Z předchozího článku pro někoho možná vyplývá, že jsem přesvědčeným zastáncem současné levicové vládní koalice, aspoň tak to jistě pochopí psionicky ovládnutí a zaručeně nejpravicovější skalní příznivci ODS.
Býval jsem taky takový, a tak vím, že ono opojení tou zaručeně nejlepší superstranou je věcí čisté víry podobně jako víra v pánaboha. Logické argumenty se zde naprosto míjí účinkem ale tato neochvějná víra bude slábnout s narůstajícím věkem a životní zkušeností, především tehdy, okusí-li příznivec na vlastní kůži praktické důsledky sociálního darwinismu praktikovaného pravicově orientovanými zmrdy v prostředí českého právního vakua. A tak jim to nemůžu mít za zlé. Abych však svůj hřích odčinil a učinil tak publikaci vyváženější a pro příznivce pravice stravitelnější, pokusím se analyzovat hlavní chyby a logické díry v budování českého sociálního státu, jak jej propagoval Vladimír Iljič Špidla.
Šestileté vládnutí ČSSD se rozvinulo takřka do groteskní podoby. Nejprve čtyřleté působení ožralého prostořekého Miloše, které kromě bonmotů, bývalých komunistů a opoziční smlouvy nenabídlo českému občanovi prakticky žádné změny. Nicméně Miloš byl i při svém deliriu natolik inteligentní, že odhadnul, že jeho vůdcovství rodnou stranu v dalších volbách potopí, a tak včas odjel na Vysočinu objímat stromy, pokukujíce letmo po trafice Václava I. Sametového, jehož mandát měl končit v roce 2002. Do vedení ČSSD se dostali mladší a žebříčku oblíbenosti výše postavení jedinci jako Gross, Špidla nebo Buzková. Zatímco pan profesor v ODS neustále seděl na předsednickém postu jako žába na prameni a omílal svoje věčná moudra, kterým vzhledem k výsledku jeho vládnutí v roce 1997 věřil už málokdo, Zemanův kalkul vyšel do puntíku a v roce 2002 vyšla ČSSD z voleb ještě silnější, než v roce 1998. Realizaci vize sociálního státu jakoby nic nestálo v cestě. Předpokládalo se, že Špidla a jeho tým pocítí k Milošovi vděčnost a bude ho tlačit do prezidentského křesla, čímž by uspokojil silnou jeho osobně i jeho stranickou kliku, kteří se po odchodu Miloše tak nějak stáhli do pozadí. Těžko říct, zda měl Špidla k Zemanovi osobní antipatie, nebo zda bylo důvodem Milošova debaklu v prezidentské volbě fakt, že rozpočet prezidentské kanceláře by v případě Milošova prezidentování zřejmě neunesl zvýšené výdaje za Karlovarskou Becherovku. Zemanova kandidatura krachla, což vneslo do soudržnosti největší strany vládní koalice vážné trhliny a vidina sociálního Špidlistátu se tak otřásla v samotných základech. ODS zabila přitom dvě mouchy jednou ranou: naHradila Klause, který nyní vtipně prezidentskými vety a moudry otravuje vládě život a navíc díky novému vedení došlo skokově ke zvýšení volebních preferencí o 10%. Ach, kdyby tak Václav měl stejnou úroveň sociální inteligence jako Miloš, mohlo to dopadnout jinak, řekl by pravicově smýšlející pragmatický lobista. Od té doby Špidlova vláda jenom chřadla a Špidla místo toho, aby řešil koncepční věci, především raketově narůstající zadlužení, musel přemlouvat nespokojené poslance vlastní strany, aby zvedali ruce pro banální a relativně nekonfliktní zákonné normy. A to ještě netušil, co mu v koaličních stranách provádějí lobisté Večerek a Dalík. Pokles preferencí a debakl v několikerých volbách byl pak zcela nevyhnutelný a vedl k pádu vlády – vládu přitom neodstřelily dvě slabší koaliční strany, jako tomu bylo po „sarajevském atentátu“ nýbrž sama vládnoucí ČSSD. Do čela sociální demokracie se dostal mladičký upřímný Standa, který více než v čemkoli jiném vyniká v zákulisních praktikách. Bohužel kalkul členské základny ČSSD byl špatný. Finta, se kterou uspěl Zeman napodruhé neprošla už také proto, že Standa veřejnosti nenabídl kromě svého upřímného ksichtu prakticky žádné nové a neotřelé řešení společenských problémů. Paradigma českého sociálního státu se rozpadlo na prach a zbyla z něj jenom prázdná mnohokrát záplatovaná vnější slupka.
Interpersonální vztahy a absence smysluplných politických vizí nejsou jedinou příčinou krachu sociálního státu. Jádro problému můžeme najít ve dvou aspektech a to je struktura voličské základny ČSSD a logické rozpory v pojmu sociální stát tak, jak jej vnímal V.I.Špidla.
Špidla vnímal sociální stát jako nástroj, kdy se pomocí přerozdělování finančních prostředků zajistí rovné šance pro všechny. To vedlo k petrifikaci Klausova a Vodičkova levicového přerozdělování v sociálním systému z roku 1995, což spolu s valorizací částek státní sociální podpory a zvyšováním nezaměstnanosti vedlo k tomu, že mandatorní výdaje státu prudce bobtnaly až vyplnily prakticky celý státní rozpočet. Přidáme-li k tomu penále z hospodářských arbitráží a platbu státních záruk za zkrachovalé a vytunelované banky, máme tu ekonomickou krizi jako hrom. Vladimír Iljič však v reakci na tyto skutečnosti udržel kamennou tvář a pronesl památný výraz: „zdroje jsou“. Hospodářská krize z roku 1997 nezaměstnanost prudce zvýšila téměř na dvojnásobek a i přes masivní proexportní politiku a investiční pobídky se ani částečně nepodařilo obnovit objem pracovních míst uměle udržovaných za Klause bankovním socialismem ve vytunelovaných podnicích. Nastal bludný kruh. Zvýšená nezaměstnanost vyžadovala větší výdaje sociální sítě a tyto větší výdaje zase plundrovaly státní rozpočet, takže stát místo toho aby investoval do infrastruktury projídal veřejné finance. Deficit veřejných financí neumožnil tolik potřebné daňové úlevy, což vyrábělo další nezaměstnané. Takzvaná reforma veřejných financí přišla velice pozdě a hlavně byla naprosto nedostatečná.
Dalším velkým omylem V. Špidly je fakt, že korupce chudých štědrým sociálním systémem ještě nikdy, nikde a nikomu na světě rovné šance nepřinesla. Rovné šance nepřinese finanční dar ve formě několika stovek nebo tisícovek, za které lze přežívat ale nikoli žít. Rovnou šanci přináší jedině know-how a odstranění restriktivních opatření, které brání ono know-how uplatnit a pomoct si tak sám. V našem sociálním státě se však děje pravý opak. Místo toho, aby se rozvíjela svoboda podnikání došlo k takovým restrikcím a spletitému právnímu prostředí, že pro normálního smrtelníka prakticky není možné založit si některé vázané živnosti a tak řada lidí, kteří by jinak věděli, jak na to, uvíznou v sociální síti. Uplatňuje se princip kolektivní a apriorní viny: ze hry je vyřazen každý, kdo podle názoru úředníků a nejrůznějších lobistů by mohl potenciálně a v budoucnu v podnikání selhat. Na jedné straně stát díky udržování impotence soudní moci de facto toleruje téměř kriminální jednání některých podnikavců, na druhé straně brzdí konkurenci. Rovněž při vytváření know-how, což je hlavní statek, který zaručuje každému prosperitu, stát výrazně zaostává. Kvalita našeho školství se i přes proklamace sociálních inženýrů neustále zhoršuje a to zejména vlivem neutuchajícího ekonomického exploatátorství a následného odlivu mozků ze školství. Brány vysokých škol zůstávají každoročně zavřeny pro více než 2/3 uchazečů, jsme jednou z nejhůře vzdělaných zemí eurozóny, pouze 10% našich občanů má VŠ vzdělání, cca 40% má vzdělání středoškolské a 50% vzdělání základní. Se vzrůstající úrovní technologií budou vzrůstat i nároky na vzdělání české populace a pokud chceme uspět v mezinárodní konkurenci, musíme tomu přizpůsobit i školský systém a to tím rychleji, uvážíme-li, že v ekonomicky úspěšnějších státech jako např. Irsko je lidí s VŠ vzděláním kolem 40%. Stále se nemůžu zbavit dojmu, že kvalitativní i kvantitativní restrikce v českém školském systému jsou důsledkem výsostného zájmu růžových a rudých zmrdů – udržování chudoby a nevzdělanosti má udržovat počet levicově orientovaných voličů spoléhajících a závisejících na úplatcích ze sociálního systému na patřičné úrovni. Toť ovšem cesta vedoucí zaručeně do sociálních pekel – a tam půjdou spolu s občany této země i sami zmrdi: co na to D-Fensův autodestrukční zmrdimechanismus?
Fungování českého sociálního státu provází jako červená nit jedno slovo: diskriminace. Řeč je o složitých a neustále se měnících nařízeních, které vydávají úředníci bez ladu a skladu, takže nakonec se v tom nevyznají ani ti, kteří se v tom vyznat mají. Kolorit českého právního vakua, kdy normální člověk svoje práva prakticky nevymůže, nebo je vymůže jen za cenu nesmírného množství času a ekonomického a psychického strádání se tak doplňuje o další fenomén – nikdo neví, jaká norma vlastně platí a pokud to ví, pak nezná prováděcí vyhlášky, protože ty zapomněli úředníci čirou náhodou vydat. Legislativní korupčně – lobistická smršť má tedy na naše právo stejný vliv, jako vlna tsunami na pobřeží v Bengálském zálivu (inu nómen – ómen). Diskriminace se projevuje v mnoha ohledech. Tak například ti, kteří platí daně poctivě, jsou diskriminováni proti těm, kteří takto nečiní a na které je systém vynucení práva krátký. Tyto nerovnosti se však neřeší tak, že by se šlo k samotné podstatě věci a příslušní lumpové by byli odhaleni a pohnáni k zodpovědnosti, nýbrž paušálním okradením někoho jiného. Tak například takzvaná minimální daň vůbec nezasáhla neplatiče, nýbrž pouze znemožnila přivydělat si například studentům, kteří nelenili, aby během svého volného času provozovali místo chození do hospody nějakou živnost. Mám několik známých, kteří po zavedení minimální daně živnost zabalili, protože jejich příjmy z příležitostných překladů, programátorské práce a mnoha dalších nedosahovaly takové výše, aby si mohli dovolit tuto daň platit. To samé platí o několika investičních pobídkách. V naší zemi existovala firma s mnoha zaměstnanci, která vyráběla třeba lékařské přístroje. Firma prosperovala a platila daně. V jedné nejmenované zemi v EU byla firma, která vyráběla tentýž sortiment, jenomže krachovala. Česká vláda tuto firmu pozvala do Česka, aby podnikala a jako investiční pobídku jí udělila mimo jiné záruky na úvěr a daňové prázdniny. Firma, která dříve krachovala, se ekonomicky rychle otřepala a jelikož měla kvůli daňovým prázdninám konkurenční výhodu, rychle přetáhla zaměstnance firmy č. 1 a prodávala za nižší ceny, takže firma č. 1 brzy zkrachovala. Pro majitele této firmy, který věřil ve spravedlnost a poctivě platil daně, musí být takové jednání státu, který si platí, aby chránil jeho zájmy, názornou lekcí o sociální spravedlnosti. Investiční pobídky jsou dvousečná zbraň. Zkušenosti např. z Latinské Ameriky jasně ukazují, že většina zahraničních investorů reagujících na investiční pobídky preferuje protekcionismus a nerovné podmínky, tyto diskriminační móresy jsou pak v zájmu zvyšujícího se počtu pracovních míst implementovány do rozvíjející se ekonomiky. Zkušenost ukazuje, že v investičních pobídkách hrají často roli postranní zájmy a korupce; státní úředníci zvou především firmy ze kterých něco kápne, zatímco ti, kteří chtějí podnikat solidně, úplatky nedávají. Vrcholem všeho byla snaha jakési korejské firmy v Kolíně redukovat výuku na tamním učilišti – šikmookému zmrdovi se nelíbilo, že by jeho dělníci uměli ještě něco navíc než on potřebuje, pro něj by byli nejlepší jednoúčeloví lidští negramotní roboti, kteří díky nulové šanci na jiné uplatnění dostávají naprosto minimální plat, jenž jim umožňuje maximálně nezemřít hlady. Investiční pobídky ale většinou rozšiřují počet pracovních míst, a tak ulehčují státnímu rozpočtu – ubude příjemců sociálních dávek a vzroste počet plátců daně z příjmu. Za to ty daňové prázdniny vládě stojí, i když se po jejich skončení fabrika posune dál na východ. Celkově je nutné postupovat velmi obezřetně a individuálně a to proto, abychom si zbytečně nezničili vlastní konkurenceschopné podniky a zvali jenom zájemce solidní a perspektivní. Tak tomu, bohužel, vždycky není. Dalším zcela typickým sociálním pseudoproblémem je snaha o omezení otevírací doby obchodních řetězců. Argumentuje se tím, že zaměstnanci v těchto řetězcích jsou chudáci a že mají právo užít si volné víkendy a svátky. To je zajímavé, proč toto právo nemají třeba hasiči, policisté nebo lékaři, kde je rovněž zákoník práce jenom cárem papíru. Nedodržování zákoníku práce není žádným argumentem. Kdyby tomu tak bylo, jak je možné, že potom nejsou tvrdé hloubkové kontroly v každém hypermarketu denním chlebem úředníků úřadů práce? Kdyby byla snaha, jsem přesvědčen, že výsledek by se brzy dostavil. Administrativní uzavření obchodních řetězců o svátcích bude mít několik efektů, ale žádný nepovede ke zlepšení pracovních podmínek pokladních, jejichž práva i lidská důstojnost jsou v našem sociálním státě vskutku porušovány velmi často. Jednak se několik takových pokladních ocitne na dlažbě. Dále se zmenší konkurence menším obchůdkům, na které se zákaz vztahovat nebude (že by podpora malého a středního podnikání??), takže budou zákazníkům prodávat horší věci za draho.
Uvedené příklady ukazují zcela typický jev v českém sociálním státě: jakmile se objeví problém, jeho podstata se neřeší, nýbrž dojde ke konstrukci další nespravedlnosti, dalšího zvýhodnění a dalšího přerozdělování. Chapadla všemocného úřadu tak bují a bují a spolu s nimi roste i znechucení normálních občanů.
Druhým klíčem k volebnímu neúspěchu sociální demokracie je struktura voličské základny. Základna voličů ČSSD se dá rozdělit na dvě základní skupiny.
1. Skupina, která si slibovala od ČSSD zajištění štědré sociální sítě. Vohnouti, kteří si mysleli, že jim ČSSD zajistí legislativní smrští přísun holubů rovnou do huby byli zklamaní. Potřebných je totiž až nepříjemně moc a koláč je malý a jen jeden. Takže kde nic není, ani smrt nebere. Po iniciálním zklamání se tak řada vohnoutů přimkla ke KSČM.
2. Skupina, která si od ČSSD slibovala lepší právní prostředí, zajištění kvalitních státem garantovaných služeb. Těchto občanů bylo přinejmenším stejné množství jako vohnoutů. Přístup „proti nespravedlnosti bojujeme další nepravedlností“ a „proti bordelu bojujeme ještě větším bordelem“ tyto voliče jistě veskrze zklamal.
Zájmy skupiny jedna a dvě jsou dost protichůdné, protože obě vyžadují mimo jiné prostředky ze státního rozpočtu. Nelze tak vyhovět oběma skupinám zároveň a polovičaté řešení nikoho neuspokojí. Těžko vysvětlíte učiteli, že nedostane přidáno, jak bylo slíbeno, protože teď musíme vrátit peníze kampeličkářům, kteří sice byli o riziku své investice několikrát dopředu varováni, ale to jako by hrách na stěnu házel. Holt není na světě člověk ten, který by se zalíbil lidem všem. ČSSD si mezi skupinami svých voličů nevybrala a to byla zásadní chyba. Ostatně nevybrat si, nic nedělat, konzervovat staré pořádky a držet se u vesla je, zdá se, to jediné, co z programu kdysi úspěšné levicové strany zbylo. Sociální demokracie míří jednoznačně na propadliště dějin. Jsou zde spekulace, že by si mohla ČSSD zachovat tvář, kdyby otočila kormidlem více doleva a spojila se s komunisty. Tato taktika vyšla kupř. ve Francii, kdy francouzští sociální demokraté pustili komunisty na 3 nesilová ministerstva a udělali s nimi koalici. Volební preference komunistů se poté propadly z 15% na 3% a sociální demokracie vydělala. U nás je tento postup velmi riskantní a s největší pravděpodobností by skončil asimilací většiny sociálních demokratů v KSČM. Francouzi rovněž nemuseli řešit žádné morální dilema. Jejich komouši nic moc neukradli, nikoho neoběsili a nikomu nezničili život, koalice s nimi tedy nezpůsobovala takové emoce, jaké by způsobila přítomnost KSČM ve vládě. Nicméně dokud bude KSČM v opozici, bude se těšit slušným volebním preferencím a představovat destabilizační prvek české politiky.
Člověk si dnes nevybere: napravo zmrdi s programem modré šance pro horních deset tisíc lobistů. Nalevo zmrdi toho času bez smysluplného programu. Uprostřed zmrdi, jejichž program, kromě toho, že neřeší prakticky nic, připomíná oblečení chytré horákyně. Lidsky přijatelný program založený na skutečné rovnosti šancí a obyčejné lidské slušnosti, který by byl reprezentován důvěryhodnými osobnostmi, je v nedohlednu. Nadcházející volby jsou tedy hrou, jejíž pravidla se nelíbí zřejmě většině občanů této země. A když se ti pravidla nelíbí, nehraj, říká stará moudrost. Dnes jsem slyšel projev našeho pana prezidenta prof. ing. Václava Klause, CSc. Ten interpretoval malou volební účast tak, že lidé považují instituce, do kterých se volí, za nepotřebné. Podle mého názoru jde spíš o to, že voliči považují lidi, kteří kandidují, za zmrdy. A proč zmrdovi pomáhat ke korytu? Řekl bych, že naprostá část voličů nevolí „pro“, ale „proti“ stranám a jejich programům prošpikovaným lacinými sliby. Z toho důvodu i já volím malé strany jako ED, US nebo KDU – v zazmrdované společnosti je totiž nejlepší, když jedněm zmrdům tvoří protiváhu druhá skupina zmrdů a to nejlépe ve vládní koalici. Tak se zmrdi hádají mezi sebou a normální lidi nechávají na pokoji.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)