Na dvoře firmy Budweiser Neurogas se ve středu 22.6.2005 ve 14:55 odehrál následující dialog:
– Franto kurva pocééém!
– Coééé kurva? Nevidíš že kouřim?
– Povídám pocéém kurva!
– Hovnóo. Už sou tři.
– Neser mě a pocéém! Je za pět minut vole.
– Tak co je kurva?
– Hele vole kolik má bejt tlak v pátým reaktoru? Patnáct atmosfér nebo padesát atmosfér?
– A co tě to seréé? Zeptej se kancelářskejch, ty sou za to placený. Jo a jsou tři vole. De se houm.
– No že ten budík je na konci stupnice – poď se podívat, ty krávo.
– No jo fakt. Týý pyčo. Sem tam toho Vitakalu dal ňák moc.
– A co s tím budeme dě…?
– Vyserem se na to. Sou tři. Ať to řeší další směna ne vole.
– No jo, to máš pravdu, fakt už sou tři.
V 15:07 explodoval reaktor s nervovým plynem. Oblak plynu komerčně známého jako Vypatlogen se rozptýlil po celém městě.
V 16:30 zasedl krizový štáb. Přítomen byl primát(or) Tetter, hejtman Zahradník, pád lidí od policie a hasičů, ředitel Budweiser Neurogas Kocbaba a lékař-neurolog z budějovické nemocnice doktor Víko.
Tetter: „Tak copak nám to dneska uteklo? Pamatuju jak za protektorátu utek ze ZOO jezevec…“
Kocbaba: „Asi tisíc kubíků Vypatlogenu.“
Zahradník: „A copak to je za sračky? Je to radioaktivní?“
Kocbaba: „Ne, je to slabý nervový plyn, bežně se rozptyluje v obchodních domech a volebních místnostech. Normálně to způsobuje jen otupělost. Když se toho někdo načuchá moc, tak vidí veliké modré ptáky, jak usedají na rozkvetlé růže.“
Zahradník: „Doktore?“
Dr. Víko: „No, je to sloučenina bifidus aktiv s biovlákninou, proaktivními cereáliemi a bahenními minerály a komplexem Vitaktiv. K tomu nějaký yperit a fosgen. Způsobuje to neperzistentní atrofii frontálního laloku se spontánní remisí… „
Zahradník: „Přestaň dochtore s tima intelektuálskýma pindama nebo pudeš do sběrnýho dvora třídit odpad! Vysvětli nám laikům hezky srozumitelně, co to svinstvo udělá! Nerad bych tu měl nějaký povstání nebo tak něco!“
Zahradník měl dnes špatný den, který ještě více prohloubil jeho pověstné sklony k uhlazenému a diplomatickému jednání. Už od čtvrt na čtyři měl dojem, že se mu v hlavě něco zmenšuje, ale nevěděl co. Ani ho nenapadalo, že by měl v hlavě něco, co by se ještě mohlo zmenšit. Bylo to zvláštní.
Dr. Víko otevřel okno, několikrát se zhluboka nadechl a čekal, až se dostaví ten pocit.
„Kurva vole scvrknou se jim na chvíli mozky krávo! Budou po nějakou dobu blbý jak štoudev. Už chápeš vole, proč si vyhrál volby??“
Zahradník: „A co penis?
Kocbaba: „Na délku penisu to ale nemá vliv.“
Tetter: „No a máme teda problém?“
Zahradník: „Nemáme problém.“
17:00, křižovatka Husovy s Boreckého, místo lidově zvané „U kasáren“.
Ve směru do centra směřuje pravý pruh rovně a doprava na sídliště Máj, levý na sídliště Vltava. Běžně se tam řadí tak, ža auta jedoucí na Máj zajedou úplně k chodníku, rovně jedoucí doprostřed a doleva stejně zpravidla nikdo nejezdí. Vzniká tam tedy jakási spontánní místní úprava provozu, která vynahrazuje to, co nějaký silniční architekt krutě nedomyslel.
Řidič fialového vozu Daewoo Espero byl bezpochyby velmi naivní. Projevilo se to už tím, že se v místě zvaném „Výměník“, kde se sbíhají dva jízdní pruhy, domahal pravidla zipu a chtěl se zařadit mezi červeného favorita a černé BMW X5. Řidič X5 mu samozřejmě naznačil, jaká práva má s tím jeho hrncem na rejži, jaké postavení náleží asijskému podautu při kontaktu s německým nadautem, takže musel zabrzdit. Espero se poté na křižovatce začalo soukat úzkou uličkou kolem aut stojících v neexistujícím prostředním pruhu a hodlalo jet doprava. To řidič bílého Mercedesu Sprinter dýchal Vypatlogen plnými doušky. Vynořil se odněkud zezadu. Levým pruhem objel celý zástup aut až dopředu k semaforům, na kterých svítila zelená špika doprava. Tam to zalomil prudce doprava a dostal se tak do výrazného kolizního kurzu s esperem, které se mezitím zdařile vysoukalo z pravého pruhu. Řidič espera ho tam samozřejmě neviděl ani nečekal a řidič sprinteru zase byl už příliš pod vlivem Vypatlogenu, aby ho taková varianta napadla.
Auta se minula o několik centimetrů.
Něco po sedmé, přechod pro chodce mezi obchodními domy Baumax-x a Interspar, poblíž pumpy Esso.
Jel jsem zrovna fakem z práce. U přechodu stála babka s dvoukolákem (vlevo ve směru mé jízdy) a děvče nápadně malé postavy (vpravo). Zastavil jsem, jak se v Budějovicích sluší. Babka vyrazila ihned, jak viděla, že brzdím (zřejmě pohrdala svým životem stejně jako japonští kamikaze), zatímco minislečna čekala, až se relativní rychlost favoritu a zemského povrchu dostane na nulu. Stalo se tedy to, že se babkou míjely zhruba před mým autem. Pomalu jsem zařadil za jedna, když to přišlo. Podíval jsem se podvědomě do zrcátka a zřel. Zezadu se řítilo auto a z dráhy jeho pohybu bylo jasné, že se mě chystá objíždět zleva. Kurwa, on tu ženskou malou přes moje auto nevidí, on jí přejede, do prdele…! běželo mi hlavou. Začal jsem přesunovat levou ruku k páčce houkačky, což byl momentálně jediný prostředek, kterým jsem chodkyni mohl upozornit na vznikající nebezpečí, ale ten pohyb trval asi dvě hodiny a ona pořád šla a nerozhlížela se – do prdele holka podívej se doleva – tepová frekvence roste – znáte tu páčku u favorita, když chcete zahoukat, jak ji musíte silou zamáčknout dovnitř? Pozdě, všechno špatně, modré auto už je vedle mě. Míjí chodkyni asi o dvacet centimetrů. Je ještě vidět, jak jí zavlají vlasy ve vzduchovém úplavu za autem a já konečně vítězoslavně zahoukám. Mladé malé dámě chyběl ke smrti zhruba jeden krok. Auto navíc jelo poměrně rychle, takže výsledek střetu by byl jasný. Z takových podívaných jsem vždy úplně hotovej.
Rozjíždím se a napadá mě, co asi řídí to auto za kripla. Pochybuji, že o té malé ženštině vůbec věděl. Auto je nejspíš Suzuki Ignis, s registrací 1C47970, fmodrý metle ftuningu sfóliema vole, tak do něj nevidím, ale roste ve mně zvědavost. Možní kdyby si ten úchyl nepolepil okna idiotskými fóliemi, že by lépe viděl. Šlapu tedy na plyn a protože moje fako není obyčejné fako (ale kouzelné fako), dohoním ignis v křižovatce, kde zmrd odbočuje doleva a musí zpomalit, aby se mu ta jeho vysoká maďarská popelnice nepřevrátila. Trochu hřeším na svůj podvozek a pneu a vymetu agresívněji zatáčku, čímž hováda dostihnu, ale kvůli těm jeho fóliím pořád není vidět dovnitř – pokud chcete jezdit jako prase, pořiďte si je taky, je tu super, otázka „co to tady jede za čuráka?“ zůstane nezodpovězena. Asi si myslí, že chci závodit, tak tu maďarskou popelnici hranatou pořádně rozjede. Před zastávkou MHD jsem deset metrů za Ignisem – jede mu to dobře, tedy určitě lepší než mně – a mám tam asi osmdesát. Zvažuji alternativu úplně obyčejně do toho mamrda zezadu nakouřit, zaplatit dva litry pokuty a autobusem odjet domů, ale to už mě asi taky zasáhl ten Vypatlogen. Z chmurných úvah mě vytrhuje trolejbus, který vyjede ze zastávky, aniž by mi dal přednost. Vypadá to, že se budu muset vzdát své výpravy za poznáním a sám bojovat o život, protože trolejbus hrozivě zasahuje do mé jízdní dráhy. Takže brzdy, úhybný manévr doleva, ale počkat, já do levého pruhu nechtěl, takže zase prudce do pravého. Ufff. Zpocené ruce mi klouzají po volantu. Cítím vevnitř smrad spálené gumy, to bude asi z mých předních kol.
Jedu po Strakonické směrem k nádraží, už o něco pomaleji, ale rozhodně ne v klidu. Bylo to na mně nějak moc adrenalinu takhle qečeru. Zrovna hledám kazetu se skupinou Ministry, abych se uklidnil, když kdopak to nefrčí kousek přede mnou – Ignis s tuningem. Koukám dovnitř bočním okénkem – sedí tam takový zakrslý úchylek kolem dvaceti a něčemu se děsně směje králičím ksichtem. Docela by mně zajímalo, jestli by se smál, až by stál před soudem a poslouchal rozsudek za ublížení na zdraví s následkem smrti. Ale třeba by si našel nějakou kurvu v kravatě, která by to za něj zažehlila.
19:30 Novohradská ul., Mladé
Když jedu přes železniční přejezd v Mladém, nejsem ještě tak docela v pohodě. Jedu také o něco rychleji, než se sluší a patří – něco kolem šedesáti. Za přejezdem zpomalím díky pasti na na auta, kterou tam Tetterova administrativa nedávno vykopala, a zase zvolna akceleruji, když se v protisměru vyjeví matka + dvě děti na kolech. Všichni mají na hlavách helmičky, všichni ukazují předpisově doleva, všechno je to neskutečně v pořádku, až na ten detail, že při odbočování doleva se najíždí na střed vozovky a nikoli na střed protějšího pruhu. Také se při odbočování doleva dává přednost vozidlu jedoucímu v protisměru, a ne že se předpokládá, že ten pán zastaví. Tak zase brzdím. Tentokrát jsem měl více času, hlavně díky tomu, že jsem zpomalil u výkopu.
Tím mi došly síly.
Doploužil jsem se domů. Je vysilující žít ve městě plném blbců, kteří se chovají jako osli s klapkami na očích a vidí jen ten tu svoji výseč z reality. Je to nebezpečné. Opět mě popadl nutkavý pocit vypadnout z Tetter city někam pryč, kde fungují alespoň elementární pravidla nutná k tomu, abychom se sami jeden druhého nepozabíjeli. Ale je to marné, marné, marné.
(7x známkováno, průměr: 1,57 z 5)