Tento článek budiž reakcí na The IT Crowd, v němž autor tak paušálně odsuzuje pracovní pozici v IT a jejíž předpokládaná délka pravděpodobně přesáhne smysl a možnosti příspěvků pod článkem samým.
První kroky mé pracovní kariéry vedly do zhruba 30km vzdálené firmy, jejímž předmětem činnosti je zejména produkce ovoce a věci s tím související. Tato firma skýtá 200-300 zaměstnanců, podle sezóny, z nichž cca 12 tvoří administrativa, čili kancl. Po dobu mé působnosti byl kolektiv vyjma šéfa zcela ženský….a už bych skoro napsal…a podle toho to také vypadalo. Ano i ne. Taková Zmrdice dokáže být horší než Zmrd, asi protože od ženské to člověk hned tak nečeká. Nicméně slyšel jsem i o případech, kdy byl v ženském kolektivu onen ajeťáček hýčkán a při tom svého postavení IT guru nijak nezneužíval. I u nás bylo mezi děvčaty někdy příjemně.
Má pozice zahrnovala kromě uživatelské podpory, programování databázového software na míru podle potřeb firmy a zaměstnanců i také řešení problémů s mnohdy dost archaickými stroji, ovládanými neméně vyspělým zgarbem. Nicméně do tohoto bodu byla tato práce pestrá a zajímavá. Toto nadšení mi vydrželo něco přes rok. Poté jsem pochopil, že jediná cesta je směrem ven, neboli totálně sa objebať.
Nemá cenu se rozepisovat o míře zazmrdanosti této firmy, která existovala před mým nástupem a existuje i nadále, neboť bych skončil zřejmě opisováním většiny příslušných kapitol D-FENSovy legendární teď již i knihy. Tak snad jen heslovitě:
Zahraniční šéf, nerespektující zákony, hlavně pracovní, mocenská hierarchie členů kolektivu založená téměř výlučně na služebním stáří nikoliv na schopnostech a dovednostech,vytvářející permanentvě nepříjemné pracovní klima, nemožnost řešit se šéfem problémy mezi pracovníky, žádná finanční rezerva firmy, způsobující v „obdobích sucha“ stavy podobné nezadržitelnému bankrotu, ze kterého se však zase nějak vylíže, z toho plynoucí zpožďování plateb drtivé většině věřitelů od 2-3 měsíců až po půl až roky, z toho plynoucí nesmyslné reklamace, žaloby, soudy a podobné sračky, nemluvě o výplatních termínech, naprosto nelegální software, což mi nevadilo ani tak osobně, jako spíš z důvodu možného postihu, na kterém bych se mohl případně nechutně svézt, atd. atd. atd.
Nicméně co se IT týče…
Nálada jedné z klíčových kolegyň byla přímo úměrná její schopnosti práce s počítačem zvláště co se přemýšlení nad tím, co dělá, týkalo. Tedy klasicky, když ji něco vytočilo a to bylo pravidelně každý den několikrát, odnesl to nejen nedobrovolně zbytek kanceláře, ale i kvalita počítače, databáze a kde čeho. Přeskočím barvité líčení veškerých situací, při kterých by leckterému programátorovi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě a rovnou zvolím jednu, v závěru mé první kariéry v této firmě, z nejčastěji přes zuby ceděnou větu: „Tak si kurva přečti co tam máš napsaný!“, po které jsem beztak zase musel vstát a jít odkliknout nějakou primitivní hlášku. No co, každý má občas svůj den, ale pokud po dvou týdnech vývoje nové funkce přesně podle přání milostivé dočkáte afektované jedovaté sliny, proč je tato sestava tak debilní, že to zobrazuje tak a ne jinak, pak mnohdy zůstanete sedět s tak vykolejeným výrazem ve tváři, za který by se nemusel stydět ani John Cleese, a s větou na rtech: Vždyť’s to tak přece doprdele chtěla!
Má snaha vnést do struktury sítě, uživatelských práv a vůbec nějaké zásady a pravidla byla téměř vždy hodnocena jako nesmyslné omezování a komplikování práce, což bylo jistě také způsobeno tím, že jinak, než za provozu nebylo toto možné dělat. Odstavit síť na jeden den znamenalo vždy zdánlivě takový problém, že si člověk připadal skoro jako správce bankovního serveru. V podstatě vždy se potom ukázalo, že to zdaleka neohrozilo chod firmy tak, kolik „křiku“ to stálo.
Zcela jistě si stojím za tím, že jsem se vždy snažil těmto lidem řešit všechny zásadní problémy a to co nejrychleji a přitom se je i něco naučit, což někteří zvládali občas až překvapivě. Nicméně základní ovládání počítače by mělo spíše patřit do dodržovaných a ověřovaných podmínek při nástupu nových zaměstnanců.
A ještě jedna věc – drtivou většinu mé kariéry v této firmě jsem pracoval na PC, jeho výkon byl naprosto srovnatelný s počítači dalších uživatelů a proto jsem měl přehled co a jak rychle funguje. V současném zaměstnání je tomu rovněž tak.
Pobyt v této firmě byl pro mě zatím nejtvrdší školou trpělivosti, v jejíž aplikaci jsem však stále často selhával. Ano, pracovníci v IT by měli být nekonečně trpěliví. To bezesporu. Nicméně vše má své meze. A jakmile potom zjistíte, že už to prostě lepší nebude a z kolegyně se stane krutá Zmrdice bojující pomocí léty vybroušených zbraní a intrik, ve kterých, přiznejme si, budou muži stále pozadu, pak nezbývá, než se nadopovat představou, že horší už to nikde být nemůže a zahájit tichý ale intenzivní ústup hledáním si nového místa.
Snad vidina lepších zítřků, podmínka vyššího platového ohodnocení a příslib vyšší pravomoci, ale hlavně nekonečná nepoučitelnost mě dovedly do této firmy po roční pauze zpět. Začátek by vskutku trochu jiný. Skoro to vypadalo, že se něco změnilo. Klasický scénář však na sebe nedal dlouho čekat. Jediný rozdíl byl v tom, že mě přislíbené, ač nijak nepodporované, vyšší postavení (plynoucí také z dalších úkolů) jsem si snadněji udržel. Snad kvůli oné praxi v jiné firmě, čímž jsem získal nejen možnost srovnání, ale i nově nabyté znalosti. Tento v podstatě nepochopitelný krok mi trval o něco déle a to zejména z důvodu založení rodiny a proto závislosti na výdělku. Pobyt v této firmě byl ke konci této druhé fáze již dosti smutný. Když jsem tam byl poprvé, tak jsem během pár zmrdobijských pokusů dostatečně zverboval některé kolegyně k tomu aby se odhodlaly postavit se nechutné realitě na najít si slušné zaměstnání. Dodnes mě to těší, že jsem k tomu takto mohl přispět. V oné druhé fázi už z původního kolektivu zbyly jen trosky a noví mladí adepti snadno podléhali vlivu zmíněné Zmrdice a nebyl problém pak od těchto nových „žaček“ slyšet povědomé alibismy. Proto logicky nastal čas opět opustit již do značné míry ponořený Titanik a zachránit se před narůstajícím pocitem, že kdesi uvnitř se z člověka už začal stávat Zmrd.
Co z toho plyne? Není každý člověk z IT Zmrdem. Mnohdy jsou totiž Zmrdy sami uživatelé a restrikce jejich počítačových práv jsou jedinou cestou jak si udržet pořádek, zdravý rozum a pracovní místo.
Na závěr uvádím, že v současnosti pracuji ve státní instituci, kde sám podléhám restrikcím v podobě neoblomné proxy, registrovaného povoleného software, v kolektivu podstatně vyššího věkového průměru a vyrovnaného genderu, kde sic zavalen papíry mám pocit, že to aspoň někam spěje.
(2x známkováno, průměr: 2,00 z 5)