Dvacet let je tomu, co velký Chán Michail zrušil i nám v Kocourkově nevolnictví. Na náměstích se zvonilo tenkrát klíči, protože zvonů v kostelích už dávno nebylo a i kdyby bylo, tak by to bimbání zvonice nevydržely.
Posledního drába jsme s velkou slávou vyprovodili za humna a náš muzikus Kodrz mu k tomu zahrál českou lidovou: „S cizí ženou v našem pokoji žádná svatba už se nestrojí “ a na cestu mu dal český smažák, kdyby se mu udělala díra v botě.“
Jakmile se za ním zavřelo obilí (tenkrát se ještě pěstovalo), tak kocourkovští začali hned organizovat výpravu do Stadic, protože si mysleli, že by tam mohl bydlet ještě nějaký potomek toho Přemysla Oráče. Ale nenašli tam nic jiného než jeho rezavý pluh, který tam družstevníci hlídali, aby měli čím orat, až se jim rozpadne i ten poslední traktor. Ten sice vydržel, ale zakrátko jim rozkradli celou fabriku na traktory nové, protože Kocourkovští si mysleli, že mají už vyhráno, ale to zdaleka, jak ukáže naše vypravování, neměli. Pořád volali Václave, Václave, čekali, že sleze ten z toho koně před muzeem na Velkým náměstí, ale nakonec se spokojili s tím od šmíry, co dělal dřív nápovědu. Ten narychlo oblékl kalhoty z truhly po tom, co hrál vodníka v Rusalce a nosil nohovice do půl lejtek.
Taky našli ten první potrhaný prápor, hned ho vyvěsili, ale ten druhej Václav, co přišel po tom prvním ho nechal nějak přešít a on teď visí čím dál tím více nakřivo. A k tomu ještě vyšlo najevo, že se na hradě ztratila památná tužka, co se s ní psaly děkovný dopisy Chánovi Michailovi a v podhradí se šušká, že ten druhej Václav ji má prej doma a psal s ní ty svoje nekonečný traktáty, až ji zlomil. Nějaký čas to zkoušeli zase slepit, ale pak zjistili, že to nebyla ta tužka od těch děkovných dopisů Michailovi, ale nějaká obyčejná od indiánů, kterou mu dali, když tam byl nabízet nějaká ta naše zrcátka, co zbyla v jedný prošustrovaný sklárně.
Ten první Václav se teď zase vrátil k té šmíře a moc se do ničeho nemíchá. Zato ten druhý Václav se míchá do všeho. Říká, že ledy netají a přitom i u nás v Kocourkově lednice běžní na plné obrátky, protože pivo ze sedmého schodu je už dávno teplý jako z teletníku.
Nedávno měl ten druhý Václav narozky, ale nejezdily fiakry, protože ty předražený bandury nechtěli žrát ani ty koně a tak gratulanti zůstali sedět po hospodách a volali: „Ať žije náš Václav, Učitel národů.“No a to se nakonec tomu druhému Václavovi líbilo, protože on je moc rád, když ho někdo chválí. Cizina ho dokonce přirovnala k tomu učenýmu faráři tady od nás z Kocourkova, co ho u Velkýho jezera upálili za to, že říkal lidem, že krást a cizoložit se nemá a že se to nedá jen tak smazat tím, že se těm poskokům od svatého Padrina zaplatí. Na toho učeného faráře se skoro už zapomnělo, dokonce se ještě ani nepodařilo vybrat dost grošů na to, aby mu opravili barák, kde se prý narodil. Chtěl se toho chopit nějaký kupec, ale po smutných zkušenostech s mlejnem vznešené a krásné Kateřiny Ratizbořické, do které se po uši jak je známo zamiloval ten Metermnich od Ingoustu z Náfukova byly obavy, že tam bude ten kupec péct buřty na nějakým roštu, o kterém bude tvrdit, že to je mříž ze sklepa, kde toho statečného faráře věznili.
Ten učený farář od nás měl sice pravdu, ale všichni svatý Padrini, co přišli po těch co se hádali a co ho nechali upálit mu tu pravdu nemohli a nemohli odpustit a to hlavně proto, že Kocourkovští se tehdá tak naštvali, že vytloukli okna na všech místech, kde nechal velký Padrino vybírat a nakonec tam zapálili i lavice, kde se k Padrinovi a k tomu nad ním lid modlil. Svatý Padrino se hrozně urazil a povolal do Kocourkova obrněná vojska, ale kocourkovští chytře zvolili bývalého lapku za velitele, jednookého zkušeného Žigulu a ten vynalezl válčení, na které byl Padrino se svým řinčícím nádobím krátký.
Byla to tehdy slavná doba, všichni se Kocourkovských báli a když viděli z dálky, jak se od vozů Žiguliho zvedá prach a slyšeli znít píseň: „My na množství nehledíme, nikoho se nebojíme,“ tak Padriňáci začali odhazoval zbraně a při útěku za sebou rozhazovali špagety, protože si mysleli, že se Kocourkovští do nich zamotají, těchto vláken neznajíce. Tuhle taktiku ale stejně okoukali Padriňáci od Žiguliho, když ten u Lichtoměře nechal do bažin položit jemné závoje kocourkovských pannen a tak z železného vojska velkého Padrina udělal za chvíli pavouky s křížem na zádech.
Tahle slavná doba se ale už nikdy nevrátila. Sice jsme u nás v Kocourkově vytloukli ještě jednou okna na magistrátu a vyhodili z nich dva bambuliny co nás chtěli poučovat, ale to se nám potom zle nevyplatilo. Zase přitáhla do Kocourkova sebranka z ciziny, tentokráte z druhého konce od Dunaje, ale žádný nový Žigula se už nenašel, střelnýho prachu bylo málo a ještě byl nějakej mokrej. A tak jsme to prohráli a jenom čekali, že nám tu rebeliji odpustěj. Jenže nám nic neodpustili a my ty hlavy o které nás tehdy zkrátili počítáme do dneška. Teprve nedávno vydláždili na hlavním náměstí našeho Kocourkova na místě té ošklivé seče poslední kříž. Ono to má u nás v Kocourkově už tradici, že se závidí i ta useknutá hlava, když je nějak ověnčená. A tak ten poslední chudák musel tak dlouho na ten svůj kříž čekat.
Jako ti dva, co utekli nejdříve do Westminstru, potom se vrátili a zamordovali tady toho největšího padoucha, kterého jsme tu kdy měli. Taky je zkrátili o hlavu a oni taky čekali celou věčnost, než jim Kocourkovští postavili pomník.
Ono to taky záleží hodně na tom, kdo na tom hradě zrovna je. Jestli se ten co tam je dívá víc do zrcadla nebo z okna ven. Jen jednou jsme tam měli fešáka, co se do zrcadla vůbec nedíval. Ten se díval jen z okna ven, viděl přicházet každé jaro a říkal: „Jestli nám těch jar vydrží padesát po sobě, tak budeme ze všeho venku.“ Jenže se nám to nepovedlo. On to byl vlastně náš druhý Žigula, jenže se narodil moc brzy. Po něm přišel Eda Houžvička, on ho sice ten fešák co se nebál doporučil, protože mu Houžvička v cizině pomáhal svrhnout ty podunajské Náfuky, ale to neměl dělat, protože Eda Houžvička neustál nic z toho, co potom u nás v Kocourkově následovalo.
(Zatím nikdo nehlasoval)