Tisíc malých nepřátel

Featured Image

K napsání článku mě postupně navedla úvaha o stavu systému a jeho změně. Lidé dokázali změnit systém, většinou za vysokou cenu, která se (bohužel) zdá nutnou podmínkou skutečné hluboké změny, a to v momentě když je ten systém natlačil proti zdi. Sametové revoluce a podobné způsoby převedení moci nefungují, protože nemají sílu změnit chování lidí na základní (tj. etické) úrovni.

Likvidace starého systému má ale i pozitivní momenty. Pod mým předchozím článkem někdo v diskusi opakoval mnohokrát tvrzené, že práva se nedávají, ale berou. Tak tady, v tenhle okamžik, se práva získávají. Nejlepší ukázka toho je v USA po r. 1776. Předtím byli okázaní na to, co jim Britové dovolí. Všimněte si, že Američané vlastní ústavě, která má kořeny v tomhle období, skutečně vnitřně věří, protože si ji vybojovali, ne jak v Evropě, kde nám ji někdo „dal“, příp. vnutil (dobrý to zvyk Habsburků), a kde většina lidí pořádně neví, co to ústava je.

Pozitivní momenty se objevují i při cestě ke změně, kterou jsme dle mého nevratně nastoupili. Jeden z hlavních je, že se postupně přestane uvažovat v termínech legální-nelegální, ale stále zřetelněji v intencích legitimní-nelegitimní nebo lépe správný-nesprávný. To je dobrý základ pro budoucnost. Jestli je něco nelegálního, tak potom nastoupí úvaha, jestli je bezpečné to udělat. Není důvod se této úvahy bát, protože od skutečných zločinců, kteří jedou čistě v módu vyplatí se mi – nevyplatí se mi, je odlišností to předchozí, tj. pozitivní zvážení správnosti a legitimnosti. Negativní moment je, že to člověk může hnusně odskákat, když se na něj přijde. Na druhou stranu, systém, který se právě nachází ve své terminální fázi, vytváří tolik pravidel, že není schopen zajistit jejich efektivní vymáhání.

Dále, když už (nejčastěji jako účastník řízení dostanete) zakusíte v určité oblasti zejm. veřejného práva jeho aplikaci, je pravděpodobné, že vám často přijde formalistická a bezduchá, stejně tak jako samotná právní norma. Rovnou dodávám, že typicky právní normy soukromého práva (s některými výjimkami, jako např. pracovní právo) a z podstaty i právní normy mající přirozenoprávní základ takový rozpor nevyvolávají (jejich realizace však může) – je nepochybné, že se nemáme vraždit, lézt někomu do obydlí  apod.
¨
V otázce posouzení zvrhlosti a její míry vycházím z následující teorie pracovně nazvané střet norem. Vychází z toho, že chování člověka ovlivňuje řada pravidel, které lze rozdělit do tří základních úrovní.

Vnější vrstvu tvoří právní normy. Ty buď mají něco společného s morálkou (tj. jsou s ní v souladu, nebo jí odporují), nebo ne. Ty druhé můžeme vynechat, protože jsou to právní normy „technické povahy“, a (zjednodušeně řečeno) nemají z pohledu tématu článku na nic moc vliv (např. je vcelku jedno, jestli jsme povinni na světlech stát na červenou nebo fialovou). Jiné je to se zásahy do majetku, osobní svobody, pokud jste nuceni něco strpět, konat, zkrátka je vám něco zakazováno, přikazováno nebo dovolováno. Je to oblast regulace chování lidí, kterou stát pod kontrolou, vydává právní předpisy, typicky zákony, vyhlášky, nařízení, má represivní aparát prostřednicím kterého vám může otravovat a ničit život, když se nepodvolíte.

Střední vrstvou jsou pak normy společenské, tj. chování lidí „mezi sebou“, v rodině, v práci, mezi známými apod. Tady to funguje tak, že když alespoň naoko neakceptujete společenská pravidla, zůstanete sám. To je dost nepříjemné. Už jen představa, že vás vaši blízcí zavrhnou, je mnohem horší, než nějaký ten trest od státu.
Politický aparát to má zde těžší a musí se snažit, pokud chce mít vliv. Právní normy tady přestavují maximálně určitý podpůrný vyděračský potenciál např. ve vztahu k médiím, která „formují“ mínění nepříliš důvtipných nebo líných posluchačů. Podstatou snahy je ovlivňování společenského chování k obrazu vládnoucích elit. Ty ví, že velká spousta lidí tady „začíná a končí“, jejich právní vědomí je mizivé a z jejich vnitřních norem hraje prim pohodlíčko.

Jádro tvoří normy etické. Je to vnitřní přesvědčení člověka o tom, co má nebo nemá být. To ovlivňuje výchova, víra, vědomosti, znalosti apod.

Tady to má veřejná moc těžký, může sice zakazovat kříže ve školách, může zkoušet člověka zastrašovat likvidačními sankcemi, ale ono je to stejně k ničemu, protože ve vztahu norem to funguje takto – přednost dostane ta, které je vám blíž. Přesně v tomto pořadí – norma etická – společenská – právní.

Pro příklad – za války byli lidé v odboji, pomáhali výsadkářům, uprchlým vězňům z transportů. Ohromně riskovali, jednali v rozporu s platným právem i s chováním sousedů, kteří v lepším případě prostě makali pro Říši, v tom horším k tomu chodili práskat na Gestapo. U skupiny zločinců to funguje podobně – chování řídí dle jejich společenských norem (málokdo je zločinec „z podstaty“, ale většinou z lenosti a neschopnosti obstarat si obživu jinak, z vidiny snazšího obohacení), které jsou v rozporu se zákony. Zákony je nezajímají a TŘ a trest pro ně představují jen určitou následnou formu rizika, se kterou je třeba počítat. Skutečný problém pro ně je, že se jim účinně postaví někdo, koho se nepodařilo zastrašit (buď samotnými zločinci nebo státním právem a způsobem jeho aplikace), protože to znamená okamžitou stopku.
Pro ty, kteří by chtěli „zakázat islám“, mám špatnou zprávu, nebude to fungovat. Naše zákony jsou v rozporu s jejich etikou, a i kdybyste je drtili sankcemi, stejně je nezměníte. Nebude fungovat ani přesvědčování od nějakého místního individua v duchu „ten tvůj Mohamed byl stejně jenom takovej pedofil, vykašli se na něj“, protože nepředstavuje pro ty (potenciálně) nebezpečné muslimy žádnou autoritu.

Suma sumárum, právní norma a její aplikace vám přijde o to zvrhlejší, o co bude ve větším rozporu s vaším etickým cítěním a normami společnosti, ve které se pohybujete.

Rovnou se nabízí otázka, proč stát tolik ujel. Mě napadají dva hlavní důvody.

První je, že čerpá ze špatného zdroje. Podíváme-li se na tvorbu primárních předpisů (zejm. zákonů), je základem politické rozhodnutí o potřebě „řešení společenského problému“. Když už jsem v úvodu zmínil, že „sametová“ „revoluce“ spoustu lidí „neodhovnila“ na základní úrovni, budou i společenská témata a požadavky vycházet z nízkých a podlých přání.

Druhý důvod vychází z osobních ambicí politiků. To by nebylo nic špatného, kdyby politici za něco stáli. Mimochodem, tady je vidět rozdíl mezi politikem „evropského ražení“ a skutečným politikem. Zatímco ten první vám dokáže vnucovat, jak byste se měli podle něj chovat, jen „zvenčí“, což vzbuzuje odpor, skutečný politik vás dokáže motivovat a přesvědčit i bez hrozeb, no, minimálně ho budete respektovat. Pokud např. máte skutečného šéfa, nebudete řešit, že musíte pracovat déle a máte tak kratší dobu odpočinku než jakou vám (jste-li zaměstnaní) odhajlovali v Parlamentu a kterou stanovuje v § 92 a násl. zákoník práce.

Nejhorší variantu představuje pak veřejná moc, která chce lidi ohýbat podle nějakých vlastních úchylných představ.

Závěrem – Systém se zvrhnul, má špatný směr a nezastaví se. Postupně se zvětšuje rozpor mezi správným a legitimním na jedné straně a tím co stát vydává za právo na druhé straně. Nutným důsledkem je, že se stále víc lidí dostává pravidelně „mimo zákon“. Buď nevědomky, nebo záměrně. Často v souvislosti s vyměřením sankce za jednání, které nikoho nepoškodilo ani neohrozilo, nebo když nutí člověka dělat něco, co se mu příčí, si systém vyrábí nepřátele. Řekl bych, že jich není málo, rozhodně nejsou poslední ani první.

 


03.01.2016 Porta


Související články:


12345 (99x hodnoceno, průměr: 1,54 z 5)
9 591x přečteno
D-FENS © 2016