… aneb vítejte v největším Mc-Aquaparku!
V rodině máme ve vztahu k plánování dovolených takový zvláštní zvyk, dlouho se nic neděje, nikdo nic neřeší. Už se zdá, že snad ani nikam nepojedeme, když z ničeho nic u kávičky padne – „a co kdybychom jeli na Slovensko, tam jsme už tak dlouho nebyli“. Při hlubším prozkoumávání nově objevené možnosti se náhodně, ale osudově protínají informace o existenci největšího středoevropského aquaparku Tatralandia s manželčinou zálibou bloumat po horách a lesích. Chvatná výměna peněz a druhý den vyrážíme. Mě osobně trošku zajímalo i to, jak se slovenský – bezmála – „ekonomický zázrak“ a „odvážné reformy“ projevují ve fungování a infrastruktuře tamního turistického průmyslu.
Tatralandia leží kousek od Liptovského Mikuláše a billboardy informující řidiče o její existenci lemují silnice už od hranic. Vyrostl jsem u řeky a v ní trávil mnoho volného času, jsem tedy svého druhu vodním živočichem, proto mě možnost seznámit s něčím tak „nej“ nemohla nezaujmout. Hned po ubytování v agroturistickém penzionu tedy vyrážíme směrem k vodnímu zázraku. Sídlí na kopečku, je ho vidět již z dálky a už odtud vypadá značně nápadně, barevně a bizarně. Proudí k němu (a od něho) davy lidí pěšky, autmo, na jízdních kolech nebo dokonce i v jakémsi svérázném (eko)vláčku, pro který je na silnici vyhrazen úzký jízdní pruh.
Celá logistika „největšího“ aquaparku asi není jeho nejsilnější stránkou. Poměrně malá vstupní hala s pokladnami je naplněná vlhkým horkým vzduchem. Člověku ve frontě se tak hned dostane zdarma i vstupní „osvěžující“ sauny, ale v hadrech. Není hned jasné jakým směrem se fronty k pokladnám utváří, takže chvíli stojíme ve slepé větvi, ale ani potenciálně živé větve se nehýbou, je tedy těžké rozpoznat o co běží a jaký je vlastně Celkový plán. Pravým důvodem absence pohybu je, že „ještě není 17 hodin“ (viz dále). Zvonění celulárních telefénů, křik pobíhajících dětí a směs slovensko-polsko-česko-rusko-německého okřikování nervózních rodičů dávají tušit, že celá věc nemůže mít nějaký zásadně pozitivní (neřku-li terapeutický) účin na nervový systém návštěvníka. Naštěstí se přiblížila 17. hodina a můžeme využít nekonečné laskavosti tamních marketingových guru, kteří pro pozdní dobu vymysleli diskaunt ze 450.- Sk na 250.- Sk a vstupujeme. Oproti dalším dvěma šedočerveným stokorunám zálohy se nám dostane i klíčku ke skříňce, do které lze dát tak asi tak středně velkou (malou) tašku. Při pohledu na jednoduchý uzavírací mechanismus skříňky se v duchu loučím jak s kreditní kartou, tak i klíčky od auta, doklady a dalšími užitečnými věcmi a přemýšlím, zda zámeček je možné otevřít jen holou rukou nebo by k tomu bylo třeba i nějakého ráznějšího úsilí. Periferním viděním ještě zaznamenávám jakousi ceduli s kombinací slov „uložení“ a „vlastní riziko“, ale v tu chvíli to už raději po freudovsku vytěsňuji z vědomí. Prostor šaten je zcela jistě poddimenzován ve vztahu k mohutnosti pestré a široké řeky multikulturních návštěvníků, která jím chaoticky protéká sem a tam. Zem je plná vody, vlasů a kdovíjakého sajrajtu; vlažná snaha uklízeček toto svinstvo nějak zkrotit nemůže být – logicky – souzená k úspěchu.
A hurá, už jsme uvnitř. Protože mě nadmíru baví natloukání zad a dalších částí těla na tobogánech, spěcháme hned k těm nejvyšším a extrémním. Když se už už sunu k nebezpečnému otvoru, dozvídám se od dozoru, že na těle nesmím mít žádný řetízek, řemínek, náramek atd. V tomto hledu je zajímavé, že klíč od skříňky na poměrně pevném gumovém kroužku nevadí. Takže ještě jednou a lépe: z kopce dolů, opět do mokré šatny, neuklouznout, otevřít skříňku, uložit zakázané a šupajdíme opět do kopce. Nyní už to však vyjde a dlouho očekávané uspokojování adrenalinového deficitu může nastat. Abych tuto zážitkovou část nějak hutně shrnul: na většině kluzkých radovánek (zejména těch s přívlastkem „extreme“) to jezdí jako fakt hustě a šílenci si určitě přijdou na své. Ovšem chvilka nepozornosti může přinést potlučenou hlavu, průplach nosních dutin nebo i něčeho jiného: každý může mít co chtěl; nikdo nikoho k ničemu nenutil a každý tak činí na vlastní riziko. Ve frontě mně jeden Slovák bodře vypráví, že jakýsi návštěvník sjíždějící na umělohmotném bazmeku „žltů“ to před časem tak „rozdůril“, že z „žltej“ přeskočil na vedlejší tobogán a tam pokračoval jaksi mimo plán v další jízdě. Vše se však, naštěstí, odehrálo bez větších obětí.
Výraz Mc-Aquapark je užit v záhlaví; dovolil bych si tvrdit, že svérázný Mc-Mix je základním, svébytným rysem celého Parku. V architektuře se pranic nevyznám, ale celkový styl Parku by asi bylo možné označit za globální aditivní Mc-Neo-Kýč. Mixuje dohromady neuvěřitelné množství stylů, kulturních symbolů a barevně vizuálních stylů. Bylo by zajímavé spočítat kolik barev, jejich kombinací a druhů kachliček bylo v celém areálu užito. Umělé dřevo kombinované s pravým, Coca-cola s korbáčikom, gumové kukuřice pověšené na „tradičních“ dřevěnicích (v nich jsou k dostání všechny myslitelné i nemyslitelné junkfoody), staré a nové, paintball s pravým čínským tetováním (ale se 14-ti denní zárukou!), nadzemní prolézačky (high ropes) s hojivou a uklidňující silou termální vody, hlasité a všeprostující „tuc tuc tuc“ místního soundsystému hrajícího překvapivě vysoký podíl českých „hitů“ [zaslechl jsem dokonce jeden zpívaný žhavým kandidátem na jakési nové české vyznamenání – asi Za boj proti komunismu – samým Božským Kájou] se směsicí všudypřítomné mezinárodní hatmatilky, dětí, nadávek, křiku a hlášení místného rozhlasu. Bizarnost celého komplexu ještě podtrhují jak plastikové barevné palmy „ve větru“, tak i přítomnost narychlo dobudovávaného zážitkového westernového městečka hned vedle Mc-Parku. Ústrojně by celý komplex zřejmě nejlépe dotvořil nějaký rybářský ráj s možností chytat třeba gumové pstruhy nebo lovit umělé medvědy nebo Pokémony. Ale: proti gustu žádný dišputát.
Mc-Park musel být vytvořen díky velmi vysokým finančním i pracovním nákladům (jen v roce 2004 mělo být proinvestováno 500 mil. SK, celkové investice do r. 2008 by měly být 1,5 mld. SK), nechybělo asi i značné nasazení, snad i nadšení. Finální ztvárnění – pomineme-li celkové bizarní mixované Mc-Provedení – je však neoddiskutovatelně poznamenáno zejména místním smyslem pro pořádek a detail. Přes novost Parku (první etapa výstavby začala koncem r. 2002 a první část byla otevřena v červnu 2003) sem tam už něco rezne, nedrží, někde se už stačila oloupat barva, někde zapracovali sprejeři, tam kde nevyšel sklon dlažby, pomohla nějaká ta zkratkovitá boule či naopak důlek, viklajícími se kachličkami se nenechejte vyvést z míry. Ani hygienická stránka Mc-Parku nebude úplně bezproblémová, ale to už se pohybujeme na úrovni scholastických úvah typu: je možné při tak obrovském množství pohyblivých návštěvníků zachovat alespoň základní hygienické podmínky? (Internetové zdroje hovoří o okamžité letní kapacitě Parku, která je 4K návštěvníků; o cca 10K návštěvnících ve vrcholné sezóně za víkend) Kdoví: absolvoval jsem zde v tomto ohledu zajímavé osobní setkání. Při dopadu z Free Fall se nořím z vody, vtom cítím známý smel objektu, u kterého nikdo nepochybuje, odkud pochází. A skutečně, čich mě neklame, na hladině se pohupuje asi pěticentimetrový hnědý šit. Prudký náraz vody po dopadu provedl nějakému frikulínovi asi malý klystýrek; s tím však nikdo nic nenadělá.
Představit typického návštěvníka není úplně jednoduché, asi existuje nějaký dvojitý modus: prvním typem mohou být mladí a neklidní (16 – 25, vypracovaná opálená těla, tatoo, frikulínské rysy, smyslem návštěvy je „ukázat se“, troška adrenalinu, omrknout jiné objekty M, F, doprava starší malou škodovkou, vláčkem nebo naopak fotrovou Audinou). Druhý typ pak tvoří sebevědomí a dobře živení, mezi přáteli tento typ označujeme pracovně buď jako chrochták nebo vepřovák (30 – 40, tympán, zlaté řetězy, vodotěsné raky, „mamino“ – „tato“, na parkovišti Oktávka nebo různé korejské klony, smyslem návštěvy je „omrknout to“, „vyrazit a něco si užít“, „vzít děcka“). Všichni PL, SK, CZ, HU, A, D i země bývalého. Překvapivé: jen mizivý je výskyt menšiny větší než malé, zřejmě výše vstupného nepasuje do nového úsporného schématu slovenských sociálních dávek.
Vyzkoušeli jsme všechno a loučíme se. Skříňka bohudík obsahuje vše, co do ní bylo vloženo. Finální čekpoint, turnikety hrající všemi barvami a ochranka. Lidé bezradně zkoumají co mají udělat, kam co vložit, kde co ověřit, studují sérii cizojazyčných nápisů. Nakrknutě je pozoruje unavená místní ochranka, která v nepravidelných intervalech dá znejistělým návštěvníkům pokyn rukou – tak už běžte, vy blbci, tady už nic potřeba není, jen pořádně zatlačit na turniket.
Poučení nebudeme dávat žádné, může volně plynout z obsahu, neb každý hledá něco jiného. Co pro jednoho kříž … Osobně se psychicky připravuji na budoucí chirurgickou extirpaci bradavic z nohou a rozjitřenou mysl hodlám klidnit heřmánkovým čajem :-); přežil jsem však ve zdraví a kromě malé spáleniny na loktu jsem živ a zdráv.
Vzkaz pro Policii a SIS SR (potenciálně i pro britskou MI5): na Slovensku se pravděpodobně začala formovat nová sebevražedná komanda. Jejich členy jsem podezřele často viděl jak odvážně, s plným nasazením a přes plnou čáru předjíždějí obří náklaďáky přes které nevidí v zatáčkách do kterých nevidí. Motivace nejasná, nutno zpravodajsky rozkrýt. Vzkaz pro Neviditelnou ruku trhu SR (nebo pro Ministerstvo pro místní rozvoj SR, pokud už nebylo v rámci reformy zrušeno). Pohni zadkem! V penzionu s vlajkou EU není možné dostat B+B, ale jedině B+polopenzi; kuchyně navíc zavírá ve 21,00 hod. Není to v r. 2005 nějaké divné?
(3x známkováno, průměr: 2,33 z 5)