Původně jsem chtěl napsat jen prostou recenzi, nakonec však z toho vzešel hotový příběh jak jsem ke svému autu přišel a co všechno už jsem s ním zažil.
V létě 2003 jsme se s manželkou rozhodli inovovat náš vozový park, sestávající v té době z již druhého vozu Škoda 110 R. Nemáme garáž a už mě nebavilo každé jaro odstraňovat škody napáchané sněhovou pokrývkou a solným posypem, kterými nás měrou vrchovatou obdařovala příroda a projíždějící sněžné pluhy, neboť parkujeme u silnice. Chtěli jsme něco co nebude shnilé, do čeho by se vešly v budoucnu i děti a všechny ty krámy co k nim patří, a protože jsme oba manuálně pracující, pomalu jsem se smiřoval s vyhlídkou, že skončíme u klonu Favorita zvaného Forman. Vyrazili jsme tedy na sklonku léta do plzeňských autobazarů s cílem udělat si jasnější představu o tom, co by se nám líbilo.
Po prohlídce několika z nich nás žádné auto výrazněji neupoutalo (naštěstí ani žádný z nabízených Formanů), až si manželku v tom posledním upoutala červená Alfa Romeo, okolo níž už jsem prošel. Vyřadil jsem ji, protože jsem neznal nikoho kdo by Alfu kdy měl, neměl jsem tudíž žádné reference. Vzápětí proběhl následující rozhovor:
Ona: Miláčku, podívej na tu červenou Alfu.
Podíval jsem se tedy. Na pohled opravdu pěkné auto, nízké, plastové kryty prahů na obou stranách vzadu rozbité, zdravá karosérie, lak trošku zašlý, hliníková kola Borbet se znaky Alfy Romeo na pokličkách, šíbr, vzadu malé křídlo, uvnitř malý červený volant, červené nášlapy na pedálech, anatomické sedačky, najeto 172.000, cena 59.000,- Kč.
Ona: Mně se líbí.
Já: No jo, Alfa. Co o nich víš?
Ona: Nic, ale líbí se mi.
Já: Je to italský auto. Sice asi pojede dobře, to jo, ale nebude topit, každou chvíli se podělá, díly budou drahý, budou se blbě shánět a navíc
neznám nikoho v okolí kdo by opravoval Alfy.
Ona: Vypadá dobře, to nebude tak hrozný. A co znamená to 16V?
Já: (následovalo krátké poučení o účincích rozdílných počtů ventilů na válec )
Ona: Aha, a to ty bys nechtěl?
Já: No chtěl, ale nevím jestli bych se s tím chtěl furt nervovat.
Prošli jsme zbytek bazaru, kde jsme nenašli nic zajímavého, a vrátili se k Alfě. Cena byla mezitím přepsána na 54.000,- Kč. Přemluven ženou jsem projevil zájem o vůz a požádal o zkušební jízdu. První problém se projevil hned při startování – klíčkem očividně nešlo otočit. „No vono se s ním musí taklenc zavaklat a pak to de, to víte, starší kára, je to vyběhaný“. To, co se po nastartování ozvalo, mě dost vyděsilo, ale „žádnej strach, pane, to je boxer, takhle voni bručí normál“. Po rozjezdu jsem se dozvěděl že „má pěknej malej volantík v kůži, spojka sice zabírá krapet vejš ale krásně se řídí, páč má servo, de hezky za plynem, sedačky sou anatomický a to rádio má vodnímatelnej panel a v autě vám zvostane“. Byl jsem provezen po okolí, velmi opatrně a pomalu. „To víte, nebudu to honit, je to studený“. Na můj dotaz zda se smím posadit za volant a zkusit si řízení jsem se dozvěděl že „to nejde, protože byste to moh někam střelit, to auto je fakt vostrý a co pak s tím, že jo“, což se mi vůbec nelíbilo. Po návratu do bazaru jsem požádal o zvednutí auta a prohlídku podvozku, protože prohlídka zvnějšku a zevnitř dopadla uspokojivě. Následovala chvíle zmateného pobíhání, načež jsem se dozvěděl že „vono to pane asi zvednout nepude, páč to má ty plastový prahy, je to moc nízko a my stejně máme na heveru jednu káru kde makaj na spojce, ale moh bych vám s tím naject semka na ten betonovej nájezd, vono se to kapku zvedne a aspoň něco uvidíte“. Takže jsem akorát poklepal na katalyzátor a bylo po prohlídce. Odešel jsem s tím, že si to ještě rozmyslím.
Odpoledne jsem měl sraz s kamarádem, zatímco manželka s mamkou se zákeřně vrátily do bazaru, nechaly se svézt Alfou a složily zálohu. Pak mě s tím manželka telefonicky seznámila. Navečer se mi to jiný kamarád pokusil vymluvit, ale nevratná záloha už byla zaplacena a co bych lhal, trochu mě to auto přitahovalo. Ráno jsem podepsal smlouvu (kde jsem si až doma všiml věty že za závady projevené po koupi autobazar neručí), vysolil prachy, auto si odvezl a začalo velké trápení. Už cestou z bazaru jsem zjistil že spojka opravdu „zabírá krapet vejš“, jenže když se motor trochu vytočil tak nezabírala vůbec, a to měla být jen první rána z mnoha.
Hned večer jsme jeli se psem k veterináři a manželce se zasekla spínací skříňka. Klíček nešel a nešel ven, ani když jsem s ním „taklenc zavaklal“. Navíc bylo stažené okýnko, zamčený volant a kola do rejdu. Auto jsem tedy nechal u doktora na dvoře s otevřeným oknem. Ráno jsem se pro něj vrátil, odmontoval spínačku, poprvé v životě jsem nastartoval auto pomocí drátů pod volantem, zaparkoval u kamaráda a vyrazil erkem do Plzně na nákup. Protože jsem navštívil originální servis Alfa Romeo, spínací skříňku jsem měl druhý den spolu s kompletní sadou zámků za 2.500,- Kč. Můj dotaz na opravu spojky se setkal s velkým ohlasem. Nejdřív že prý potřebujou vědět typ vozu, pak číslo motoru, rok výroby a podobně. Odhadovaná cena? Asi 9.500,- Kč. Tak jsem se rozloučil, spínačku a zámky odpoledne vyměnil a vydal se k domovu, manželka mě následovala v erku. Odněkud z motorového prostoru se spustila voda a ne a ne přestat, auto na volnoběh chcípalo, během jízdy poškubávalo, nesedělo na silnici, palivoměr ukazoval špatně, volant vibroval, no hrůza. Zoufale jsem dojel domů a bylo mi do breku. Proklínal jsem auto, italské konstruktéry, manželku i sám sebe.
Tři dny jsem brouzdal internetem, až jsem narazil na fórum na jedněch fandovských stránkách, kde se skvěla rada k nezaplacení. Jistý novinář z mého města vlastnící AR 33 tam poradil jedné bezradné alfistce zaručeně dobrý servis. A ten byl, světe div se, přímo v sousední vesnici. Tak jsem vyrazil, domluvil termín a přivezl auto. Po pár dnech jsem se stavil. Závada: spojka těsně před smrtí, vodní pumpa po smrti, uložení předních tlumičů po smrti, nevhodné svíčky. Po opravě všeho (za kterou jsem vysolil nemalý peníz, ovšem rozhodně méně než chtěli jen za spojku v Plzni) se auto začalo chovat lépe, ale stále poškubávalo a chcípalo. Originální svíčky NGK stojí 750,- Kč za kus a já byl bez peněz, koupili jsme tedy svíčky Golden Lodge, nicméně stále kolísal volnoběh a auto chcípalo. Protože nešel palivoměr, vymontoval jsem z nádrže plovák a pustil se do opravy. A přitom jsem si všiml, že v trubičce na benzín je prorezlá mrňavá dírka, jako po píchnutí špendlíkem. Zalepili jsme ji tekutým kovem a auto se konečně rozjelo tak jak bych očekával. Problémům však ještě ani zdaleka nebyl konec. Zjistil jsem, že když se motor pořádně ohřeje a já ho na chviličku vypnu a chci znovu natočit, nejde. Startér byl utahaný jak jeřábová kočka, když však motor vychladl, chytnul krásně na jedno otočení. Závada – kotva startéru po smrti. Takže výměna. Postupně jsem přistoupil na to, že pokud chci jezdit, musím si obléknout montérky a dostavit se na dvůr servisu, kde si podle pokynů opravuju auto sám. Bylo mi řečeno, že „třiatřicítka je auto o boji, tak bojuj“. Kupodivu mi to vyhovuje, je to levnější, rychlejší a pod vedením zkušeného mechanika taky velmi poučné. Kotvu jsme tedy vyměnili, závada však nadále trvala. Přišla zima, a auto jednoho dne po ránu nenastartovalo. Závada – krátké jízdy, motor se neohřeje, je třeba koupit jiné svíčky. Začínalo mě to štvát. Nic jsem nekoupil, radši jsem každé dva týdny svíčky vyndal a vyčistil. Zde je třeba říci, že k čemukoliv v motorovém prostoru Alfy Romeo 33 16V je přístup jako k penězům. Jen zmiňovaná operace se svíčkami zabere zhruba 45 minut (vyřešil jsem to až letos v zimě. V autodílech jsem koupil svíčky Brisk za 75,- Kč/ks a bylo po problémech). Přišlo jaro, pak léto, auto jezdilo…..tak jsme si jednou vyrazili do Prahy do kina. Po nájezdu na dálnici ještě v připojovacím pruhu motor chcípnul a nešel natočit. Takže obvyklá procedura – svíčky ven, vyčistit, vyndat relátko pro čerpadlo, protočit válce, nasadit svíčky…..a nic. Tak znova celé ještě jednou. Nic. Zoufalství nabírá podoby vyhrožování vozidlu – demolicí, zapálením a sešrotováním. Najednou motor chytá a běží jako by se nic nestalo. Pokračujeme tedy ve výletu. Po kině motor chytá napoprvé, těsně před domovem však na dálnici opět chcípá. Vyřazuji, otáčkoměr je na nule a kontrolka dobíjení zlomyslně svítí. Zařazuji rychlost a motor kupodivu chytá, ale rozblikaly se blinkry a spustil zadní ostřikovač. Dojel jsem domů a šel spát. Ráno motor nechytil, byl jsem tedy potupně odtažen do servisu. Závada – přehořelý kabelový svazek pod sedačkou řidiče. Od té doby byl klid dlouho předlouho, až letos 18. února….. Vyrazili jsme do Plzně, kde měl můj brácha hrát se svou novou kapelou. A u Rokycan na dálnici, když jsem předjížděl ve stočtyřiceti kamion, motor najednou zazněl jako tříválcový diesel. Alfa okamžitě ztratila výkon a začala zpomalovat. Po vyřazení motor okamžitě chcípnul, po opětovném zařazení běžel na dva válce. Zůstal jsem stát v kopci na dálnici, v pomalém pruhu. Za půl hodiny už mě brácha táhnul na laně, a v neděli do servisu. Závada – motor běží, vadné ložisko na klikové hřídeli. Takže motor ven, klika ven, přebrousit, složit, nasadit. Neskutečná práce, a toho času….To byl ten pravý důvod, proč to auto stálo v bazaru, proč „takle boxer bručel normál“ a proč nešlo zatepla nastartovat. Při skládání jsme si všimli skoro probroušeného přítlačáku, těsně před smrtí, ačkoliv byla loni nová celá spojová sada. Můžu to manželce říkat furt, ať na té spojce nestojí. Dělá to pořád, je líná řadit. Tak jsem jí pohrozil finanční pokutou a pod pohrůžkou dvouapůltisícové sankce (tolik stojí nový) mou buzeraci snáší. To byla (zatím) poslední závada na mém voze, a teď slíbené hodnocení.
Technické údaje
Motor – šestnáctiventilový čtyřválec, typ boxer, zdvihový objem 1712 ccm, pohánějící přední nápravu.
Délka 4.075 mm, šířka 1.614 mm, výška 1.350 mm, rozvor 2.475 mm.
Nádrž 50l, zavazadlový prostor 400l, hmotnost 1.000 kg.
Max.rychlost 205 km/hod, zrychlení 0-100 km/hod – 8,4 s
Udávaná spotřeba: 90 km/hod – 5,9 l/100 km
120 km/hod – 7,9 l/100 km
100 km/hod – 10,4 l/100 km (ve městě)
(více o Alfě Romeo zde – D-F.)
Karosérie
Vlastním AR 33 po faceliftu, tedy mladší model. Na první pohled působí celkem obyčejně, jen je jasně vidět že je nižší než většina běžných aut (když se na ni podívám dnes, připomíná mi šelmu před skokem). Na přední masce je charakteristický rys všech vozů AR, chromovaný stříbrný trojúhelník se znakem automobilky. Velmi pěkně působí záď vozu, kde jsou všechny světelné prvky integrovány do jedné dlouhé lišty. Zvýšená záď dodává vozu klínovitý profil, tolik typický pro Alfy. Karoserie je zčásti pozinkovaná, přesto mají AR 33 ještě jeden charakteristický rys – všechny „kvetou“ okolo víčka nádrže, což je způsobeno tím, že všechno svinstvo odlétnuvší od kola se zachytí nad hadicí vedoucí do nádrže, kde vykonává své zhoubné dílo. K elektroinstalaci lze říct tolik – v továrně navrhli jeden kabelový svazek pro auto s plnou výbavou a ten pak montovali do vozů se všemi typy výbav, takže mi všude po autě visí nezapojené konektory a dráty.
Výbava
Šíbr, výškově nastavitelný volant, elektricky ovládaná přední okna, centrální zamykání, servo, křídlo, plastové kryty prahů, vyhřívané zadní okno, zadní stěrač+ostřikovač, Al kola Borbet, vše originál od výrobce
Interiér
Přední anatomické sedačky jsou posazené nízko na podlaze a jsou velmi pohodlné, pokud nemá člověk více než 185 cm a 90 kg. Pak už se do sedačky nevejde a ta poněkud tlačí do zad. Sedáky jsou dlouhé, takže se necítím unavený ani při dlouhých cestách, místa pro hlavu mám taky dost. Asi dvakrát jsem seděl vzadu a taky jsem si na nedostatek místa nestěžoval. Původní volant je velikostí srovnatelný s volantem v Zetoru či v Žigulíku, já naštěstí auto koupil s malým sportovním, takže se pod něj vejdu i s koleny. Díky servu není třeba se s volantem prát a vůle v řízení je minimální, auto se dá řídit naprosto přesně. Řazení jde trošku ztuha, což mně osobně vyhovuje. Na pedálech byly nášlapy, které jsem chtěl okamžitě vyhodit, ale díky počátečním problémům se chcípáním motoru jsem byl nucen používat starý závodnický trik současně brzdit a držet otáčky, takže jsem si na ně nakonec zvykl a ponechal je na místě (ale už je vyhodím). Ovládací prvky jsou řešeny skvěle, vše je krásně v dosahu mého malého volantu, s originálním volantem bych měl asi trošku problémy při blikání a podobných aktivitách. Palubní deska a vůbec všechny plasty v interiéru působí strohým dojmem, přísně účelovým, sportovním. Přístroje i kontrolky jsou dobře viditelné a jasně čitelné. V noci všechno svítí velmi příjemným zeleným světlem, které netáhne a neunavuje oči. Pod „přihrádkou na rukavice“ (protože onen zavírací „kastlík“ velikostí opravdu neoplývá) je navíc praktická polička. Menší přihrádka je ještě vespod ve středovém panelu, protože jsem koupil verzi bez zařízení Alfacontrol. Z auta je výborný výhled – dokud nezačnete couvat. Zvýšená záď sice působí pěkně a zavazadlový prostor 400l je také příjemný, ovšem couvání to nikterak neusnadňuje. Bývalý majitel proto nechal do zadního nárazníku zabudovat jakýsi parkovací senzor, který mě v interiéru upozorňuje řadou světýlek a intenzitou pípání na vzdálenost od překážky za vozem (no já se radši stejně koukám z okna). Ve dveřích naštěstí nejsou žádné přihrádky na nezbytnosti, které stejně jenom chrastí, i když stojan na pití by se občas hodil. Při rychlé jízdě (170 km/h) začíná hučet okolo dveří, takže v autě postupně narůstá hluk, navíc díky tvrdému podvozku v autě drnčí snad všechny plasty.
Podvozek
Největší slabinou jsou u AR 33 rozhodně brzdy. Vepředu kotoučové, vzadu z nepochopitelných důvodů bubnové (Verze 4×4 a verze s ABS už mají kotouče i vzadu). Ani když jsou brzdy nové, nefungují nijak úžasně a rychle vadnou, což je třeba mít neustále na paměti. Podvozek je hodně tvrdý a tak cítíte každou nerovnost, čímž auto velmi trpí. Jízda po kostkách je pak opravdu torturou jak vozu tak všech pasažérů, nejvíce však řidiče a majitele. Proto neustále praskají uložení tlumičů, díky zavěšení a tvrdému podvozku však alfa neskutečně sedí a reaguje naprosto přesně na všechny povely vydané pomocí volantu a pedálů. Je zarážející, že u auta se sportovním podvozkem a motorem jsou zrovna brzdy na tak tragicé úrovni. Světlostí Alfa taky zrovna nevyniká, je to holt sporťák, i když při velmi opatrném a citlivém manévrování se lze otočit třeba na vjezdu na pole. Já to ale nedělám, už jsem si jednou odřel podlahu a rozdrbat trubičky pro brzdy a benzín fakt nechci.
Motor
Srdce vozu. Čtyřválec boxer, 1712 ccm, 16V, vstřikování Bosch Motronic ML4-1 Multipoint. Udávaný výkon je v rozmezí 95-101kW (129-137k) podle data výroby, zřejmě tedy dle řídící jednotky a systému vstřikování. Je známo, že Magneti Marelli je lepší než Bosch. Alfisty tolik diskutované kolísání otáček za studena nepozoruji ani s „letními“, ani se „zimními“ svíčkami. Zhruba mezi 2000-2300 ot/min je oblast, kde pokud rychleji přidáte, vůz sebou mírně škubne. Chce to opravdu cit, je to prý problém Bosche, Magneti Marelli to nedělá. Motor je hodně náchylný, ať už k přetočení či zadření, nesmí se samozřejmě vytáčet za studena, pravidelně se musí seřizovat rozvody, měnit rozvodové řemeny, filtry, olej a svíčky. Často zkolabuje termostat, což však naštěstí nezpůsobí známé uvaření ale podchlazení. Zkrátka vyžaduje pozornost hodnou sportovního motoru, za níž se vám odvděčí svým syrovým výkonem. Na to, že nedisponuje turbodmychadlem táhne vskutku neuvěřitelně, a jízda ve vyšších otáčkách spolu s kvalitami podvozku (ach ty brzdy) vám přivodí pocity pilota závodního vozu. K vzteku je přístup k motoru – kapota se zvedá směrem dopředu, takže k motoru se nemůže zepředu a protože šestnáctiventil zabírá celý motorový prostor beze zbytku, je k motoru dost špatný přístup. Při výměně svíček je proto nejlepší vylézt si přímo na motor. Co se týče převodovky – odchází synchronizace, hlavně na dvojce. Při podřazování z 3 na 2 se to někdy podaří, někdy ne a pak je slyšet známé „počítání zubů“. Rozhodně to není auto jen do města, neustálé rozjezdy a pomalé šinutí se v koloně s vysokými nebo naopak nízkými otáčkami nejsou žádná slast. Motor reaguje okamžitě na jakoukoliv změnu polohy plynového pedálu, takže taková jízda vyžaduje opravdu velkou pozornost a citlivou nohu, jinak se snadno změní v sérii beraních skoků.
Spotřeba
Často bývám po vychválení všech jízdních vlastností své Alfy dotázán na spotřebu. Na takovou otázku odpovídám vždy stejně: „Když se rozsvítí oranžová, tak to tam doleju“. Nevím kolik moje Alfa „žere“ a nikdy mě to nezajímalo ani u jednoho z předchozích erek. Pokud chce člověk jezdit pro radost, nesmí spotřebu řešit, takže ji neřeším. Radši i proto, že tankuju Shell V-Power anebo Natural 98, Natural 95 opravdu jen v nouzi, a motoru to jde vyloženě k duhu.
Možná si kladete otázku proč to auto ještě mám. Odpovědi jsou dvě. Za prvé: po všech těch opravách je má Alfa naprosto neprodejná, budu ji muset takříkajíc dojezdit. Samozřejmě navíc vím, co je v ní nového a možnosti dalších poruch by se tím měly teoreticky snižovat. No….J Navíc už jsem se naučil opravit opravdu hodně závad svépomocí. A za druhé: najel jsem s ní již 28.000 km a prostě svou Alfu miluju, je to pro mě srdeční záležitost (ne nadarmo se automobilka pyšní sloganem Cuore Sportivo, tedy sportovní srdce). Po tom všem, čím jsem s ní prošel, to ani jinak nejde. Už se mi taky stává to, co se podle různých internetových fór stává postupně všem „alfistům“. Jedu a najednou se manželka ptá „čemu se směješ?“. Zastavím na semaforu a přistihuju se že se směju. Mám v Alfě prostě neskutečný pocit. Pokud funguje a jede tak jak má, což je poslední dobou už běžná záležitost, mívám občas pocit že řídím motokáru. Krásně sedí, výborně akceleruje, jízda ve vysokých otáčkách příjemně zvedá adrenalin. Okamžik, kdy míjím namachrované týpky ve Fóbiích RS je nepopsatelný. Vím že každý nechce závodit, já také závody nevyvolávám, ale občas mi to prostě nedá, když se na mě někdo tlačí. Není to ovšem jen o závodění, každý určitě zažil situaci kdy je třeba ve vyšší rychlosti zvládnout nějakou tu „myšku“, a to Alfa opravdu umí na výbornou. Díky slušnému zrychlení a možnosti motor hodně vytočit můžete třeba předjet smrdící Avii na opravdu krátkém úseku. AR 33 s motorem 1.7 16V je prostě rodinný sporťák, jehož kouzlu a charismatu lze velmi snadno propadnout. Potom se člověk smíří s poněkud vyššími výdaji na údržbu a provoz vozu.Musí však být taky fanda a nesmí se bát natáhnout kombinézu a zalézt pod auto či zabořit se po lokty do motoru. Přestože jsem s Alfou zažil neskutečné trápení, zažil jsem s ní také spoustu radosti, a jak je známo: na trápení člověk zapomene a radostné vzpomínky zůstanou. A kupodivu – během všech těch kilometrů jsem ještě s Alfou neobdržel ani jednu pokutu za rychlost. S erkem jsem pořád někde platil. A změnou stylu jízdy to zcela jistě nebude.
Doporučení všem, kdo by snad přemýšleli o koupi Alfy – není nad to, pokud si sebou na prohlídku vezmete někoho, kdo už o Alfách něco ví. To sice platí všeobecně, ale v tomto případě dvojnásob. A pokud to auto nechcete, protože se bojíte spousty problémů – aspoň se svezte, stojí to za to.
Závěr – koupí Alfy Romeo 33 16V jsem získal za málo peněz hodně muziky, ale aby ta muzika za něco stála, je třeba občas doladit nástroje
(7x známkováno, průměr: 1,57 z 5)