Lidi to pořád nechtějí pochopit. Nic není zadarmo…
Každou sobotu dopoledne podstupuji ohavnost zvanou „velký“ nákup. V mém případě ani tak velký není, ale vzhledem k časově náročnému zaměstnání prostě vhodnější dobu těžko naleznout. Většinou jsem v obchodě mezi prvními. Potkávám rodiny, jedoucí na chatu ve složení: fotr, který dávno rezignoval na cokoliv, vypruzená matka a dva a více rozmazlených spratků. Dále pak ti, kteří se vracejí z nočních barů hledajíc cokoliv co by jim ráno usnadnilo zahnat ten nepříjemný pocit toho, že takhle se fakt nedá žít a samozřejmě důchodce lačnící po slevách pač v týdnu máme spoustu práce s…. ničím. I tak jsme však s tímto panoptikem spokojený, protože jsem za 15 minut venku. Tuto sobotu se však stal fatal error.
Večírek se protáhnul a po zdrcujícím nasazení v pracovním procesu jsem si přidal dvě hodinky spánku. Ani jsem netušil, co hrozného mě čeká.
Nejblíže k mému bydlišti je Tesco. Nakupuji tedy tam. Né že bych z toho byl tak odvázanej, ale nerad se řadím k těm, co projedou celé město, jen aby nakoupili o 50 halířů levnější okurky. Už příjezd k nákupnímu centru stojí za to. Můžete zde potkat burany, kteří poprvé vidí rondel, cyklisty žijící v domnění že mají absolutní přednost a ten červenej chodník vedle, kde je napsáno cyklostezka je jen pro parádu, nebo narvané autobusy plné zuřivých důchodců lačnící po jogurtu za 2,90,- Zjistíte také, že se dá jet méně než 20km/h, případně 50km/h na jedničku a to, že když někdo vyhodí blinkr, neznamená to, že bude odbočovat. Způsob parkování některých jedinců raději ponechám bez komentáře. Na zákazu parkování stojí nejvíce aut, na místech pro handicapované stojí zásadně lidé, kteří s pohyblivostí nemají nejmenší problém.
Při vstupu, třeba se probít armádou nabízející bankovní účet, za který tvrdě zaplatíte, ale to nevadí, protože jako bonus vám nabídneme nevýhodné podmínky u mobilního operátora, který vám naúčtuje pořádné penále za vaši hloupost a protože jste tak skvělí, tak dostanete navíc, zcela zdarma za pouhých 645 Kč tuto luxusní voňavku po které se vám udělá takovej svrab, že budete vypadat jak Freddy Kruger a smrdět jak týden neměněné spodky Ozzyho Osbourna.
Pokud se vám podaří prostřílet se s nevraživým pohledem, musíte překonat ten počáteční odpor k poloopicím, které musí mít doma co nejvíce mouky ve slevě, nejlépe víc než sousedka. Dále se člověk řídí podle zaběhnutého scénáře. Kupovat jen balené pečivo, protože „tenhle rohlík je moc tvrdej, tenhle moc měkej a já moc línej abych si nasadil na ruku sáček“. Pultu s masem, uzeninami, sýrem, saláty, rybami a nosorožci je třeba se oklikou vyhnout. Tuhý boj o poslední párky bez masa zato s veselým názvem stryptýzky končí výhrou šťastné důchodkyně. Poražená sokyně si jde okamžitě stěžovat na informace, kde jí je sděleno, že nemusí smutnit, protože mleté maso, ve kterém jsou pouze kosti, si může taktéž koupit za výhodnou slevu a tak jsou nakonec všichni šťastní, utvoří kruh přátelství a zazpívají si Eine weisse orchidei.
Nejhorší část však teprve přichází. Pokladny. Ty nové samoobslužné rovnou vzdávám. Tři jednoduché kroky jsou totiž pro většinu lidí nepřekonatelný problém. Nejlépe, aby byl jeden pokud možno žádný. Čekám, než si paní při placení kartou vzpomene na PIN a tak mám možnost s klidem shlédnout apokalyptické dění v hypermarketu. Naštěstí však vidím ostrůvek naděje. Mladý pár, dvě malé děti a pouze příruční košík s opravdu potřebnými věcmi. Je však spláchnut a potopen tsunami starých raptorů, kterým nestačí jeden vozík, ale mají rovnou 3 (slovy tři) vozíky. Jeden je napěchován minerálkami Tesco s báječnou průmyslovou příchutí a lahodným pivem Žejdlík. Další pak věcmi, o jejichž existenci jsem doposud neměl ponětí.
Konečně mohu platit. Ne Clubcard nemám. Ne nechci si ji vyřídit. Možná, kdybych chtěl, aby mě každý týden volalo 15 lidí na monitorovaný průzkum, abych si měl vůbec s kým popovídat, nebo kdybych chtěl všem dávat přeci tak nedůležité informace jako to, co si kupuju a podobně, protože to v dnešní době vůbec nikoho nezajímá.
Opět se musíte proklestit lidmi nabízející nový produkt, nebo nového boha. Musíte přežít ten odporný smrad vietnamského bistra, nebo smutný pohled na vietnamské nehtové studio plné zoufalých manželek. Znovu a znovu se musíte přesvědčit o tom, že k řidičskému oprávnění by se měl dávat i zbrojní průkaz především majitelům vozů Škoda Favorit, kteří mají najeto méně než 20 000 km.
Jsem doma a přemýšlím, kdy přesně jsem nad Čechy zlomil hůl. Zřejmě však byla zlomena dávno před mým narozením. Já jsem jen zdědil hromadu třísek.
(2x známkováno, průměr: 1,50 z 5)