Telefon jako zbraň aneb soud se Stejskalem

Featured Image

Kauza ředitele Městské policie MČ Pha 1 na sebe přitáhla pozornost veřejnosti hlavně díky tomu, že obžalovaný ředitel MP Praha1 Miroslav Stejskal při projednávání přestupku násilím sebral občanovi mobilní telefon, nějakou dobu jej ponechal ve své dispozici, pak mu jej hodil do auta a ještě potom tvrdil, že se cítil ohrožený, protože pokládal mobilní telefon za zbraň.

Projednávání u Obvodního soudu pro Prahu 1 můžete sledovat pod spisovou značkou 3 T 95/2017. Celé projednávání jsme sledovali. Proč to tak zajímalo mně osobně? Sleduji soustavné úsilí policie o to, aby veřejnost nemohla elektronicky zaznamenávat konání příslušníků silových složek a tím vlastně znemožnit veřejnou kontrolu jejich činnosti. Tato forma kontroly je přitom zjevně účinná. Stalo se opakovaně, že se řidič ubránil lživému nařčení z něčeho, co se vůbec nestalo jen díky tomu, že pořídil nějaký druh záznamu a ten mu pomohl jednak se zbavit obvinění, ale zejména pomoci odhalit nezákonné jednání příslušníků bezpečnostních složek. Není přípustné, aby si policisté a strážníci vymýšleli a lhali, ať už s libovolně ctnostnými pohnutkami. Využívání práva pořizovat záznamy veřejných činitelů je v zájmu náš všech, je to důležitá pojistka k tomu, aby nám nepřerostly přes nejrůznější policie s jejich přemotivovanými příslušníky vybavenými stále rozsáhlejšími pravomocemi. Současně se díky těmto záznamům často dozvídáme, že ti, co by měli zákon chránit, jej často sami porušují, obcházejí nebo jsou alespoň zcela neprofesionální, a to poslední se ve velké míře týkalo tohoto případu.

Policisté a strážníci proto vynalézají nejrůznější postupy, jak znemožnit sprosté veřejnosti záznamy jejich činnosti pořizovat. Jeden z takových postupů je založen na tom, že policisté brání občanovi, aby je natáčel na mobilní telefon držený v ruce, protože je to prý zbraň. Tento výklad se pravděpodobně zrodil na nějakém centrálním místě a velmi rychle se rozšířil napříč všemi bezpečnostními sbory. V praxi to tak dopadalo tak, že jakmile se nějaký zákrok začal vyvíjet špatně a řidič nebo jiný podezřelý nabyl dojmu, že musí jeho průběh dokumentovat, sáhl po mobilním telefonu a přítomní policisté na něj začali ječet jako doroty, že má zbraň a aby toho okamžitě nechal. Je to samozřejmě nesmysl. Ohledně pořizování záznamů policejní činnosti, případně činnosti jiných úředních osob, byly popsané už celé stohy papíru a současná praxe se ustálila na výkladu obsaženém zde. Je pak logické, že pokud není nezákonné takové záznamy pořizovat, že k tomu občan bude muset občas použít, držet a obsluhovat nějaké zařízení.

Zbývalo, aby absurdní a účelový výklad, které bezpečnostní složky tak rády používají, aproboval nebo vyvrátil soud.

Jak už to tak bývá, precedentní případ se narodil za nejednoduchých okolností. Na jedné straně stál Miroslav Stejskal, ředitel Městské policie Praha 1, který proslul celou řadou excesů. Nejznámější je jeho dopis strážníkům, kde je upozorňuje, že počet zjištěných přestupků klesá a že mají pokutovat koloběžkáře, co jezdí po chodnících. V každé civilizované zemi by za něco takového následoval vyhazov, exstarosta Lomecký (TOP09) ho naopak ještě pochválil. Daňoví poplatníci jistě ocenili erární koně v roli rekvizity na Stejskalově svatbě, což by taky leckde stačilo na vyhazov. Nicméně i to Stejskal ustál, stejně jako ustál kontinuální útoky internetového pošuka Oganesjana.

Ruka štěstěny ho však neobjímala osudného dne 10.12.2016, kdy se sám osobně jal řešit domnělý přestupek jistého Linka, který zaparkoval se svým vozem VW Passat s označením O7, tedy vozidla přepravujícího osobu tělesně postiženou, na místě pro invalidy poblíž Václavského náměstí. Protože se verze obviněného Stejskala a poškozeného Linka poměrně značně odlišují, předložím verzi vlastní, bez záruky její správnosti. Budete mi tedy muset věřit, anebo si sehnat více informací jinde.

Stalo se to, že Link zaparkoval svůj vůz na místě pro invalidy, aniž by zjevně nějakého invalidu vezl, protože ve voze s ním byla pouze jeho přítelkyně. To upoutalo pozornost Stejskala, který údajně toto nesprávné parkování spatřil ze služebního vozidla, když jel náhodou kolem. Své vozidlo odstavil přitom na přechodu pro chodce. Co se dělo dál je také sporné. Viděl jsem video, kde Stejskal chytá Linka již odcházejícího od vozidla za bundu a pokouší se ho strkat zpět k zaparkovanému vozidlu. To by samozřejmě bylo zcela neadekvátní, nepřiměřené a neakceptovatelné chování strážníka ve službě. Je to zčásti zachyceno na videu, které nahrála Linkova přítelkyně, která z vozidla rovněž vystoupila a nacházela se opodál, video je nepříliš zřetelně možné vidět zde v čase zhruba 1:00.

V dalším průběhu projednávání Link Stejskalovi sdělil, že poblíž vysadil invalidního otce, který se v té době nacházel v progresi onkologického onemocnění, a autem poodejel pouze zaparkovat na nejbližší volné místo pro invalidy. Dále už věc řešil strážník jménem Chudoba, kterému Link uvedl, že průkaz ZTP má jeho otec a ten je i držitelem parkovacího průkazu O7, a řádně prokázal svoji totožnost. Zároveň telefonem přivolal hlídku PČR, protože se mu zákrok jevil nestandardní.

Zde se hodí připomenout, za účelem vzdělávání veřejnosti, že podle § 67 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. je přepravovaná osoba povinna prokázat na výzvu policisty nebo strážníka obecní policie, že je držitelem průkazu ZTP nebo ZTP/P podle jiného právního předpisu, který ji opravňuje k užívání vozidla označeného parkovacím průkazem pro osoby se zdravotním postižením. Link tedy postupoval zcela v intencích zákona, když strážníkům sdělil, že pokud tyto dokumenty chtějí, budou se muset obrátit na jeho otce, který byl nedaleko. Link také strážníkům sdělil, kde se přesně otec nachází. Ředitel Stejskal na místo přivolal jinou hlídku strážníků a rozkázal jím, aby auto hlídali čtyři hodiny a když se nedostaví invalida, ať mu dají pokutu a odjel.

Strážníkovi Gybasovi se nepozdával formulář oprávnění O7 ve vozidle. Tento průkaz si odnesl do svého vozidla s tím, že ho má v úmyslu odejmout, protože má formální chyby. Zhruba někdy v té době se na místo dostavil Linkův otec a s omluvou umístil do vozidla správný průkaz. Z projednávání jsem si neučinil názor na to, proč Link disponoval dvěma průkazy, zaznělo tam hned několik verzí, a je mi to nakonec jedno, z „materiálního“ hlediska je to nepodstatné, Linkův otec nakonec nepochybně disponoval platným průkazem.

Z důvodů, které jsem během projednávání nepochopil, se ředitel Stejskal po nějaké době vydal opět na místo. Není mi jasné, proč se Stejskal rozhodl opět do projednávání zasahovat. Jak řečeno, průkaz byl povinen předložit Link sen. a pokud měli na místě přítomní strážnici nějaké podezření, že došlo k jakémukoli porušení zákona, měli zajistit důkazy pro správní řízení a nechat Linka být nebo předat další řešení hlídce PČR, která se dostavila na místo.

Nakonec se tedy na místě nacházel Link, jeho otec, který se pohyboval o dvou francouzských holích a Stejskal spolu s pěti městapáky. Došlo k roztržce, její časový průběh nejsem s to na základě provedených důkazů zcela reprodukovat. Podezřelý nebo jeho otec se měli údajně pokoušet strážníkům invalidní průkaz vytrhnout, což jsem ale v procesu dokazování nezaznamenal, stejně jakou intenzitou se to mělo dít. Celá situace gradovala do okamžiku, kdy si Link podle vlastních slov chtěl zadokumentovat služební čísla strážníků mobilním telefonem. Spíše z kontextu dovozuji, že si chtěl zaznamenat část zásahu, který se mu oprávněně jevil nestandardní. Stejskal mu za fyzické podpory dvou dalších strážníků telefon z ruky vytrhl a ponechal ho ve svém držení.

Neméně zajímavé bylo i to, co se dělo s telefonem dál. Stejskal popisoval u soudu, že ho vložil do kapsy ve dveřích v Linkově vozidle. Nicméně tím to neskončilo, pak ho zase z auta vzal (!), pokoušel se ho vnutit Linkovi, který ho odmítl převzít, a nakonec ho hodil do auta na sedačku. Nebylo to tedy tak, že by Stejskal Linkovi telefon vzal a pak zase vrátil, jednalo se podstatně rozsáhlejší manipulaci s telefonem, která podle některých svědectví zahrnovala i pokusy zjistit, co v něm je uloženo.

Objevilo se tvrzení na straně poškozených, že mobilní telefon byl v době, odkdy s ním Stejskal nakládal, poškozen. Stejskal to samozřejmě popírá, ale na druhé straně sám připustil, že s telefonem hodil na sedadlo, takže jeho poškození je přinejmenším představitelné a velmi dobře možné, i vzhledem k předchozí násilné manipulaci s ním.

Kromě neoprávněné manipulace s Linkovým telefonem také Stejskal neoprávněně vlezl Linkovi do auta poté, co dootevřel dveře přivřené v mezipoloze, k čemuž také nebyl nijak oprávněn. Stejskal se hájí tím, že dveře byly pootevřené, což mi přesto nepřipadá jako zákonně konformní důvod k tomu, aby městapák lezl občanovi do jeho vozidla a dával do něj věci, případně si je následně zase bral.

Bohužel pro obě strany, z mého pohledu bohužel pro oba Linky, ani jedna ze stran neudržela nervy na uzdě, k čemuž se ještě vrátím. Například Link v obraně svého otce, kterého právě držel strážník, neadresně pronesl „šáhni na něj a já tě zabiju“. Stejskalův obhájce to soudu přednesl v podobě „já tě zabiju“ a s tím, že tento výrok směřoval proti Stejskalovi. To se mu v obhajobě dobře hodilo při líčení, jak invalida s francouzskými holemi a jeho syn vyzbrojený strašnou smrtící zbraní iPhone 5SE masakruje několik fyzicky zdatných městapáků ve full gearech.

Různé detaily o strkanici mezi Linkovými a strážníky vynechávám, během řízení jsem ztratil přehled o tom, co kdo komu domněle řekl a udělal. Pokud zůstaneme na úrovni faktů, Link sen. byl po setkání s profesionály od MP Praha 1 převezen do nemocnice a na nějakou dobu hospitalizován na pozorování.

Z našeho pohledu klíčovou otázkou nepochybně je použití telefonu jako zbraně. Z důkazů provedených během projednávání, což byly především výřezy z videa z kamer připnutých na oděvech strážníků, se mi jeví zcela nevěrohodným tvrzení obžalovaného, že by ho Link telefonem nějak ohrožoval. Ten totiž držel telefon v jedné ruce, následně ho zvedl před horní polovinu těla, způsobem naprosto typickým pro natáčení videa, a rozhodně se na základě těchto důkazů nedalo tvrdit, že by telefonem nějak šermoval nebo se oháněl, jak opakovaně uváděl obžalovaný. Z videa se naopak zdálo, že Link před obžalovaným a dalšími dvěma strážníky ustupuje, což rovněž nenasvědčuje ofenzívní situaci.

Různé poznámky z řízení vynechám, protože by článek byl velmi dlouhý. Zejména Stejskal měl potřebu pronášet poměrně rozsáhlé projevy, ve kterých semlel páté přes deváté.

Vyčerpávající pohled na argumentaci jednotlivých stran poskytují závěrečné řeči.

 

Závěrečná řeč státní zástupkyně:

Navrhla, aby Stejskal byl uznán vinným přečinem zneužití pravomoci veřejné osoby. Průběh skutku je jednoznačný, i když mezi výpověďmi strážníků jsou rozpory. Stejskal odebral poškozenému telefon v době, kdy byl svědek zpacifikován městapáky a nebyl důvod mu cokoli brát. Obžalovaný Stejskal brojil proti tomu, aby byl nahráván a z důkazů nevyplývá, že by telefon mohl být považován za zbraň. Neprokázalo se, že by telefon mohl být použit jako zbraň. Pokud by Stejskal jako městapák hodlal odebrat Linkovi telefon jako zbraň, musel by o tom být sepsán úřední záznam. Ohledně nahrávání strážníků, Link si je chtěl nahrávat proto, protože měl dojem, že zákrok není přiměřený. Stejskal neměl zákonné oprávnění odebírat komukoli nahrávací zařízení a mohl se bránit pouze na civilní úrovni žalobou. SZ navrhla, aby vzhledem k dosavadní Stejskalově bezúhonnosti soud upustil od potrestání.

 

Závěrečná řeč zmocněnce poškozeného

Zmocněnec poškozeného projevil poměrně značnou vstřícnost, když uvedl, že trestní represe je ultima ratio a že soud by měl hledat i jiné formy postihu, jinými slovy, že na trestní sankci až tak moc netrvá, a trval na peněžním zadostiučinění.

 

Závěrečná řeč Stejskalova advokáta

Závěrečnou řeč Stejskalova advokáta jsem shledal místy kontraproduktivní a především bezostyšnou. Předně zpochybnil společenskou škodlivost jednání městapáka Stejskala, tu označil za neprokázanou.

Stejskalův zástupce se opíral o to, že ve vozidle byla neplatná karta, která mohla mít znaky padělání. Podle advokáta se Stejskal mohl domnívat, že zasahuje proti padělateli veřejné listiny, tedy pachateli trestného činu. Dále uváděl, že tam padla věta „zabiju tě“, což podle zástupce mělo být důvodem, aby strážníci je „je zpacifikovali“, a že telefon za takových okolností mohl mít funkci zbraně, nehledě na to, že někdy telefony mohou být maskované zbraně. Dále vyslovil, že Stejskal mohl jednat v omylu právním, protože jednal na základě interního pokynu městské policie, který interpretoval, že veřejnost nemá právo strážníky natáčet.

Strážníci se podle něj chovali profesionálně, doslova „zachovali dekórum“. Linkovi st. prý nikdo nic nedělal atd. Některá z těchto tvrzení byla v rozporu s provedenými důkazy, například záznamem z kamerového systému, přesto doufejme, že se sám pan obhájce nikdy nedostane do situace, kdy mu taky nikdo takto nebude nic dělat a všichni „zachovají dekórum“. K tomu, že se telefon Stejskal pokoušel do vozidla přístroj opakovaně vrátit, uznal advokát, že to bylo pochybení, které by mělo být řešeno pouze disciplinárně. Stejskal přitom prý šetřil poškozeného práva, včetně ochrany osobních dat.

K zejména absurdním momentům proslovu pana obhájce patřilo, když tvrdil, že při jednání s policií nesmí občan v ruce nic mít, protože cokoli může být zbraň. Doslova pronesl: „Člověk nemá v ruce nic mít!“ a dále „Já za zbraň považuji všechno, co má někdo v ruce. Já můžu někomu ublížit tužkou!“, přičemž on sám v té chvíli držel v ruce dvě tužky. Poměrně dost času věnoval různým denunciacím poškozeného Linka, několikrát zopakoval, že byl pravomocně odsouzen za násilný trestný čin, který s projednávanou věcí nijak nesouvisel, a že je to osoba špatně vychovaná a agresívní (což vyvrátil znalecký posudek v jiné věci – D-F), což završil větou „ať se pan otec zlobí nebo nezlobí, je mi to jedno“, na což už reagovala i jinak netečná soudkyně Králová Prostě takový slušný pan obhájce, který se specializuje na zastupování obžalovaných z řad uniformovaných složek.

Link st. si za reakci na tento proslov vykoledoval vykázání ze soudní síně.

Ostatně pan advokát má zjevně zvláštní klientelu. V Ústí nad Labem se mu nepodařilo přesvědčit soud, že se nedůvěryhodný poškozený někde zmlátil sám a svádí to na nebohého vrchního komisaře ústeckého městapa Jindru, který je jinak vzorem slušnosti a přiměřenosti. V Praze se mu zase zdálo, že by neměl být trestněprávně odpovědný bachař, který věděl, že vězeň nesprávně obdržel dávku metadonu a nechal to být. Vězeň sice v důsledku tohoto ignorantského přístupu zemřel, nicméně pan obhájce je toho názoru, že jednání ledabylého bachaře nebylo takové intenzity, aby to byl trestný čin.

 

Závěrečná řeč Stejskala:

Stejskal byl toho názoru, že zákony týkající se ochrany osobních údajů a nahrávání strážníků vůbec neřeší, jak to je, když záznam pořizuje osoba podezřelá (presumpce neviny Stejskalovi asi nic neříká). On že vlastně chtěl preventivně zakročit, poškozeného Linka ochránit předtím, aby porušil zákon a udělal něco protiprávního. Ohledně navracení telefonu do vozidla poškozeného, Stejskal uvedl, že mu telefon vrátil do vozidla proto, aby s ním mohl Link zavolat otci záchrannou službu, což byl naprosto absurdní argument (v takovém případě by snad bylo na místě ho dát Linkovi do ruky nebo mu zavolat záchranku sám). Stejskal se také u soudu rozpovídal o tom, že se dal k městské policii proto, aby hájil práva lidí. Prohlásil, že si nejvíce cení profesní cti, což jsem vnímal jako poměrně značný deficit sebereflexe, zvláště když vím, jakým způsobem vykonávají strážníci na Praze 1 svoji činnost a jakým způsobem jsou vedeni.

Soudkyně Králová zjevně dospěla k názoru, že nejlepší rozsudek je takový, se kterým budou všichni spokojeni. Rozhodla proto, že skutek se sice stal, ale že nejde o trestný čin. Eventuálně by mohlo jít o přestupek, takže se věc předává Městské části Praha 1. Státní zástupkyně proti rozhodnutí na místě podala stížnost.

Soud se nějakými policajtskými konstrukty na téma, že telefon je zbraň, může být zbraň a podobně, vůbec nezabýval a právo občana nahrávat si příslušníky bezpečnostních složek v žádném ohledu nezpochybnil. Ostatně z provedených důkazů bylo zcela zřejmé, že Link poškozený telefon jako zbraň nepoužil a použít ani nehodlal. Veškeré ostatní úvahy v tomto směru včetně šaškárny s paralyzérem v soudní síni byly pouze spekulace a fantasmagorie Stejskala a jeho advokáta, kteří zjevně nepřišli na nic jiného lepšího, čím by se mohli bránit. Pokud tedy příslušníci policejních sborů doufali, že soud bude tuto (směšnou, absurdní a zcela zjevně účelovou) argumentaci aprobovat, tak se nedočkali.

Osobně si myslím, že dostatečným trestem je pro něj samotné řízení, protože jednak prakticky zjistil, že si nemůže dovolit úplně cokoli a potom po dobu trestního stíhání nemohl vykonávat funkci ředitele a přísedícího u Obvodního soudu pro Prahu 1, kde byl paradoxně projednáván.

 

Ponaučení?

Na zaznamenávání činnosti policajtů, strážníků a různých vyděračů a pouličních rváčů se tímto rozsudkem nezměnilo nic. Pokud nechcete čelit nějakému handrkování o to, zda telefon je zbraň nebo není zbraň nebo může být zbraň, zaznamenávejte si audio přístrojem položeným například na karosérii nebo palubní desce auta. Audio většinou bohatě stačí. Pokud váš telefon nemá funkci nahrávání, zavolejte někoho spolehlivého a nechte ho poslouchat. Lepší takový svědek než žádný.

Nedávejme policajtům záminku, aby mohli jakékoli jednání interpretovat jako neuposlechnutí výzvy. Existuje celá řada akcí v šedé zóně, které policie běžně používá, aby eskalovala konflikt a vytvořila podmínky k tomu, že vás bude muset „zpacifikovat“, povalit na zem, nasadit pouta nebo vás zmlátit v autě jako strážník Jindra. Sám Stejskal před soudem řekl: „(…) já jsem zavilým odpůrcem výroby pachatelů trestné činnnosti útoku na úřední osoby“, což je sice chvályhodné, ale současně tím také říká, že tato výroba probíhá a je součástí policejní činnosti. Linkové byli v tomto ohledu dobrý cíl, protože se nechali se do této policejní hry vtáhnout. Bylo to pro ně o to složitější, že se Link evidentně obával o život zdraví svého otce, vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, a ten naopak zase chtěl bránit jeho, takže to pro ně musela být psychologicky náročná situace.

Jaké jsou tyto operace v šedé zóně? Probereme to detailně někdy jindy. V tomto případě se jednalo o různé formy nátlaku, jako například těsné obstoupení, opakované sdělování stejných a někdy nesmyslných výzev, protahování projednávání a výhrůžky. Například Stejskal sdělil Linkovi jr. doslova následující:

„V tom případě, když si to nebudu schopen s vaší součinností ověřit, tak to půjde na to zneužití toho průkazu. No to víte že jo.“

To samozřejmě není pravda, protože neoprávněné parkování na místě pro invalidy je přestupek sám o sobě a pokud se ho Link dopustil, lze ho stíhat už jen za to. Zde se Stejskal pokoušel přimět Linka k součinnosti a k tomu, aby poskytl něco, díky čemuž bude možné obvinit ho z něčeho „lepšího“, než bylo domněle neoprávněné parkování. Ponechám stranou, že zde Stejskal požadoval po Linkovi jako podezřelém z přestupku výpověď, aniž by ho řádně poučil o jeho právech.

Link správně zareagoval, když přivolal státní policii. Sice natrefil na zcela ignorantského policejního profesionála operátora, ze kterého neochota přímo čišela, ale nakonec usilovným mozkovým myšlením rozpoznal, že jde asi o nějakou vážnější věc a na místo vyslal hlídku. To nebylo Stejskalovi po chuti a začal si vyskakovat i na ně, nicméně o průběhu zásahu MP od té doby existovali další dva svědci, záznam na lince tísňového volání a další artefakty.

Osobně jsem celý zákrok městské policie pod neformálním vedením jejího tehdy ještě ředitele Stejskala vnímal jako zcela nepřiměřený, zbytečně agresivní a od určitého okamžiku vedený jednoznačně s cílem oba Linky „vyhecovat“, aby následně vznikl důvod je „zpacifikovat“, tedy podrobit legálnímu násilí. Slovo „zpacifikovat“ vůbec zaznívalo u soudu nějak podezřele často. Měli by se všichni stydět.

 

Pár postřehů od soudu

Věděli jsme, že tenhle soud bude něco zvláštního. Začalo to tím, že jsme rutinovaně a neformálně požádali soud o sdělení spisové značky Stejskalova případu. Soud odpověděl, že je třeba podat si žádost o poskytnutí informací. Většina soudů nám sice spisové značky sděluje zcela neformálně a obratem, ale budiž, takže jsme odeslali žádost. Žádost byla zamítnuta, neb podle právního názoru soudu obviněného známe a spisová značka je jeho osobním údajem. Tuto argumentaci jsme shledali pozoruhodnou, nicméně na odvolání jsme rezignovali. Existuje dostatek jiných nástrojů, jak se ke spisové značce dostat. Závěr si učiňte sami.

Samo projednávání bylo něco jako ponor do žumpy. Budu pouze heslovitý, protože by to stačilo na samostatný článek. Z kategorie absurdit by byly Stejskalovy nekonečné projevy, ve kterých pořád dokola opakoval slovo „suplika“. Asi se někde vzdělával. Dále šaškárna Stejskalova obhájce s paralyzérem, v dalším projednávání přinesl dokonce nějaký papír, na kterém byl vyobrazen mobil integrující palnou zbraň. Předpokládám, že by časem našli na internetu obrázek mobilu vybaveného torpédem nebo minometem, a neváhali ho také soudu předložit. K výčtu absurdit lze dále připočíst (ne)veřejné provádění důkazů, kdy audio bylo přehráváno skrze chraplavé repráčky u počítače zapisovatelky a důkazy ve formě videa byly veřejně provedeny promítáním na 17“ monitoru, zatímco na zdi visely nevyužité dvě metrové obrazovky. Těžko věřit tomu, že se nejednalo o záměr, zvláště poté, co poškozený včas a jednoznačně zažádal o projekci na obrazovce přiměřené velikosti.

K vysloveně zábavným momentům patřil městapácký vypovídací stroj. Spočíval ve svědeckých výpovědích jednotlivých strážníků, kteří na místě zasahovali. Před soudkyni předstupovali téměř jednotně oblečení mladí muži s různými velmi neformálními účesy a tetováním, kteří na mně působili spíše dojmem vyhazovačů z vesnické diskotéky než ochránců veřejného pořádku, a pronášeli tam obsahově téměř totožné výpovědi, které byly v různě významném rozporu s následně přehranými kamerovými záznamy.

Většina zážitků z veřejného projednávání ale byla naprosto jiného charakteru. Doslova mě zamrazilo, když jsem poslouchal záznam z vysílačky, do které mladý strážník pobaveně vypráví jinému o tom, jak pacifikoval invalidu s berlemi. Při poslechu interní komunikace městské policie jsem se utvrdil v přesvědčení, že strážníci trpí neúctou ke všemu, co na sobě nemá uniformu a je to tudíž jen obyčejný občan. Můj osobní pohled na celý zákrok a jeho aktéry včetně Stejskala je jednoznačně negativní, pokládám zákrok za zcela nepřiměřený jak situaci, tak fyzické dispozici zejména staršího Linka. Není mi jasné, jak mohl muž pokročilého věku pohybující se o francouzských holích reálně ohrozit namakané mladé vytrénované strážníky v čerňákách a co je legitimovalo k tak důraznému postupu vůči němu.

Teoreticky sice existuje celá řada zákonných ustanovení a zásad, které mají chránit občana před policejními excesy, jako třeba zásada proporcionality, povinnost strážníka dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní a tak dále, ale jak jsem vyrozuměl, pro strážníky to neznamená vůbec nic. Jsou to jen slova na papíře. Pro ně je hlavní vynucovat si poslušnost občana, protože strážník musí mít respekt a kdo mu respekt neprokazuje, toho je nutné vyprovokovat a pak „zpacifikovat“. Působilo to na mě dojmem, že „pacifikování“ občanů za pomoci „hmatů a chvatů“ je v jejich chápání něco jako vrchol služby veřejnosti a nemateriální forma odměny.

Stejskal se poškozenému neomluvil, stejně jako neměl žádný ze zasahujících strážníků potřebu se omluvit Linkovu otci, což také o něčem vypovídá. Byl jsem z nich všech naprosto znechucený, ohromený jejich neprofesionalitou a styděl jsem se, že platím daně a na tohle přispívám. Můj respekt k městským policiím jako celku, který ani tak nebyl vysoký, se propadl zcela na nulu.

Také došlo na pár soudních špinavostí.

Předně existovala celá řada rozporů mezi videozáznamy a tím, co vypověděl Stejskal a někteří další svědci, a tyto rozpory nikdo nezaznamenal ani nekomentoval, ačkoli poskytují zcela jasný obraz o důvěryhodnosti zejména obžalovaného a svědků. Jako jeden příklad z mnoha, Stejskal uvedl ve své výpovědi před soudem:

„…já jsem neměl přehled, co dělá otec poškozeného s těma berlema. Já jsem byl k němu zády a on se potýkal s mými kolegy.“

A co ukazuje kamerový záznam ze zařízení na uniformě jednoho ze strážníků? Vidíme na něm Linkova otce, jak drží v ruce berle, a přímo na něj se zhruba deset sekund dívá Stejskal stojící vlevo od něj obličejem k němu.

Převzato odtud, čas zhruba 2:00, video bylo rovněž u soudu provedeno jako důkaz.

V rámci dokazování byla přehrána videa z kamerového systému. Překvapilo mě rozlišení videí nízké natolik, že nešlo prakticky poznat, co se na nich odehrává. Na konci druhého dne hlavního líčení předložil Link soudu CD nosič ještě s jedním videem. Byl na něm zachycen kritický okamžik, kdy Stejskal chytá Linka za oblečení, v dobrém rozlišení a naprosto zřetelně. Video vypovídalo o zjevné nepřiměřenosti Stejskalova chování. Jenže co se nestalo. Link video předložil na konci jednání a soudkyně rozhodla, že se důkaz bude provádět v dalším termínu. Toho se v tomto dalším termínu podařilo dosáhnout až na základě výzvy zmocněnce poškozených, a když soud video přehrál, ukázalo se, že je to úplně jiné video. Někdo ho vyměnil za video, zachycující něco úplně jiného, ať již se to stalo omylem nebo úmyslně. Jak vím, co bylo v původním videu? Říkejte si, že jsem dobře informovaný. I tak to vyvolávalo pochyby, protože přehrané „náhradní“ video bylo v podstatně vyšším rozlišení než videa předložená obžalobou a získaná PČR, což vyvolává otázku, kdo ta ostatní videa převedl do nižšího rozlišení a proč to dělal.

Kdybyste se náhodou dostali do situace, že budete předkládat soudu nějaký elektronický záznam, identifikujte ho jednoznačně do spisu. Identifikace způsobem „1x CD disk“ je nedostatečná.

Pár spekulací: Osobně si myslím, že za Stejskalovou unáhlenou reakcí stála kampaň internetového šaška Oganesjana, která ve Stejskalovi probudila intoleranci k pořizování záznamů všeho druhu. Možná by udělal lépe, kdyby to řekl rovnou, protože si nemyslím, že by mu obrana ve stylu „mobilní telefon je zbraň a já se cítil napadený“ nějak zvlášť pomohla, zvláště když ji neustále kombinoval s rozsáhlými úvahami na téma obrany svých osobnostních práv.

Řeknu vám, být Stejskal, styděl bych se. Styděl bych se, i kdybych byl takzvaně v právu. Je úplně jedno, zda se Link někdy v minulosti s někým popral a byl proto pravomocně odsouzen. Ponechám stranou, že mi konflikt se třemi ožralými Srby v noci na ulici poté, co mu nedali přednost v jízdě a vyběhli z auta nepřipadá jako klasický případ agrese, nehledě na to, že „agresor“ sám skončil v nemocnici a jeden Srb o jeho hlavu zlomil záprstní kůstku, což je „typické zranění v obraně“. Tento rozsudek jsme si rovněž vyžádali, pravděpodobně půjde o další veledílo české justice. Je jedno, zda Link disponoval domněle neplatným, zfalšovaným nebo odcizeným průkazem, protože v tu chvíli to nebylo prokázané a není úkolem policie během zajišťování důkazů realizovat současně postih. A mimoto, jednat takovým způsobem se starým nemocným člověkem je hanebné. Na druhé straně tohle všechno dobře zapadá do mého obrazu současných městských policií, nikým nekontrolovaných početně i materiálně čím dál silnějších sborů, ve kterých se hromadně kašle na zákony a pěstuje se kultura násilí a pohrdání právy občanů.

Městský soud v neveřejném jednání projednal stížnost státní zástupkyně a celou věc vrátil k novému projednání obvodnímu soudu. Veřejné projednávání Stejskalovy kauzy bude pokračovat 15.11. t.r.

Podle informací z idnes.cz přeřadil přeřadil ředitel Městské policie Šuster Stejskala po dobu, po kterou se projednává jeho obvinění na centrální ředitelství, kde připravuje podklady k tomu, aby strážníci postupovali při svých zákrocích v souladu se zákonem.

 


12.11.2018 D-FENS


Související články:


12345 (332x hodnoceno, průměr: 1,11 z 5)
24 400x přečteno
Updatováno: 12.11.2018 — 22:49
D-FENS © 2017