hrabalem v jakési spíše soukromé než pracovní záležitosti. Šlo (mimojiné) o to, zda za nezapnuté bezpečnostní pásy má hrozit řidiči pouze pokuta, nebo pokuta a bodový postih. „Ten Hrabal se mně pokoušel přesvědčit, že nepřipoutaný řidič by při prudkém brzdění mohl sklouznout ze sedadla a uvolnit pedál brzdy, takže by nemohl odvrátit krizovou situaci. Jakživ jsem nic podobného neviděl ani neslyšel, protože při brzdění je hmota řidiče setrvačností vržena proti pedálům – proto je také někdy u bouraných aut najdem zlomené. Byl neodbytný, vyjádřil se, že jsem zaujatý proti cyklistům a neustále se mně snažil o něčem přesvědčovat, například že nesvítící cyklisté nikoho neohrožují. Svoje domněnky taky nedokázal doložit. Měl jsem ho už dost a tak jsem mu napsal, ať neotravuje.“
Tolik zhruba k osobě Admina.
Asi právem řeknete, že nic moc. Příště se podíváme na osobu, která bonzuje pod pseudonymem Glass. A tentokrát se nebudeme zdržovat nějakým usmrkaným studentíkem, který ještě nedávno tahal za sebou kačera. Slibuji dávku nefalšované perverze.
(Zatím nikdo nehlasoval)